Overtonovo okno a oslavná večeře
https://www.youtube.com/watch?v=HvLNje4aC6c
Poslouchám tuhle hezkou skladbu.
Přemýšlela jsem dnes, když jsme jeli na rodinnou večeři, jak to je s časem. Jestli je den zkrácen na 16 hodin, o kolik méně je to měsíců v roce? Vědci zjistili… Prostě se čas smršťuje. Víte, na jaký důkaz jsem přišla? Když jsme my chodili do školy, pole zlátla až koncem prázdnin, v srpnu. Dožínky bývaly – si myslím – v září. Slavilo se po dožnutí. A víte co? Dnes jsou některá pole už zlatá, ale jiná jsou už sklizená. Je to důkaz? Mohl by být.
To, jestli tu žijeme na rovné ploše v bublinách s poklopy, na to důkazy nejsou. Ale co je za bílou ledovou hradbou? To vědí jen – hádejte! Vědci!
Taky jsem přemýšlela nad tím, jak se změnilo naše město. Co domů vybili. Na prvním kruhovém objezdu se šlo po schůdkách dolů do cukrárny. A pamatuji si barvu zábradlí. To bývala žlutá a červená.
Jak jsme jeli na tu večeři, Petroušek mi říkal, že na dalším kruhovém objezdu to bylo podobné – po dvou schůdcích dolů… Matná dávná minulost…
Dnes sedám až v půlnoci ke psaní. Malá stříbrná chlupatá potvora tu svištěla vzduchem. Neuměla se unavit. Potřebovala se proběhnout. A to ona jo. Šplhala po křese. ¨Skákala sem a tam. Myslela, že se smí producírovat po konferenčním stolečku. Že smí okusovat elektrické nabíjecí šňůry. Vstala jsem. Šla připravit Petrouškovi na ráno svačinku. Malá chlupatice mraucla u mých nohou. Pochovala jsem ji. Jak ji zdvihnu, rozhlíží se a přede. Petroušek vpustil Mourka. Chvíli seděli přátelsky u míče. Prve se ještě omývali, pusinkovali. Žofinka pozorovala svého kamaráda. Ten najednou prsknul. Vylekala jsem se. Žalostně zavyl. Utíkala jsem mu – to nedělám – nasypat pár granulek. Vzal si. A zas zabrečel. Ještě jsem přidala lžičku kapsičky. Snad se necítí odstrčen!
Mezitím se mi opice prošla klávesnicí. Ta ji přitahuje. Viděla jsem na monitoru, kolik fcí nevyužívám. Stačila jedna nebo dvě malé tlapky. Ptalo se to: Chceš fotit? Zmáčkni tohle. Pak nějaké grafy. Obrazovky naskládané na sobě. Pozavírala jsem několik křížků… A mrňous pořád doráží. Přede. Vděčný za mou pozornost. Najednou hup, skok dolů. Hup – škrábe se nad mou hlavu.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-07-21-dnes
Ráno. Kočičák někde spí. Asi pod gaučem. Volám. Najednou mi sedí u nohou. Hlásí se.
- Jsem tu.
Zvenku nakukuje Mourek. Žofinka se může zbláznit radostí.
- Hele, je tu, Hele! Ale jak se na něj dostanu?
Přes sklo to nejde. Otevírám dveře. Mourek majestátně vplouvá do domu. Hlídám jejich mističky. Malá se chodí občerstvovat k Mourkovi. Její juniorské granulky jí nejedou. A to je obal tak sladce růžový!
Zalévám skleník. Zahradu. Zkouším rukou vodu v bazénu. Šlo by to.
Jdu vybrat dárky vnukovi. Točím, co bych asi tak asi… Snacha za chvíli odpovídá, co ano co ne. Jak nám dali vymoženosti. Nebo jak nás vedou na nekontaktnost. Jen jsem natočila možné dárky. Ona za chvíli napsala - toto ne, toto ne, toto ano. Ani jsme spolu nepromluvily. Přesto jsme se dohodly. Hrůza. Nebo úspěch techniky?
Tak šedesát sedm. Holka, to ti to uteklo. Co práce ti dalo, aby ses přestala chovat jako učitelka. Jako pedagogický agresor. Všechno vím, všude jsem byl, od všeho mám klíče. Pořád mi to ještě občas v hlavě myslí postaru. Něco se ve škole musí učit drilem. Bezmezná volnost bez mantinelů způsobuje psychické poruchy. To není ze mě. To jsem někde studovala. Aby byl člověk psychicky v pohodě, potřebuje znát patníky u cesty. Pokud patníky nemá, sejde z cesty. Doma jsme měli řád. Věděli jsme odkud pokud. Doma se nemluvilo v hádankách. Rozhovory ve škole byly konkrétní. Nikdo nás neomezoval v mluvení, v tématech. Ta byla jasná. Věci se pojmenovávaly přesně a přímo. Vše mělo svou posloupnost. Tajemství lidského těla se naťuklo až na konci druhého stupně. Někdy jsem ve společnosti, kde se smí hovořit jen o počasí, nedej bože o chemtrails, jak uhneš z cesty, hned máš před očima červený terčík – stop. Přitom právě v okurkové sezoně nenápadně začíná akce Jdeme si pro vaše děti. Záchody už nemusíš mít rozdělené na kluky a holčičky. Ani s umývadly se to nemusí přehánět. Metry na dítě v mateřské škole se už taky nepočítají. Pamatuji si, když měla přijít inspekce, jak jsem kontrolovala všechny předpisy, co se týká školy, jídelny, školky. Kontrola si vždycky něco našla. Slyšela jsem jednou při inspekci požární bezpečnosti za rohem na chodbě:¨
- Co jí napíšeme? Ona má všechno v pořádku. Tak jí tam dáme, že u dveří do sklepa nemá nápis pozor schod.
Utíkala jsem do ředitelny, vytiskla ceduli pozor schod. Ti dva, co potřebovali mít v zápise něco, už u dveří do sklepa nestáli. Šup. Nalepila jsem upozornění na dveře. A zmizela.
Ti se divili, když mi pak v hodnotícím rozhovoru vytýkali, že… Vedla jsem je ke dveřím. To bylo divení! A zápis bez požárních a bezpečnostních závad.
Kam jdu? Nesnáším hovorová tabu. Například před obézními nehovořit o jejich obezitě. Když něco je, tak to je.
Jestli se míří na naše děti, děje se to dost okatě, tak se o tom má mluvit. Protože v ohrožení jsou všechny. Už se nemusí oplocovat školky. Proč? Kam to směřuje? - Děti ve školkách musí znát termíny označení mužských a ženských pohlavních orgánů. Proč? Příprava na pedofilii? Overtonovo okno – po kolečcích salámu společensky manipulovat pomocí médií mysl společnosti. To, co je nemyslitelné, je nakonec prosazeno v zákoně. Nahodí se nemyslitelné téma. Ne. To my nemyslíme vážně. Znovu návrat k tématu. Najednou je ve společnosti původně nemyslitelná myšlenka akceptována. Tečkou je vložení do legislativy. Kdo strká hlavu do písku, je slaboch. Dnes na programu pedofilie – společensky nemožná úchylka zneužívání dětí. Už asi dvacet let vím o společnosti ČEPEK. Československá pedofilní komunita. Za mého mládí, homosexualita trestná. Pedofiliie společensky neakceptovatelná! Zavírání do ústavů. Pomaloučku se začaly objevovat články odsuzující pedouše. A už se to nenápadně a cíleně vneslo do myslí. Pobouření společnosti. Téma už není tabuizované. Téma vnímáno společensky bez prioritního pobouření. První objevování pedofilů mezi umělci, politiky… Mysl lidí už ví. Racionální zdůvodňování. Už je to součást společnosti. A pomaloučku se derou o svá práva. Když homouši, tak i pedouši se hlásí, aby byli pochopeni se svou úchylkou. Každý film, seriál otravuje s touhle tématikou. Jen ať se to lidem vizuálně usadí do hlavy. Už to není problém pedofila, ale tvůj. Ty nevnímáš jejich přirozenost. Jejich touhu milovat. Téma se popularizuje. Včera jsem slyšela, že letos v únoru zemřela jakási vědecká kapacita. Napsal osm set knih. Předčítali tam z jedné – jaká je to slast mít vztah s dítětem. Už jsou tu první učebnice do mateřských škol s obrázky, jak nasazovat prezervativ. Jak se přesně jmenují pohlavní orgány tvé i protějšího pohlaví. Proč už jen jedny záchodky? Že mnoho děti neví, co se sebou? A dřív to nebylo? Není to umělé? Asi před pěti lety jsem četla, že Norsko chce do nějakého blízkého roku mít většinu obyvatelstva bezpohlavního. Nebo stejnophlavního. Napadlo mě –jak to chtějí udělat. Normálně. Overtonovým oknem. Hezky po kolečcích salámu. Ne najednou. Přesně podle návodu. V krocích. Kam to spěje? K legalizaci normálnosti pedofilů v očích lidí. První zákony s právy pedofilů. Jejich pronásledování bude trestným činem.
Tuto obecně využívanou praxi poprvé popsal Joseph P. Overton. (4.1. 1960–30.6.
2003) Wiki
Je třeba zdůraznit, že tato metoda není klasický brainwashing, (vymývání
mozků), který se nedá příliš aplikovat na celou společnost, ale spíš na určitou
cílovou skupinu. Overtonova okna jsou mnohem propracovanější, časově
náročnější, ale mnohem, mnohem účinnější. Při ovládnutí většiny medií a za
předpokladu dostatku času se dá prosadit snad všechno. Důkazem jsou nejen
totalitní režimy, ale současná euroamerická demokracie, která tímto procesem
prochází už víc jak 20 let.
Zodpovědní rodiče se zajímají. Nezodpovědní nechtějí slyšet, mluvit, vidět. Jich se to netýká. Ale týká!
Dvě hodiny. Je čas. Prožila jsem moc hezký den. Dokonce jsem odžehlila čepici prádelního koše. Dostala jsem na oslavné večeři dárky. Setkala se s blízkými. Myslela jsem, že větší kytici, než mi dal Petroušek, nemohu dostat. Přece. Obdarována převelikou nádherně naaranžovanou kyticí. Všech květů si vážím. Velkých, větších, osamocených, malých. Všechny byly tvořeny nebo koupeny pro mě. Mám knihu Strážkyně paměti od Hany Sar Blochové. Dostala jsem sklenice lesního medu. Taky dvě vstupenky na říjnový Stivínův koncert. A taky kamínek z moře. A láhev dobrého kvalitního vína. Byla jsem obdarována. Jsem vděčna. Moc děkuji. Poměli jsme se. Vážím si všech donátorů, protože si lámali hlavu. Co pro mě. A každý vymyslel něco originálního. Srdce mi plesá.
Teď už ho jdu uklidnit.
Dobrou noc!