Odpočinkový, ale náročný

Polsky: Stoupněte si do fronty, prosím!                                           Proszę pana, pan za pana, hop, hop, hop

To jsem prve slyšela od Karla Šípa. Vtip. Zdá se mi to legrační. Dětské. Co vám? Mám ráda hlouposti. A miluji kýče. Mám jich plnou zahradu. Kdo stanovil, co je kýč. Je rokoko kýčovité? 

Setkávám se s lidmi, kteří kouzlí stejně jako já. Včera tu byl Mijan, můj učeň z třídy nesmírně slušných, inteligentních kuchařů. Taky čaruje. Dnes jsem si kouzlila znovu. Páteček. To já ráda. Neberu lidi. Nepracuji. Teď budu mít dva pátky pracovní. Nevadí. Nejraději mám, když je na programu kosmetika, masáž, oběd a pátek.

Ráno hledím, co jsem na telefonu propásla. Ano, někdo volal po osmé. Asi myslel, že otevírám v osm. Tak možná oko. Jen jedno. Obě otevírám většinou v devět.

Volám zpátky. Aha. Starostka jedné obce. Přijedou si pro tombolu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-02-07-rano

Připíjím horkou vodou s medem na lidstvo. Na jeho probuzení. Na MÍR! Za oknem vidím auto. Na chodníku kočárek. Asi se potkali známí. Za deset minut zvonek. Pán pro tombolu. To jsou fofry. Od telefonátu se starostkou uplynulo asi patnáct minut. Už chápu! 

- A kde máte auto?

- Támhle.

Dochází mi, že mě hledal. To bylo to auto před okny. Krátce mluvíme. Ano, kovid přerval tradici. Navíc v jejich vesnici má hospodu soukromník. Ples pořádají ve vedlejším městysi. To už je štrapáce autem. Dřív se lidi nastrojili, šli pěšky plesat. Pán prý na organizaci zapojuje vnučky, aby věděly, jak se ples, tombola pořádá.

Dáváme přes FB info AI, dle mě UI – jako umělé inteligenci. Mijan mi včera ukázal různé druhy programů UI, alias AI. Mohu ji využívat. V podvědomí mám obavu, nedůvěru. R.U. R. V noci jsem na ni mrkla. Dnes mě ani nenapadlo se s ní zdržovat. Důvěřuji zatím sama sobě.

Co dnes? Zkusím si bramborové knedlíky s uzeným a cibulkou. Uvařím krůtí polévku. Pojedu navštívit Ivu. Odpočinu si na masáži a na kosmetice. Krásný program.

Volám Petrouškově neteři. Má svátek i narozeniny. Mám ji ráda.

Další telefon. Ubezpečuji se u truhláře, že v pondělí přivezou nový ostrůvek.

- Ano, v deset. Do devíti spíte.

Směju se. Jsem tím známá.

- Ne, klidně přijeďte v půl desáté, to už budu k použití. Vybral jste ty květované knopky?

- Mám jich šestadvacet. Dvě mi budou chybět. Ty dodáme dodatečně.

- OK. Já jenom abychom v neděli nerozebírali centrální veledůležitý kus nábytku… Tedy dohodnuto. V pondělí!

Pouštím sem laskavému čtenáři info. To zas bude. Závistiví si budou kousat nehty. Co si to dovoluji! Jo, lidi moji, to víte. Ještě pracuji a hlavně beru prachy z nájmů. To jen pro okusovače nehtů. Ostatní chápou. Celý život se učíš, studuješ,  buduješ, šetříš, žiješ skromně.

Z knedlíků z bramborového těsta mám obavy. Vím, že jak nepracuješ rychle, vlhne. Polévku mám hotovou. Odebírám trošku do čínské termosky. Beru Ivě. Vezu jí malé dárečky pro radost. Volám, že přijedu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-02-07-k-ive

Má odemčeno. Jdu dál. Na dvoře černá kočička. Na vozíku si hoví rezatá. Kdo ví, jestli to není maminka od naší ztracené Zrezečky. Případně sourozenec. Rezáčků bylo okolo misky plno. Ach, Zrzečka! Když jsme ji nesli ze dvora, to je nedávno, čtyři roky, žalostně, ale tak moc vykřikla. Opouštěla rodný dům. Netušila, že jde do lepšího. Asi tušila, že její živůtek u nás bude trvat jen dva roky.

- Nezouvej se.

Má čisto, vytřeno. Moje sestra. Druhá osoba, kterou znám od svého narození.

- Vezu ti polévku.

- Já jsem teď obědvala.

- A cos´  měla?

- Polívku.

- Tak si podej kastrůlek.

Přelévá z termosky. Vymývá ji.

Promlouvám k ní o naší příhodě, když jsme jely k mamce. Která se dostane k její kabelce, vezme klíčky. Tehdy jsem to byla já. Cestou domů jsem říkala:

Ivo, já byla šťastná, že v té kabelce nebyly. Připadala bych si hrozně. Pamtuješ?

- Nevzpomínám. A kde jsou ty klíčky?

- Vzala sis její auto, prodala.

Znepokojuje mě. Dávám jí otázky, které jsem kladla mamince. Jak se jmenuje otec. Kdy se narodila maminka. Kdy má narozeniny. Co dělala celý život. Jaké je datum. Co je za roční dobu. Na všechno odpověděla správně. Orientuje se v čase. Dokonce zjištuji, že sama nevím, kolikátého je. Doplňuje, že asi sedmého nebo osmého.

- Ivo, znepokojuješ mě. Všechno víš. Pamatuješ a pak hodíš bombu. Řehtáme se. Zkouším dál:

- Kde máš tu brož ode mě?

- Támhle na stole u zdi.

- Fakt ji tam má položenou.

- Máš zaplacené povinné ručení?

- Mám.

- Povídalas´  mi minule, že nemáš kočky. Ale na dvoře jsou dvě.

- No to jo, ale nesmějí dovnitř. Já je moc nekrmím. 

- Ivo, jsou na tobě závislé! 

Jezdí do krvína pro mléko. Určitě nalévá i kočinám. 

Zatím v pohodě. Vedeme hovor. Klidný. Láskyplný. To je moje sestra. starala se o mě od malička. Vodila mě do školky. Cestou mi mačkala prstíčky. Zdržovala jsem ji. Už chtěla být ve škole. Když jsem ležela na udržování v nemocnici s Deniskou, každý den za mnou zaběhla. Nosila mi oloupaná jádra vlašských ořechů. Přepsala mi bez překlepu diplomovou práci. Když jsem umírala, dovolili mamce i Ivě za mnou chodit i mimo povolené hodiny. Nosila mi domácí stravu, abych jedla. Byla jsem jen kostra potažená kůží. Iva byla ta starší. Byla ta šikovnější. Uměla vyměnit zámek, sifon u umývadla. Co všechno pro mě udělala! 

- Blíží se březen, půjdu asi dělat.

- To je fajn. To ti schvaluju. Jen na sebe buď opatrná.

Až začne sezona ve Vojenském muzeu, přijde mezi lidi. Tak moc si přeju, aby byla v klidu, pohodě, ve zdraví.

- Ivo, teď tě naučím čarovat.

Pozorně poslouchá. Pak opakuje rituál po mně. Učím jí něco od dr. Lebenharta. Moc mi připomíná mamku. Jen mamka byla víc veselá. Ivě odešel tatínek, když té holčičce bylo dvanáct. Byli spolu spjati. Devět let než jsem se vetřela na svět já. Začalo se vše točit okolo té mladší. Myslím, že jí celoživotně tatínek chyběl. Měla jsem dojem, že mně nechyběl. Ale chyběl. Jen jsem to zasunula do podvědomí. Na meditačních týdnech jsem léčila, uzdravovala a ladila vztah s tatínkem. Já měla mamku. Radovala jsem se s ní ze života. Tak to cítím já. Čas léčí.

Probraly jsme důležité soukromosti. Jsem na odchodu.

- Ivo, nezapomeň, že jsem tady. Kdykoli zavolej. Máš kluky, přes dvůr máš snachu. Kdyby něco, hned volej. Jsem tu jak na koni. Zas tě přijedu zkontrolovat.

Od Vánoc se zase náš vztah obnovil. Mnoho věcí se událo…

Frčím k Tamaře. Už někomu volá, že může přijít místo mě. Mám totiž deset minut zpoždění. :-)

- Irina, proč ty nezavoláš…

- Tamarko, jsem tu.

Lehám. Spím. Probouzí mě jen ledová maska. Brr. Spím dál.

Doma. Vyprávím Petrouškovi, co jsem zažila. Volám Majankovi, abych se ubezpečila, že má Iva zaplacené pojistky…

- Teto, neboj. Já jsem jí změnil televizi. Platila něco, co nevyužívala.

- Jé, tak to jsi hodný.

Hovoříme, radíme se. Klid.

Jdu nakrájet cibulku, špek, uzené, které mi dal LP. Těsto dělám z menší gramáže brambor. Jasně, že jsem neodhadla poměry. Je tuhé, vůbec není vláčné. Ne. Knedlíky nehodím do vody. Měla bych škubánky. Pokládám je na páru. Tam drží svou formu. Tak to jsem nezvládla. Dva si kladu na talíř. Hodně zelí. Je to moc dobré. Ale vzhledově to vůbec jako knedlíky s uzeným nevypadá.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-02-07-vecer

Když si Mourek vyskočil na Žofinčino místo na gauči, koukala jsem. Dovoluje si po čtyřech letech  u nás až te´d. Je slušný. Nevytrapuje. Nechává se trápit od Žofky. I Žofka hleděla, kdo leží tam, kde si hoví pravidelně ona. Vyskočila k němu. Chvíli si spali spolu. Pak změnili stanoviště. Na koberec. Z koberce do koše. Mourek se skroutil na koš s novinami. Žofinka se zavrtala do košíku po Micince a Zrzečce.

Jdu spát. Hodiny odbíjejí půlnoc. Ó, rekord.

Dobrou noc!