Optimistický :-)

Kolikrát jsem si v životě řekla:

- Vono to pude.

Nebo:

- To dám!

Taky:

- Iren(k)o, to dáš!

Dnes jsem nic nemusela. Jen uvařit. Skypu jsem byla ušetřena. Vzala to za mě sestra. Nedrásala jsem se. FB mi ukázal vzpomínku; fotku pečovatelky Simonky s mamkou. Před dvěma lety. Šťastná doba. A taky video, jak mamka těsně před večerní hygienou vypráví o draní. Už jsem byla na odchodu. Rychle jsem vyprávění zachytila. Pusa a frr po schodišti dolů k autu. Šťastná doba.

- Mami, nebyly hromádky nadraného pod mísou nebo kbelíkem? Aby někdo nefuněl.

- To by si nikdo nedovolil.

- A celá vesnice se zdrbla.

- Jo takhle, u draní se drbalo.

- Co kdo nevěděl, to se dověděl.

Šťastná doba.

Mohu to říci dnes? Na konci dne to zjistím.

Když nic nemám, tak dnes uvařím mimo páru. Klasicky. Zjišťuji, jak všechno mám. Ne, co všechno mám. Tak: Mám víno. Mám becherovku. Jo, tuhle mi jeden pán u pásu přede mnou povídal, že prodávají fernet za padesát procent. BěžeI mi ho podat z regálu. Ten mám taky. Taky mám bublinky. A vína. Dostatek. To je dobré. Ale z toho nic neuvařím. Ani polívku. Na zapomnětník na lednici pod slovo podestýlka připisuji:

Křen

Mrkev

Hroznové víno

Maso na polívku

Seznam se prodlužuje. Poledne. Volá Petroušek. Kontroluje náladu mužstva.

- Peťuš, člověče, udělám španělské ptáčky, ale tenčí se mi zelenina, tvarohy, ovoce...

- Tak si zajeď.

- No, právě že si nezajedu. Dala jsem si víno.

- Tak mi to nadiktuj.

Diktuji.

- Počkej, já tam nemůžu trávit mládí.

- Aspoň vidíš, proč jsem se vždycky vracívala z nákupu po tmě.

Řehtáme se. Zná mě. Oniománie.

Krájím krůtí prsa na motýlka. Naposledy tu tvořila španělské ptáčky z hovězího maminka. To je takových osm devět let. Zaměstnala jsem ji tehdy, aby měla činnost. Vždycky jsem jí dala do ruky škrabku, nebo uvařit kompot... Naklepala hovězí na tenounko. Maso potřela hořčicí... Co já dám do ptáčků dnes? Párky nekupujeme ani nejíme. Co mohu nabídnout? Na páře vařená domácí vajíčka, mrkev, okurek, kousek papriky z mrazáku... Co bych tam ještě šoupla? Zámecké. Ne víno. Koření. Vkládám na rozpálené sádlo. Dusím v papiňáku. Na páru brambory ve slupce. Na horní víko pro mě dva kalíšky rýže. Jasmínka, z páry bude lepkavá. Polévku až přijde maso. Zítra. Péťa volá.

- Mají tady tvaroh Olma.

- No, ten je nejvíc podobný tomu z farmy. Tonka. A mají tam poděbradský?

Lovec přinesl kance do jeskyně. Oheň jsem udržovala.

- Vzal jsem ředkvičky, mandarinky. Banány neměli.

Myslela jsem kudrnku, vzal petrželku hladkolistou. Neva. Muži nerozlišují růžovou, fialovou, lila, oranžovou a kudrnku od sladkolisté.

Lovec ulovil. Hry o košíky se prý neúčastnil. Dobrá zpráva. Ani já se jí nebudu účastnit. Bude mi z toho asi hrabat, ale jsem silná baba. Každý den začíná východem slunce. Ani hra o košíky to nezmění. Beru to jako cvičení civilní obrany. Masku jsem si nikdy v životě nenavlékla. Nikdy. Ale vím, jak se myjí sklíčka v očnicích. A žiju. 

Vynikající oběd. Jdu do zahrady. Zrzečku s sebou. Řádí. Jdu štípat roští. Poslouchám čtení z knihy o Čapcích. Sekám šlahoun ostružiny. Napadá mě: 

- Krmivo pro vnuččinu strašilku.

Volám snaše. Nabízím ostružinové lístečky. 

- Kači, chceš batáty? Ale nemáme ty velké rohlíky, máme menší. Dávám je do trouby na kolečka, olivový olej, koření.

Vypráví o službě dobrovolníka v Brně. Obě ho dobře známe. Sestra mu vysvětlila vše potřebné. Sestra z dialýzy si nestihne odejít na zákonnou přestávku. Co je to za dobu? Pět hodin u pacienta. Naše pečovatelky vše vědí, znají zvyklosti. Pracují ochotně a myslím dobře. S citem, srdcem, láskou. Milují své svěřence. Myslím si to. Jak je někdo nový, nezaškolený, průšvih na světě. Včera - zuby. Maminka kupodivu věděla o místě pod polštářem. Tlačily ji. Proč ji tlačily zrovna včera? A proč hned ráno?! Dáseň ustupuje. Co mi tu nehraje. Že by student?! Nezaškolený?! Byly zuby na noc ve sklínce? Vyčištěné? Kolikrát jsem viděla, jak je pečovatelka na noc umyla. Uložila do vody. Sociální jí je včera nemohla podat, protože je sociální. Ale mundur a rukavice měla. Šla shánět pečovatelku. Co je to za dobu?

V Brně prý neexistuje, aby se tam rozdělovala sociální a jiná. Všichni makají. Jde, podá, udělá, pomůže.

Shodou okolností pak čtu v SZ o sestře z elitního oddělení. Fyzioterapeutka. Oddělení zrušilo operace. Sestra nyní bez výkonů. Mohla zůstat doma s devítiletým dítětem. Učit se s ním, vařit, uklízet, odpočívat...

- Několikrát jsem si vzpomněla, když jsem koukala na vaše videa. Kdyby tam byla sestra, o níž je řeč, tak by se nestalo, že někdo řekne, já jsem sociální pracovnice, já nejsem pečovatelka. Pracovala na prestižním pracovišti velké nemocnice. Má spoustu kurzů a školení. Stíhala svou práci s klienty i na ambulanci, ještě krmila pacienty, aby jim jídlo nevystydlo; ptala se, jestli něco nepotřebují; nosila jim knihy z domů. To neměla v popisu práce.

Štípu, poslouchám, přemýšlím o práci zdravotníků. Všechno je v lidech. Očividně pan manažer nestíhá. Asi se málo školil a víc se přátelil s kamarády na kraji, jak s oblibou vykřikuje. Hergot, víc se škol a míň provozuj alpinismus, aby ses udržel. Taky přijde doba, kdy neudržíš!!! Pustíš to!

Jo, tuhle mi klientka povídala, že na 180 lidí na noc mají tři pečovatelky. Sestra nepřebaluje, věnuje se jen zdravotní činnosti. Tedy zhruba 45 lidí na jednu. V našem jsou baj oko na 106 lidí na noc dvě síly. Pečovatelka a sestra. Plní asi dvě hodiny léky na druhý den. Je nápomocna pečovatelce k mytí a přebalování. 

Ryju batáty. Zrzečka se cvičí na stařičkém rynglátku. Mami, skvěles´ ho vybrala. Červené, masité, výborné.

Kde se vzala, Linda je tu. Hrabe listí. Vracím se ke špalku; volá klientka. Hovor plyne. Ptám se na práci. Osm hodin v roušce. Pracuje pro cizí korporaci. Práce mají nad hlavu. Třináctý plat v prosinci - okolo 26 000 korun. Všechna čest německé firmě. A v lednu dostanou čtrnáctý plat. Kompenzaci za roušky. To bude jen asi okolo 16 000 korun. Skvělé!! Od sedmnáctého prosince budou doma za sto procent. V klidu uklidí. A těch svých šestadvacet druhů cukroví stihne upéci.

- Máme rozkopaný dům. Nechtěla jsem, aby kopali kuchyní, máme tam novou podlahu. Tak to berou obývákem. Narazili na traverzy. Museli je vyříznout.

- Tak to máte binec. Ale na Vánoce budete mít čisto.

- Však jo, vezmu to místnost po místnosti.

- Vy jste skvělá!

- No a to jsem dnes vstávala v 5.45 hod. Synovec přišel o papíry, tak ho v sobotu vozím na vlak. Odpolední děláme místo do desíti do půl noci. Ale po novém roce se bude fa stěhovat, budu to mít o čtyřicet minut dál. To už do půlnoci nezůstanu. Dostala bych se v jednu do postele.

- Obdivuji vás. Poslouchejte, já tu fňukám a nemám proč. Zdvihla jste mi mysl.

- Náš vnuk, v září mu bylo devět, si musí sám pustit počítač, napojit se, sám se učí; musí vše zvládnout. A ještě pletu ponožky; vnučka přišla ze školky a řekla:

- Babičko, chodím do školky a zebou mě noženky. Upleť mi ponožky.

Jsem z paní celá odvázaná. Ptám se na manžela. Paní se vyštíhlela z cukrovky. Je mi věrná už asi osmý rok. Pravidelně nakupuje, i když nemá nazbyt. Pan manžel je hubený, ale měl slabou cukrovku. Začal asi před třemi čtyřmi měsíci užívat Herbalife. Taky se jí zbavil. Paní, co se známe,  celý čas pracovala u krav. Vždycky prý na šatně doporučovala Herbalife jako zázrak. Oni říkají, že na to nemají. Až příští měsíc. 

- Nikdy na to nebudeš mít. Vždycky tě čeká něco k placení. Kdyby blbí hořeli, to by bylo teplo.

- To jsem ještě neslyšela.

- To jsem si teď vymyslela.

Asi tři nebo čtyři roky pracuje v továrně. Spokojená. Víkendy volné. Právě jsem jí odeslala objednávku. Když si tak zpytuji den, co myslíte? :-)  Na hodnocení doby závisí úhel pohledu.

Hezky zdravím, přeji dobou noc! Šťastný vstup do nedělenky.