Osudy a lékařské dg. U obou vedle jak ta jedle
Večer. Právě se mi přestává točit hlava okolo své osy. Měli jsme topinky. Byla jsem neomalená. Velké oči. Vzala jsem palici, sekla hrst stroužků na kousínky. Přidala jsem své papriky z minulého léta. Vypadalo to tak nevinně. Hůř to působilo. Pulsovalo mi srdce. Tloukly lícní torby. Pálily oči. Viděla jsem hvězdičky. Jazyk se vzpouzel - že toto ne!
- Prosím tě, já to měl dobré.
Čepuji si vodu z filtru. Zapíjím sektem. Bubliny pálí jak čert. Raději tu vodu.
- Péťo, mám to jak osmi hodinovou směnu. Jdou mi hvězdičky okolo hlavy. Brní mi hlava. Celé tělo. Vibruji.
- Mně ne. Já to měl dobré.
Mihl se mi před očima obrázek; stěrkou nabírám jemně sekanou směs na topinečky. Příště zase hezky na plátečky, poklást. Žádné experimenty.
- Aha, poslední sousto - to mělo grády. Jé, už to taky cítím.
Mnoho let vyráběl topinky Petroušek. Závěrem na rozžhavenou pánev rozklechtnul vajíčka. Míchačkou je rozdělil na všechny krajíčky. V poslední době je chystám já. Většinou, když už z našeho chlebíčku zbývá poslední skrojek, Petroušek nakrájí. Já připravím. Na vrch sypu bruscetu. Dnes jsem to poněkud přehnala. :-) Připadám si jak raketa před startem na věži při posledním odpočítávání.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-03-28_Z_postele_to_tak_nevypadalo/
V dnešní den bychom slavili svátek učitelů. Dnes se stydím za svůj stav. Hloupá mladá VŠ vzdělaná světoobčanská evropská generace učitelů. Ve svých nic objevujících diplomových pracích na fantasmagorická nesrozumitelná témata je víc hrubek než máku v makovici. A jsou důležití. A blbí. Ireno, negeneralizuj! Čest výjimkám. Jo, všechna čest. Ale ti, aby se uživili, odcházejí do korporací a na školu, školní bídu, strach z přiblblých rodičů a odmítání plnění evropských příkazů - si ani nevzpomenou.
Ráno přišla znovu zima. Víc než včera. Naklusala festovně. Všude bylo bílo. Sníh se držel do oběda. Na stinných místech do odpoledne. Fučí. Zima.
Poledne. Na obrátku na poštu pro mlýnek na obilí a zrní. Uf. Těžké. Poslali to ve dvou balících. To jsem zvědavá, jestli zvládnu mletí. Stavuji se v Lidlu. Dnes mají řezané květy. Kupuji žluté růže. Bože, krásné. Kytice svítí. Domů. Za oknem vichr. Rychle vyžehlit hromádku prádla. Kmitám. Na čtrnáctou studený čumák. Břicho. Do telefonu - jo, jo, chci hubnout. A pak, že si to rozmyslí. :-) Ztráta času. Mohla jsem být rychlejší. pro příště.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-03-28_Skvela_lehka_nizkokaloricka_svacinka/
Připravuji lehkou svačinku ze skyru, ovesných vloček, ovoce, mandlí...
Postup ZDE https://youtu.be/wdhct3pwJcs
Na sedmnáctou matka s dcerou. Vendulka a Václava – Vendy. Dcera s matkou. Bože, to bylo setkán! Hned ťukly otázku, jestli jsem očko.
- Ne, nejsem. Jsem živá Boží bytost.
Uvolněno. Souzníme.
- Na podzim chodím na kampaň do cukrovaru.
- Do kterého?
- Českomeziříčského.
- Vždyť je to na druhou stranu. Daleko.
- Máme tam chalupu.
- Aha. Když jedu na stu stranu, k Opočnu, Dobrušce, stále zastavuji a fotím. Cukrovar jako katedrála na obzoru. Obrovská nádherná.
- A v noci!
- A v noci! Připadá mi jako peklo.
- Náš táta říkal dětem, že to je peklo. Že tam čerti pálí zlobivé děti. Bylo nás na směně šestnáct. Jen dvě jsme se nedaly očkovat. Ty ostatní - aby mohly chodit do divadla, do posilovny, aby mohly... Ale ani jedna, aby byla zdravá. My dvě jsme zůstaly. Všechny těžce onemocněly kovidem. My jsme držely chod.
- A uvědomují si, že byly nemocné z očko?
- To nikdo nepřizná.
Ta mladší z dvojice má dvě děti. Není vdaná. Ale jmenuje se stejně jako otec jejích dětí. Povolila mi napsat jméno. Raději anonymně. Třeba je Francová a nevzala si France. Děti se jmenují po otci. Mají stejné jméno s matkou. Prý má příbuznou nebo známou. Špačkovou a ta si něco začala se Špačkem. Taky se nemusela vdávat. Jejich děti mají stejné jméno jako otec i matka, kteří nejsou oddaní.
Vendulčina maminka Vendy mi ukazuje svého druhého muže za mlada. Z vojny. Krásný muž. A pak ze současnosti. Vousatý. Prý se jí vousatí muži líbí. Mluví o něm v minulém čase. Aha. Odešel. Šedesát tři let. Šest let se léčil s těžkou nemocí plic. Pracoval s chemikáliemi. Vendin tatínek odešel na stejnou nemoc stejného orgánu ve stejném věku. Otec a zeť.
- Nechala bych si postavit rodinné konstelace. Ač spolu nic neměli, divné. Ti muži nemohli něco udýchat.
- To byl druhý. Kdo byl první?
- Stavěli jsme spolu dům. Chtěli jsme děti. Nedařilo se. Lékaři mi dali tříprocentní naději mít dítě. Jednou jsme zas jeli z nějakého vyšetření. V autě mi řekl, že mě nechce. Opustil mě. Petr se jmenoval. S tím druhým mám tři děti.
- Tři děti s tříprocentní nadějí? Ti lékaři jsou paka. Jak programují mysl.
Do toho se vkládá její dcera.
- Já jsem taky čekala na umělé oplodnění. Už bylo vše schváleno. Náklady od pojišťovny. V práci vyjednáno…
- Ona mi říkala – mami, mně je tak špatně.
- Ty jsi v jiném stavu.
- Ne. Vždyť jdu na umělé.
- Už jen jeden dva dny scházely do umělého oplodnění. Já byla těhotná. A mám dvě děti. Kluka a holku. Přirozeně.
Slovo si zas bere maminka Vendy.
- My jsme si s mým mužem zbyli.
- Jak zbyli? Vždyť jste krásná. I on byl.
No, všichni už byli vdaní, ženatí, měli rodiny. Mě ten můj Petr opustil. Byla jsem sama. Prodávala jsem v textilu. Okolo oken u výlohy jsem viděla jít bratrance s někým. Vyběhla jsem ven. Volala jsem na ně. Bylo takhle před Velikonocemi. Pozval mě k nim. Tak jsem jela. Všichni se opili. Byl tam i můj budoucí druhý manžel. Taky Petr. Bratrancův kamarád. Ten si mě celý večer hlídal. Věnoval se mně. Tak jsme spolu začali. Už jsme se měli brát. Měla jsem strach, jak mu mám říci, nemohu mít děti.
- Petře, já ti něco chci říci. Víš, mám jen tří procentní naději mít děti.
A bylo to venku. Odpověděl mi.
- Já to vím hned od začátku od tvého bratrance. Jen jsem čekal, kdy mi to řekneš.
Dojímavé vyprávění.
- Máme tři děti. Tři holky. Tři procenta naděje. A moc jsem si vážila jeho maminky. Ona si ho před svatbou zavolala:
- Běda, jak přijdeš, že se chceš dát rozvést, že nemůžete mít děti!
- Měla jsem ji ráda.
Její třetí dcera je v Itálii. Vendulka vypráví, že bydlí v Bergamu. Středisku, kde to začalo. To ale neměli Italové. Tam jsou tajné továrny na šití oblečení. Šijí v nich Číňané. Nikdo je na hranicích nekontroloval. Tak se to rozneslo.
- Všichni se museli povinně naočkovat. To jestli někdo tady mluví o teroru, tak tam byl.
- Je očkovaná?
- Musela. Tam spalovny nestíhaly spalovat lidi. Odvážely je nákladní auta.
https://napravoumiru.afp.com/tato-fotografie-zachycuje-rakve-utonulych-uprchliku-z-roku-2013
Valím oči. Vím o záměně fotografií rakví z Lampeduzi a z Bergama.
- Hlídali je drony. Na venčen psů museli mít povolení. To byl teror! A roušky!
- Přitom roušky nechrání. To už dnes i doktoři připouštějí.
- Tam si člověk koupí za tři eura nádherné šaty. Právě z těch černých továren. Pak se to dováží sem made in Italy.
To jsem nikdy neslyšela. To jsou věci, co? To jsou osudy! Dvě obyčejné ženy. Co všechno prožily. Na romány. A obě světýlka kompatibilní se mnou.
Vysvětluji výsledky. Metabolický věk, metabolická voda. Obě krásné ženy mají vše mimo normu. Nevadí. To se spraví. Odjíždějí.
Mlýnek dnes už nerozdělám. Ano, česnekem jsem nešetřila. Ještě teď při vzpomínce na dnešní oheň v trávicím traktu se ošiju. Brr. To jsem přehnala.
Poslouchám Filipa Turka na Xaverově. Automobilový závodník. Majitel vozového parku. Zásadní nepřítel likvidačních reforem. Otevřeně hovoří proti původcům nařízení. Nevím, co je syntetické palivo, ale dnes ho odsouhlasili pro – pro jaké vozy? Nevím. EU se chystá zakázat TV s vyšší spotřebou energie. Topí a mají emise. Emisní povolenky. Pokud máš doma TV hodně kvalitní, budeš platit. A domy okolo Jevan plné radonu, jmenuje ještě další místa, bez zateplení budou muset lidi zateplit. Radon prochází betonem. Ale ne izolací. Chápu dobře, že se bude hromadit v domě? Škodit na zdraví? Nevím. Nerozumím tomu.
Klimbla jsem. Závěrečná znělka mě probrala. Půlnoc. To je jako hodinu před. Ireno, hoď sebou! A spát!
Dobrou noc!