Ono to pude

Odpoledne. Vlastně podvečer. Vyšlo sluníčko. Na chvilku jdu mlátit oříšky. Den se překulil… Jak se začal odvíjet ráno film?

Tak tedy ráno. Už druhý týden řemeslníci nejsou. Nevařím kafe, nepeču bagety jak zběsilá, mám klid. Vůbec nevím, kde nabral čas svou rychlost. Den se kutálí jak míček.

Dívám se do FB. Vyskočil na mě nápis, že cesta, kudy chci zítra jet k zubaři, je uzavřena. Na neurčito. Cože? Na neurčito? Včera otevřeli obchvat, který navazuje plynule na obchvat Skalice. Dívám se do map. Opravdu šrafování. Mám tři možnosti. Jednu zamítám. Druhá jet kousek po původní zemské stezce, pak z ní sjet a napojit se na nové betonové moderní monstrum. Prohlížím si ten most, který mě na cyklostezce překvapil cestou na Theatrum Kuks. Aha. Tak to děkuji za upozornění. Nejenže cesta bude uzavřena na neurčito. Změní se v pole. Oči mi vyskočily z důlků. A humus seberou kde? Milimetr se prý tvoří dvě stě let. Zrovna dnes cestou na masáž jsem v poli viděla stroje. Zas ničily půdu. Asi nějaká továrna. Kdo to dovolil? Mozkem mi prolétlo – další ztráta důležité polabské půdy. Hledám si trasu na zítra. Pojedu úplně nelogicky na druhou stranu města jako na Krkonoše;  na přivaděči z dálnice se na kruhovém objezdu napojím na asi šestikilometrový nový zázrak. Dojedu přímo do zubního centra. Pokyvuji hlavou, to se jim povedlo. To musím uznat. A jestli starou cestu změní v pole... Tak to už bude stezka vidět jen z letadla. 

Telefonuji s člověkem z kraje. Pevnost v pevnosti, jak jsem včera psala, není zas tak úplně nedobytná. Spokojenost. Dohodnuti.

Sbírám lískové oříšky. Tolik jsme jich ještě nikdy neměli. Různé velikosti, různé tvary. Nemám oblíbené. Ty červené slaďoučké vypadají nádherně. Ale nejdou z košilek. Kulaté – slaďoulinké. Větší kulaté – drsné. A velké. Taky chutné.

Petroušek mi pomáhá. Už přišel z práce. Začíná proprchávat. Sebral oříšky ze střechy na naší chaloupce. Letos se lísky předháněly.

Telefon. Paní z odboru majetku města. Ta sympatická. Skvělé. Předali na dopravní odbor. Fa na opravu chodníku stihne chodník přeložit na přelomu září a října. Ale tohle měl zařídit hned po kolaudaci soused! A taky si to zaplatit. Dozvídám se, co potřebuji. Přeci jen v tom královstvíčku vedle nedobytného stavebního ostrova je příjemná pevnina. Nejsou všichni úředníci magoři. Tahle paní splnila, co včera slíbila.

- Máš půl třetí. Nechtělas´  někam jet?

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-10-prava-leva-prava-leva

Je čas. Na půl čtvrtou na masáž. Beru košík se svíčkami. Stavím se u maminky. Instaluji jí oranžové a žluté růže. Ireno, klusej! Levá, pravá, jsem u auta. Jedu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-10-na-masaz

Na masáž přijíždím na minutu přesně. Masér jde ještě někde něco ošolíchat.

- Už jsem tady. Omlouvám se. Musel jsem omýt filtr…

- Počítal jste, že přijedu o deset minut déle, viďte?

Přitaká. Překvapila jsem ho. Probírá mé svaly. Hněte má záda. Vstávám znovuzrozena.

Cestou domů jezdím okolo nádherného rozcestníku. Překrásný. Stojí na křižovatce. Spanilý. Ukazoval jezdům ve starých časech. Z jedné strany vytesaný nápis kam a z druhé zase tam. Ještě nikdy jsem tu nezastavila. Dnes poprvé. Přede mnou jedou popeláři. Uhýbají do protisměru. Mám jedinečnou příležitost se jich zbavit. Rozcestník mě láká. Parkuji. Fotím. Popeláři hnuli vzduchem. Fuj. Obsah kvasících popelnic. Díky za jejich práci. Někdo ji dělat musí. 

Najíždím na starou cestu. Letí souběžně s dálnicí. Zastavuji. Prohlížím si krajinu maminčina dětství.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-10-rozcestnik-mamincin-kraj

Hledám očima její dva kopečky. Chloumek a Prašivku. Najdu habřinskou školu? Popojíždím. Většina aut uhání dálnicí až na její konec. Tam, kde se zítra úplně nelogicky, ale nově logicky napojím na cestu k zubaři. Zastavuji. Támhle jsem jezdívala za mou milovanou maminkou. Tam jsme spolu denně trávily čas. Než nám ho kovidmafie sebrala. Krutě. Nikdo není potrestán. Hledám na obzoru hájovnu. Najdu ji v zapadajícím slunci? Jsem dost nízko. Kvůli dálnici asi ne. Ale ano! Támhle! Bílý štít hájovny, kam jsme koukaly s maminkou, když jsem ji vyvezla nejlépe do třetího patra "do pohádky". Někdy i z druhého jsme okukovaly krajinu začátku jejího života. Rozložená pod námi. Vlevo do Smiřic. Tam sbíhaly s babičkou bosy do Dvorany. Boty obouvaly až na státní. Někde u studánky si omyly nohy. Taneční. Babička jako garde. Kousek dál komín černožické Vedebky. Před námi na jaře na obzoru, než se oblékly stromy do listí, jsme zahlédly siluetu skořípeckého mlýna. Do kopce jsme očima sledovaly cestu. Na konci maminčina habřinská škola. Tu dnes z cesty nevidím. Dálniční val zakrývá. Nebo sluníčko? Několikrát jsem tam maminku vyvezla, abych sama poznala a zapamatovala si. Právě z habřinského kopce bylo dolů vidět ke Skořípce. No a hájovna. Mařka Kuřetová s obrovským tatínkem… Ach, mami, nejsi tu. Tolik mi chybí tvá hebká pleť. Tvoje ruce, které jsem často a ráda fotívala. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-10-ruce

Dnes jsem zrovna dávala na FB fotečku. Mé staré ruce vedle tvých se zdály mladé. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-10-chumeli-nam-liskove-orisky

Doma. Mlátím oříšky na pařezu kamenem. Louskáčkem to tak rychle nejde. A mačkají se. Kdežto kamenem si cvičíš jemnou motoriku. Uhodíš tak silně, aby vyskočilo neporušené jadýrko. Třídím je podle tvarů, barvy, velikostí.

https://www.youtube.com/watch?v=WAJAiDIZ5jc

Poslouchám u toho Janu Tomajkovou ze Sydney. Opáčko. Hovořil o tom poprvé pan Kozák Josef už v roce 2019. Měl asi tři pořady Říkají nám dějiny pravdu? Hovořil o dějinách okolo Napoleona, o vylidněných městech, o záhadě jen dvě stě let starých stromů na Sibiři, o slamácích - stromenech a lodním právu, o dětech na prodej, o městech hvězda, o filigránské práci na ženských detailech na závojích soch, o obrovských žulových nádobách, zvonech…

Pak šamanka Namu rozkrývala prázdná města, břízky na rozpadajícím se Kremlu, jiném časovém rozvržení dějin. Chronologie lidstva zkreslena, přepásna - Orwell.

Taky Zdeněk Kedroutek dával informace o záhadných krásných stavbách, které se musely zbořit. Lhali, že je vystavěli na světové výstavy v 19. století. Všechna expa ukončila éru svobody. Prý se dva roky stavěly a pak do půl roku stržena. Kde by takové krásné paláce stihli za dva roky vystavět...

Kiara dnes dávala obrázky měst a Jana také. Staré mohutné krásné zdobné stavby. Zbourány.

Už bychom dávno nemuseli používat asfalt. Připoutaní technologií. Mohli bychom mít už dávno mimoúrovňové křižovatky. Betonové džungle bez zeleně přinášejí obrovské teploty.

https://www.youtube.com/watch?v=WAJAiDIZ5jc

Jana hovoří o tom, že se elektřinou z volné energie svítilo už okolo roku 1600. Jsou vidět na zdrojích – na obrazech, rytinách… Tesla chtěl dát volnou energii lidstvu. Proto Morgan ničil jeho snahy, protože viděl, že by z toho nebyl žádný profit. Volné energie se nesměly používat. To tak, bezplatnou energii! Platit budete! Auta jen a jen na benzín, naftu. Zapomeňte na svobodu. O volné energii se vědělo staletí. Potřebovali ji zničit. Bezplatná energie by znamenala nezávislost na matrixu, svobodu, možnost jít kamkoli, žít mimo sítě, mít teplo, energie, nezávislost na vládě. Od roku 1954 jsme volnou energii dostali od mimozemců jako dar. Schoval si ji vojensko-průmyslový komplex. Nedělí se rád. Ach, jak já ty vojáky nemusím.

- Jedu na ping pong.

- Já možná poběžím pěšky na besedu s Tomášem Magnuskem. Nebo autem.

Na poslední chvíli se jdu namalovat. Na masáž jsem jela jen tak, přírodně. Stejně se tam vždycky o opěradlo čela odlíčím.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-10-posledni-dnesni-slunce

Přicházím pozdě. Tomáš mi mávne na pozdrav. Hovoří moc hezky, procítěně, obyčejně o sociálních službách. Točí filmy. Píše. Taky u mě asi rok dva vedl počítače a dramatický kroužek. Byla s ním prča. Renesanční člověk. Hele, je tady paní Soňa Marková. Aha, její nejlepší žák. Beseda neformální, nekašírovaná, opravdická. Tomáš mluví upřímně. Z praxe. Má asi patnáct terenních dívek ve své sociální službě. Založil ji dávno v mládí. Taky se prý nechal před lety na rok zaměstnat v Pze na soukromé škole. Mluví o své zkušenosti, kterou potřeboval získat pro film. Je nezávislý. Má peníze z natáčení. Končíme.

- Paní Soňo, jsem Lindina maminka.

Chytla mě za ramena.

- Jé, Lindi. Tu mám moc ráda. Spolupracovaly jsme spolu. Vy jste si podobné!

- Měla vás taky moc ráda.

Vytáčím v chaosu Lindičku. Paní Soňa ji zdraví.

- Loučíme se. Jedu domů.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-10-cepice-ma-packy

Mourek brečel. Nechtěl jíst. Asi ho něco bolí. 

Nandávám mu mističku masa a jatýrek. Žofka si dává taky. 

- Ty potvoro jeden, tys´   čekal na paničku!

Beru ho do náruče. Hrozivě těžký. Pokládám u Petrouška na gauč. Vturánu seskakuje Žofie z křesílka. Žárlivá. Hrajeme si. Mourek se svým velkým břichem se vzdaluje trávit do klidu. Žofie předvádí eskamotérské kousky. 

Bylo to skvělé.

Dobrou noc!