Ořechový, švestkový, stromový, kočičí. P.S. Kam se poděl smysl pro humor!?
Divím se běhu času. Je to stárnutím? Nebo s ním kejklují v CERNu? Spíš bych věřila druhé variantě. Zítra zas do nového týdne. Ve středu rána jak z děla, zlom. Pak už zas šupajdíme k víkendu.
- Kde je Péťa?
- Zdeněk, hřbitov, mladí.
Hm, ta Linda má přehled. Ona měla přehled i v paneláku. Věděla, komu patří které auto před domem. Kdo si koupil nové. Kdo ke komu chodí. To já jsem se naučila jen těch šestnáct partají vyjmenovat, neb jsem byla domovní důvěrník. Organizovala jsem dvakrát za rok úklid domu, mytí oken v kolárně, ve sklepě. Rozepisovala jsem služby. Kontrolovala notorické prasáky, pardon, zapomnětlivce, kteří posílali kbelík se suchým hadrem na konci týden k dalším dveřím. V domě bylo asi tři čtyři poctivých myčů, uklizečů, odhrnovačů sněhu od zadního i předního vchodu ještě před odchodem do práce. Pokud se neodhrnul, mohl do večera zledovatět... Můj Péťa měl vždy odhrnovat vchod vpředu a vzadu u paneláku, sníh na chodníku u zahrady, kde nyní bydlíme, jezdil odmést i k mamce. Mamka ho mnohdy předběhla a zásep si vymetla dřív, než přijel. Dokončil odhrnutí aspoň před domem a tam, kde zajížděla autem pod stání. Jé, kam se mi zatočily myšlenky? Já měla dnes v hlavě myšlenkový galimatyáš. Ale až odpoledne. Dopoledne Linda pomáhala Péťovi držet žebřík. Oholil vršky švestek a rynglat.
- Peťuš, švestky se neprořezávají. Ne abys z nich zas udělal košťata jako z té před ložnicí.
Uklidňuje mě, že opravdu jen koně do výšky. A taky mě uklidňuje nenápadný Lindin dozor. Ačkoli nenápadný? Kdykoli si pomyslím, jak jsem to s ním dobře zvládla, tak jednou do roka uslyším:
- Zas mě máš tam, kdes mě chtěla mít.
To se vždycky divím jako blázen. Protože si nejsem vědoma svých čarovných, ne čarodějnických technik. :-) Nebo se divím, že má postřeh? Čas od času, tak dvakrát do roka udělám BORO. Co je boro? To vědí všichni, kdož bydlí v bývalém posádkovém městě. BOjové ROzdílení. To když dojde naopak mně, jak jsem jím řízena. Na návštěvu se nemůže jít v čase, kdy se hraje fotbal, kdy má Honzík zápas ve florbale (to chápu), když má tréning nebo hrají zápas v ping pongu apod. Takže vše se řídí jeho zájmy. Jenže on to pravděpodobně vůbec netuší. K tomu slouží BORO. Na chvíli se zastaví svět a jedeme dál. V klidu, míru, lásce, pohodě.
Včera jsem neudělala BORO, ale důrazně vysvětlila, že když nám nyní vyluxují konta, a to zparchantělou evropskou měnou udělají, že bude lepší peníze investovat. Do čeho? Do soběstačnosti v zásobě elektřinou. Prý je to blbost. Prý žádný black out nebude. Nebude, jo?! A co bylo v pondělí s tím netem a FB? - Jo, že to není výpadek elektřiny, aha. A co ty výpadky zásobování? A co ty natištěné potravinové lístky. A co ta stojící auta? Aha? Chybějícími čipy to určitě nebude. Bylo to takové tiché. Valil oči. Tak jsem vyprávěla, jak Eri má napojen mrazák a kadeřnictví na střechu. Vůbec se nevyznam kolektor, fotovoltaika... Taky Monika Langelai z FB má dům napojený na slunce. Když jsme stavěli dům, přesvědčil mě, že návratnost kolektorů by byla po naší smrti. Jenže dnes nejde o návratnost. Dnes jde o nutnost. Zelený úděl je snad prohrou pirátů zažehnán. Jenže probruselská sebranka, chystající se k výměně stráží, nás dovede ještě do větších sraček, než nás dovedla ta minulá. Aha? Chápeme? Jeden můj klient mi povídal, jak zaplatili mnoho peněz za pole. A říkali si:
- To jsme teda asi prodělali.
Dnes jim pole vynášejí k důchodu jmění.
Chladná slunečná neděle - poslední příležitost k venkovním precím před deštivými dny. Chodím bosa. Po dlouhé době jsem uvařila z vepřového srdce hovězí nudlovou polévku. To je krásný oxymóron. Z vepřového srdce hovězí. :-) A darovanou vepřovou panenku se zeleninovými bramborami. A jablíčkový kompot s jahodami, ananasem, hrstkou černého rybízu. Obědváme venku. Na slunci. Horké rychle chladne. Linda pohrabala. Půjčila jsem si od Péti zázračnou malou ruční kvalitní pilku
- Co jdeš řezat, já to udělám.
- Vidíš ta klubíčka větývek? Každý rok to uštípneš dál a dál. Mamka vždycky říkala: Až u samého, až u samého. A z těch větviček se udělá chuchvalec a strom onemocní.
- Asi osm jich odřezávám z jabloňky, která neúnavně bez oddychu každoročně rodí.
- Ráno bylo nula!
Volám nájemníkovi Lukášovi, jestli si můžeme dát do jeho našeho sklepa naše jablka. Samozřejmě. Můžeme. :-)
Ostřikuji maličkatou nádobkou houbu na stromech. Snažím se po větru. A foukat se zatajeným dechem. Ještě až začne pršet, přihnojím túje a jehličnany na zimu hořkou solí. Linda posbírala ořechy. Chodím bosa, ještě občas nějaký natlápnu.
- Obuj se!
- Je mi teplo.
Pracujeme každý to své.
- Peťuš, já bych potřebovala rýč.
- A to budeš rýt bosa?
- Ano, bosa.
- Obuj se!
- Zuj se!
Nese mi rýč. Pozoruje, co mám v úmyslu. Ten blázen, ten venkovní blázen, jak jsem si ho kdysi utrhla pár větývek u Jiřiny... No, jasně, u mamčiny školní kamarádky. Jak jsme jely z láznského nedělního pravidelného letního koncertu ve Velichovkách do DD. Ona ukázala:
- Tady bydlí Jiřina.
Zabrzdila jsem, zaparkovaly jsme. Ó, jakou radost měla Jiřina. Už nemohla moc na nohy. Tehdy jsem se ptala sama sebe, co je lepší. Mít hlavu, být nemohoucí, nepohyblivá? Nebo nemít mysl, ale pohybovat se. Vybrala bych si asi první variantu. Nevím. Ne, ani jednu z nich. Chci být zdravá. V kondici. Tak ten blázen se stále stěhuje. Letos jsem ho nasadila do dvou květináčů. Narostl jako blázen. Vyryla jsem díru. Péťa mi pomohl, vsadili jsme zeminu z velké kermaické mísy i s bláznem do země. Ať se usalaší na jednom místě. :-)
Nasadila jsem nádherné malé listopadky. Naaranžovala jsem je s maceškami. Ty mám jako jarní květinu. Letos jsem je zaregistrovala teď na podzim. K fialovým a růžovým jednu žlutou do truhlíku. A do keramického hrnce po bláznech další variaci barev.
- Má pršet, měli bychom nastěhovat bednu na dřevo.
Vytírám. Usazujeme bednu na dřevo do zimní zahrady. Uvelebil se tu na křesílku macek Mour. Navážíme polena. Zítra už asi možná poprvé zatopíme. Dům sice drží naakumulované teplo, ale večer se musím navléknout do mamčina teploučkého županu a pod deku.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-10-10_Pracovni_s_kockami/
Klekla jsem si do trávy na slunce. Přebírala ořechy. Pěkné do bedny. Ty ve slupce jsem rovnou vylouskla. Některé byly plesnivé. Některé jsem svlékla ze slupičky a zblajzla. Mourek se Zrzečkou se uvelebili na sluníčku vedle mě. Hlavou se mi honí myšlenky, kam popluje naše česká národní loď. Poslouchám a dívám se, jak odváželi prezidenta do nemocnice. Nehybný. Bez hadiček a šlaufů. Někdo mu držel hlavu. Za krkem velká hnědá skvrna. Vtipný obrázek s duchařským námětem a nápisem povolební vyjednávání s prezidentem mi jedna netýkavka okomentovala.
Barbora Doleželová
- nenacházím slov, nemoc člověka je jako k smíchu?
Ty vorle, tak zprávy, že už dávno skonal, hovoří se o tom na alternativě a náznaky na meinstreamu a my se tady budeme podivovat nad jedním v mých očích výstižným obrázkem. Podvádějí obyvatele státu!! A ti jako správní ovčané se cítí dotčeni obrázkem s duchařskou tématikou.
- Tak mami, jedu. Ahoj!
- Tfujtajxl, to jsem se vylekala.
Linda se řehtá, protože i Zrzka nadskočila.
- Zrzko, nemáš čisté svědomí!
Petroušek už taky odešel za sportem. Vyhřívám se. Až když sluníčko poodešlo, padl chlad. Ještě jsem rychle poumývala tabule na zimní zahradě.
Už asi tři dny poslouchám Tatianu Micič. Říjen. A ne a ne a ne ji doposlechnout. Zasoustředit se. Večerní pokus na gauči. Spím. Probírám se. Ne. Já ten říjen snad nedoposlouchám. Hledám Co naše babičky uměly...Vykoukl na mě nový pořad. Pečení na neděli: Chodsko. Zaujal mě.
Linďous se hlásí. V pořádku dojela. Má obdivuhodnou trefu. Volá vždycky, když spím. :-) No jo, v neděli odpo. :-)
Petroušek je zpátky. Svačinku na zítra pro něj. No. A dnes teprve bude půlnoc. Jdu spát. Ať jsem ráno čilá. Zítra totiž začíná nový týden. Kolikátý v mém životě je to začátek? Minimálně 65x52. Ale minimálně. :-)
Dobrou noc!