Palindrom 26-02-26

Sluníčko. Dnes by bylo krásně na Černé hoře. Sjela bych ji směrem do Pece. Na Zahrádkách ve Ski baru bych si dala jejich skvělý čaj s mátou, medem, citronem, zázvorem.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-26-snidane

Kočky způsobně čekají. Žofinka se Mourkovi vecpe do krabice uprostřed kuchyně. Kočičí instinkt bezpečí, karton dobře izoluje – touha po teple, krabice jako úkryt, výhled, pozorování, snížení stresu, bezpečné útočiště. Kdybych si já mohla vybrat, tak krabici přesunout někam k nábytku, ke zdi. Uprostřed místnosti bych místečko přenechala Mourkovi. 

Programuji vodičku. Klidný den. Modrou oblohu. Bezpečné návraty pro lidi, kteří jedou za prací, světu MÍR. Za hodinku snídám. Dnes karamel.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-26-kuchteni

Jdu probrat jablka do skládku. Vcelku žádná shnilá. Ve třináct odcházím. Do té doby oloupu mísu jablek. Těsto na závin. Dnes místo jogurtu tvaroh. Už to není ono. Není nad to, dodržovat ingredience. Udělala jsem to jako ten kuchař – když nemáš, tak. I přesto se tři nohy povedly. I množství jablek jsem odhadla správně. Vzpomněla jsem si na pejska z Rumunska. Jak mu páníček zpříjemňuje život. Chtěla bych ho ještě někdy potkat. I pána – zlatého člověka s pejsinkem.

Volám do servisu, jak s Kugou. Je to náš nesmírně hodný a pečlivý automechanik. Máme ho moc rádi. Firmu prodal. Za pár dnů končí. Jsem šťastná, že jme ho ještě zastihli. 

- Máš to už zamontované. Flešku tam mít nebudeš. Ale máš tam jeden vývod, o kterém nevíš. Až přijedeš, ukážu ti kde.

- Tam si nabíjím telefon za jízdy.

- Ne, to je zapalovač. Ale tam v té přihrádce, kde máš parfém. Navigace na mě mluví anglicky. Je to lepší než španělsky. Zítra ti zavolám.

Oj, zítra bych jela na hory. Ale hned ráno. OK. Zítra přijede čistička vzduchu. Zásilka Boty Hanák… Budu pracovat. Buď ráda, že žiješ. Raduj se! Lidi jsou většinově hodní. Teď vyšel nějaký sociologkýc průzkum, že úřednici mají nad lidmi moc. A zneužívají ji. nevěřím tomu. To by mohli napsat o učitelích. Aporpos´! Dnes se mi ozval jeden kuchaříček. Z mé milované třídy kluků. Když jsem jim před kovidem na srazu řekla:

- Kluci, tykejte mi, už jste staří dědci. 

To jako s nadsázkou. Odpověděli:

- My už ti dávno tykáme. 

Chvilku si povídáme. Ne, nic nepotřebuje. Super. Jen se ozval. 

Mám patnáct minut do odjezdu autobusu. To dám. Venku jarní den. Kudy? Neznám trasu. Raději na nádraží. Stojí tam nějaký. Ještě pět minut do odjezdu. Ptám se řidiče. Ano. Z jedničky. Mají to tu cestující hezké. Lavičky. Ale nehodí se to k našemu R-U nádražíčku. Autobus vyjíždí, je mi to jasné. Objede terminál. Vrací se. Myslela jsem si to. Je tu. Kupuji lístek. 

- Devatenáct.

- Kolik by stál normálně?

- Třicet osm.

Jasně. Padesát procent. Teda to je drahota. Vymetáme každou mez. Nevadí to. Vím, že v cíli budeme deset minut před prohlídkou chrupu. Čtu si. Občas mrknu, kde stavíme. U Ivy. Ach, co jsme se sem najezdili. Jak by to řekla mamka? Všechno je pryč. Zítra bych se tu mohla stavit, až pojedu s Kuginou domů. Ano. Vlastně skoro čtrnáct dnů bez auta. Štěstí, že jsem před pár lety objevila krásu chůze. Jimi Hadži taky chodil. Nebo jezdil na svém makotřasu. Vdžycky zastavil. Volal na mě. Povídali jsme si. Netušila jsem, že má motto: Jen projíždím. 

Sestřička otevírá dveře. Nádherně se usmívá. Zve mě dovnitř. Tady dělají jen prevenci. Jinak pracují v soukromé klinice.

- Vy jste vystajlovaná.

- No, a včera mi jedna paní přeposlala, že nevím, co bych na sebe navlíkla. Prý vypadám jako hastroš.

- Aha, závistiví.

- No, představ si, že mi včera jedna mladá asi čtyřicetiletá řekla, abych byla autentická.

- To ti říkám já! Zůstaň autentická. To ti sluší.

Našla jsem si přesnou definici:

Být autentický znamená žít v souladu se svými vnitřními hodnotami, pocity a přesvědčením, nikoliv podle očekávání okolí. Zahrnuje odvahu být sám sebou, upřímnost k sobě i druhým a přijetí vlastních silných i slabých stránek. Autenticita vede ke zdravějším vztahům, vyšší spokojenosti a buduje vnitřní integritu.

- Jenže lidi si to pletou s arogancí.

- Ne. Zůstaň taková.

- No, akorát že mě pak pomlouvají. Ale autentická znamená žít v pravdě.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-26-zubni-prevence

Povídáme si. Všechno v pořádku. Nic nebolí. Vzadu kousek uštípnuté skloviny.

- Aha, asi měsíc mi tam vždy uvízne jídlo. 

- Dám ti anestezii.

- Ne, raději ne. Je to velké?

- Malé.

Sestřička nahlíží a přitaká. Prý malé.

- To je ten zub, jak si se mnou Ukrajinka nevěděla rady. Třikrát mě pod mikroskopem skoro dvě hodiny trápila. To bylo šílené.

- Dík za připomenutí. Anestezie není třeba.

Opravdu. Vrtá. Vrtá. Vrtá. Nebolí.

- Prý malé!

Smějou se.

Zoubek opraven. Potěšující. Děkuji.

- Nechala jsem ti tam větší mezírku. Abys nedolovala maso, jak jsi říkala. A víš?!

- Vím. Včera jsem se rozhodla. Neslevím. Pokud bych neříkala to, co cítím, zrazovala bych sama sebe.

Ach, venku slunce! Mám půlhodiny do odjezdu autobusu. Na zastávce tři. Čtu, kam jedou. Třetí je domů. Nastupuji. Starší pan řidič. Sympatický kliďas.

- Jé, já jsem vás stihla.

Hlásím, kam a stařecký. To ještě nevím, že mě zas ten čmelák anonymní dokonce nazve starou rašplí. S hrubkami. Asi by bylo nevhodné, použít – jeden pro starou rašpli. Tenhle pán je bezva. A ten nevycválanec - chudák jeho žena. 

- A kam to chcete?

- Ješiši. Kam, třeba…

- Všechno je to stejné pásmo.

- Jé, tak třebaá. Já nevím. Tak třeba terminál a vystoupím někde dřív.

Pán spokojeně přikývne. Hezky se usměje. Bezvadné.

Koukám do IDOSu. Aha. Má dvanáct minut zpoždění. Proto jsem ho srdtihla.

Zas vymetáme meze. Ale zas mi to vůbec nevadí. Jo, v místečku, kde to jde, frčíme. Dívám se na zastávky, jak se jmenují. Třeba příště. Vystupuji na stanovišti. To byl dřívější terminál. Asi. Dnes se tomu říká terminál. Jo, ten pičičmud, jak mě pomlouvá, prý má vzdělanější vnuky, než jsem já. Tak to pán asi nebude už mít pel mládí. A lže. A uráží. Je to zkrátka takový malý zraněný inteligent. Potřebuje se vybít. A vyhrožuje. Ale já nic nedělám. Možná, že ho uráží má kondice. Chjo. Čím ho zranili!? A kdo! A kdy? Dá se s tím pracovat, aby nebyl tak zlý.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-26-zakova-pasaz

Vystupuji Žákovou pasáží na náměstí. Máme slavné G. Jaroslav Žák na něm učil. Na náměstí si prohlížím smuteční vývěsku. Ach. Neřvi – by řekla mamka.

Paní jde ze solárka. Povídáme si. Byli v Itálii lyžovat. Je krásně opálená. Vůbec solárko nepotřebuje. Loučíme se. Běžím domů. Na šestnáctou paní. Zlepšená. Má dole po obvodech už 140 cm. Cítí se skvěle. Ukazuji ji nějaké cviky. Odchází.

Na sedmnáctou chci být v knihovně na Přátelském posezení dnes Proměny času.

Ještě čtu zprávy. Ptala jsem se, jak poznám NPC:

Jinak takové NPC nebude mít sebereflexi, vše si vezme osobně a žije jen a pouze na úrovni hmoty - prachy, sex, jídlo a všechno kolem. Ale nikdy se nevydá za horizont toho, že by si přiznal, že je něco víc než jen maso, krev a kosti.

- Slyšela jsem, že se pozná podle toho, jak se chová ke zvířatům. A když je miluje, podporuje, chová, není to NPC. Nepoznám je.

- Takže když má někdo kecy k tvému pohybu, k tvému životnímu stylu, k tvému vnímání a pozorování světa...pak je to jeho problém! Jen nedokázal to, co ty. Nedokáže být ten člověk ani autentický.

OK. Je mi to jedno. Starám se o sebe. Snažím se pomoci. Neškodit. Když mě někdo poškozuje, nenechám si to líbit. Nežiju ve zlu.

V knihovně příjemná atmosféra. Ženy. Začal chodit jeden pán. Usměvavý. Knihovnice Pavlínka. Sluníčko. Optimistické vždy usměvavé milé a ochotné. Paní Konvalinková mě zdraví:¨

- Vy jste zase sladěná.

- No, nemáte vkus, protože jsem prý strašidlo, které neví, co si na sebe natáhnout.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-26-cas-hodiny

O začátcích měření času, o hodinách – bezva připravená přednáška. Jako vždycky. Líbily by se mi hodiny s kuličkou nebo se zvonečkem po odhoření svíčky. Patentovaná značka Longines – začal si hodinky označovat a číslovat. Byly dokonalé, spolehlivé, aby je nikdo nenapodoboval. To ještě nebylo Temu. Ti paní z Ateliéru Holubí dům okopírovali její práci! Její nápady! Přes aplikaci. Ne. V žádném případě.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-26-knihy-hodinek

- Víte někdo, co jsou knihy hodinek?

- Nevíme. Nikdy jsme neslyšeli.

Knihy hodinek byla ve středověku nesmírně vzácná a drahá díla ručně psaná na papyru. Určeno k modlitbám něco jako žaltář, zpěvník. Psány pro určitou osobu. Nemohl si to dovolit každý. Dochovalo se jich asi sto tisíc. Dostávali panovníci při narození. Během života se manuskripty doplňovaly. Dvůr se sešel u rodičky. Zapsali, kdy se narodil, jaká dostal jména, kdo byl kmotrem. Na stolečku měla rodička misku s krví posypanou zlatem. A pergamen z ovčí kůže. Má víc tuku, než telecí. Ovčí pergamen nedovoluje opravovat, vyškrabávat. Poškodilo by se to. Do knihy hodinek se dávaly rody. Ladislav Pohrobek dostal knihu s připraveným životopisem. Dávali mu rady pro budoucí vládu. Má tam několikrát podobiznu. Víme, jak vypadal. Znázorněn i v brnění. Píšou mu, že se třeba bude muset vydat do války. Knihy hodinek mohl být i zpěvník. Kdy jakou modlitbu se pomodlit, ke kterému svatému. Měli ho stále u sebe. Jako my dnes mobil. První písmeno bylo velké. Barevně červená a černá. Mnohdy volné místo s tím, co tam mělo být. Nejdřív latinsky, od 13. stol. česky.

Menší knihy hodinek se vyráběly pro děti. Ženy králů je nosily u pasu a dětem z nich četly. Biblické příběhy jako v pohádkách. Nejdražší byla vazba. Erby rodu, biblické výjevy, svatí, pozlacené sošky, broušené křišťály

Slovo rubrika: ruber je červený. V každém textu knihy hodinek byl červený text, jako dovětek nebo něco, co je přidáno. Až později slovo nabylo dnešní význam. 

Až do vynálezu knihtisku – nemohl si dovolit každý.

Dozvěděli jsme se mnoho nového. Paní Konvalinkové se přednáška povedla. Jako vždycky. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-26-radost

Cestou domů zas na stadioně hrají pod umělým osvětlením chlapi nějaký fotbal. Velká radost. Teď večer už je sice chladno, ale jim ne. Oni se zahřejí. Mně to hřeje u srdce, že každý večer hrají, sportují a vyrábějí NO. Molekulu mládí.

Proběhla jsem se. Suchou nohou přešla travnatou plochu od stadionu. Hvězdy svítí. I včera zářily. Měsíc… Doma.

Kočky přišly. Jsou po večeři. Ale ještě by něco sluply. Dávám každé tři bonbonky ze tří pytlíčků. Spokojené. Granule ne. Odmítají. Navoněná bída. Jen sýrové nebo masové polštářky. Taky bída, ale navoněná víc než granule.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-26-kockomil

- Pojď se na ně podívat.

Mourka Petroušek zdvihnul na gauč. S jeho neohrabanými packami by to těžko zvládal. Žárlivec Žofinka hned za ním. Jsem doma. doma. DOMA! Miluji největšího chlapa svýho života. Gentleman. Slušný člověk. Spolehlivý. Hodný. Veselý. Společenský. Ochránce. Pomáhající. Všech pět pohromadě. Nikdy není hrubý. Můj nejmilovanější. Děkuji.

Dobrou noc!