Odzimujeme

Vždycky si dám závazek. Včas chodit spát. Vydrží mi to tak tři dny. Včera jsem to natáhla. Štěstí, že jsou noci ještě jakž takž dlouhé.

Dnes si to tu zapíšu a šup – letím.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-07-ranko

Ráno mě chodil budit Mourek. Drzoun drzý. Hodila jsem po něm polštářek. Na minutku zmizel. Přišel si mraucnout znovu. Včera i dnes myslím na Černou horu. Ještě pojedu.

Po snídani vybíhám na kondiční proběhnutí. Před tím si chystám brambory, cibuli, česnek, hromadu česneku, petržel, mrkev, jablíčka. Připraveno. Do papiňáku dávám vyvařit dva kusy kůže z doma vyuzeného špeku. Špičku uzeného někde od Vánoc.

Co si vezmu na sebe? Bunda – to se upeču. Triko – fouká od hor. Krátké tepláky – ještě ne. Od hor… Nakonec si beru modré proužkované kalhoty, flanelovou bundu. Modré náramečky. Tenhle je hezký. Jdu do skříně. Ťuk, ťuk, ťuk…

Klekám. Sbírám broušené korálky. Kde jsou ostatní? Mám jich málo. Na čtyřech hledám po podlaze další. Nejsou. Nakukuji do skříně. Tady jsou. Jeden udělal cvak a byl za šupletem. Ne. Sama to nedám. Běž už, běž!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-07-kondicni-vychazka

Vezmu to dnes v protisměru tak, abych vyběhla do šancí až na konci promenád. Ten výzvový kopec, ten si dám, to je jasné. Metoším po cyklostezce. Za soutokem vybíhám do šancí. Krátký kopec. To se jen usměješ. Bonbonek. Vybírám si trasu s výzvami. Kopečky, schody, stoupání. Na šance mohu vyběhnout na dvou místech. Oba kopce prudké. Jeden krátký, druhý delší. Prudký, ale krátký. Skáču po kořenech  stromů. Na horizontu na mě civí holčička na kolobrndě.

- Kde máš maminku?

- Támhle.

- Tak na ni počkej. Neutíkej jí!

Sbíhám zpátky střemhlav dolů. V zimě jsem většinou sbíhala dolů kličkami. Už všude vyschlo. Nemusím se bát uklouznutí. Mířím na schody. Vracím se pod hradby. Klušu podruhé nahoru. Dvakrát to stačilo.

Probíhám promenádu. Tady pracoval traktor. No jo, to je vidět. Tady odborně určitě ošetřovali. Ale aby dělníky, řidiče napadlo urovnat cestičky rozjeté obrovskými pneumatikami, ne, to ne.

Vona si zas už stěžuje.

Nestěžuje. Konstatuje.

Kritizuje.

Ano, kritizuje. Když zemědělci zapráskají asfaltku hlínou, ze zákona ji dají do původního stavu. To neplatí v parku.

Hledám očima Krkonoše. Ne. Mlhavé slunce. Obloha sice modrá, ale pěkně špinavá. Že o ní vím, vidím sjezdovku na Černé hoře. Ale opravdu, jen že vím… Sněženka začarovaná v neviditelnu. Nemohu si prohlédnout, co má dnes na sobě.

Sbíhám Šoubrák. Zahýbám znovu pod hradby. Výzva – kráčím vzhůru. Bez zastavení. Šup, nejhorší úsek nahoře. Pár metrů. Jsem tam. Vracím se znovu na konec promči. Domů. Ne. Ještě mi chybí kroky. Zahýbám puternou nad Labem. Jo tady odsud někdy slyšíme duc duc. Music club. Nějaká slečna zrovna odemyká. Pokračuji nad řekou k lukám. Jé, tady je to krásné. Aha, sem asi Lukánek jako kluk chodil chytat ryby. Když se setkáme, vždycky umí o nich říci něco zajímavého, co ještě nevím. Nebo spíš co vůbec nevím.

Jsem v lukách. Tady jsem v lednu den co den brázdila na běžkách pole. Oči vidí sníh. Ach, to bylo krásné. Mrzlo. Sama jsem klouzala ve své stopě. Mohla bych louku obejít. Vracím se podél řeky. Máme tu ulice Polskou, Ruskou, Rumunskou, Albánskou. Už si je maličko pamatuji. Ale dost dlouho jsem si je pletla. Rumunskou budou opravovat. Vyšlo mi to akorát.

Doma. A teď fofrem. Ale velkým. Propláchnout kroupy. Zavařit je do polévky. Nakrájet uzené. Mrkev, petržel, česnek, bramboru. Mou masoxovou pastu, už je jí na dně. Bramboráky. Kompot. Cibulku na sádlo. Naložené kousky krůtího masa a jatýrek. Hotovo. Petroušek jde s písničkou na rtech z práce.

- Já jdu zatím složit plachty.

- Kdybys potřeboval, pomohu ti.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-07-dnes-poprve-venku-u-stolu

Každý pracujeme na svém. Scházíme se u stolu. Letos poprvé. Jaro se víc a víc přibližuje.

Nosím na stůl. Mourek tu otlapuje. Žofie si dává na čas. Někde se asi vyhřívá.

- To jsi vymyslela dobře. Moc jsem si pochutnal.

Peťova pochvala hřeje. Když něco pokazím, to on si své řekne.

Jdu do konvalinek. Vytrhávám z nich jahůdky. Loni se mi začalo konvalinkové políčko plevelit. U lavičky už lezou kopřivy.  Radost.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-07-linda

Linduška se hlásí. Přiveze šunky. Švadlena jí obšila damaškem košík. Nechala si navézt kolik? Patnáct? To ne – hrozně moc kubíků dřeva.

- Proč jsi neřekla? Pomohli bychom ti.

- Nechtěla jsem vás otravovat. Sami toho máte moc.

- Pomohli bychom!

- Já to měla jako Lukáš. Včera, dnes, ještě asi deset koleček zítra.

Řehtáme se. Když jsme se nastěhovali, Lukánek sem chodil z malého gymnázia učit se. Jednou přivezli dřevo. Nadšeně vozil kolečka se špalky. Já je vyrovnávala do nové pergoly.

- Babi, zbytek si necháme na zítra, jo?

- Ne. To se dodělá dnes!

Petroušek objednává tak tři pět kubíků. To se stihne za hodinku za dvě uložit.

Povídáme si. Nad hlavou nás pozoruje Žofie. Svým lehoučkým tělem rozkýve celou větev. Linda mi pomáhá sklidit stůl.

- Mamko, pojď se podívat na nové služební auto.

Lexus. Když Xaver hostovi předává poukázku na týdenní bezplatnou zápůjčku auta Lexus s plnou nádrží, vždycky v podvědomí si řeknu – aha, to je asi nějaké oční centrum.

Říkám to Lindě.

- Ne, Lexum, to je oční klinika. Lexus.

- To máš jako hodinky a holínky, obojí se natahuje. Nebo jako Dalmácie a decimálka.

Její soukromé auto je krásné. Ale tenhle krasavec taky. Červená sedadla se hodí k černému interiéru. Odjíždí. Na věži pevnostního kostela zvoní klekání. To jsem už vždycky musela domů. Klekánice aby mě nesebraly do pytle.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-07-slunicko-rozsvitilo-zahradu

Jdu večerní zahradou. Sluníčko rozsvítilo po dlouhé době světýlka. Myslela jsem si, že nefungují. Fungují. Jen slunce chybělo.

Sbírám vánoční světýlka z jabloňky. Letos nádherně svítila. Byla rovnoměrně omotaná. Sundávám řetěz z korunky. Až doma zjišťuji, že jsem přinesla smotaná dvě kluba. Ale řetězy byly tři.

Petroušek je všeuměl. Vždycky všechno spraví, opraví, rozmotá…

- Tys´  tomu dala. Tady to jsou dva řetězy, protože tu jsou dvě zásuvky. 

- Vidíš, a já sbírala dva řetězy. To jsem netušila. Byla jsem ráda, že jsem to hráběmi bez žebříku sundala. Tak tři byly!

Pomáhám mu rozplétat. Nakonec – jak jinak – jsme to dali.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-07-vecececere

Kočky panáčkují  u misek. Dostávají masíčko. Stereo krásně mlaskají. 

Zatápím.

- Peťuš, venku bylo takové teplo a mně je zima. Možná, jak jsem chodila bosa…

V domě teploučko. Vzpomněla jsem si na dopolední roztržení náramku.

- Petroušku, prosím tě, upadl mi korálek za skříní do zásuvky.

Péťa mi jde pomoci vyndat velkou zásuvku. Sice chtěl čučet do svaté bedny na sport, ale rád pomáhá. Pokoušíme se vytáhnout velké šuple. Neumíme. Nakonec jsme to dali.

- Jé, já tu mám dva korálky!

Brblá. Nepočítal s velkou akcí. :-) Směju se. 

- Tak hlavně, že je máš, dělej! Chci vidět gól.

- Prosím tě, gól je, že šuple nejde zasunout. Ještě tam mám zapadlý kloubouk. Asi po mamce. Nejde mi vytáhnout. 

Odcházím. Nechávám montéra pracovat. Musel zdvihnout dvířka. Nechápu, jak mohla poklesnout. Ale už to všechno zas funguje.

Petroušek přichází v květovaném kloboučku.

- Jé, děkuji. Jak jsi ho vyndal?

- Normálně.

Pokládám ho na opěradlo ušáku. Chvilku si do něj sedám. Nad hlavou Žofii. Probírá mi vlasy. Zdvihám se. 

- Žofko, nechej mi ten klobouk.

Packou si ho přitáhla. Jako když se mnou špásuje. Odtahuji ho.

Když si ho nemůže přitáhnout, aspoň si na něj lehne…

Půlnoc. Včera v noci Baruška opravovala frekvenčně Petrouška. Dnes opraví mě. U toho se spí.

Dobrou noc!