Ojíněný
- Dobré ráno! Kde je Linda?
- Už odjela. V půl sedmé.
Vydala se na dlouhou pouť - zalyžovat si do Polska. Na obrázcích to vypadá moc pěkně. To národu bylo upřeno.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-02-15_Jak_se_lyzovalo_dnes_ve_Sklarske_huti/
O něco horší snad je - vyhánění dětí ze zamrzlého jezera vrtulníkem. Výborný nápad! Tlaková vlna vrtule může polámat let. Skvělý nápad německých policistů. Kde se jen inspirovali?! To by snad nenapadlo ani...
Dopoledne pracuji. Klientka, která kdysi přišla na poukaz prezentace ošetření pleti. Odešla tehdy s hubnoucím programem. Krásně proštíhlela. Váhu i kondici si drží. Vypadá skvěle. Jezdí dodnes. Z daleka. Ukazuje mi překrásné fotky od nich z hor. Přenádherné. Kouzelné. Přeměření. Nákup. Termín na příště. Loučíme se. Už zvoní DD.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-02-15_S_maminkou/
Maminka. Ráda bych si k ní přisedla. Chytila za ruku. Podívala se s ní do pohádky. Do jejího dětství. Poslouchala jsem ráda její příběhy. Teď j i nemohu dát ani pusu. Stisknout dlaň. Vyfotit si její ruku vedle své. Taky se dočkám. Teroristi v čele země si zařídili, co potřebují. Světový páníček velí, Babíšek tvoří. Když ne volení zástupci lidu v zákonodárném sboru, přes víkend hejtmani jako jeden muž požádali o nouzový stav. Jaká to jednota. O víkendu to tak nevypadalo.
Na skok mě přišla pozdravit Irenka. Splnilo se mi přání. Včera Simonku. Dnes Irenku. Spolehlivé, opravdu spolehlivé pečovatelky. Slouží. Ve víc než těžkých podmínkách. Drží náš domov v chodu. Děkuji. Moc děkuji. Všem. Je tam výjimka, no. Ale vyjadřuji hold, úctu, poděkování. Moc jim přeju znovu jejich civilní podmínky, bez zakrytých dýchacích cest!! Ať vydrží!! Ať jsou zdravé! Silné! Vytrvalost mají.
Ukazuji mamince nové hrnce. Vyprávím. Poslouchá. Pobízím do čaje a pomeranče. Maličko luštíme. Ukazuji smrk naproti. Na půl ojíněný. Ze strany od slunce zelený.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-02-15_Ojinena_zahrada/
Už je tu paní Hudáková. Líbí se mi její styl. Abych věděla, vždy slyším:
- Už jsme tadyýý!
Plánujeme skyp. Maminka jde obědvat. Mami, moje maminko.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-02-15_V_lukach_pohadkove/
Na patnáctou klientka. Klušu do luk. Nestihla bych. Přijde o hodinu déle. Slunce už je silné. Naproti nám půlku smrku odbarvilo z bílé na zelenou. Odvrácená strana zůstala krajková.
Z luk šplhá do kopce mladý pán. Zastavujeme se spolu. Bydlí na konci ulice.
- Já patřím k Robertovi H.
- Jj, vím. Vy jste na rohu.
Mluvíme, jako bychom se znali.
- FB - ten jsem před třemi lety vymazal.
- Tak to jste zvítězil. Tam je negace, zloby, zášti. Mám tam reklamu. Ale už mě to taky přestává bavit. Něco někde vysvětlovat.
- Tak jdu na to, dávám pět velkých louk a jednu malou.
- Tak to jste dobrá. To je hodně.
- Vždycky se snažím o deset kilometrů. Dřív to bylo šest, sedm, zvyšuji. Klidně bych uběhla i víc. Ale čas...
Krásně sjíždím kopec. Vyhýbám se slušné dlouhé ledovaté klouzajdě. Hned jak vbíhám na pole, točím ve stopě zas siluetku ze středové hradby mezi stopou. Vidím vodárenské věže, lesy, města, stromy, domy, hrady, nížiny, hory... Nekonečná hra. Než doběhnu na konec, kde se točím směrem k železňáku, fantazie vidí míhající se krajinu.. Sklon slunce je tam jiný. Utíkám, abych se zas dostala tam, kde uvidím pomyslné odehrávající se míhání krajiny z oken virtuálního vlaku.
Na rajčeti 15.-18. fotka. Jenom Maruška Zittová krajinu viděla. Je tu ještě někdo? Prohlížím si fotky v lukách. Dívám se na třpytivé bílé tečky na sněhu. Bože, tenhle film si chci natočit do hlavy na horší časy. Vždycky to dělám v Peci nahoře na Zahrádkách. Jedu na vleku a natáčím si film Siebert, Mělnická, Salomon... Slunce. Tak letos to oželím. Ztratila jsem drahocenný rok života. Péťa mi říkal, že neztratila. Tak já mu budu věřit.
Potkávám své známé pejsíky. Vlkodavi - nádherní. Včera jsem potkala obézního pejska se zavázanou noženkou. Matylda na něj volal jeho páníček. Božínku, ten začínal jako řidič městské dopravy. Padesát let? Ne, pět a čtyřicet to může být. Tehdy hošíček. Mladý. Věčně usměvavý. Vozil obyvatele našeho města celý život, dokud to tu fungovalo. Dnes mírně otylý, stejně se stále směje. Tak Matyldu mají. Potkali jsme se včera dvakrát.
- Vy jedete jako dráha.
:-)
Pak už šli domů. Já jezdila jako dráha dál.
Volá snaška. Zase náš hovor plyne jak voda v Labíčku. Máme si co říci. Čas mě tlačí. Ještě jedno kolo a do šestnácti domů. Řekly jsme si, co jsme potřebovaly.
- Kačí, oni mě tu předbíhají. Jdu se taky zapojit. 😎😏😊
Hodně lidí přišlo z práce poradovat se z pohybu. Tak to má být!! Klušu. dobíhám malou louku. Mrňouskové sáňkují, honí se, válejí se ve sněhu. Supééér! Vyklusávám jak krokodýl kopec. Naskakuji do hlubokého sněhu u plotu. Mám privátní stopu. Až k domu. Jen přeťapkat asfaltku. Naskočit znovu do hradby sněhu. Doma.
Vykoupat. Než jdeš do sprchy, než jdeš do sprchy - říká lékař španělského olympijského týmu a člen poradního sboru Herbalife Nutrition dr. Alvarez. Už jsem dvakrát kvalifikovala školení s ním. A letos myslím kvalifikaci už plním - mám takový dojem. Tak rychle sportovní výživu! Spláchnout pot. Převléknout. Už je tu malá panička. Bývalo to takové slunce. Taková radost s ní pobýt. Zplihlá. Prodělala mírnější variantu chřipky. Manžel se musel vypořádat s těžší.
- Mám pocit, že ti, co měli lehkou chřipku, se vzpamatovávají hůř a déle.
Vypadá jak malá holčička. Žalující. Smutná. Nebo otrávená nesvobodou. Nemůže nikam. K důchodu chodí ještě na dvanáctky. Ten rok jí vzal radost, bezpečí, svobodu. Při prvním zavření hranic měla za hranicí v opravě zlatý řetízek. Ta bezmoc! Někdo tam měl brýle ve výrobě. Zvůle státu. Zaprodanci. Nechali se koupit. Prodali nás. Jo, ble, ble, ble - musíme se chránit. Jo. Určitě. Ranní klientka mi líčila, jak její švagr ležel v lednu s rakovinou. Prázdná nemocnice. Na pokoji měl dva přes osmdesát. Přišel nový. Chrchlal dva dny. Komando vlítlo do pokoje. Zajedovali vše dezinfekcí.
- Chlapi, musíme otevřít okna! Vlézt pod deku.
Ten s rakovinou hlídal staříky, jestli se jim dobře dýchá. Pak je rozvezli do dalších nemocnic. Aby se to lépe chytilo.
Malá paní se dívá do zimní zahrady:
- Máš krásný asparágus.
-Jeden je maminčin, jeden můj.
Můj Péťa dnes měl volno; jel pracovat do Jičína. Ne přímo tady od nás. Nepustili by ho na hranici s Trutnovem. Musel jet do Hradce a pak pokračovat na Jičín. Cestou zpátky jel kratší cestou; dvakrát ho kontrolovali.
- Mohu se zeptat odkud a kam jedete?
Pěkný vstup do soukromí. Co je komu potom?
- Byl jsem pracovat v Jičíně.
- Máte na to papír?
- Nemám. Mám v autě nářadí a materiál a jestli chcete, můžete to za mě jet dodělat.
- V pořádku. Jeďte.
A na druhé kontrole totéž. Kdy se tohle dělo? Aby na cestě stála ozbrojená hlídka. A slušně zavelela: Halt! Ranní paní byla také haltována. A slušně. Chudáci tam stojí v horských mrazech. Taky to nemají lehké.
Smutná klientka odchází. Bolí jí játra. Po kovidu...
- Peťuš, tys už zaparkoval. Já bych ještě chtěla jet s miskou.
- Tak zítra.
- A ty bys nedojel pro mléko?
Volá mu nějaká paní.
- Máte štěstí, jedu vyparkovat manželce, tak se u vás stavím.
- Nechám ti otevřenou bránu. Jedno křídlo zlobí. Je to zamrzlé. Tak jeď.
- Zatopím.
- To nebude hořet.
- Počkám tu.
Znám se. To bychom zatápěli pozdě. Zvoní nájemník. Rozesmátý. Energie se zklidnily. Už byli s Ivankou na výletě. Hurá. Ať už je únor za námi se vším, co si planety na lidi vymyslely.
Jedu. Slečnu prodavačku prosím, ale nenaléhám. Poškrábala jsem si dno mističky. Nemohla jsem sundat samolepu.
- Tak víte co, já si ji nechám a vy si vezměte tuhle.
Valím oči. Mám je ráda. To je ta, jak si odpočala s pletí od roušky loni na jaře. Holčička zlatá. Vyšla mi vstříc. Kupuji hrnečky - nevím na co. Někomu daruji. Jen aby měli prodej.
- Ještě sluchátka?
- Ta ne.
- Aha! :-) Svíce ano. Sluchátka ne.
Utíkám koupit Zrzce tekuté tyčinky. Mlsá jak miminko. Drží mi
ruku jak malé dítě láhev.
- Co máte na tváři?
- To mám od roušky.
- Sundejte ji!
Miloučká slečna pokladní je oblezlá. Srdce se svírá nad našimi lidmi. Dvanáctky, bez dechu, za pár korun, pod kamerami. Je jedno, jestli je to pečovatelka, prodavačka, dělnice. Hrůza. Hrůza!! Mám se dobře. Oproti nim. Testování, nebezpečí očkování... Ireno, nemysli na to. Celý svět nezachráníš! Raduj se!
- Peťuš, že je dobře, že jsem zatopila, než jsem jela.
- No to máš štěstí.
Řehtám se. Jak otevřu dveře do zimní zahrady, vběhne mi tam vizitýrovat Zrzka. Chceš nechceš, zavírám ji tam. Jdu na kurz výživy. Hned na to týmová skupina. Pak marketingová. Končíme v deset. Vracím se z pracovny.
- Kde je kočka?
- Ty nevíš? Ta bude ležet na koberci. Pojď, já ti ji ukážu.
Blesklo mi hlavou, kde bude. Otevírám na terasu. Zdvihá se z Micinčina křesílka. Nevzrušovala se. Spala. Jde do tepla. Ráda.
- Zrzečko, panička nás zabije. Tebe zavře na terase a mně do ledové ložnice
- Dobrou noc. Koukej topit! Nebo tě zmrzačím. Nebo sebe.
Miluji ty jeho řeči. Krásný den. Na co si stěžuji. Dokonce jsem po roce! Po roce!! zdvihla telefon a napravila nedorozumění z předloňského adventu. Vysvětleno. Hřeje mi u srdce. Srovnáno. Věděla jsem celý rok dvacet dvacet, že mám napravit všechny vztahy se ženami z rodu, i s těmi, které se tam přivdaly, přitočily, dostaly. Trvalo mi to a dnes se naskytla příležitost. Bylo to tak lehké. A milé. Nevím, na co jsem čekala. Saturne, složila jsem zkoušku.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-02-15_Zrzecka/
Dobrou noc!