Ostrým jazykem

Večer. Jak ten den prosviští. A to je u mě pořád o hodinu víc. A to je navíc večer déle světlo. Přesto stále dobíhám. I kdyby den měl třicet hodin. 

Svítí slunce. Mám stále lyže v pohotovosti. Jenže na desátou paní. Deset deset - volám.

- Jé, já jsem vám ráno chtěla zavolat.

Tlumím se. Chce se mi jí říci něco neuctivého. Ne. Neurvalého.

- A proč jste mi nedala vědět včera, že jedete do Holic?!

- Já jsem chtěla…

Bezohlednost. Ona ovlivní svou nezodpovědností a nevycválaností program druhého člověka. Dnes bych dopoledne stihla tři hodiny jezdit sama na sněhu. Na slunci. Nikde nikdo. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-03-30_Mourek_po_snidani/

No nic. Stejně nemám už velká jídla, šejkry. Všechno jsem vyprodala. Ještěže nepřišla. Budu se věnovat administrativě. Ta mě vždycky přejede. Převálcuje. Nemám ji ráda. Tvořím. Do oken nahlíží sluníčko. Pohoda. Měla bych volat taky zákaznický servis. Vykašlala jsem se na něj. Taková odplata za tu ranní babu.

Poledne. Petroušek. Moje slunce. Naučil se mi vždycky z oběda zavolat. Komu ležím v srdci? Kdo by mi chtěl volat? On.  Mamka mi takhle volávala. Když jsem neměla čas ozvat se. Vždycky zavolala. Hlásila se. Maminka moje zlatá. Teprve to budou dva roky. Už to budou dva roky. Jak relativní… Před třemi lety mě drtily mindy sociální. Sociální prostitutky. Odměřovaly mi čas hovoru s maminkou. Bezohledně. Čůzy. A chodily mi vyhrožovat. Prý AŽ tři miliony, že jsem zakázala testování... A když jsem mamince dovezla dobroty, ta ukňučená řekla:

- Já musím ty květy vydezinfikovat a…

- To si zkuste mamce pocákat kytici, opovažte se ji zničit. A snad ji nebudete cákat na buchtu! 

Byla by schopná. Ne. Už je to za mnou. Jo, plničky nesmyslů. Mozek jim udělal pápá. Co mě hodně poranilo - dočetla jsem se o sobě v protokolech maminka v pohodě, ale paní Hrobská! Paní Hrobská! Paní Hrobská! Jděte do.. háje! Nikdo tam na sebe nenaprášil, co neudělal, co způsobil,  ne, že ony nechaly lidi bez dozoru! Mezi čtvrtou a pátou mrtvá hodina. Kdyby se tam pozabíjeli, nikdo to nezjistí. Kouřová. A kde byly ty, co měly hlídat patro? A když se staříčci nepohodli, ten, který prohrál, byl ve výhodě. Vítěz byl zapsán do hlášení a umrtven silnějšími léky. My ti dáme, že se tu budeš prohánět na vozíku. Spát budeš. Cévku ti zavedeme! A do postele! A krmit tě budeme! A nejlépe hadičkou! Jo paní Hrobská to hlídala? My vám znesvéprávníme maminku. Jj, systém. Přelet nad kukaččím hnízdem. Amerika hadr. Teda nedělali tam lobotomii, ale takové náznaky – to 100%!!! Marný boj! Ztratila se lidskost. A ta úlisná - hm. Co jsem si dovolila poprosit, jestli by jí v létě dali letní halenku, letní oblečení. To si jako máme pamatovat? Tohle tady nikdo nepožaduje, jen vy. Pamatuji u výtahu to bylo... Oni s tím letním oblečením počkali až na prosinec. Brrr! Mami!!! 

Ježiš, proč jsem si na tyhle zkušenosti vzpomněla. Já chtěla začít jinak. Jak si Mourek užívá prvenství. Vděčný. On je tak nesmírně moc vděčný. Když k němu přikleknu, ňuchňám ho po srsti obličejem. Tak jsem se naposledy rozloučila se Zrzečkou – večer, pohladila jsem ji obličejem srst, když se tulila s páníčkem. Mourek mi vždycky čumáčkem vlepí pusu na čelo nebo na nos. Jako když se zdravil se Zrzečkou. Pokud bude ta šumavská černá kočička, bude mít kámošku. A když to bude kocourek, jsou už narození zrzáčci v Pelhřimově. Už se rodí. Už se lidi hlásí. Ta pelhřimovská kočička má asi pět koťat na obrázku. V krabici někde u dřev v kůlně. Vystláno polštářkem. :-) 

Dnes vyřizuji zrůdnosti ČEZu. Na Nejvyšším kontrolním úřadě taková bezva baba mi říká.

- Podepsala jste jim to?

- Ne.

- Tak jste vítězka. A i když jste byla ráda, že přišli na panely o čtrnáct dnů dřív, i tím porušili smlouvu, kterou jste uzavřeli.

- Aha! Já byla ráda.

- To nic nemění na tom, že neplnili. Porušili. 

- A chtěli mě podvést – Digi podpis. Podepište a my hned, jak nám pošlete peníze, začneme s realizací vaší fotovoltaické elektrárny. Přitom už od července funguje. 

- No, tak to bude řešit ERÚ. A ČOI.

Zapisuji si, co kam. Přeplatek ze září a procenta z prodlení ČOI. Fotovoltaiku ERÚ. A ještě přidám neupozornění na záměnu drátů v rozvodné skříni. A revize mailem. Musela jsem si vydupat fyzickou. A kontrolu vývodů v rozvodné skříni. Kam co vede. 

Jé, teď si mnoho lidí řekne, jaká jsem potvora. To určitě. Ten, kdo si to myslí, netuší, že má ohlávku. Že je řízený otrok. Tam já nechci patřit. Jsem svobodná lidská živá bytost. Jsem boží bytost. Neupsala jsem se, že dávám svolení, aby mě zrobotizovali. Nejsem transhumanoid. Peklo tří let letělo okolo mě. Byla jsem druhořadý občan. Ale špejli do mozku jsem si vrazit nenechala.

Co tam máme dál? Někde zamrzl můj reklamovaný ntb. Volám paní z Lenovo. Mám ji v telefonu jako Paní Hodná Lenovo. Pohnula jsem.

Co tam máš dál? Co ti hnije? Co odkládáš? Dnes byl ten den. Den realizace. Projela jsem se na svém oři v brnění se sklopeným hledím, toulcem plným šípů. Střílela jsem. Sekeru jsem zatím nepoužila. Je čas.

- Až budeš chtít luxovat, řekni.

- Teď!

Centrál u nás obnáší, že mi Petroušek hlídá dlouhou hadici, abych jí neshodila své ozdoby. Dva pavouky jsem našla. Jsem lovec těchhle lidmi opěvovaných příšer. Dělají tečky pod sebe. Tvoří pavučiny. Od září dennodenně beru jednu místnost. Rumba vysbírá smetí. Utřu prach. Osmýčím. Udržuji dům jako po malování.

Měla bych vyčistit okna. Před Velikonocemi. Maňana!

Pod psaním poslouchám Rádio Xaver. Michal Tučný nabádá – Sundej z hodin závaží. Michale, kdybys věděl… Žil jsi v překrásné klidné době. Lidi byli hodní. Kdybys viděl! Zvlčení. Mozky zdevastované. IQ dole. Doporučuji idylickou svatební cestu do sladké Francie. Konkrétně do Paříže. Nebo některý z umělců, pokud neví, kam se vypravit za inspirací za impresionisty – hledat právě ztracený okamžik – jedině Paříž. Bude z toho plakat. Slzy se mu pohrnou z očí, aniž by chtěl.

Jdu si na patnáct minut lehnout. Před pátou slyším:

- Jedem!

Petroušek jede do kravína pro mléko. Já do knihovny. Na paní Konvalinkovou a její přátelské setkání. Bohužel se pravidelně kryjí termíny přednášek Národního památkového ústavu a knihovny. Obojí stojí za to neminout. Dnes jsem měla štěstí. Tak zas u dlouhého stolu v knihovně. S nabídkou kávy, čaje, sušenek. Nedala jsem si nic, ale krásně to tam vonělo. Nádherně. Tématem – Dáma ve zlatém. Kdo to byl? Adel Bloch Bauer. Vybavuji si stejnojmenný film. Gustav Klimt neměl dobrou pověst ve Vídni. Založil secesní styl. Vlasy a oděvy žen proplétané květinovými motivy. Lekníny, lilie… Ptám se.
- Klimt byl zakladatel secese? Totiž Antonín Dvořák složil překrásnou Rusalku. Secesní opera. Symbol bílých květů, jak říkáte…  Lekníny, lilie. Árie Květiny bílé na cestě…

Paní Konvalinková vypráví velmi složitý příběh. To by byl poslech do rozhlasu. Neuměla bych povyprávět osudy sourozenců… Klimt se nikdy neoženil. Měl 14 nemanželských dětí. O všechny se postaral.

Jejich tatínek rytec a zlatník. On s bratrem tíhli k malířství. Oba získali titul akademického malíře.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-03-30_Gustav_Klimt_-_Dama_v_zlatem/

Poslouchám příběh Adel. Jak se vzdala svého židovského vyznání po smrti bratra. Jak se zamilovala v osmnácti do 34 letého muže. (Moje maminka se vdávala v listopadu 44 jako sedmnáctiletá, kupovali ji roky do ledna 45 a brala si o třináct let staršího muže. Záchrana před totaleinsatz.) Adél si vybrala nerudného. Ale miloval ji z celého srdce. Vše pro ni. Ona milovala kulturu, malířství. On jen sbíral porcelán. Manželství nezačalo dobře. Potratila. Pak porodila dvě děti, zemřely. Jedno mrtvé. Poslouchám krásné vyprávění s vkusně volenými slovy. Přála bych to všem. Kultivovaný projev paní Konvalinkové. Adel se rozhodla, že daruje rodičům svůj portrét. Klimt, který chodil v ateliéru na ostro, jen v haleně; docházel do rodiny Bloch Bauerů čtyři roky. Nepletu se? Nebylo to víc? Co je zajímavé. Židi si ulívali do obrazů zlato. I Adel měla na svých šatech zlaté plíšky. Oslňující nádhera.

Klimt po smrti svého bratra slíbil, že se postará o děti. Nejblíž měl k neteři Emě. Byli velkými celoživotními přáteli. Doporučuji zkouknout film Dáma ve zlatém. Vzdávám hold vyprávění paní Konvalinkové. Měla přednášku logicky rozdělenou na Adél, Klimta, příběh lidí z rodiny za války. Muzeum, které Klimt otevřel. Tam daroval obraz. Jenže ve válce nestihli darovací smlouvu. Bylo těžké po válce dokazovat, že obraz patří do rodiny.

- Göring největší zloděj. Neukradl obraz?

- Dostanu se k tomu. Ale briliantový náhrdelník s náušnicemi prý velmi ráda nosila paní Göringová…

Měla jsem si přednášku nahrát. Pustila bych si ji znovu a upřesnila všechny informace, kterých bylo mraky mraky.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-03-30_Vecer/

Jedu domů. Spokojená. V poledne zalétala letadla. Zaduněla. Během deseti patnácti minut zmizelo z oblohy sluníčko. Někdy kolem třinácté začalo dokonce lít. Tak se mi nelíbí geoinženýring. 

Na devatenáctou ještě paní z Police. Hm. Vypadá krásně. Oči mi lezou z důlků.

Můj dnešní den – akční, pracovní, obohacený příjemným setkáním. Poučila jsem se. Spokojenost.

Myslíte, že jste svobodní? Nebo jste poslušní otroci s košíky na čenichu? Vy nevíte, že tím, kým jste, záleží na vás? Přemýšlejte. Jste služebníky firmy? Petrouškův tatínek říkával: Samochtějícímu se křivda neděje. A já dodávám: Jak chtěj´ vaši. Našim to je jedno. 

To rádio Xaver hraje úchvatně. Krásná náladová hudba. Nádherné naladění. 

Dobrou noc!