Oslava Denisiných narozenin. Na zdraví!

Sobota. Sedm. Budík. Vyskakuji jak srnka. Má přijít můj počítačový mág. Rychle, rychle.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-03-22-rano

Máme dvě hodiny na počítačové úpravy, opravy, zlepšení. No jo, jenže půl deváté, nikde nikdo.

Jo, to před 49 lety, to bylo jinak. To jsem už dva dny měla docela jiné starosti. Jak jsem o tom už mnohokrát psala:

21.3.2018 Den před narozeninami své prvorozené:

Zítra odpoledne se narodí má prvorozená. Mamka měla chřipku. V trafice měla své Ahoj na sobotu a Pochodeň s programem. Nesla jsem jí sobotní čtení. Nemohla jsem najít polohu v křesle. Ošívala jsem se. Vrtěla. Nohy nahoru. Nervózní zadek.
- Běž, běž, domů!
Tehdy maminka neměla telefon. Klusala jsem nahoru do města. Domů. (Nikdy jsem si tam nezvykla.) Myslela jsem na poslíčky; povídali v poradně. Cítila jsem je i v noci, i druhý den v neděli. V pondělí mě odvezli. Dali mi uklidňovačku. Sestra mě chodila poslouchat. Měsíc do porodu. Mezi bolestmi jsme si schrupla.
- Bolesti neustoupily?
-Ne.
- Jaký je interval mezi bolestmi?
- Dvě minuty.
- Vždyť kdykoli přijdu, spíte.
- Ano, nespala jsem celou noc! Ale jsou to dvě minuty.
Myslela, že si vymýšlím. Mokro v posteli. Vyděsila jsem se. Neuměla jsem to zastavit. Ženy okolo volaly:
- Sestři, praskla jí voda!
Na sál. Přestřihnout steh ze sedmého měsíce. Nechali mě tam samotnou. Měla jsem počítat vločky. Vedle mě začala rodit paní. Porodila takové fialové ptáče. To ptáče ke mně na podzim přišlo. Ptala jsem se, kdy je narozená. 22.3.1976.
- V našem městě?
- Ano.
- Odpoledne po obědě?
- Ano. Jak to víte?
- Viděla jsem, jak jste skočila do života. Vyběhla jste jak ptáče. Vletěla jste sem... Vrhla jste se na planetu :-)

22.3.2019 

Slunce. Závětří. Jaro. Energie. Radost.

-Mami, sedneš si se mnou na lavici nebo zůstaneš na vozíku?

- Na lavici.

- Tak se postav.

- Aha. Tak já zůstanu na vozíku.

- Pomohu ti. Zapomněla jsem kytici narcisů. Zítra ti je pošlu po Ivě.

Rozprostřu deku na lavici. Žuch, hačačá, pupupů - prý říkával tatínek. Hačačá, pupupů.

Nalévám do hrnečku kafe. Smetánku. Rozdělávám banán. Podávám belgickou pralinku - mořský plod. Zavíráme oči. Vystavujeme se sluníčku. Řehtáme se, radujeme se. Fotíme se. Óóóó, dííííky, vesmírná inteligence!

- Mamko, Deniska má dnes narozeniny.

Voláme.

- Ahoj mami!

- Ahoj Denisko! (Maminka se zapojuje krásnou zdravicí.)

- Ahoj babi! Jak se máš? Netrápí tě mamka?

- Netrápí. Jsme na náměstí. Vyhříváme se.

(Napovídám - na lavičce v Černožicích. Mamka se rozradostní - tady se narodila.)

- Vy se máte! Já jsem měla jít ve tři domů, ještě jsem tady.

- Tak makééééj. Kolipak je hodin?

22.3.2020

Dnes výjimečně nepíšu ve dvě ráno. Je půl druhé. Odpoledne. Právě se na svět začala drát moje Deniska. 22.3.1976. Včera jsem psala, jak se drala a drala. Včera jsem se spletla. K mamce jsem šla s novinami už v sobotu. Psala jsem v neděli. Ta holka se drala sobota, neděle, pondělí. Do třetího měsíce mi píchali plegomazin. Uklidňovadlo pro blázny a těhotné. Tak to bývalo. Tři měsíce udržování. Na lůžku v nemocnici. Na sedmém měsíci dokonce udělali cerkláž. Steh na děložním hrdle. Nojo, holku ve mně zašili. Narození na sedmém není tak nebezpečné jako na osmém. Tam se ještě otevírá nějaké dodělávání člověka. Bylo jí to jedno, že má termín 20.4. Ťukala na svět, ťukala... V den porodu mi ještě píchali uklidňovačky. Stále mi sestra Dáša, stará sestřička s brýlemi a postiženým synem z Dolan, taková přísná, nesmlouvavá, stará škola, asi poctivá, nevěřila. Prý jak často mám bolesti. Pak už každou minutu.

- Kdykoli přijdu, spíte.

No jo, dva dny vzhůru. Ale bolest mě vždy probrala. Najednou jsem se probrala totálně. V posteli pode mnou mokro. Louže.

- Já jsem se počůrala!!!

Ostatní rodičky na pokoji, bylo jich tam - jak ve vojenské ložnici, ještě že tam neměli palandy, mě uklidňovaly:

- To né, to vám praskla plodová voda.

Dnes už vědci vědí, že porod nespouští matka, ale dítě. A ten můj skopec se rozhodl, že se chce mrknout na svět HNED. TEĎ. Odvezli mě na sál. Porodník - podle mě skvělý dr. Sukup - dej mu pánbu věčnou slávu (zemřel dementní) - přestřihl steh. Působil uklidňujícně. Pak mě nechali pod peřinou. Sestra na odchodnou:

- Počítejte vločky... Kdyby něco, zavolejte.

Tak jsem koukala z okna. Počítala vločky. Mrazivý březnový den. Proletoval sníh. Zcela jako dnes. Na pítku pro ptáky máme led. Vedle mezitím porodila paní holčičku. Shodou okolností ta holčička, vypadala po vyběhnutí na svět jak modré holoubátko, ke mně přišla asi před třemi lety. Datum narození 22.3.1976.

- V Jaroměři?

- Ano.

- Já jsem byla u vašeho porodu. Vy jste se narodila mezi půl druhou a půl čtvrtou odpoledne. Pak už přišla řada na mě.

No, přišla řada. Narodilo se malé skoro tříkilové miminko. Dali jsme jí jméno Deniska. V matrice čtu nezralé. Vše do roka dohnala. Nesmírně inteligentní. Semtam bez zábran - tvrdě a neústupně jde za svým. Ani po nárazu nepřizná pravdu. Každý máme nějakou letoru. Je moje. Šikovná. Nesmírně houževnatá. Pracovitá. Inteligentní. Myslím, že umí lépe počítat než já. Má logické uvažování. Úlohy o pohybu - před třiceti lety. V autě. Petroušek nám dával - kolik ujedeme od patníku k patníku při rychlosti... Hm, vůbec nevím, o čem tehdy v kabině byla řeč. Denisa to věděla. Tak jako studenti a učni se občas ptávávali, proč mají znát syntax, dnes se ptám: A k čemu mi to jako je?

Nechávám si před sebou dlouhou mezeru z bezpečnostních důvodů. A pravidelně si nějaký hlupák myslí, že ta mezera je připravena pro něj.

22.3.2021

Dnes Deniska slaví. Minulý týden byl den podobný tomu, kdy se poprvé nadechla na naší planetě mimo mé tělo. Dnes to nebylo ono. Taky trošku proletovalo, ale už nebylo tak mrazivo. Vracím se. Pamatuji si, jak to tehdy bylo. Jak se drala od víkendu. Jak ji vraceli zpátky. Jak nakonec v pondělí po obědě zvítězila. Přišlo na svět takové malé nic, 2,80 kg. O měsíc dřív. Hned zápal plic. A další rok opět. A další rok opět. A pak jsem sháněla psí sádlo. Zbytečně. Protože zápal plic přišel až po čtyřiceti nebo čtyřiceti dvou letech. :-) Předloni?

Dnes mám mysl jinde. Jak skloubit čas na počítač a čas na cvičení a masáž. Na desátou přijde můj mladý cvičitel a napravovač svalů, kostí.

Volám LP. Prohodíme si hodinu.

- Jj, přijedu na desátou.

Petroušek se vrátil z kafíčka od bratra. Teprve se dozvídám, že na počítač dnes nikdo. Je nemocen. Desátá. Zvonek. Hoch na cvičení je tu. Znovu zvonek. LP je tu.

- Kluci, jdu si na hodinku lehnout. Sedmá byla krutá. Dospím se.

Pouštím si na rumblu o tom, jak všechny knihy světa lžou:

https://rumble.com/vkjne0-nad-majesttnost-above-majectic.html?mref=rtnm7&mrefc=2

Njn, tak hlavně že se drtíme nazpaměť  indoktrinační řeči našich indoktrinovaných učitelů od jejich indoktrinovaných pedagogů… Šestitisícové kolečko.

Jedenáct. LP spokojen.

- Už mohu pohnout rukou.

- A bolelo to, viď? Mačkal tě?

- Jako prase. Mačkal.

- Ale já mám ráda, když najde bolící bod.

LP odjíždí. Nastupuji já. Půl hodiny cvičíme. Opravuje mi chyby. Na papíře píše doplňky. Učí mě jeden cvik nový. A masáž. Kde mě to bolí?

- Před týdnem jsem lyžovala. Ale na jiném sněhu… A hodně jsem chodila. V HK se mi mihla bolest – čeho? Tady v kyčli? Ne.

- Esíčko?

- Přesně. To je ono. Esíčko. Ale cvičila jsem. Nebolí mě nic. 

Píchá mě do zadku, bolí to jako čert. Ale to já ráda vydržím. Loktem mi rejdí po zádech. Roztahuje mi svaly. Bere mi obratel po obratli za kůži.

- Slyšela jste?

- Slyšela. Dva cvakly. Táhnul jste kůži a nadlehčil je. Bral jste svaly jako pinzetou.

Vytahuje mi nohy z kyčlí. Hýbe páteří. Jeho šikovné ruce zvelebí veškeré svalstvo. Prohmátne i nohy. Hotovo. Taky jak znovuzrozená. Termín. Platím. Strojím se. Jedeme oslavit ty Denisčiny narozeniny k Lindě. Asi vidí, že mě trápí, že nás Deniska nezve. Ty její kýdy, že neslaví Vánoce, neslaví svátek, narozeniny, beru jako debilní vzpouru. No, to není moje. Tak dnes připíjím na její zdraví a zmoudření. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-03-22-panoramata-v-prachu

Do hor řídím já. Fotím na polní cestě panoramata Krkonoš. Černá hora i Sněžka viditelné, ale ve vzduchu jako roztržený pytel s pilinami.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/0205-03-22-k-linde-oslavit-denisciny-narozeniny

Jsme tu. Linda zpracovává dřevo na štípačce. LP s brigádníkem dolují nahoře na pozemku pařezy.

- No, to děláš dobře. On tě prve dal dokupy… Když jsi po masáži, po takovém zásahu, máš ležet.

Je to jako když někdo jede ambulantně do nedalekých Velichovek. Přijede domů. Místo odpočinku, práce okolo domácnosti, případně zahrada. Ne. To je kontraproduktivní. Ale každý je svého štěstí strůjcem.

Linda nám ukazuje řádění krtka. Šmejd jí leze i do záhonků. Nakrmila ho tabletami. Kéž by se ráčil odporoučet.

Uvařila guláš. Upekla chlebové housky. Jablíčka. Puding.

- Tak na zdraví naší Denisky!

- No, za rok jí bude padesát.

- Jak to, Péťo, víš?

- No když je letos 25 a za rok bude 26.

- Hm. Tak holka už bude pěkně letitá, co? Myslíš, že se probere? Kulatiny! Myslíš, že nás pozve?

Hodujeme. Ptám se LP:

- Petře, co ruka?

- Podívej, jak ji zvednu. 

Dobírám si ho. 

- Hm, tak to už můžeš cvičit ta kola, jak ti radil ten sibiřský šaman. 

Linda se řehotá:

- Mami, já jsem mu to říkala, že teď už může zakroužit, jak mu radil Boris. 

- No jo, Boris, Borka Tichanovský. Tak kruž jako vrtulí. Rozhýbej to. 

- Trošku mě bolí hlava. Asi jak na mě sáhnul. 

- Mě se taky mihla bolest hlavy, ale hned odešla. 

Loučíme se.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-03-22-domu-doma

Krkonoše jsou cestou domů ještě víc ve špinavém oparu. To všechno lidi dýchají do plic. 

Péťa uhání plynule přes radarové pole. Radarů jak nastláno. Cestou tam jsme sledovali stavbu dálnice. Vytěženo, rozoráno, krajina změněna, poničena. Před oči mi přišla reportáž o dálnici z Jaře na hranice. Hovoří o zmenšení prostoru pro lesní zvěř. Veverky, zajíčci, srnky – kam se podějí! Myslivec říkal, že jsou zvyklé na svůj prostor. Takhle se budou cpát do vesnice. To vidíme u Lindy. Když jede večer domům, srnky se pasou u autobusové zastávky. Myslivec má problém: 

- Ve vesnici se na srnky nedá střílet. 

Aspoň nějaké pozitivum. Prý v Rokytníku vykoupili domy nejblíž dálnici. Snad je už zbořili. Jeden ve vzdálenosti osm metrů vykoupen nebyl. Prasárna.

Poláci jsou s dálnicí na hranicích už dávno. Na slavnostní otevření nás nepozvali. Taky proč, když se s tím tak pářeme. 

Kočky nás čekají. Mourek venku. Žofina si lebedila v zimní zahradě. Dokonce se posadila na křesílku na uvítanou. Ani ke dveřím nepřišla.

Dávám si halenku na ramínko. Na něm čtu maminčiným písmem: K o n e č n á.

Ach, maminko, kdepak sis to ramínko na cestách podepsala… Mami!

- Peťuš, já si jdu dospat ráno.

Probouzím se.

- Odpočala sis?

- Petroušku, odpočala. Nic jsem neudělala, ale hezky jsem si dáchla.

- To potřebuješ. Nemůžeš pořád dělat.

Ješiši, co je to zas za lži. Prý roste obslužnost bankovních účtů přes internet. A některé bankovní domy přiznávají menší klientskou návštěvnost na pobočkách. No bodejť! Když vytočíš banku a při čekání na zmáčkněte třetí číslo z hesla pro e-linku a páté číslo z hesla pro e-linku… - slyšíš:

- Kdybyste měli aplikaci, bylo by pro vás volání jednodušší.

Pořád tě nutí do aplikací. Všude.

Ještě jsem zaregistrovala, že se u nás rozvádí hodně manželství. To je zjištění! Manželství není pro slabé! Tam je třeba být diplomatem, vložit ohleduplnost, důvěru, vztah neustále sytit láskou, porozuměním. Kořenit novými situacemi. Jiskření hasit živou vodou. Exploze nenechat udělat zákopy. Když mě opustil manžel, žádost o rozvod se neplatila. Nyní prý žádost o sporný rozvod stojí 5000 a nesporný 2000 korun. Oči mi lezou z důlků. A kde na to asi mají lidé brát. Rozvod a řízení péče o dítě byly odjakživa zadarmo. To asi si mocní myslí, že sníží přes tuhle velkou částku procento rozvodovosti. Tak hodně zdaru! Spíš by bylo potřeba mladým pomáhat. No jo, ale z čeho, když jde celý rozpočet cizí mocnosti.

A to je konec pohádky o narození holčičky a oslavě jejího příchodu na svět!

Dobrou noc!