Otevírání pevnosti

Včera pomalu léto. Dnes krásný zimní mrazivý den. Ledový fičák od Obřího dolu o sobě dává vědět. Ráno jsem se přistrojila jen do mikiny. Proč mám pořád chuť psát mikinu s ypsilon. Logicky – zdá se, jako by byla odvozená od mykané příze. Ale není. Zrovna tak jako višeň se mi v dětství nabízela, že je vysoká – chtělo se mi ji psát s y.

V devět jsem zaklapla budík. Zaspala jsem do půl desáté. V deset jsem chtěla vidět na Otevírání pevnosti módní přehlídku. Dávali ji ještě odpoledne, ale to už jsem byla ve víru světa úplně někde jinde.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-04-05-otevirani-pevnosti

Místo abych klusala nahoru pro zdraví a fit kondici, vyjela jsem do pevnosti Kugou. Zaparkovala u bývalého vojenského útvaru 8521. Výstrojní sklady. Maminka tam pracovala, dokonce dva roky navíc na důchod. A měla krásný důchod! Nešla v pětapadesáti, ale přidala si  dva roky. Dnešní ženy odcházejí asi o jedenáct let později. Už když jsem brázdila Okružní ulicí, viděla jsem livrejované bubeníky a bubenice. Ireno, to jedeš pozdě. Uvidíš z módní přehlídky konec.

Běžím k Dolíku. Místu, kam jsme chodili na prvním stupni cvičit a s družinou hrát si. Pískovcové rohy zdí v sobě měly asi tři kvádry vypadlé. Tam jsme se skrčili a pozorovali svět z výšky. Dnes je vše opraveno, dostavěno dobrovolníky. Dokonce můj kamarád z dávných dob Pavel Češok, který stále kecá, že jsem ho platonicky milovala, přitom já milovala oba – jeho i jeho paní Zlatku. Milovanou Zlatku. Tak tenhle Pavel inicioval vykopání mostu v Dolíku. Byl zasypán a sloužil nám k sáňkování.  Celou dobu emigrace  Češokových jsme si psali; posílali mi audiokazety, balíčky s dárky. Když se měla narodit Linduška, to už byli od léta pryč, poslali mi pro to miminko pískací rukavičky, nějaké oblečky, pro Denisku khaki bundičku, pískací lízátka. Tady o nich zatím ani v Tuzexu nevěděli. Zrovna jsem dnes Pavla potkala s jeho nynější partnerkou, kolegyní češtinářkou. 

U vstupu se ptám na vstupné. Prý zdarma. Hezké od města. Dva muži asi shánějí podpisy od lidí. Jeden se ke mně hlásí:

- Dobrý den, paní učitelko, vy už si na mě asi nepamatujete, jste stále stejná. Potřebujeme deset tisíc podpisů, bydlím teď na Plese, máme tam pitnou vodu, chtějí tam těžit písek.

- Jasně, že podepíšu. Ráda, jen nevím… Taky jsem shánívala podpisy pod petice, a nic. Jak se jmenujete?

- Lokvenc.

- Petr. Česká Skalice. To byl rok asi 1977.

Vypadly mu oči z důlků. Doplnil:

- Pátá lavice. Jak si to můžete pamatovat?

Za chvíli se svěřuji kolegyňce o dvacet let mladší. Chodila s mou Deniskou do třídy. Měli za třídní profesora Boháče. Říká, jak loni měli krásný sraz. Boháčovi je provedli až na půdu, do věže, odtud je překrásný výhled na obojí naše hory, vzali je po celé škole, do sborovny, do jejich třídy… No, a tak kolegyňka povídala, jak začínala asi v roce 1992 v Novém Městě. Její tehdejší třída si ji našla po tolika letech na FB a teď pojede na sraz. Poslali jí fotku.

- Řekla jsem jim, že jsem je všechny vyjmenovala jménem.

- Aha, tak to je tím, že je to první třída v životě. Máte pravdu, takhle mám v hlavě třeba první třídu na učilišti. Moji drazí kuchaři. Všechny si je pamatuji jménem, stýkám se s nimi…

Dole v Dolíku právě rvou šněrovačku na tlustou paní. Mikrofon říká:

- Ne, to nepůjde. Opravdu ne. Potřebujeme někoho hubenějšího.

Sestupujeme dolů do Dolíku. Z kopečku, kde jsme sáňkovali. Boční kopeček sloužil na ježdění po zadku dolů. Domů jsem přicházívala s promočeným oblečením.

Hrají dudáci. Kvílivý zvuk dud je příjemný. Bubenice umně točí paličkami. Vzadu v Dolíku směrem, kde se říká u rytíře, se prohání vojsko na koních a pochoduje tam pěchota. Když vystřelí, koníci se pod jezdci lekají.

Dudácí se klaní, pochodují nahoru. Zvou ještě na odpolední hraní. Teď nastupuje armáda ze spřáteleného většího Terezína. Terezín postaven tam, kde se rozkládala obec Trávčice. Pojmenován po Marii Terezii. Naše pevnost stojí na katastru vsi Ples. Pojmenována po synu Marie Terezie, obdivovateli pruského Fridricha.

Stojím zas nahoře nad Dolíkem. Poslouchám o puškách předovkách, o uniformách bílých a šedých.

Marie Terezie musela šetřit. 1840 nastupuje na trůn. Po smrti jejího otce okolní země nedodržely Pragmatickou sankci a rvaly její soustátí na cucky. MT bránila dědictví po otci ve slezských válkách. Nejznámější sedmiletá. Asi 23 let bojů bránění dědictví. Přišli jsme o Kladsko, tamní pevnosti. MT musela začít budovat nová opevnění. Terezín, Josefov, Hradec Králové. Dozvídám se, proč rakouští vojáci měli bílé uniformy v barvě sukna. Barvení stálo peníze. Šetřili na barvě. Drahé bylo udržovat je v bílé. Ty bílé kabáty byly v létě 1866 vidět na dálku. Snadný cíl. Museli pro napěchování pušky zpředu vstát a naládovat tam střelný prach. A nevedli způsob boje – schovávat se za nerovnosti terénu, za stromy. Tyhle tři nevýhody přivedly v tom žhavém létě rakouskou armádu k porážce.Trutnov, Česká Skalice, Náchod… Mrtvé nestačili zakopávat.

Vojsko postupovalo v řadách. Když foukal vítr, pazourek nemusel zapálit jiskřičky, které vítr odvál. Postupovali ve třech nekonečně dlouhých lajnách. Tři sta čtyři sta mužů doleva a doprava. První řada klekla. Za nimi stáli. Střílelo se najednou. To padalo našich hochů! Protože v té armádě bojovalo spousta národů. A aby byly zřetelné povely, velelo se v němčině. To pak velitel mohl velet maďarské i české setnině německy.

Rakouská armáda velí německy. Češi, Slováci, Maďaři, Chorvati, německy mluvící národy… Velitel mohl velet jakékoli jednotce složené z jakýchkoli národů. Bubeník bubnoval regimentu při nabíjení. Na jeden povel, jedno tempo, všichni najednou. Aby se v řadě neumlátili.

Bílá – řadová pěchota. Uniformy v liščí šedi – sapéři. Sapéři – speciální jednotka, se vytvořili až v roce 1760 v době sedmileté války. Byla to specializovaná jednotka; bylo jich jen pár set. Jejich úkolem byla obrana, respektive útok na pevnosti. Měli dozorovat stavbu pevností. Jeden zelený stál u skupinky bílých, kteří kopali zákop, opevnění. Sapeři kontrolovali, jestli to dělají pořádně.

Křesadlová puška s křesadlovým zámkem. Vyrobí se jiskra, podpálí se prach, vznikne výstřel. Ale ne vždy. Když foukalo, jiskry uletěly. Aby se pěchota mohla zapojit do boje muž proti muži, museli mít bodák. Starší verze jsou nožové bodáky. Ty nešly z těla dobře vyndat. Zasekly se někde mezi žebrem a páteří. Vzor 1720. Jehlový bodák je progresivnější. Má velkou výhodu – tahá se dobře z lidských žeber.

Vojáček měl brašničku, patron tašku. Z ní tahal patrony. Ládoval nejprve dřevěným ládovadlem. V zápalu boje se mohl zlomit.

Základní postavení – puška na rameni. Z taštičky vytahují patronu. To je střelný prach z kulí. Kule – prach – měli zabalený v papírku. Zubama ho odkousnou. Nasypou na pánvičku. Musíš k tomu mít zuby. Vymlácené zuby te diskvalifikují z vojny. :-)  Zbytek patrony nasypou do hlavně. Normálně se tam nasype patrona – prach i kule. Dnes stříleli jen slepými. Vyndá se nabiják. Původně nastupovala rakouská armáda s dřevěnými nabíjaky. V aufru bitevního nasazení nabíjáky zlámali. Rakouská armáda přezbrojovala na železné nabíjáky. Uhemovali prach v hlavni. Bezpečnostní poloha kohoutu. Natáhnou do druhé polohy – puška je připravena k výstřelu.

Bitevní sestava je automaticky sestavený kolos. Voják nemá nárok přemýšlet v boji, jestli má ustoupit vpravo nebo vlevo. Má se svého nadřízeného důstojníka bát víc, než nepřítele. Není tu od toho, aby myslel. Vytvořili dokonale pracující stroj, který vykonává jen povely. Kolos se lépe a lehčeji ovládá v v boji. Povel spustí počítačový program, který nepřemýšlí, ale jen plní rozkaz. Voják po povelu zná další povely – jestli se střílí, nabíjí…

Dobře vycvičený voják byl schopen vystřelit třikrát do minuty. Musel znát vojenské grify.

Stavba pevnosti probíhala jen mimo zimu. Do května u nás ležel sníh. Teprve pak se zas stavba pevnosti rozběhla.

Vcházím postranním vchodem do místnosti s modelem pevnosti. Vytvořil ho Láďa Jirouš. Chodil se mnou do základní školy asi tak o tři roky výš. Tady v tom prostoru se za socialismu šily stany, opravovala výstroj. V tomhle bloku pracovala nahoře v kanceláři pod bačou od ovcí Janovičkem moje maminka. Nebyla v KSČ, Janovček ano. Když si do studené kanceláře přinesla naše elektrická kamínka, musela je půjčit paní Hrubé, Janovičkově kámošce. Soudruzi byli spravedliví! Pro někoho.

Jedu domů. Poledne. Volá Petroušek.

- Peťuš, chci se jet mrknout na Novou Ameriku na trhy. Prosím tě, nemohli bychom se jet najíst?

- Objednej to v Tropicalu.

- Mohli bychom jíst na Nové Americe.

- Ne. Jedeme do Tropicalu.

Doma se převlékám. Přioblékám. Venku skončilo jaro. Přišla zima.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-04-05-nova-amerika-trhy

Na Nové Americe mě dohřáli. Ještě jsem ani nevystoupila. Za parkovné!!! na louce chtějí padesát korun. Ne. To nedám. Utratím své peníze v jejich prospěch a ještě mě svlíknou z padesátky? Na parkovišti potkávám známou prodavačku. Čeká miminko. Je tak obézní, že to není vidět. Oplodnění je stálo dvě stě tisíc. Dobré, pane Babiši! Věděl jste dopředu, co nakoupit… Radí mi, ať se postavím kousek k lesíku. To jdu udělat. Mám to o padesát metrů dál. Pořadatel Karsit. Ať se zahltí! Sám mám málo.

Stánky nic moc. Mám tu paní s medovinou – tou doopravdickou. Taky se potkávám s paní, která prodává kované krásné blbovinky. Třeba nádherného kohouta jako zvonidlo. A přepěkné obrovské lucerny. Koupím si na zahradu. V Kuksu koncem měsíce. Jinak stánky s veteší. Stojan s nafukovacími trapnými odpornými figurkami. Kde jsou obyčejné nafukovací balónky mého dětství. Jednou jsem s dětmi na hradeckých dožínkách koupila balonek plněný héliem. Joj, to jsme se nařehtali. Dýchneš a mluvíš jak trpaslík. Změní ti to hlas. Všem jsem nechala vyzkoušet...

Prošla jsem všechno. Koupila si z Agra Karsitu jejich výborné sýry a kavkazský kefír. Mají moc dobrý. Dělají ho od svých krav. Hovoříme o satanském podvodu na slovenských kravách. Jak se zabíjí, přitom EU to NENAŘÍDILA! Jen doporučila. Rabové dostali do ruky bičík – vraždí. Tolik zdravých zvířat.

Jedna paní mi obdivuje punčocháče.

- Jak je to nahoře?

- To jsou punčocháče, utkáno. Jedna nohavice černá, druhá červená.

- Efektní v rudých nových kozačkách.

U zápichů a zajíčků z porcelánu mi paní říká:

- Nejste paní Prokopová, pak Hrobská?

- Ješiši, Mirko, jsi to ty? Už jsi v důchodu?

- Ještě pracuji.

- A ulevilo se vám, když Ema - kultík osobnosti - odtáhla do důchodu?

- To si piš. Jsme sloučeni.

- To vím. s tím učilištěm na Pouchově.

- A je to skvělé. Vládneme si sami.

Jedu domů. Petroušek už čeká. V Tropicalu na nás taky čekají na oběd. Řídím já.

- Peťuš, dnes jsem zakufrovala. Popletla jsem si odbočení na tu polní do Nové Ameriky. Najednou jsem byla v lese.

- Jo, taky jsem se jednou spletl. Vím, kde.

- Bála jsem se. Ale zvládla jsem se tam otočit.

Žaluji mu, jak vybírali nemravně parkovné padesát korun. Jak jsem se otočila, jela pryč. Ale jak mi poradila jedna, tak jsem parkovala kousek dál. Zadarmo.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-04-05-na-obed

V Tropicalu po nás parkovné nechtějí. Platíme velké porce. Já z té své jím ještě dva tři dny doma.

- My si dáme č. 66.

Péťa diktuje hranolky, německé brambory. Víno. Pivo.

- Rulandské?

- Müllera? Mám ráda sladké.

- Sladší je asi ta rulanda.

- Nechám to na vás.

Obědváme. Nechávám si zbytek smést do skleněné misky. Prosím o zelí. To mají nepřekonatelně dobré. Jemné. Červené. Bílé. Ujedla bych se v něm.

Cestou domů obloha naseta v hnusném vzorečku. Bude mrznout. V dubnu!

- Petroušku, já jsem ti tak vděčná, že jsem si mohla polítat to svoje, když jsi byl v práci. A nemusela jsem se patlat s hrnci.

- To tě pěkně rozmazluju. To ti příště dám úkoly, budu tě kontrolovat. :-)

Tak se máme. Tak se milujeme. Tak se řehtáme. Tak si prodlužujeme život.

Uléhám. Okamžitě spím. Probouzím se. Venku už čas pokročil směrem k šeru. Utíkám odnést květináče do skleníku. Na meruňku vážu netkanou textilii z Číny. Zatápím. Ó, jak to dnes krásně hoří. Teploučko.

Dobrou noc!