Odpočinková nedělenka s loučením s kočičím hostem

Tento víkend byl jiný. Po dlouhé dlouhé době jsem si během dne odpočinula. Doháněla jsem spánkový deficit. Vedlo mě to k zamyšlení: 

Spíš dostatečně?

Zaspala jsem. Půl jedenácté. Rychle, rychle. Brambory i se slupkou na páru. Za maminkou. Nádražní hala zvaná jídelna naplněná lidmi. Asociují mi děti v mateřské školce. Čekají na oběd. Uháním dál. V jídelně s okny seděla u zdi. Zády k oknům. Hned jsem to vykomunikovala. :-) (Je to rychlé, je to lepší? Nevím.) To místo patří indiánům. Jsou sice v denním světle, ale hledí do zdi, potažmo do TV. Ach, ta televize! Pro mě přestala existovat. Jenže co lidé bez povinností, bezmocné? Jediná zábava... Postřehla jsem s uspokojením, že už dlouho jsem neviděla černošské bezduché střílečky. Cestou po schodech v obou patrech pouštějí osvědčené české programy. Písničky, scénky... Mimochodem - to místo u zdi může být plnohodnotné, kdyby se klient, alias vozík, že?!! - zasunul ke stolu z druhé strany. S výhledem z okna, do přírody, na oblohu, do slunce, ven! Z psychologického hlediska nesmírný rozdíl. Jenže - zaparkovat vozíkem z druhé strany - je také nesmírný rozdíl, když pečovatelka uhání k jinému klientovi zadělanému od hlavy k patě. No jo, ale pan ředitel tvrdí, jak má pečovatelů dost. Jednoznačně nemá. Ale proč by žádal, když to personál oběhá, oblítá, ulítá.

Beru mamku na terasu. Když jsem jí vyzvala, ať se odšpéruje, zas už nevěděla jak. Slovně jsem ji naváděla na brzdičky. Hledala je. Našla. Hezky se od stolu odlepila a vyjela směrem ke sluníčku. Rychle vyndavám borůvky s medem a smetanu. Meruňky. Švestky. Metýnku.

- Potřebuju strašně čůrat.

- Proč sis neřekla?

- Vzdala jsem to.

- Ne, mamko, vždycky si řekni.

Vracíme se ze záchoda; ve dveřích stojí má oblíbená stařičká komunikativní paní. Pomáhám jí přes práh. Takový stařenka věchýtek. 

- Já mám hlad. My jsme nic nedostali od rána k jídlu.

Mamka dodává:

- No já taky.

- Holčičky, tak tohle nevěřím. Dali vám svačinku. Teď už pro vás chystají oběd. Doběhnu se podívat.

Na jídelním lístku stojí fruko, ale není to fruko. Budiž.

- Ke svačince bylo pitíčko.

- A jó. Já ho mám ještě plné.

- Tak se hezky napijte.

- Abych se zavodnila.

Maminka si pochutnává na borůvkách. Paní mě žádá, jestli bych jí někdy něco nekoupila. Pro mě něco hrozného. Kdysi jsem hodně pobývala v nemocnicích. Znám tu bezmoc - něco si koupit. Zánět pobřišnice, pohrudnice, zauzlení střev. Vážila jsem asi padesát kilo při 185 cm. Na tu bezmoc si pamatuji. Jak jsem vyhlížela oknem proud návštěv ve čtrnáct hodin. Vystupovali z místní dopravy. Maminka jí nazývala družice. Myslím, že bylo povoleno středa a neděle. Když jsem umírala, mohli ke mně denně s náhradním jídlem. (Právě doposlouchávám Jiřího Čehovského. Založil autopatii.)

https://www.youtube.com/watch?v=Ej1z7EcFE3s

Kdyby byla tehdy alternativa. Nemusela jsem podstoupit tolik operací. Ztratit tolik času v horečkách koukáním do stropu v nemocnici i doma. Pamatuji se. Srpen. Ležela jsem doma. Ze své postele jsem viděla v naší pevnosti protější dům. Jeho střecha končila azurem. Tupě jsem ležela.  Čučela... Tyhle myšlenky mě občas přeběhnou mozkem při pohledu na zírající opuštěné staré lidi.)

- Nemohla bych obědvat venku? Mně by se to líbilo. 

- A to mohla. A to já budu ráda! Mamka bude mít společnici.

Ujednáno. Chvilenku luštíme křížovky. Holčičky se doplňují. Mám srdce na dlani. Cítím nával lásky. Jiřičky, nebo vlaštovky už jsou velké. Nerozeznám je od rodičů. Některá žbluňkne do hnízda. Hned vyletí. (Čápi na komíně jsou taky skoro celý den mimo. Dík Jarušce jsem měla nádhernou kulisu, zábavu od května, od malých vyklubanečků do dospělých velikánů. Už se blíží první vlna odletu sličných krasavců.)

Nesou oběd. Opouštím dvě stařičké bytůstky. Maminku opusinkuji. Snad budu mít příležitost i zítra oblažit se jejím dotykem.

Brambory hotové. Polévka včerejší. Grilovací sýr na pánev. Linda nechce obědvat. Ještě vařím zelňačku. Tu si určitě ochutná a vezme s sebou. Jedla bych ji čtrnáct dní. Servírujeme ven. Mezi dešti. Krátký rozhovor. Mám raději delší sezení venku. Klábosení o všem možném i nemožném Pozorujeme kočky. Kitty čuje odjezd domů. Micinka je od včera taky veselá. Asi jí příjezd dceřiny paničky signalizuje: Už bude revír zas jen můj.

Kitty v domě. Všechny východy zavřené. Zahlédla jsem Kitty běžet po stole v pracovně. Schovala se za tiskárnu. Tam by byla k nenalezení. Nabízím jí bonbony. NE. Normálně by je slupla jak malinu. Nechce se nechat vylovit. Musí do přepravní tašky. Nechce nic, jen do utéct do zahrady. 

- Kitty, dnes to máš pohodlné. Autem až domů. Před týdnem jsme jely vlakem... 

Loučení. Linda odjela. Petroušek se chystá na fotbal. Zůstávám na chodníku. Čistím ho. Volám do dvora:

- Peťuš, a kam jedeš?

- Tady. Do Růžovky.

- Vem si auto. Ať nezmokneš.

Chtěl jet na kole. Vytrhávám chvíli plevel z chodníku. Plevel? Rakytník, miniaturní divizničky, jitrocel... Samé bylinky. Nechci, aby mi tu město cákalo roundup. Zapomněla jsem si vzít rukavice. Tak jsem se zabrala, až jsem si o dlažbu odřela hřbet ukazováčku. Mám ho spálený. Škubala jsem příliš horlivě. (Studuj, studuj, hlavně na nic nesahej.) - Na houpačku? Odtud jsem se po obědě pakovala v dešti. Na gauč. Dosleduji film Dobrá země. Někdo ho dával do odkazu na FB. Podle skutečnosti. Zajímavý dojímavý; nenásilně vložena síla moci. Zvůle, potlačování svobody, alternativy... Ale ne prvoplánově. Líbil se.

https://gloria.tv/video/VYM2gsBESKxg63jhdgxUmbw8E?fbclid=IwAR1boEH5GIrgGqLcdupRSEs8lFJt_3xI5YjTWxfXTuLhfmyCgVU3O59o98I

Hlavní hrdinka dva roky před tím přišla při autohavárii o otce. Jen zmínka o tom. Léčí se... K slzám mě dojala její přání:

"Nech mě, ať jsem znovu dcera.

Ještě jednou. Jedinkrát.

Pak tě nechám jít.

Dej mi pocit bezpečí.

Chraň mě před světem.

Nech mě spát na sedadle za tebou.

Řiď ty, protože já jsem smutná a unavená.

Chci, abys mě řídil ty, tati.

Pusť hudbu, kterou máš rád

a která, až vyrostu, se bude líbit i mně.

Nech mě, abych byla malá.

Mysli za mě.

Rozhoduj za mě.

Přehoď přese mě své obrovské sako, protože je mi zima.

Vezmi mě do náruče a vezmi mě do postele. Usnula jsem na gauči.

Vyprávěj mi pohádky. Jestli jsi unavený, tak ne.

Ale neodcházej.

Chci zůstat dcerou navždy.

Utěš mě.

Pevně mě obejmi.

Pohlaď mě po hlavě.

Vím, že nadejde chvíle, kdy každý musí být otcem svému otci.

Ale já nechci. Ne teď.

Chci v tobě vidět obra. Ne ptáčka.

Neodcházej, tati. Prosím tě."

Vžívám se se svými životními zkušenostmi. Tatínek odešel od tříleté na těžkou nemoc v listopadu 1959. Mám pár vzpomínek - jak mě vyhazuje do výšky. Jak klečím - nebo stojím? - u jeho gauče. Už byl asi po operaci mozku. Jen se hezky díval. Dala jsem mu pusu. Hned jsem se odtáhla: Tati, ty škrábeš. Maminka ho krmila, omývala, holila, dosloužila. Prý ho taky chvilenku měla na starosti Naďa Urbánková v josefovské nemocnici. Pamatuji si ho ale ležet v té jaroměřské. Vidím scénu: 

Pustili mě taky k němu.  Myslím, že děti do nemocnice na oddělení nesměly. Maminka nakazuje sestře Ivě, aby mě odvedla v pořádku domů. Nechci. Tatínek říká: To bys ale musela ležet tady se mnou v posteli. - Děti nechtějí do postele. Ale já jsem souhlasila. Je mi šedesát tři. Pamatuji si ten výjev celý život. Pak dole na nádvoří hledíme s Ivou nahoru do patra. Maminka je vykloněná ve své tyrkysové krásné mohérové halence. Měla na ní flíček vyžraný od parfému. Léto. Kterého roku - to nevím. Asi 1959...  

Ó, taky bych si přála sedět na zadním sedadle. Nemuset přemýšlet. Být malá. Objímaná. Přenesená do postele. Utěšovaná. Chci poslouchat pohádky... - Někdo to nepochopí. Jsem celý život malá holčička. 

Večer. Mám ráda večer začít pracovat. Zadělávám na chleba.

- Prosím tě, tys nespláchla záchod.

- Já jsem telefonovala a nechtěla jsem, aby to bylo slyšet.

- Já už jsem z tebe taky blázen. Podívej. Lezu do pyžama.

Petroušek ukazuje pyžamové kraťasy. Předvádí, jak se do nich chtěl obléknout přes hlavu. Chechtám se. 

- Nešlo ti to, viď? Peťuš, já jsem taky trkvoň. V bance jsem nesla peníze a ptám se: - Berete karty?

Slečna mi povídala, že nejsem první.

Lidstvo blbne. No.

- Peťuš, podrbej mě.

Drbe, drbe.

- Já už musím jít, víš? Začíná Modrava.

- Ale nemusíš. Drbéééj.

- Musím. Já si to nepamatuju. Tak si to užívám. Že to mám v hlavě vydrbaný.

Řehtám se. Není sám, kdo to má v hlavě vymatlaný.

Chleba hotov. Kvásek do sklenice do lednice. Trochu si ho nechávám na míse. Kam ho vrtnu? Hledám těsto na metýnku. Nacházím ze dvou vajíček. To se hodí. Minule mi zbyly bílky. Přidám je. Hotovo. Metýnka se peče. Voní domem. Myčka vrní. Za chvíli zaťuká Micinka na okno. Dnes tu nemá dceru. Ta doráží v Pze přes plot na pejsky na večerní procházce. Před rokem Linda slyšela přes túje paničku sousedova pejska:

- Nechoď k tomu plotu. Chceš přijít vo voko?

Panterka pirátka svou dlouhou černou packou útočí z tújí. Chráněna plotem, to si dovoluje!

Jsem ráda, že ode dneška po měsíčním banu (nelíbí se mi to slovo. Byl to zákaz, vězení, max arest) pustili Ritu na FB. Jak dlouho ještě? Kdy už?!!

Myčka domyla. Jdu ji vyndat a šipka do postele.

Pod psaním poslouchám dr. Vladimíru Vítovou z ANS - o našem zemědělství. Doporučuji... Kdo chce být v obraze:

https://www.youtube.com/watch?v=WoH4E7_crnw

Zítra krásné probuzení do nového týdne! Dobré energie! 

Dobrou noc!