Ořechy, kočky, slunce, radost, štěstí

Ach, ten virtuální svět. Přes den se vystavuji slunci. Věnuji se zahradě. Muzlám se s kočkami. A pak je půlnoc a já si pokazím všechny krásné zdravé vibrace tím, že čučím do FB, telegramu, Messengeru…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-10-23-cely-den-radost

Ráno jsem vykoukla oknem do zahrady. Zajímalo mě, jestli si ptáci už všimli rautových stolů. Naplněná krmítka všeho druhu. Lojové koule bez sítěk. Ještě mám pár v síťce, tak i ty visí na pentličkách a drátech. A hele! To je nával. Sýkorky čiřikají. Přilétá i takový červený ptáček. V létě vůbec nevidím stehlíčky. Ti přilétají až ve zlých dobách. Většinou se zjeví okolo krmítek v největší chumelenici.

Jdu si připít horkou citronovou vodičkou na štěstí světa. Ještě se vrátím. Po hodině jsem zaslechla myšlenku:

- No tak to už se nevrátím.

Tak jsem ji poslechla. Šla jsem jen naklepat postel. Hodit se do lidského. Odtáhla jsem si vak s listím dopředu. Kdyby náhodou vyváželi. Dvě popelnice na bio stojí stále před vraty. Mají den odvozu středu. Dnes je čtvrtek. To já si je vyčíhám.

Hele! Petrouškovo auto. Mluví s nějakým pánem. Stojím na terase a těším se, až si mě všimne. Už! Ráda ho vidím. Ráda se s ním někde na ulici míjím. A ráda ho překvapuji, že nespím, ale jsem už na nohou.

- Peťuš, přitáhla jsem si vak s listím. Čekám, jestli nebudou vyvážet. Že bych jim nasypala ještě tenhle. 

- Popelnice jsou vyvezené. To už jsi propásla. 

Jdu luxovat. Utřít prach. Rumbu zaměstnávám v Petrouškově studiu. Co tam toho nasbírá! Jeden zásobník. Druhý. Třetí. Prý z koček. Dobře. Ireno, měla bys luxovat častěji. V obýváku luxuji pečlivě koberec, na němž si hoví Mourek. Za oknem sluníčko. Je třeba sebou hodit, než ho zatáhnou. Várku z pračky vymáchám až bude pršet. Teď rychle pár brambor na páru. Na ně pokládám krůtí prsa. Hodně kořením. Jdu ven. Dávám si stoleček na sluníčko. Beru bedýnku s pokaženými černými ořechy. Louskám. Hodně jich je prázdných. Některé zasáhla plíseň. Pozoruji ptáky. Jdu si sednout k vodovou. Lépe je uvidím. Jé, to je podívaná! Nekonečná a nekončící. :-) U nohou se mi tře Mourek. Taky pozoruje.

- Mourku, ne, abys mi je lovil! To jsou naši přátelé. Zaměř se na myši! Ještě nikdy jsi žádnou neulovil! Zkus to! Zažiješ krásný pocit úspěchu! Moure, podívej! Přišel vetřelec. Nějaký kocour. Vidíš?

Vzadu ze šancí se zjevilo něco dlouhého. Vykračuje si to suverénně ke stolu u chatičky. Mourek pokročil. Ono to jde k nám.

- Žofko, kde se tu bereš? Jsem na tebe poštvávala Mourečka.

Hrají si. Dovádějí. A to já zbožňuji. Civím do sluníčka. Vracím se k louskání ořechů.

- Tady jsi! Už ti to tam cinklo.

- Hm.

- Už to máš hotové.

- Hm.

Přemýšlím, jaký je v nás rozdíl. Petroušek je taková mřížka. Všechno od bodu k bodu. Všechno kolmé. Nikde žádný kaz. Přesně narýsováno. Všechno na čas. Dokonale přesné. A já taková neurčitá změť. Takový bohém. Nemusím nic. Nedodržuji čas. Obědvám ve tři. Jsem živelná.

Odjel. Jdu se naobědvat. Dobrota! Brambory mastím máslem. Kousek krůtích prsou. Okurky a rajčata s cibulí. 

Nakukuji do FB. Jen krátce. Včera tam paní dala dvě fotky krásných koláčů a k tomu recept. Chtěla jsem se zeptat na čas, teplotu pečení a potření vajíčkem. Abych mohla dotaz položit, chceš nechceš, vstoupila jsem do skupiny receptů. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-10-23-kolace Pa

Křehké koláčky bez droždí s tvarohem, jahodami a borůvkami.

350 g hladké mouky, 100 g másla, 100 g cukru, 2 vejce, 1 vanilk. cukr, 1 prášek do peč., špetka soli, 100 ml smetany. Ušlehá se máslo s cukrem a vejci. pak se přidají další suroviny. Zpracuje se těsto, vyvalí na 1/2 cm a vykrajují se kolečka. Uprostřed do důlku se dá tvaroh, mak, povidla a další. Já jsem dala tvaroh a na něj borůvky a jahody a posypala žmolenkou.

Paní mi hned odpověděla:

Karla Bázlerová

Hrobská cca na 170 stupňů, čas jsem nepočítala, až jsou upečené do světle hněda, potřená vejcem.

Ne, tohle neudělala AI. Čtu dnes dotaz. Nevěřím očím:

Vladislav Alena Danielovi

Prosíme o recept dekuji

Dávám smějícího se smajla. To je neuvěřitelné. Copak neumějí číst? Jsou tak nepozorní? Mají ADHD? Ale to snad ne!

Karla Bázlerová

Vladislav Alena Danielovi recept.máte napsaný v úvodu, odpovedi na otázky k pečení jsou v komentářích

Jo, včera, dnes a zítra. Jak se chceme probrat, probudit, posunout ve frekvencích, když…

Je to totéž, jako:

https://rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-10-23-paradoxy-sveta

Lidi jsou fakt vypatlané hlavy. Umělci! Budou psát petici proti Klempířovi za jeho kontakty s StB největšímu komoušovi porevolučních dob. :-) Vypatlané? Vyzobané prázdné makovice.

- Mami, přišel mi stojan na stromeček. Z Ameriky. Mrkni na telegram.

Krásný. Opravdu stylový. Vyptávám se, co o něm ví:

Stojan na vánoční stromeček. Litinový. Téměř třináct kilo. Ve viktoriánském stylu. Asi byl určen pro anglosaský trh – USA, VB. Vyrobeno v Číně pro tyhle dva trhy. Linda hledala. Líbilo. Výroba ukončena v roce 1999. Objednala si jako v second hand. V přepočtu asi 2500. Frčel ze státu Washington přes Oregon do Illinois, pak přistál v NL v Utrechtu, odsud svištěl do německého Neuensteinu a pak CZ Jihlava, Hradec Králové a do Krkonoš. Byl asi pět dnů na oceánu. Clo měla zaplaceno, tedy bez cla. Doprava 60 dolarů. To je asi tak 1400. Ale jinak dnes odprava už stojí 4500,- Kč. To prý záleží na nabídce.

Začíná pršet. Beru fixy na sklo, kameny. Jdu se pokusit vybarvit baletku na pařezu. Ne. Jsem kopyto. Neumím to. Balím. Domů. Vymáchat dvě várky prádla. Linda volá.

- Mami, Edík říkal:

- Paní Linda by měla být učitelka, protože jí to strašně moc jde.

Edík v páté třídě na gymplu má u Lindy doučování. Volal minulý čtvrtek, že má z prvního testu první jedničku z AJ. Jasně, věděl a děkoval, že je to díky paní Lindě. A on neví, že paní Linda je původně učitelka AJ. A proto ho to s ní baví. Prý se maminky vyptává, jestli už je šest, aby mohli začít. Ještě máš půl hodiny času. -  Linda si hraje, je přísná, ale chystá si zábavné pomůcky, aby její doučování nebylo nudné a nezáživné. Vyžaduje úkoly. Edík mamince vypráví, co s Lindou v hodině dělali. Vyprávěl o textu, o psovi s velkými zuby a o kavárně, kam nikdo nechodil.

- Mamko, zítra přijede známý. Cestou se staví na Luční boudu. Tak jsem ho prosila:

- Petře, mohl byste mi přivézt z Luční aspoň pět rohlíků? Přijedou mi betonovat. Ti budou koukat, že jsem byla na Luční pro rohlíky.

- Lindo, oni jich pečou tak třicet na den. Aby měli! Daly jsme si, jak jsme tam byly?

- Daly.

- Já si jen pamatuji, jak jsem se ptala, co to je na stole. A Ty – mami, vyndej čtečku. Tak jsem to čtečkou načetla. Vybraly jsme si. A když bylo k placení, šla jsi hledat záchod.

Řehtá se. Tehdy bylo jídlo do minuty na stole. 

- To máš po mně. Já jsem ze začátku chtěla třeba zaplatit, ale upadla mi pod stůl peněženka. Než jsem vylezla, Péťa už měl zaplaceno. Jindy jsem ji zas úplně zapomněla doma. A jindy jsem šla na záchod. Když jsem se vrátila, bylo zaplaceno. :-)

Péťa nás slyší. Okřikuje.

- Vem si prášek! Holky, vemte si prášek!

Krmení. Kočky! Dnes se budete mít. Máte čerstvou směs z krků, jater a hovězího. Lindina Kittyna opovrhuje kapsičkou. Co by za to naše kočky daly. Takovou dobrou navoněnou bídu z pytlíku.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-10-23-deti/1694793910

Ano, tak to taky chápu:

...z fb...častý jev...

"Myslel jsem, že máma milovala mého bratra víc... »

A ne... To nebylo protežování.

To byla rána, o které jsem nevěděl.

Každé dítě zná jinou verzi své matky.

Někdo ji znal tvrdou... jiný unavenou.

Někdo ji rozesmál... jiný plakal.

Jeden přišel, když ještě snila... a druhý, když už její oči vzdávaly.

Ne že by jednoho milovala víc než druhého...

Je to tak, že každý zabral jiný kout její duše.

Jeden potřeboval víc času.

Druhý víc trpělivosti.

A je tu někdo, kdo jen potřeboval, aby se nerozpadla... pak předstírala, že je v pořádku.

Někdy si myslíme, že máma má oblíbence, protože vidíme objetí... ale ne příběh.

Ticho je vidět... ale ne všechno, co musela zamlčet.

Vidíme, že dává víc... aniž bychom viděli, komu se muselo dát víc.

Protože ano:

Dítě, které dostalo nejvíc objetí, bylo pravděpodobně to, které bylo nejvíc zlomené.

To, které vypadalo, že má všechno snadno, bylo možná to, které se nejvíc ztratilo na cestě.

A to, které nikdy nic nechtělo... bylo to, které se naučilo nepotřebovat.

Matka nemiluje s matematickou spravedlností.

Miluje s tím, co má.

S tím, co z něj zbylo.

Miluje z únavy, z intuice, ze strachu, že udělá chybu.

Přemýšleli jste někdy, proč vás neobjímala častěji?

Možná si myslela, že jste silní.

Možná už neměla sílu.

Možná také čekala na objetí od vás...

Byla ženou předtím, než byla matkou.

Byla dívkou předtím, než byla průvodcem.

A musela se sama naučit sdílet svou duši mezi mnoha... aniž by se úplně zhroutila.

Nesuďte její lásku podle toho, co udělala z Vašeho pohledu špatně..

Oceňte ji za to, co tiše obětovala.

Za slzy, které osušila, aniž byste to viděli.

Za chvíle, kdy raději trpěla sama, abyste se necítili vinni.

A pokud ji stále máte kolem sebe... Sledujte ji znovu.

Možná to nebyl nedostatek lásky.

Měla vás ráda a má... svým vlastním způsobem.

Nečekejte, až ji ztratíte, abyste to pochopili.

Nečekejte, až budete otcem nebo matkou, abyste ji odpustili.

A nečekejte déle, abyste jí řekli, co vždy chtěla slyšet:

"Děkuji, mami... za to, že jsi mě milovala, i když jsem to nechápal/a".

Každé dítě má jiné místo v srdci matky...

A i když to všichni nechápou stejně, ta láska tam vždy byla.

Jen mluvila jiným jazykem než bylo mnohdy vidět....

Rozumíme? Rozumíme.

Dobrou noc!