Orientace v rodové mapě

Pátek. Zdá se mi sen.  Ireno, už je deset, vstávej. Vtom zazvonil budík. Bylo jenom devět. Takhle začíná má dnešní pohádka. Nesložitá, nekomplikovaná, jednoduchá.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-14-kouzelne-rano

Zas čučím do zázraku zahrady. Poslouchám zvuky. Ptáci jemňoučce pipkají, tíkají, čiřikají. Sponzorovaný příspěvek OBI: Proč přikrmovat ptáčky od podzimu do jara?S klesajícími teplotami ubývá potravy a pro sýkorky, kosy či brhlíky je stále těžší něco najít. Začni s přikrmováním už na podzim, aby si ptáci tvé krmítko stihli najít a zvykli si na něj. Až začneš, vydrž až do jara – tvoje pomoc může rozhodnout o jejich přežití.

Na desátou jdu se svým rodokmenem, který jsem loni dostala od osmdesátiletého bratrance darem k jedné, no jo. Sestřenici. Mám novou sestřenici. Přes koleno. Tak jako babička Mileny a moje byly sestry, stejně tak babička Dany a moje byly sestry. Babička z tatínkovy strany. 

Jak je mým hloupým zvykem, opožďuji se. Vracím se pro tlapky. Vracím se pro rodokmen. Vracím se pro dárek pro ni. Vracím se, až volá, jestli si nepopletla den.

- Dani, už jedu. Jaké že číslo domu?

Zřetelně artikuluje…

Znám adresu, znám cestu pěšky; jenže jedu autem. V mapách mám někde - jak je to číslo?  Zkouším vaze. Do prčic! Motám se městem. Tady někde… Jedu pozdě. Motají se mi názvy ulic…

Ireno, přiznej, že jsi vůl. S nulovým orientačním smyslem. Volám.

- Už tě vidím. Ne. Zase jsi mi zašla. Vrať se. A otoč se.

Jé, támhle. Tady tudy jezdím velice často. Fotím si tu překrásné prvorepublikové vily. U jedné z nich parkuji.

- Prosím tě, mám tu zrovna kominíka. Měl přijít mezi jednou druhou, ale je tu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-14-z-navstevy

- Vůbec nic se neděje. Vyfotím si támhleten dřišťál. 

Překrásný. Ukazuje mi dvůr, zahradu vily. Poznávám dům svých známých, ale zezadu. Mají prý hodné sousedy ze všech možných stran. Jdeme do domu.

Sympatický kominík schází po schodech.

- Vy jste syn pan K.?

Přitaká. Vtipný. Hezký. Velký kluk. Padesátník. :-)  Chlubím se naším komínem, kterým je vidět z technické až do nebe.

- Asi před dvěma lety nám váš tatínek dělal revizi. Jako ostatně každoročně. Já si těžkala jeho kouli. A prohlížela zrcátko. A fotila se s ním. A vyzvídala. A on odjel. My mu mávali. Najednou zařadil zpátečku.

- Cos´   tu zapomněl, voe?

- Já u vás nechal kouli.

- Takhle oblbují zloději člověka. On fakt odjel a nechal nářadí u nás. :-) 

Dana nechává kominíčka u stolu něco psát. Rozkládáme si svá lejstra. Mám na pěti papírech zaznamenané i příběhy lidí, které ona má v rodovém stromu.

- Tahle zemřela na psotník.

- Co to je?

- Česky božec. To dítě řve, řve, chytnou ho křeče a uřve se.

Probíráme řadu sourozenců. Jedna z nich je to médium. Vyprávím příběh Milana. Bratranec, který mě loni v únoru k smrti vyděsil v šeru hřbitova u hrobu otázkou.

- Vy budete Irenka, Renka.

Hned jsem se uklidnila. Oslovení Renka je důvěrné. Tak mi říkali jen doma a blízcí. Asi v první druhé třídě jsem zjistila, že jsem Irena. To jméno se mi moc a moc líbilo. Ihned jsem se stala Irenou, Irenkou. Jirka, bývalý správce hřbitova, vojenský inženýr, mě oslovoval občas Réno. Jen on. A vůbec se mi to nelíbilo. Bratranec se představil. Vychovala ho ta babička, která byla médium. Loni o prázdninách přijel. Povyprávěl mi k jednotlivým jménům storky. Čmárala jsem si je na papír.

- Ne, to si nepiš, to tam máš.

- No nemám. 

Tohle všechno dnes luštíme s Danou. Ač naškrábáno, všechno jsme prošly a pročetly.

Porovnáváme letopočty. 

- Aha, tak tohle je tvoje babička. Josefa, jo? A to je Milenina babička. Tu znám. To byla Zdeňka. Šimková. A tohle je moje babička. Tatínkova maminka. Ale tu jsem nepoznala.

Sedíme asi tři hodiny. Volám bratranci, jestli by nám nevnesl další informace do rodinného stromu. Předci našeho rodového stromu sahají do roku 1621. Milan souhlasí. Přijede z Pic. Smlouváme datum.

Dana mi ukazuje jejich vilu. Bydlí tu asi dvacet pět let. Krásná. Funkční. Vzdušná. Překrásná. :-) 

S jejím mužem jsem chodila do školky a do školy. On byl o rok níž. S Danou zjišťujeme, že ač deset let věkový rozdíl, ale jsme o generaci. Tamti se zapomněli, měli děti ve třiceti, druzí se zapomněli a už tu je generační mezera.

- Víš, byla jsem ve středu na besedě s Jarchovským. Vyprávěl, že jeho dědeček Jindřich, jak ho hrál Kodet a v Zahradnictví Finger, tak měl starší dceru. Ta se nikdy nevzepřela tatínkovi. Jen jednou. Když šlo o jejího budoucího muže. Když on se vrátil po šesti letech z válečného vězení, narodila se jim další dcera. To byla ta Jindřiška. Rozdíl deseti let. Jindřiška rebelka. Knedlík nebo nok. Generační rozdíl nemusí být dvacet let. Stačí deset.

Byla to exkurze rodem. Energie se hýbou. Ve mně to zní.

Jedu domů. Volám Ivě.

- Ano, prosím?

- Ivo, co to včera mělo znamenat? Ty mi řekneš, ať ti přivezu mlíko a pak nejsi doma. No netlem se. Já tě slyším. Nejdřív jsem se naštvala, ale hned jsem byla ráda, že tě Milena vzala do Jaře.

- No, víš, přijela. A řekla: Pojeď do Penny. Tak jsem jela.

- Taky proč bys nejela. To je fajn. Jen mě neštvi, že seš blbá na kvadrát.

Řehtáme se. To je život.

- Ivo, teď se soustřeď. Našlas ode mě nákup?

- Ne, nic tu nebylo.

- Ivo, nedokládej, že jsi pitomá. Běž se podívat do lednice, jestli máš mléko.

- No jo, mám.

- A teď se mrkni, jestli máš chleba.

- Mám. Aha, tak to ti dlužím.

- No, až příště.

- Abych na to pak měla.

- Neboj. :-) 

Vykládám ji o mém setkání. O smluvené schůzce na další bádání.

- Ale já ti nerozumím.

- Ivo, tys ten rodokmen dostala od Milana dřív než já. A neřeklas  mi o něm.

- Ale já ho nemám.

- Ale máš. Daně jsi diktovala data narození sourozenců z posledního vrhu tet…

- Ne, opravdu.

- To neva. Já ti ho oskenuji. A chceš přijet?

- Když mně nepojede autobus.

- Počkej. Fakt. To neva, tady ti jede o hodinku dřív. Přijedu ti naproti.

- Ne, to já přiběhnu. Neboj. Nekulhám.

- Vlastně ty seš rozcvičený z toho pochodu ze Skalice, viď?

Trpce se směje.

- Ivo, já ti to ještě připomenu.

Ještě chvíli mluvíme. Parkuji. Sluníčko vábí na zahradu.

Nalévám si víno k obědu. Čičiny čekají u dveří. Žofinka se chce co nejdřív dostat domů. Hluk z ulice ji děsí.

Do zahrady jdu až když slunce stáhli z oblohy. Přeinstalovávám světýlka na jabloňce. Dnes jsem koupila třicetimetrová světýlka. To bude za rok výzva. Třicet metrů a nezamotat se. Zacvičím si na břicho. Obrývám jabloňku. Mám u ní celer. Vůbec nevím, jestli když má za týden chumelit, jestli ho musím už vyrýt. Asi ano.

Ještě jedno kolo okolo druhé jabloňky. Už je šero.

- Tady seš! Nechej toho. Já to zítra obryju.

- Ne, Peťuš!

- Za chvíli jedu na zápas. Pojď mi udělat pití.

- Ještě jedno kolo. Už běžím.

Petroušek odjel. Jdu louskat ořechy. Ty zčernalé je třeba vylouskat hned. Nic by z nich nezbylo. Hodně jader nosím na krmítko. To budou ráno ptáci čubrnět.

Zatápím. 

Peču korpus k jablečnému dortu. Jablíček máme hafo. Necelé kilo házím do kouzelného hrnce. Zváží. Nakrájí. Pět minut povaří. Přidávám puding. Pět minut povařit. Liju horkou hmotu na korpus.

- Už jsem doma!tady to hezky voní. Copak to budeme mít?

- Jablečný dort.

- To máš nový recept?

- Ne, to mám od Lindy. To už jsem loni pekla.

V mysli si přehrávám naše předky. Moje předky. Lidi, jejichž tváře neznám. Dana mi ukazovala svou tetu. Na rodokmenu máme obě, že její manžel zemřel mlád. Tentokrát ona mně říká příběh. V roce 1952 vykrvácel po operaci štítné žlázy v HK. A zastoupil ho pan Pavel. Daívala jsem se na fotku. Tu paní znám.

- A oni si tak hezky říkali. Aninko.

- Počkej, to je teta Stejskalová. Aninka. Ano, tu znám.

- Toho zemřelého zastoupil ten Pavel. Bratr toho pana Pavla, který byl moc hodný, byl ten knihovník.

- Jo, knihkupec. Seriozní pán.

Procházejí mi hlavou příběhy, postavy, lovím z dětství podoby, rozkrývám. Dokonce jsem si na svých poznámkách přečetla, co mi i dnes Dana potvrdila. Vzdálenou příbuznost s dentistou z mého dětství. Vzpomínám, jak jeho manželka nervozně přecházela před domem na konci naší ulice, když jsme šli na podzim v roce 68 k po zuby ozbrojenému polskému vojákovi.

- Vojáčku, pusť nás támhle na kadlátka. To jsou švestky.

Jen pokynul. Narvali jsme si do bundy švestky. Poděkovali jsme mu cestou zpátky. Jenže za cestou už na nás čekala paní Lédlová. Paní dentistová. Nikdy jsem netušila, že jsme vzdálené příbuzné. Dávno je v Pánu.

- Vždyť vás mohl zabít! Co jste tam, děti, dělaly? Já to řeknu maminkám!

- My jsme šli na švestky.

Půl druhé. Jdu spát. Ráaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaano vstávám. Dodělat dort. Přijede fyzioterapeut. Martinské trhy.

Dnes důležitý den, plný informací, smíchu, práce, rozhovorů, přírody, koček, uvědomění. Super!Už mohu jít spát.

Dobrou noc!