Opočno koncert Patrik Kee
Probuzení. Slastné protahování. V klídku se převádím z nočního provozu na denní.
- Dobré ráno! Zrzečko, podívej, panička vylezla.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-09_Dobre_rano/
Petroušek má volno. Jenže se zas vypaří na celý den. Jen jak motýl přiletí během dne a zas zdvihne křídla. Volám mu.
- No, copak?
- Petroušku, dals´kocourovi?
- Dostal.
Mourek si zvykl na dvě snídaně, svačinku, oběd, svačinku, dvě večeře. To nejde. Stal se z něj golem. To nejde. Když se k nám dostal, byl vděčný za večeři. Okolo deváté odcházel. Dnes zbodne i to, co připravím ježkovi. :-)
Klientka na desátou. Ve tři čtvrti SMS, že už jede. Jede z dálky. To mám čas. Vyhovují mně pozdní příchody. Už nemám v diáři na jednoho hodinku a další. Zadělávám na chlebíček. Mám zrní! Odvaž 50 g pšenice. Dávám špaldu a ječmen. Mé nové nože nasekaly krásnou mouku. Musím být ostražitá. Mají to být původně bílé bagetky. Ale s žitným kváskem a špaldou a pohankou z toho vyleze měkounký chléb. Zvonek. Už je tady. Zadělávám, těsto s ní.
Moje podnikání je radostná práce s lidmi, kteří chtějí být zdraví. Spadla ze mě desetiletá touha pomoc vnucovat. Nabídnu. Nechceš? Čau a zase příště.
Poslouchám příběh pána, který klientce s něčím pomáhá. Chrchlal. Druhý den nemohl mluvit. Poslala ho k doktorovi. Zabodaný. Co zjistili? Má stín na plících.
- To má po očko.
- On to ví. Dnes ho to mrzí.
Můj děda, babička i maminka říkávali "být u pr. s dechem".
Představ si, nesla jsem sousedce vajíčka. Sousedka se tak tak doploužila k brance. Byla průhledná, sotva stála na nohou. Prý má stín na srdci.
- To má z očko.
- Jo, říkala jsem jí to. Věděla.
V Izraeli mladí muži zánět srdečního svalu. Spíš kluci.
Den se přehoupl do druhé půlky. Rychle skáču na okno. :-) Ne nechci vyskočit. Leda do zahrady. Mám umytá další dvě. Ještě Péťova pracovna. Zbytek obýváku. Mohu nastoupit znovu. Vinné mušky zanechávají všude svůj trus.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-09_Neco_k_jidlu/
Petroušek je tu. Mám obhlídnutou zahradu. Našla jsem ještě nať po bramborách. A klacíky na okraji záhonu. Tam budou brambůrky. Říkala jsem si, že jsem na některé brambory zapomněla. Nevýhoda chaotického jarního strkání brambůrek do země. Každá dostala na štěstí klacík. Pod blůmou mám už jen papriky, cuketu. Zatáhla jsem za suchou nať. Držela. Aha, tak tady bylo brambor víc. Tuhle jsem přehlédla. Kozel zahradník dochází k zjištění: Brambory i cibule potřebují slunce. Právě pod blůmou jsem měla úrodu. Hlásím Péťovi, že jsem objevila další místečka s bramborami. Mám hodinku do odjezdu na Patrika Kee.
- Peťuš, umyla jsem dvě okna.
- Šikovná. Kdes to chtěla vykopat?
Ukazuji nať vedle papriky a cukety. Když se nabízí, tak to já jsem ráda.
Ryje. Chráním očima papriku. Syn zahradníka. Vždycky se holedbá. Hrajeme hru. Odpovídám:
- Jo, ale to zahradnictví jsi viděl z rychlíku!
Já bosa. On v ponožkách. Řehtám se na celé kolo. Vybírám tři brambůrky.
- Kvůli tomu jsem kopal?
- Péťo, musíš kopat v takovém lavoru okolo rostliny.
Zaryje. Další dvě.
- No, a to je všechno.
- Není. Ryj!
Takhle hovoříme ve smyčce. Konec. Ryj. Konec. Ryj. To je zahradník. Vykope bramboru a myslí si, že to je všechno. Bóže, bóže. Odcházíme na roh jahod. Z druhé strany jsem byla před měsícem úspěšná. Tady je země zarostlá. Ztvrdlá.
- Tady nic nebude.
- Ale je tu klacík.
Vyběhla velká brambora.
- Kvůli jedné...
- Peťuš, ryj. Hlavně že máš ponožky.
Bavíme se u rytí. Směju se a směju. On stále ukončuje rytí.
- Tady je to už tvrdé. Tam nic nebude.
- Péťo, ryj!
Je tu u tří klacíků skvělá úroda. Péťa se diví. Chválí mě podle svého způsobu. Sice si dnes nepoklepává na rameno, ale je to pochvala:
- Ještě že mě to napadlo, ty brambory sem dát. Ty bys je vyhodila.
S Péťou je to veselé. Chvíli si sedáme na sluníčko. Povídáme si. Voláme dětem. Ta jedna byla s bolením v krku s rýmou doma.
- To brzo.
Nekomentuji. Zdvihám se. Jdu se osprchovat. Ta svá bosá kopyta. Odjíždím. Škádlím ho na rozloučenou. Jde na tréning.
- Máš ponožky? :-)
- Mám. Ještě jsem si je ohrnul. Aby mě neškrtila guma.
Řehotám se na cestu.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-09_Do_Opocna_na_Patrika_Kee/
Jak ráda jedu do hor krkonošských. Tak ráda jedu do hor Orlických. Jedu známou krajinou. Hlavou mi letí:
- Tady jsem doma. Sem jsem se narodila. Tady to mám ráda.
Nikdy mě to nenapadlo. Až teď. Jo, miluji to tu. O tom zpíval Matuška - kousíček země. Tehdy mi to nic neříkalo. Buď mám dlouhé vedení nebo na to musí člověk zestárnout. Míjím katedrálu cukrovaru v Českém Meziříčí. Je brzy. Ještě nekouří. - Bohemilk. Naše továrna na dobroty z mléka. Opočno náměstí. Tady to žije. Ženy s karimatkami jdou cvičit. Vůbec to nevypadá jako třetí světová. Kodýmův národní dům. Tam bychom se sešliv případě nepřízně počasí. Povídala organizátorka koncertu Patrika Kee, ať koukám naproti. Poznávací znamení - modré šaty. Tak koukám. Hledám modré šaty. Kostel. Už vidím krásnou Báru v modrých šatech. Vítá mě. Ukazuje, kudy mám jít. Brankou do neznámého prostoru. Netušila jsem, že vedle zámku stála - jasně - moc církevní. A že v Opočně byl klášter. No, byl.
- Vidíš, tady je klášterní zahrada. Je to tu zpustlé. Ale tady se budou moct dělat porcinkule a akce... Mohu obejít prostranství nebo vklouznout na klášterní louku rovnou v tújích. Volím myší díru. Na louce už sedí pár lidí na dekách. Pokládám kabelku a šejkr s večeří na zem. Vracím se do auta pro deky a oblečení.
Patrik už zkouší. Vrství hudbu do smyček. Tvoří ji zvuky a zpěvem. Najednou zní mohutný tok něčeho krásného. Ležíme v trávě. Vybrala jsem si místo na posledním slunci. Na obzoru se ve výšce třepotá drak. Je na nahrávkách dobře vidět. A na jedné jsem zrovna zachytila zpěv a stažení draka. Už šli domů. :-) Nad hlavou se houfují vlaštovky. No, houfují - ne. Mně se zdá, že nacvičují na dalekou cestu. Patrik zpívá a přesto je slyšet jejich čiřikání. Všiml si jich. I draka za sebou. Dostal láhev s pitím.
- Voda!
A zas se soustředí na další fantazii. Naznačil šumění moře. Příboj. Zavírám oči. Jsem u moře.
Pomalu natahuji mikinku s kapucí. Tu jsem
ještě ukázala mamce, když mi ji pošťák přivezl. Jak sluníčko odchází, natahuji
bundu, přikrývám se dekou. V teplíčku si lebedím. Z korun ořechů a
škump zní zpěv kobylek. Nebo cvrčků? Sarančata asi nehrají.
Je tu píseň na přání. Vykřikuji:
- Přidej víc.
Patrik nezná slova, ale ví, že je to od kluků z Mirai. Až v závěru skladby zpívá slova:
- Emil, ten by věděl víc... :-) Improvizaci tleskáme. No, šeří se. Ale komáři tu neotravují. Hodinu a půl. Končíme. Mezi písněmi jsme netleskali. Z leže když přidržuješ deku to jde těžko. Závěrečný potlesk. Patrik si sundal sluchátka. Natáhl bundu. Postavil se. Ticho. Usmívá se. Začala jsem tleskat. Přidali se ostatní. Skládám deky, proklouzla jsem myší dírou. Beru za kliku dřevěné branky. Vycházím na ulici. Kubka - mají tu originální bustu svého rodáka.
Jedu. Je hodina mezi psem a vlkem. Spíš vlkem. Přesto několikrát zastavuji a fotím. Nemohu tak často. Ještě je provoz. Kde je ten venkovský pidihřbitůvek jak pro panenky. Naposledy jsem tu fotila v červenci. V plném létu. Je podzim. Na obrzou je vidět siluetu katedrály cukrovaru - vypadá jak strážní věž hradu s kontrolními světýlky. Těsně před pevností poslední zastavení. Vidím blikat světlo. Asi Černá hora... Tam někde jsou moje Krkonošky. Sličná bílá paní. Sněženka. Někde ji tam tuším... Hlídá kotlinku pod sebou.
- Peťuš, to bylo krásné.
Vrátil se z ping pongu. Aha, takhle nám to šlape tolik let. Já se vznáším na výstavách, koncertech, přednáškách. On je zapíchnutý ve svém světě sportu. On chodí v botách. Já už několik let chodím bosa. On je technik, já... Jsme naprosto, ale naprosto odlišní.
- Peťuš, já mám ponožky.
- No já taky, kdybys chtěla, tak ti půjčím.
Řehtám se. I teď se směju. Mám ráda chodit bosa, bez bot, bez ponožek. A to jsem byla celý život zakletá. Pan primář Sukup. Měla jsem ho moc a moc ráda. Po těžkých operacích vaječníků, zauzlení střev, píštěle, několik let j sem byla víc v nemocnici... Řekli jim, že je se mnou konec. Když umřela babička, byla jsem jak nahý v trní. Se svým manželem. Jezdili jsme do Phy na burzu. za výplatu tam nakoupil desek. Chodila jsem k mamce pod okno do práce:
- Mami, prosím tě, hoď mi korunu šedesát. Nemám na sunar...
Před babiččiným pohřbem:
- Já nemám co na sebe.
Iva:
- Já ti půjčím ten svůj tmavě modrý, vypadá jak černý.
Mamka:
- A co si vezmeš ty?
- Ten černý, jak jsem si nechala ušít na Renčin pohřeb.
Mluvily hodně rychle, ale to jsem postřehla.
- Vy jste si nechali ušít na můj pohřeb?...
Řekli nám...
Ještě že to neřekli mně. Určitě bych vyhověla. Tehdy mi primář Sukup kladl na srdce:
- Musíte se už držet až do konce života v teple. Ponožky! Neprochladnout!
Najednou jsem objevila volnost. Nádheru chůze bosou nohou po zemi. Nejraději bych jela bosa i do obchodu. Obruč černokněžníka praskla. Jsem svobodná. Otužilá. Ne koupelí v ledovém rybníku. Jen chůzí ve sněhu na boso. V dobách, kdy se věřilo doktorům, jsem je poslouchala. Dnes? Věřím těm, co léčí. Zavrhuji ty, co rýžují na lidském zdraví; ty, kteří dělají ze zdravých nemocné; bacha na ně! Připraví vás o život pro zrnko zlata jako piráti. To se dnes děje!! Za celý lońský rok umřelo asi patnáct tisíc seniorů. Letos za první půl rok - třicet dva tisíc. Ale na kovid to nebylo! Nevěřte felčarům!
Dobrou noc!
Čtu:
Naděžda KošťákováIrena Hrobská A to vlastně nikdo neví, co to je. Protože z rentgenu se to nepozná. Ono je to něco, co je jakoby přilepené na povrchu a pod tím je něco červeného, jako ložisko zánětu. A není to přírodní. Není možné to ničím odstranit a ani vyléčit, protože to přilepené, umělé udělá to ložisko znovu a znovu. A k tomu ještě výpotky, které se snaží to něco ohraničit a oddělit, izolovat od lidské tkáně. Což se jim nedaří. Zní to bláznivě, že? Ale toto viděla má klienta, co má schopnost vidět dovnitř těla, kterou jsem o to požádala, u mé očkované dcery na pravém laloku plíce úplně dole. Na rentgenu tam měla stín. Prý zjizveví tkáně dle doktorky po prodělání zánětu průdušek. Tak jsem chtěla vědět, co to doopravdy je. Nemusíte tomu věřit. Já ano. A každému se to usadí někde jinde. Je to taková malá časovaná bomba v těle.