Osvobození dnes? My jsme se učili, že 9.5. byl konec války
Sobota. Konečně trošku teplo. Petroušek v Kolbence s bandaskou melty. Jsem sama a konečně po měsíci jsem se dostala k tomu, co jsem odkládala. 9.4. jsem si zkoukla Duši K, tentokrát o učení Bruna Gröninga. Pak ještě tu z ledna 2020. Dnes v devět opět připravena na vědění. Zatím jsem neměla ani jednu sobotu volnou. Školení, sázení stromů, školení... Tak dnes. Unikátní. Dozvěděla jsem se, co jsem potřebovala. Konečně prožila einstellung. Nikdo tu neměl vtipné poznámky. Nerušil. Neobtěžoval telefon. Klid. Soustředění. Pohoda.
Rychle oběd. Přišel ten den! Den s jitrnicí. Zapomněla jsem koupit hlavičku zelí. Oblíbila jsem si zelí ve sklenici. Česká výroba. Česká tradiční receptura. Žádná sladidla. Ujedla bych se v něm. To samé se nedá říci o Péťovi. Jitrnici ano. Ale zelí v jakékoli formě NE. Když ne, tak jak? Max studené. Polévka hotová, krůtí vývar se špaldovými nudlemi a moc hodně zeleninou. Včera natrhaný medvědí česnek... Povedla se. U sítě do zahrady mraucá Mourek. Není vlezlý. Decentně sedí. Toužebně mě vyhlíží. Jak mě slyší, mluví na mě.
- Už jdu. Už jsem tady.
Nesu mu rautový stůl. Kapsičku. Granulky, kravské mléko. Jemné kosti z polévky. Jo, já vím. Ano, vím. Jo, mlíko kočky ne. A kosti už vůbec ne. Naše Zrzka denně kravské mléko. Trávení v poho. Ano, kostičky nebezpečné. Naše kočky co skoušou, to skoušou. Mourek se vrhá na nabídku. Pažravý. Tuhle jsem četla, aby lidé nekrmili koně. Koníček spráská vše, co se mu dá. Může umřít. Mourek spráská vše, co dostane. Žije.
Péťa jak hodinky. Poledne.
- Tak co, už ses proškolila?
- No, hotovo. Jsem spokojena.
- Žes´ měla klid, viď?
- Klid máš rád ty.
Házím na páru červenou řepu, brokolici, celerové špalíčky. To bude mít radost. Musí to přehlušit na talíři ta jitrnice. Domácí. Se špejlemi.
Je tu. Polévka kouří. Druhé jídlo musím šikovně vyrovnat na talíř. Moc nemrmlá. Pro dnešek vděčný strávník jako kocour.
Nelíbí se mi jeho pohodlí, pasivita, komfort. Nevystoupí z něj. Je mu fuk, že se jeho okolí nechává zabíjet píchancem. Že nás ti lidé budou ohrožovat. Víc než mě to štve. Přímo...
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-05-08_Kocky_na_jarni_zahrade_-/
Vybíhám po tolika dnech do zahrady. Z vesty mi čouhají holé ruce. Není mi zima. Pomaloučku roznáším sadbu. Včerejší cherry rajčata dávám do dvou hezkých nových květináčů. Odlepuji cedulku. V hlíně vytlačeno: MADE IN ITALY. Aha, v naší průmyslové domovině neumíme vyrobit hliněný květináč. MADE IN - co by tam stálo? CZ? Czechoslovakia už dávno ne. Ani Czech Republik... Brala bych z nouze snad i Czechia. No, ale před lety bych asi sáhla po MADE IN ITALY. To by se asi prodávalo v Tuzexu za bony. Chceš bony? Bony? Bony?! Tak jsem zas někam myšlenkově vybouřila...
Vrátíme se. Obdivuji své tulipány. Takhle krásně mi nekvetly, ani když byly nové. Už jsou v zemi asi třetí sezonu. Vůbec nevím, jak jsem to dokázala. A ty roztodivné narcisky se taky povedly. U bývalé branky do zahrady se zas jak Fénix zdvihl trs těch starých. Bílé, oranžový krajkový střed. Výrazná vůně. Ani jsem nepřiklekla přivonět. Zítra. Maňana. Moje písnička z rádia dětství. Tuhle jsem ji hledala na You Tube. Ne. Bezvýznamná. Nebo neznámá. Vždycky jsem maminku prosila, aby mi rádio nechala ještě chvíli hrát, než usnu. Luxemburk. Luxembourg. Stanice se ztrácela. Když hráli Ma-ňa-na, maňána, maňanaa - naštvalo mě, že se mi má oblíbená ztrácí v mracích. Pak se zas signál chytil... A mně se tak sladce usínalo.
Vedle mamčiných narcisů oranžové krásné tulipány. Ty nevím - jestli jsou její nebo moje. Maminčin je i mahon, yucca, bergenie... Na jaře vždy vykopala jámy. Do nich hnůj. Hlízku jiřiny. Na podzim je zas vydolovala. Uložila do sklepa. U mamky máme krásný sklep.
Zahradou se nese vůně kvetoucích svatebních závojů třešňových nevěst. Metafora Pujmanové. Když vezli Helenku do Kobylis na střelnici. Ti odporní šmejdi fašističtí, co se o nich dnes tvrdí, jak nás osvobodili. Hnus. V Kobylisích za Heydrichiády prý za kratičkou dobu postříleli pět set našich lidí. A aby to nebylo slyšet, túrovali autobusy... Proč jim na tom tak záleželo, aby to nebylo slyšet... Když to pak hlásali tlampači, vylepovali na pouliční plakátovací válce...
Na okraji konvalinek se mi nedaří doplnit roh. Už druhý rok tam vsouvám bramboru. Pár brambor zasadím našemu nájemníkovi Lukášovi. Poslal mi fotky.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/20201-05-08_Nas_mlady_najemnik_zahradnicil/
Plel, sekal, vyčistil zásep... Zodpovědný.
Jdu na petrželák. Tfujtajxl. Vybírám kapsičky hlíny. Ponravy. Chroust si tu zadělal na mladé. Fuj. Opatrně je rýčkem plácám, abych se nepocákala.
Přemístit pítko. Nalít ptákům vodu. Osadit ho kejklířkou a balzamínou. Nejlepší balzamínku jsem měla od zemědělské inženýrky Jiřinky Jelínkové. Vypěstovala je ze semínek. Silné odolné rostliny. Uvidím, jestli ve stínku přežijou koupené hotové. :)
Kochám se květy a vůní třešní, rynglat, blům... Konečně zahrada voní pod sluncem. Fialky přešly bez omamnosti. Jejich silice neměl kdo zahřívat. Sluníčko nám cedí jen zbytkově. Ráno zaduní, za hodinu je po slunci. Nejvíc mě berou tulipány. Krásné! Překrásné! Ohnivé!
Ukládám do mísy štěstíčko. Letos budu mít jen jednu. Nějak na podzim neumím zúročit cibulky.
Kocour mě následuje dopředu i za dům. Prohmatávám mu srst. Zas klíště. A dnes měla klíště i Zrzka. Micicinda snesla smrdutý obojek. Odešla do věčných lovišť i s ním. Naše rezaté štěstí přiložením obojku zešílelo. Lítalo domem jak nafukovací balónek z něhož právě vyfukuje vzduch. Kapka mezi lopatky - klíště po měsíci. Mourovi se nelíbí sevření. Jdu pro odměnu. Pár bonbonků a tyčinku. Oči mu zeleně svítí. To mu asi doma nedávají. Nahřívá se na teplých kamenech.
- Tady lež, tady na tebe klíště nevleze.
Vyhledává místa se sluníčkem.
Péťa mi je ku pomoci. Připravil mi kolečko zeminy. Má cit pro namíchání. Taky má cit pro dobré jídlo. Vím, že mu budu muset jít dát večeři. Pomaloučku sklízím.
- Cos´ měl?
- Polívku.
Myslím si: Hladová.
- Peťuš, co si ještě dáš?
- Koktejl.
Půl deváté. Mixuji jemu i sobě café latte. 216 kcal, v těle pár hodin, lahodná chuť, vyvážené makro i mikronutrienty, co chtít víc od večeře!
- Jdu spát. Jitrnice mě nafoukla.
V duchu si říkám:
- To určitě. Jitrnice. Zelí tě nafouklo. Ale jsem zticha.
- Peťůůš!
- No!
- Už spíš?
- Jo!
- Peťuš, neumíchal jsi mi niteworks.
Niteworks - zázrak na srdce, tepny, mozek, spánek. Pracuje v noci v těle. Lou Ignarro za něj obdržel Nobelovu cenu. 7.11.2014 jsem kvalifikovala večeři s ním. Bylo nás tam pár. Hosté vystupovali z dlouhatánských limuzín. Vítal nás na schodech zámečku. Každé řekl - madam, máte krásné šaty. Nebo - madam, vypadáte skvěle. A tak. Druhý den nás školil. Mí klienti o něm mají v katalogu povídání. A je tam i rozhovor s ním v Mladé frontě. Ne. Ta už není. Tak v nějakých novinách poplatných naší době. :-) Vedlejším objevem je modrá pilulka. Ale on o ni nestál.
Jdu Peťulkovi nalít do sklenice aloe. Kudy teče, tudy hojí. Aby se do rána vyfoukl. Přicházím do jedové chýše.
- Ty mě nenecháš spát!
- Vypij to.
- A ještě budu celou noc chodit ch...
Rozesmál mě tím slovem. Vypil. Liju ze džbánu další sklenici.
- Kolik, Peťuš, dáváme? Dvě odměrky?
- Hlavně mě nelij plnou sklenici! To se nevyspím.
Řehtám se.
Jdu psát. Asi v jednu ho slyším. Stihnul vpustit rezatého ďábla. Jdu jí umýt packy. Péťa už zasunut v loži. Zrzka v nejlepším rozmaru. Zlobí se na umývadle. Packy mýt - to ne. Ale hrát si, to jo. Dělá na mě výpady. Normální lidi mají už přečteno pár veršíčků. A já si tu nad ránem hraju s kočkou.
Je čas.
Dobrou noc!
P. S. Pro mě je státní svátek stále 9.5. Věřím, že datum bylo rituálně změněno západními dravci, co z nás chtějí nadělat biorobůtky.
Jaroslav Dorazil
Američané hlavně 4 dny po Jaltské konferenci (kde se ujednalo, že Československo připadne do teritoria SSSR ) na Valentina 1945 si údajně spletli Prahu s Drážďany, kterou vybombardovali. V Plzni zahynul pouze jeden US voják který ožralý vypadl z Jeepu, protože Plzeň už byla defacto v našich rukou.