Oživlý Josefov
Můj život je nádherný. Nikam nespěchám. Tvořím si ho. Vybírám si, co do sebe, co na sebe, kdy vstanu, kdy usnu. Jsem tu nesmírně šťastná. Pluji si ve své bublině. Jdu do obchodu, sleduji ta obří čísla na cenovkách. A jen tak plynu, usmívám se, žiju šťastně, pohodově. Psi štěkají, občas se pokoušejí proštěknout mou bublinu. Jenže ono jim to nevychází. Mám totiž ještě jedno štěstí. Maminka mi ho sdělila. Takže hafejte, ale mě neporvete. Je potřeba stále se vzdělávat, rozkrývat tajemství, korigovat názor na svět. Napojovat se. Být v souladu, plout a vlastně nic nepotřebovat. Mám radost, že mohu zajistit našeho nájemníka na zimu. Aby se mu tady na Zemi dobře vedlo. My ty klacky pod nohama zvládneme. Holt musíme jen trošku výš zdvihat nohy, no.
Prve jsem koukala na množství lajků u fotek z Oživlého Josefova. Dal mi taky nějaký pán, kterého neznám. Šla jsem se k němu podívat. Kdo to je? Filip Dvorský. Jak mě našel? Sleduje mě? Na profilu má skupinu vojáčků z první republiky před nějakým bunkrem. Možná člen nějaké historické vojenské skupiny. Projíždím jeho profil. Moc nepíše. Před dvěma lety nasdílel od Matouše Bulíře:
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-07-09_Zabili_ho_Nemci/1546391278
Matouš Bulíř
22. září 2020 ·
Drahá maminko, táto, Milice!
Nechtěl jsem Vás strašiti, proto jsem nepsal pravdu. Jest to zde snad ještě horší, než Vám píši. Situace je taková, že není naděje, že by nedošlo k válce. Všichni Němci, kteří měli narukovat v Československu, utekli do Německa den před narukováním. Dnes stojí proti nám ve Fulštejně na 1000 těchto zběhů, kteří čekají na rozkaz, aby nás mohli napadnout. Spíme vstoje, kleče. Hlídkování máme tolik, že na spánek zbývají jen dvě hodiny denně. Poplach střídá poplach, to napětí a nervozita jsou strašné, snad se z toho někteří nezblázníme.
Nevíme, kdy to začne, snad 27. září, jak jsem se dozvěděl, snad dříve, lepší by to bylo, kdyby to začlo hned, než být stále v nejistotě. Jsme zde samí finančníci a četníci, vojsko žádné, je nás málo a posila nejde. Vím určitě již dnes, že se odtud nedostanu, dojde-li k něčemu. Jsme obětní beránci, vydaní napospas těm, kteří nás chtějí napadnout.
Těší nás však pomyšlení, že svými životy vykoupíme Vás ve vnitrozemí. Strach nemám ani já, ani moji kamarádi a stane-li se něco, buďte na mne hrdi, že jsem padl pro naši drahou vlast a neplačte pro mne, o to jediné Vás prosím v podvečer mého života. Jsem rád, že jsem Vám tento dopis neposlal hned a nepostrašil Vás. Pomyšlení, že žijete ve strachu o mě, ztěžovalo by mi mou poslední chvíli.
Padnu-li, pak bude-li to možné, splňte moje poslední přání, které jsem Vám napsal. Tebe, maminko, líbám na čelo a loučím se s Tebou. Měl jsem Tě strašně rád a promiň mi chvilky, kdy jsem Tě zlobil. Milice, buď hodná, ať je z Tebe pořádné děvče, udělej rodičům radost a vynahraď jim mne. Neopusť je ve stáří, jsou oba dobráci. Nebuď trucovitá ani svéhlavá, neměl bych v hrobě pokoj. Vy, taťko, mějte se také dobře, měl jsem Vás rád jako vlastního tátu, snad jsem Vám to nedával najevo, ale v srdci to bylo. Staral jste se o mě, pokud jsem byl mladý, nikdy jsem na to nezapomněl, a proto Vám tisknu ruku po chlapsku.
Pozdravujte také celou naši přízeň a spolužáky. Najdete-li Grétu a bude-li chtít, vezměte ji k sobě. Ona je dobrá, měla mě ráda a doma nemá med, snad Vám bude jednou dobrá. Líbám Vás ještě jednou a čekám svůj osud z rukou nejvyššího velitele.
Váš Slávek
Doz. fin. stráže Vítězslav HOFÍREK
Narozen 30. června 1910 v Řícmanicích (okr. Brno-venkov), zařazen na odd. fin. stráže Fulštejn, zavražděn Němci 22. září 1938 na četnické stanici v Liptani.
Dopis Vítězslava Hofírka, adresovaný rodičům a sestře do Řícmanic, je datován dnem 18. září 1938. Vítězslav byl původně pohřben s ostatními pěti liptaňskými zavražděnými v Leobschütz (Hlubčice) v Pruském Slezku. Protože se v jednom z dopisů rodičům vyjádřil, že by ho "slezská země tížila", došlo v srpnu 1939 z iniciativy paní Hofírkové a Slávkovy dívky Gréty k převozu Hofírkových ostatků z německého území a k jejich důstojnému pohřbení v rodné obci (viz dobový snímek).
Ostudou je, že Konrad Henlein, jenž nese hlavní podíl na jeho smrti je stále veden jako ČESTNÝ OBČAN města Liberce a vedení Liberce mu ono občanství odmítá odejmout. Pomozte mi to změnit - https://matousbulir.cz/projekt-36/ (klik na odkaz)
Matouš Bulíř | https://www.MatousBulir.cz
Tak takhle se k nám naši němečtí přátelé chovali už před zahájením války. Natož v ní. A nyní je opět dotujeme. Přesto stojí jejich ekonomika před zkolabováním.
Ale jak začal den?
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-07-09_Rostou/
Od devíti do jedenácti jsem se školila. V posteli. Pohodlně. Linda jela brzy ráno na borůvky rovnou z Phy. Když jsem vylezla, ukazuje mi kýblík borůvek. Šikovná hospodyně. Přivezla výbornou buchtu a skvělý koláč. Když spím, ostatní pracují. Petroušek stříhá přerostlou zahradu.
- Peťuš!! Kam kafíčko?
- Dopředu na terasu.
Nesu mu hrneček kávy, hrneček našeho bylinného koncentrátu, na talířku od každé buchtičky kousek, meruňky.
- Víš co, nevař, najíme se až přijdeme.
- Juchů!
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-07-09_Ozivly_Josefov/
Mám předpřipraveno k obědu. Jdeme na Oživlý Josefov. Moc se mi líbí cedule u vstupu. Žádné připitomělé GDPR. Jdeš sem, souhlasíš s focením. A tečka. Jo. Souhlasím. Stánků a trhovců hodně. Jen ten náš zpustlý Josefov působí jako temná kulisa válečného filmu. Kostel oprýskaný. To by pan farář Sýkora už dávno nechal opravit. Opravil několik kostelů ve farnosti. Jenže to už je třicet let.
Kočár tažený koňmi. Draví ptáci - fotka na ruce s dravcem za stovku. Každý se nějak živí. Vše podražilo. Užívejme si! Nevíme, do čeho nás naši kamarádi právě tlačí. Zima bude krutá. Dejme si medovinku za padesát. Váleček oštiepku za dvě stě dvacet... Na druhém rohu pán z Moravy stejné oštiepkové zboží daleko levnější... U sýrových nudlí je obrovská spotřeba mléka - povídal pán, který mu nalil bylinnou medovinu. Nepřemýšlej. Podporuj. Tak tedy nakupuji, podporuji, nediskutuji. Obchodníci určitě musí ještě zaplatit za místo. Raduji se. Tetelím se štěstím, že to vypadá, jako za normálních dob. A potkávám taky svou čtenářku. Drobná postava, hezký obličej, milý úsměv - vždycky se ke mně přihlásí. Potěší mě. A dnes mi s její průvodkyní Hanou poradily:
- Běž támhle, tam máš mýdel. Naproti poště.
Linda s Péťou si povídají, dělají mi garde. Já se loudám za nimi. Zastavuji se. Fotím. Bastion IV - Umělecká kolonie - nádherně, překrásně opravený areál. To se povedlo. Vystupujeme na hradby. Nahoře ještě není upraveno jako na druhém konci města. Tam se procházím opravdu moc a moc ráda. Tady mě těší pohled na obzor. Modrá silueta. Ano, hora hor. Sněženka. Jaroslav Seifert, náš druhý nositel Nobelovy ceny v básni Hora Říp:
...Když ale vidím na obzoru uprostřed kraje nízkou horu, na nebi mráček běloskvoucí - přestane srdce chvíli tlouci. Oblaka letí v klasech zralých a koně dupou po maštalích. V panácích jsou už všude snopy a svatý Jiří zvedá kopí, aby je vrazil ve chřtán dračí, a motýl spěchá po bodláčí; a jako krůpěj na prstenu třpytí se drobná kvítka rmenu. Tu nemohu se vynadívat a všechno ve mně začne zpívat, zpívat i plakat. Maminko má, jak je to hezké u nás doma!
Tak to ve mně hezky zazpívalo. A slepice pravděpodobně zachráněné z klecových chovů a kokrhající kohoutek - jo, tohle je domov. ČSFR!!! Oficiálně! Bohužel na našem území řádí dvě firmy ČR s. r. o. a SR s. r. o. Už to bude dobré. Bortíme se.
Všechno jsme obešli, zbývala vojenská expozice u kostela. Velmi mě zaujala. Velmi. Cítila jsem tam dávno vyhynulou čest, smysl pro povinnost, vlastenectví - Československá armáda v letech 1918-1938. Civilní protiletecká ochrana, Stráž obrany státu. Muži sloužili své vlasti. Pokládali za ni životy. Oni netušili nic o Albertu Pikovi. Vidím muže oblečené do dobových uniforem. Spousta relikvií ke koukání. A to jsem teda koukala! A zachytila na video. Měli tam i stánek nemocniční. Hoch v bílém plášti vysvětloval štípací kleště na zlomenou kost po amputaci na zarovnání.
- Tady tím se štípala žebra po zranění u žen a dětí. Tyhle kleště jsou na žebra muže. A tady je třicet dva kleští na každý lidský zub. A touhle škrabkou se odstranilo maso z kosti...
Chudáci zranění na frontě. Když neměli rajský plyn, dali jim roubík mezi zuby. Jazyk si prý člověk neukousne - to je sebereflexe těla. Ale zuby by si mohl poškodit. Jo a před výkonem dva panáky nějaké silné kořalky. Výborná operace v polní nemocnici. To si užili. Tolik utrpení a bolesti. Kvůli zvůli mocných. Navíc tolik zmařených českých a moravských životů. Jak si opakuji u pána v článku o Berndtu Posseltovi - bylo to 340 000 lidí!!
Matouš Bulíř
https://www.facebook.com/ZA.SVOBODU.SLOVA/photos/a.103552858159780/217589030089495/
26. leden 2021 ·
Vážně... Něco se stalo a JÁ se ocitl v roce 1938?! Nebo proč si české medium CNN PRIMA zve sudetoněmeckého předáka, aby se ho ptala na to, zda nám má Německo poskytnout pomoc?! Naposledy když se tu s předákem sudetským Němců řešila "pomoc" Německa naší zemi, stálo nás to v září 1938 pohraničí a v březnu 1939 zbytek republiky a návdavkem k tomu všemu bezmála 340 000 našich zavražděných lidí.
Připomínám, že nebyl odsunut žádný sudetský Němec, který si v době likvidace naší země ponechal československé občanství! S klidem tedy mohu za sebe napsat, že každý odsunutý "sudeťák" byl nacista, poněvadž si vzal říšskoněmecké občanství doufaje, že jednou budou vládnout Evropě a Češi jim budou dělat sluhy. Je jen jediný důvod, proč předstírají nějaké smíření a pokoru - PROHRANÁ VÁLKA!
A toto si Prima CNN zve jako legitimního hosta?! Nemluvě o faktu, že tento člověk nemá vůbec žádné kompetence o čemkoliv rozhodovat. A příště si pozvou koho? Předsedu veteránského spolku bývalých příslušníků SS v rámci tématu, co s Čechy, kteří nevěří v EU?
Je mi smutno z toho, co je dnes možné. Je mi smutno z té absence morálky, cti a národní hrdosti.
Procházím okolo starých kol. Na ta si pamatuji, ty jejich krásné propracované svítilny. A síťka na zadním kole, aby se sukně nezapletla do drátů. Moje Rosinanta s krásnou svítilnou odpočívá pod pergolou... A bílá košatina kočárku. V takovém mě maminka vozila. Pamatuji si docela přesně, že se mi do kočárku nesměl nikdo podívat. Jinak běda! Řev jak tur.
Moc se mi tu líbí. Poučné. Opakovací lekce. Aby mladí věděli. Jenže ono to je spíš asi opravdu opakování jen pro nás staré. A to my jsme válku nezažili. Teda tu druhou. Tu třetí žijeme dnes. Před týdnem jsem poslouchala o Albertu Pikovi. Naplánoval tři války zcela přesně, kdo proti komu, záminky... Posel s dopisem sražen za bouřky. Dopis vystaven v londýnském muzeu. I meinstream o tom psal:
Tady píší, že se po dopisu slehla zem. Není to důležité, hlavně že se přesně trefil; kdo nezná, račte se vzdělat, jak to bylo; přečtěte si základní ideje.
A pak k mýdlům. Ó. Hanušovo norkové. A mýdla z mýdlárny U Dvou koček. Byla jsem loni v lednu v jejich výrobně na hradeckém letišti. Iva čekala v autě. Jely jsme od soudu. Příprava na znesvéprávnění maminky... Maminko, bylas´ rychlejší! Zlo obcházelo, ale na vdovu si nepřišlo. Kdopak to osnoval? Komu jsem ležela v žaludku? No víme, Big farma s Mengelkou jako pomahačkou.
- Mami, támhle se tmí, jdeme s Péťou napřed.
- Jj, jděte.
Ať jdou, když chtějí. Já si to tu ještě prohlídnu. Koupila jsem si gruzínskou placku naplněnou sýrem v těstě. Sice z bílé mouky - jednou, že jo? Ale to byla dobrota za stovku! :-)
Roman Bauer zušlechťuje v loutkovém divadle dětské bytosti. Jejich dušičky se baví u vtipné pohádky. Roman všechno zvládá sám. Obdivuhodná činnost. Taková malá, vlastenecká. Jo, záškodnická. Systém rve dětem tablety, mobily, a Roman u nich rozvíjí fantazii, obohacuje jejich mateřský jazyk. Děkujeme, Romane - za děti i za dospělé!!
Ještě se dívám na staré bankovky. A u propagačního stánku věnných měst dostávám po papule. Opakuji si, která to jsou. Pokládám asi opovážlivou otázku, co z toho máme, že jsme věnným městem dnes? Dvě slečny a jedna důležitá opuchlá kredenciózní. Mladá mile:
- To je aby se zvýšil turistický ruch.
- Ano, a co z toho máme my, obyvatelé?
- No, jezdí sem na takovéhle akce víc lidí z okolí.
- Ale čím je to prospěšně lidem ve městě? Naše náměstí zeje prázdnotou. Nikde ani živáčka. Žádní místní, natož turisté. Víte, kde je nejvíc lidí?
Neumějí na kontrolní otázku odpovědět. Takový drzoun se od devíti ráno ještě nenašel, aby se vyptával. To jsem se opovážila až já.
- No u Kaflandu a u Lidlu. Tam je nejvíc lidí!
Matka pluku přebírá slovo. Mámu bych jí mohla dělat. Ona si k šestašedesátileté obyvatelce města dovolí uštěpačně odseknout. Navíc - o jaké mentalitě to hovořila? Kde to má podloženo vědeckou studií?! Demagog.
- No, to je mentalita lidí. O tom nebudeme diskutovat, PANÍ HROOOBSKÁÁÁ!!!
Tak, a mám to!
Ona nebyla schopna argumentovat, zachovat slušný tón. Ona mě napomenula. Ona mě odpálkovala. Ona mně neuměla odpovědět. Ona byla neprofesionální. Ona byla zlá a hloupá. Ona tam neměla v propagačním stánku věnných měst co dělat.
Žaluji Péťovi. Shodujeme se, co mi měla říci. Čím je prospěšné být věnným městem našim lidem ve městě.
- Péťo, ale já jsem nic neprovedla.
- Vykašli se na ni. Netrap se tím.
- Míca!
Nalévám polévku. Servíruji druhé jídlo. Svěřuji se, jak vynikají byla ta gruzínská placka chačapuri za stovku. ¨
- Jo mami, tak tys´ už jedla, aha. Proto nespěcháš s obědem. :-)
- Mohli jste taky. Ale když jste se báli deště. :-)
Lezu na půdu pro krabičku. Prohlížím si kabely fotovoltaiky. Tady ta podlahová prkna nebyla. Odněkud je asi vytáhli a nevrátili. Táhnu Péťu na kontrolu na půdu.
- Peťuš, a to zavírací železo pak tady postav a zajisti.
- Nevím, jaké železo.
Odcházím. Slyším ho, jak se směje.
- Zavírací železo! To je ovládací páka ke schodům. :-)
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-07-09_Na_pude_vzpominky_na_maminku/
Já tam objevila jednu krabici. Ale překrásnou. S maminčinými sešity. A taky jsem našla moduritového pejska. Dala mi ho v deváté třídě na rozloučenou Zdenka Klímová. Její táta byl primářem na kožním. . Fotím si to malé dílko. Najednou se pejsek objevil. Naši vojenskou nemocnici přebírali Rusové. Byla zrovna po rekonstrukci. Klímovi se stěhovali do Plzně. Našla jsem v krabici taky nádherný hrací strojek berušku. Koupila jsem ji v Tuzexu. Probírám se maminčinými sešity, poznámkami... Bože, mami. To je poklad z toho stolečku tam u kamen pod oknem. Něco jsem nafotila. Ale už byla tma. Tak zítra. .:-)
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-07-09_Hoji_se/
Zrzečka se přišla lísnout k páníčkovi. Díra v kožichu už má pevné okraje. Ale je to stále velká rána. Zrzka si ji stále ošetřuje slinami. Mourek ví, že nesmí do pracoven. Ale přiběhl taky do holportu. Pohladím ho a už zas metoší pryč. Je náš. Do koupelny taky nesmí, ale pravidelně si tam chodí hodit šlofíčka na teplou dlažbu.
Až na tu hořkou pilulku od té mindy pindy to bylo unikátní, krásné, srdečné, poučné, nádherné, skvělé, vynikající. Jen černá tečka - srážka s debilem, s hloupým stvořením, které má prezentovat a chová se jak hovádko, bolí. Proč tolik lidí dráždím?
Dobrou noc!