Odpočinkový. S konspirací a koňskými koblížky

17.03.2020

Ach, tak kočka, ta kočka! Jsme její otroci. Ani nevíme jak, stalo se. Vychovala si nás. Cvičí s námi. Poroučí. Sprchuji se. Čeká ve dveřích koupelny. Chce ven. Usínám. Říkám si, to už asi obešla revír, zkontrolovala boudičku. Už by mohla hupsnout na parapet. Hlavně, ať to neudělá. Probrala bych se ještě. Ne. Až když jsem v limbu. Buch. Bicí sólo na okno, dokud nevstanu, nepustím ji. Pokud ji náhodou neslyším, vzbudí se druhý otrok. A ten je tak hodný, že jí jde ve dvě ráno naplnit mističku masíčkem, dolije smetánku... Mrcha je to! A ráno? Chci se dospat. Ne. V šest, v sedm mi určitě přerve snění.

Tááákhle brzy mě Micicinda táhne z postele
Tááákhle brzy mě Micicinda táhne z postele

Stalo se i dnes. Tak teda fotím východ sluníčka. Petroušek, dojde-li mu nutričně vyvážené jídlo Herbalife, vitamíny pro muže, protein, cokoli - postaví na linku dózu a přiklopí víko. Hm, tak copak Ti došlo? Jo, multivitamín. Aha, a pro ženy. Tak ono mu nestačí, že si půjčuje můj kartáček na zuby. Už je mi jasné, proč ač rozdělávám obě nádobky vitamínů naráz, mé jsou snědeny dřív. Vitamíny pro muže - ještě třeba sedm deset tablet. Vitamínů pro ženy zbývá jedna nebo dvě. Fotím. Počkej večer. Opustila jsem užívání lžičky skořice do zdravého jídla. Dnes poprvé začínám česnekový sirup s medem a vinným octem. To jsem si včera dala.

- Peťuš, tohle budeme od zítra užívat. Jo? Zapamatuj si...

- Ukaž, jak to smrdí? Tak tohle nevezmu do huby.

- Peťuš! Je to antibiotikum!

Mám to marné. Před třiceti lety byla mým oltářem Maria Treben. Zakopala jsem lístečky jitrocele prosypané cukrem. Na podzim jsem našla sklenice plné lahodného jitrocelového sirupu. Jen jedna sklenice se znehodnotila plísní. Experimentovala jsem. Kamarádka Kačka mě inspirovala jarním kopřivovým mixem. Nechala nastoupit rodinu - dva synky a manžela důstojníka. Povídala:

- Ireno, mají se brát dvě lžičky. Ale každý musí spolknout malou štamprličku. Jakýpak troškaření!

Hned jsem to zavedla taky. Nástup holčičky a Petroušek. Tehdy byl ještě ohebný, zamilovaný; vycvakl štamprličku něčeho odporně zeleně hnusného nechutného. Nedalo se to polknout. Upustila jsem od prevence. Asi se mu v hlavě včera při pohledu, hlavně při nasátí ozonu ze sklenice vynořila vzpomínka na mládí. Abych ho přesvědčila, já velikáška hloupá - nalila jsem si ne dvě čajové, ale dvě polévkové lžíce. Jaképak troškaření, že jo? A teprve když mně odezněla křeč v žaludku, obrovská bolest, šla jsem se podívat na užívání. Dvě lžičky, ale do čaje!!  Ráno na hladový žaludek jsem vyzkoušela. Křeč mě nechytla, ale žádný vývar to nebyl. 

Zalezu. Usnu. Telefon. Linda.

- Mami, vy tam máte frontu na Polsko. Dvacet čtyři km.

Až odpoledne slyším našeho starostu v české bruselské (prolhané), jak se fronty zbavili. Zastavili dopravu od Hradce. Kolik odjelo na hranici, tolik pustili do města. A až večer mi Petroušek říká:

- Hele, představ si, dnes jsme viděli s kolegou zacpanou cestu. To bylo aut, aut a aut. Tos neviděla. Za chvíli - asi v jedenáct nikde nic. Prázdno. Nejezdila žádná auta. Prázdno. 

- No, a to si vezmi, že fronta byla od hranic, od Bělovse přes Náchod k nám do Jaroměře až do Hradce. Čtyřicet čtyři km. To tu ještě nebylo. :-) to bych teda nechtěla jet - tuhle kolonu. 

Začínám si zvykat na corona vir; vnímám ho jako prostředek ke změnám, nikoli jako prostředek k vyhubení lidstva. Nevadí mi, že se ztratil vatikánský papa satan. Překvapilo mě, že poprvé v islámském světě je uzavření Mekky; poprvé v historii!!

Válím se. Spím. Na desátou skyp. Volá paní koordinátorka. Má roušku. Tak hurá. Skvělé. Hovořím s maminkou. Procvičujeme datum narození. A kopce jejího dětství. A hřbitov na Chloumku. Pak založení hřbitova u nich ve vesnici. Už nemuseli chodit na Chloumek . Pamatuji si, jak mi na Chloumku kdysi říkala:

- Na půlnoční jsme chodili sem. Kopec měl schody pokryté smrkovými větvemi.

To mi uvízlo v hlavě. Kopec nemá schody, ale ve sněhu je asi tehdy vymačkali a zpevnili smrkovými větvemi. Na to se ale dnes neptám. Ukazuji ji zahradu. Chatičku v zahradě. Tu stavěl tatínek. Kdysi mu nějaký navrátilec z koncentráku, komunista, jako živnostníkovi nechtěl povolit základy. Chatičku tatínek postavil z latěk dřeva bývalého stánku - občerstvení s párky... I patro má! Kolik let uplynulo od roku čtyřicet sedm, osm... A chatička stále slouží. I bez základů. 

Vysvětluji mamince corona vir. Zákazy. Karantény. Roušky. Stejně si nic nepamatuje.

- Mami, svět se mění. Velké změny.

- Tak hlavně aby to šťastně skončilo.

Má pravdu. Hlavně aby to šťastně skončilo.

- Mami, jsem si tě vyblejskla.

- To je rána, viď?

Řehtám se. Jsme staré babky. Jen já jsem oproti jejím devadesáti třem kůzlátko v rozpuku.

Celé dopoledne se povaluji. Dospávám. Zrušeny schůzky. Zaspala jsem i telefon kurýra. Našla jsem tři balíky zboží  přede dveřmi...

Volá Linda:

- Už jsi mluvila s babičkou?

- Jo, procvičily jsme Chloumek, Prašivku, hajnýho Kuřete... Ale už ji opravuji. 

- Máš ústenku?

Ukazuji kouzlo se šátečkem a gumičkami.

- Koukám, že si to užíváš!!

- No, já nikam nechodím. Dnes doběhnu mamce pro olej do lékárny. Vezmu Micince odčervovací aplikátor pro psy. Tak si to vyzkouším. Obchody vynechám.

Třináct. Hodin jak na kostele. Tak to už musím. Přeobjednat další lidi. Peču houstičky. Mám už jen asi pět kostek kvasnic. Používám kvásek, ale ten je navíc. Dnes poprvé sypu ke špaldě fazolovou mouku. S obavami. Moc zdravého není dobré. Všeho s mírou. Housky hotovy. Naskládat brambory, grilovací sýr, celer, mrkev... na páru. Do druhého poschodí rovnám krůtí prsíčka, cuketku. Kořením kořením od svatého Salvátora. Petroušek je tu.

- Kdy bude oběd?

- Hned. Polévku ohřeju.

- Půjdu dělat kompost. Zavolám Honzíkovi.

Honzík je Petrouškův mladší. Vždy, VŽDY, VŽDYCKY připraven pomoci! Za třicet let - stěhování, při stavbě domu, malování... Pokaždé je tu. Nikdy se nevymlouvá. Dokonce i s poraněnou nohou přišel. Žádné - nemohu, ještě musím tohle, teď ne, až zítra... NE.

- V kolik mu mám říct? Kdy budu po jídle?

- Hned.

Je tu. Jedou pro staré dveře. Přehazují kompost. Před dvěma třemi lety nechtěl Péťa o přehození kompostu ani slyšet. Dnes je den D. Musím kout. Na nic se neptat. o nic nežádat. Měl by ty své provokativní rýdoby vtipné řeči.

- Jedu pro koňské koblížky k Mírovi.

- Do čeho? Zasmradíš si auto.

- Do kýblíků.

Představuji si koblihy ze svého dětství. Na dlažbě. Bývaly takové mastné. Trošku se bojím. Kdo se bojí, se.. (sedí) v síni. Beru to přes lékárnu. Zkouším si hedvábný šáteček na čenich. Absolutně nevhodné, když máte namalovanou pusu. Zcela nemožné, když máte lesk. Lesk a hedvábí nejdou dokupy. Vyzkoušela jsme to právě dnes. Za minutu zavírají. Přistupuji jednotlivě. :-)  Nikdo tu totiž není. Paní magistra má krásný náústek. Zkrátka náhubenku. Homeopatika na dráhu jater - doveze.

- Míro, kudy mám jet?

- Projedeš bránou, jeď až na konec.

Vjíždím do areálu. Čtu si cedulku, aby si lidé nedopalky posbírali sami. Prohlížím si prostředí z auta. Rozhlížím se. Nevšimla jsem si, že stojí u závory. Pozoruje mě.  Čeká, až si vše prohlédnu. Čeká, až si ho všimnu. Beru telefon, že mu zavolám, že už jsem tu. Naše oči se setkaly. Směju se. Jedu za ním.

- To jsou takovéhle šišky? Jsou docela suché. Já jsem loni dostala pytel nádherných suchých. Sypala jsem je po zahradě k rostlinám, na sázení... Tyhle jsou podobné. Hlavně je to organické hnojivo. 

- Nechceš to tady do té vaničky?

- Chci. Chci hodně. Chci moc. Péťa právě přehazuje kompost. Jedu přesně.

Kolečkem vozíme hnůj k vaničce u auta.

- Jak se z toho kouří! A jak to smrdí.

- Pojď, ukážu ti krásného koně. 

- Já se jich bojím. 

- Proč? 

-  Jsou děsně velcí.  

Tohle jde v životě kolem mě. Ukazuje mi koníky. Jednoho nádherného. Obrovského. Bojím se, aby mě nekousl. Koně cítí můj strach. Vím, že jsou to pleticháři. Mohli by mě z legrace vystrašit. Ale mám respekt. Opětují mi ho. Očichávají si mě. Nasávají mě. Hladím je. Nádherní. Nikdy bych si nesedla na jejich hřbet. Bez ohledu na to, že nekrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu.

- Nezavírej kufr.

- Já sjedu za dvě minutky domů.

- Za dvě minutky sjedeš, a týden to budeš větrat z auta.

- Hm. Tak jo. Počkej, ještě si vyfotím tenhle keř. To je nádhera.

Děkuji. Couvám úzkou uličkou. Bez ztráty kytičky. Právě v tomto okamžiku jsem se  zapomněla připojit na poradu world teamů s šéfy fy. Zprostředkovaně se dozvídám na krátké večerní. Italové zvýšili nákup Herbalife za prvních 14 dnů v březnu skoro o třicet procent. No jo, výživa, na měsíc a nutričně vyvážená. Pokud se nehýbou, ztloustli by v domácí karanténě...

Doma kompost hotový. Krásně vytvarovaný hrobeček. 

- Tak hoši, vezu hnůj a budete to muset rozkopat.

- To si děláš srandu.

- Ne, pojďte pro kalfas a kbelík.

Péťa je vždy v opozici jak Tomáš Kotyza. Než si mě zablokoval. Honzík je hodný. Má nás rád.

- Tati, pojď, prosypeme to. Dáme několik vrstev.

- A ještě nasypte do kompostéru vrstvičku.

Mají to v pěti minutách hotovo. Za ty řeči to ani nestálo.

Mažu housky. Posílám pozdravy v krabici Ditě a V.

- Ťuti, prosím tě, odvez Mirkovi ten kalfas.

Zas má řeči. Proč on se musí před svým synem vždycky tak natřásat. No, už je zpátky.

- Tak je tu čtvrtý kocour.

- Třetí! Chodí dva. Rezato-bílý a moráček.

- No a rezatec a teď přišel černý jako uhel. A Micka sedí na parapetu. Kocour u auta. Jen vyjdu ven. Micka jako vyběhne... A jako ho žene ven ze zahrady.

Hérečka.

- Jo, je to kočičí hééérečka. Falešná kočka. Jo, Peťuš, mohl bys mi prosím tě říct, co je tohle?

Cpu mu pod nos nádobku multivitamín pro ženy.

- Jo, to jako chceš říct, že jsem ti snědl vitamíny? To mi jako narostou prsa?

Vturánu jde do útoku.

- Když tady je ráno tma jako v pr...

Mluví z hladu. Máme tu fotobuňku. Reaguje na veškerý pohyb.

- Peťuš, tma tu není. To si nemůžeš normálně rozsvítit?

Tak copak si zas na mě vymyslí...

- To bych tě vzbudil. Chodím tu po tmě.

- Hm, myslíš, že světlo umí lézt za tři rohy? Spím, jak když mě do vody hodí. Nikdy nevím, že už jsi odešel. Dnes jsem dokonce zaspala volání pošťáka. Balíky mi naskládal přede dveře.

Miluji ho. Za ty jeho kecy. Zbožňuji je. Je to zkrátka světlo mého žití! 

Doposlouchala jsem Duši K.:

- Chuck Norris chytil corona virus. Ale přišlo mu ho líto, tak ho zase pustil.

Čtu lidovou tvořivost: Na FB mě pobavil rámeček:

- Vůbec se doma v karanténě nenudím. Jen by mě zajímalo, proč je v rýži z Penny jen 2854 zrníček a z Lidlu 3084?

Někdo mu do komentu odpověděl:

- Zkus krupici .-)

Jo, a ozval se Luis Arturo Vargas de Cuevas:

- Ahoj krasna Irenka. Jsen ya a na Tebe vyzpominam. Maš whats app. Muj telefon čislo je 593... Je taky muj whats app. Ja jsem profesor v university. Man 3 syn ( ván, Mónica a Alejandra) Teđ man 80 let a žiju v Guayaquil - Ecuador. Manželka je Natalia.

Už nebydlí v Chile. Ale stále v těch indiánských končinách. Zítra se spojím. Stejně si asi nepopovídáme. Musel česky zapomenout. A já španělsky jen translátorem. 

Na konci Duše K - vlastně Vizity s bezva Milanem Calábkem. Jaroušek čte text Čecha žijícího v Číně - poslal. Okouzluje mě předčítaná krása

Zkoušíme stát (od nikoho pro někoho)

Zkoušíme stát na zlomených nohou.

Síla svalů nestačí, když nemá oporu v kostech.

Oblečeni do paragrafu chráněni zákony

prcháme po papírových mostech a

pod nohama nám hoří matka země.

Lžící na polévku pojídáme čas.

Na každé vědomé myšlence hledá rozum chybu či kaz.

Snad rok hlodavce vše rozryje a zboří.

A ticho v mysli uhasí, co hoří.

Lidské srdce je červený kůň, co běží.

Něco ho splašilo, zastavíš jej stěží.

Chceme víc, ale víc už není.

Život v blahobytu je iluze snění.

Noc bude patřit navždy hvězdám,

tak jako nebi slunce a měsíc.

Štěstí nenajdeš u Apolináře

Nic nepomohou slova velké ráže.

Raději si lehni do stínu stromů

a uč se člověče naslouchat, růst a žít.

Dál zkoušíme stát na zlomených nohou.

V hypnotickém stavu opojeni touhou

v prostoru vesmíru jsme otiskem v písku,

který smyje voda, rozfouká vítr, vysuší slunce.

A hlasitou frekvenci srdce překryje ticho a noc.

(Od nikoho pro někoho)

A to je vše. 

Dobrou noc!