Domů... Papírek nemáme. Navigace kontra intuice

Šimrání na tváři.

- Vstávej.

Dělám, že neslyším. Nehnu ani brvou a spím dál. Nemám tuchy o čase. Ale určitě chce být včas na snídani. Přeci stále doplňují...

Péťa si jde z dlouhé chvíle na terasu zakouřit. Máme velkou. Terasu. I za roh vede. Jsem zjistila :-) Lezu. Ó, to je radost pro Petrouška. Jdu se osprchovat. Omlíkovat. Namalovat. Obléci.

- Ježiš, to je doba.

- Peťuš, klídek. Nic ti neuteče.

- Ale snídaně je od osmi.

- Ale do deseti.

- Chjo.

Povzdechnutí mě pohání. Hotovo. Ještě zkouknu dílo v zrcadle.

- Peťuš, prosím tě, mohl bys mi zapnout náramek?

Vím, že mohl, ale nemá brýle, takže nemohl.

- Kudla, já na to nevidím.

(To je mi jasné. Tak šup, šup, máš brejličky.)

Bere si brýle. Zapnuto. Jdeme.

Jídelna poloprázdná. Mladí onkologové jsou buď po snídani, nebo ještě střízliví z evropských peněz. (Na terase sedí čtyři na čerstvém vzduchu. Měli včera v programu totiž i ochutnávku vín. Hezky se zrubali. Mladí onkologové neumějí chlastat. Jeden telefonuje: No, jenže my ještě nemůžeme sednout za volant.) Jejich přednáškový sál je poloprázdný. Jídelna taky. Ale mísy s jogurty nejsou. Studená voda chybí. Smažená vajíčka nejsou. Ó jé, Péťa je na koni.

- Vidíš, jsem ti to říkal.

Miluji věty:

- Já jsem ti to říkal!

Nebo:

- Jsem to věděl...

Ukrajinská děžurnaja není. Starší číšník - hodný, ochotný. Žádám o vodu. Upozorňuji na chybějící náplně v kávovém automatu. Vajíčka... Už se nesou. Horkou vodu - ano, máme. Vše doplňují - v mém zájmu, aby neměl Petroušek příště náboje na mé pozdní příchody. Hlavně v hotelích k jídlu.

Snídáme s kolegyňkou Lenkou a jejím mužem Danem. Máme se rádi. Vlastně všichni se tu máme rádi. V jedenáct si ještě opečeme buřtíky, když včera bouře s kroupami znemožnila vatru.

Jdeme sbalit. Péťa odnáší do auta koš se šejkry, mixérem, termoskou, s jídly, s bylinným koncentrátem, s proteinem, aloe... Zkrátka - náš příruční zdravý bárek... Aspoň má pocit, že jsme jako sbaleni. Rovnám kufr, převlékám se. Ráno chlad. Teď prý teplo. Uvěřila jsem. Ledový vítr... Odhlašujeme se z hotelu. Krásné přírodní prostředí u rozsáhlé vodní plochy. Kluci už rozfoukávají vlhké dřevo. Povedlo se. Zpíváme. Konečně došlo na můj chleba. Včera jsem ho přinesla do jídelny k snídani. Sklízím pochvalu. Malí slovenští bratři bezva rodičů obzukují. (Maminka Andrejka učitelka; shodila asi pětadvacet kilo. Je krásná. Milá, příjemná. Bývalá učitelka. Dnes nezávislá distributorka Herbalife. Její dva oplégry Paťko a Riško jsou pěkná dráčata. Prý jsem srandovní teta. Taky směšná teta. Taky legrační teta. Mladší mě vyzývá k vodě. Zdvihám se a jdeme. Kluci mají kraťásky, já žabky. Paťko na mě cáká. Chce půjčit mé žabky. Proč ne... Jsou mu asi tak třikrát větší na jeho tříleté nožence. Jsme navlhlí. Fučí. Ale voda je teplá. Přibíhá Andrejka. Zlobí se; jsou před odjezdem mokří. Omlouvám se. Běží do auta přehrabovat kufr. Tříletý Paťko znovu leze do vody. Vybízím ho, že už budeme jen na břehu. Ohlédl se nahoru k hotelu, kde právě štrádovala maminka:

- Ale veď tu mama neje.

Logické. Co oči nevidí, srdce nebolí. Jenže on je schopen stát se vodníkem. Odvádím ho k ohni. Poledne. Dobře se bavíme. Kolega hraje na kytaru. Zpíváme. Opékáme. Půl jedné - loučíme se. Jedeme.

- Peťuš, jedeme zas podle tvého ztraceného papírku?

- Ne, lesem už nejedu. Jedeme po velkých cestách.

- OK. Mám zapnout navigaci?

Zadávám Holice. Cestu z Medova poznáváme. Uzoulinká.  Kadov, Herálec... Tudy jsme jeli. Poznáváme po deseti kilometrech místečko páteční zastávky.

- Tady jsme stáli. Fotila sis to tu. Tady jsme přišli o ten papírek.

Řehtám se na celé kolo. Jak mu jeho itinerář utkvěl v mysli. 

- Peťuš, tak já tam zadám Jaroslav, aby nás to táhlo na Třebechovice.

Souhlasí. A to je výzva. Jednou zadávám Jaroslav, jednou Třebechovice... Jedeme uzoučkou cestou lesem. Nechci o tu nádheru přijít. On by rád z lesa ven. 

- Peťuš, tady dole bude ten kostel, jak tam je dvojitá objížďka. Vidíš?

Je mu to fuk. Nedívá se na displej... Chytá slinu a jede intuitivně. Není žádný blbec. Já se svým orientačním smyslem NULA na stupnici od jedné do tisíce bych se tu motala ještě teď. Na křižovatkách mu radím - doleva nebo doprava. Někdy mě neposlechne. V ruce mi to zaskřípe a zas chytíme někde směr.

- Mám to vypnout?

- Jo.

Ještě chvíli se snažím držet pozornost, až z toho usnu.

Žádné Třebechovice. Probouzím se v Hradci. Aspoň sjíždíme z hlavní vesnicemi domů. Seifert viděl na obzoru, uprostřed kraje nízkou horu... To jo, Říp, je Říp. Ale SNĚŽKA JE SNĚŽKA. Teprve když uvidím na obzoru její charakteristický tvar, jsme doma. Vybalit, roztřídit, zalít. Ibišek vichr převrátil. I kovový žebřík spadl do koruny stromu. Ještě mě čeká práce. Paní klientka. Hotovo. 

Zkouším, jestli nám jde net. V jahodách pod paží držím tablet. Jasně, že nejde. Když ho na půdě vypnuli a šoupli do pracovny. Ne a ne naskočit i v domě. Krabička s tykadly u Petra v pracovně. 

- Bliká to tu. Jde to.

- Neštvi mě. Seš jak oni. Mně to tu píše, že nejsem připojena, ať to zkusím znovu.

- Ale Lindě to fungovalo. I v obýváku! (Provokatér.)

- To je hezké. Mám tu hvězdičku. Nejde to. 

Rozvody v domě stály tolik peněz. Před dvěma lety jsme lehkovážně právě ten jeden důležitý v obýváku dovolili zastavět nábytkem. Zkouším vytáhnout u Péti v pracovně čvonč kabelu ze zásuvky. Nejde to. Je nějak hluboko. Škubu s ním.

- Peťůůůš!?

- Není tu vidět! Jdu si pro baterku. Je to nějaké zapadlé. Tys to ulomila! Už tě poznávám!

Podává mi do ruky malý plastový kousek. Jde si zakouřit.

Zasouvám čvonč do internetové zásuvky v ložnici. Natahuji kabel nešikovně. Lze se o něj přerazit. Péťa se vrací. Asi rovná kabel i tu skříňku, která nás propojuje se světem. Slyším:

- Na mě si nepřijdeš. Já bych se tu ráno o ten kabel zabil. Péťo, nenech se zjančit. Jdou po tobě.

Řehtám se.

- Peťuš, hlavně, že máme ve zdech rozvody na všechno, viď? A teď natažený kabel... 

Volám Lindě. Ptá se, jak jsme jeli. Směje se Patovi a Matovi na cestách. Vypráví, jak spolužačce ze studií pediatr řekl:

- Vaše dítě má buď ADHD nebo Aspergerův syndrom.

Absurdní! Syna vážil v botách a v bundě. Měřil ho, dítě nemělo paty u sebe a u zdi. Pan doktor se určitě účastnil nějakého lékařského školení mladých pediatrů na Medlově. Dnes jsem si tam vzala pár letáčků - jede to tam jak na drátkách. Farma firmy dělají z felčarů prázdné hlavy:

- Dg., dg., dg. Za každou cenu aspoň nějaká dg.

Asociuje mi to film Neznámý. Kam to ještě zajde? Stačil mi jeden víkend, abych viděla, jak to chodí... Nejhorší je, že leckterá diagnostikovaná rakovina nemusí být vždy rakovinou. Ale mladí onkologové proškolení na Medlově musí přeci nejlíp vědět... Akorát nevím, když se zrubali, jestli dnes dávali pozor. Pokud neměli absenci.

Absurdistán neskončil rokem 89. Absurdistán trvá. 

Dobrou noc! :-)