Pár memoárů
Večer. Večírek. Klid. Pohoda. Jsou mezi námi i ti, kteří toto dnes nemají. Velká voda. Co jsem viděla na videích – ach, hrůza, bezmoc. Dokonce na videu z Polska domy pod vodou až po střechu. Nedovedu si představit. Akvárium. Všechny maličkosti, věcičky a věci, drobnosti, malé nezbytnosti, fotky, datové nosiče, ach – neumím se vžít. Oči pro pláč. Jsem nepředstavitelně šťastná, že mohu pomoci, ale že se mě to netýká. Cítím velký soucit s postiženými lidmi. Teď jsem doposlouchala TV Šalingrad. Návod, jak se dostat na státní pomoc. A co ti, kterým nejde proud? Nechci být neslušně jedovatá. Když dávají cizím, našim by měli nyní platit, nahrazovat, pomáhat. No… Zase se složíme my ostatní. Hlavně ne přes ziskovky. Tedy neziskovky. Tam se peníze ztrácejí v nekonečném víru do kanálu. Před čtrnácti dny jsem si zavolala na obec Blížejov. Dali mi bez okolků a GDPR telefon na vyplavené lidi z vesnice. Prý dvakrát jim to v květnu a červnu hupslo záchodem, odpady do domu. Fuj. Kanálová voda. Mají to ještě v garáži. Několikrát jsem tu vyzývala, prosila, buntovala o pomoc. Stačí stovka, pětistovka, movitější mohou pětitisícovku. I víc. Na Doniu k dnešku mají 53 455 a ještě 28 dnů na peníze nesmějí sáhnout. Tak z darů přímých už mají vymalováno, pračku a ledničku. Na hřišti jim minulý týden zahráli, vybrali asi deset tisíc. K těm našim dvanácti napřímo přibyla dvoutisícovka od kamarádky z práce z mezinárodní pokladny. (Paní pracovala v Domažlicích na nádraží.) Počítám, když je paní okolo osmdesáti, v kolika odešla do důchodu? S třemi dětmi? Její kolegyně, s níž si tolik let telefonuje, jí darovala ty dva tisíce! Musí být taky už v důchodu. A dala tolik! Soused potkal vytopeného:
- Nebyl jsem na hřišti, tady jsou čtyři stovky.
Takhle si máme pomáhat… Potřebných teď ale nekonečně narostlo.
Dívám se na video z Polanky nad Odrou. Na videu je vidět krásný kozlík. Mrtvý. Uvázaný se utopil. Lidi zachraňovali koně pomocí dronu. Majitel přijel, koně někam odvezl. K breku. Bezohlednost a chladnokrevnost majitel k zblití.
Čest a sláva všem dobrovolným hasičům, všem profesionálním, všem dobrovolníkům, záchranářům. Patří jim má úcta, velký obdiv a dík.
Ležím na gauči. Vedle mě pochrupuje Žofka. Oproti své mámě je dvojnásobná. Kdykoli ji při psaní pohladím, udělá to své mruk. Olízne mi ruku.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-16-zofie-taky-cely-den-pracovala
Dopoledne přišla z nočních toulek. Pracovala celý den na páníčkově křesle. Ani oko u toho neotevřela.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-16-mourkova-celodenni-cinnost
Moureček se tu dnes vyvaloval na teplé dlažbě celý den. Teď na noc šel ven. Okouknout revír. Na to, že je to mladý kluk, kulhá, ušiska okousaná, drápky na předních neumí zatáhnout. Na zadní packy se mu nesmí sahat, asi ho to strašně bolí. Mladý invalida. Taky by se mohl označit za rváče. Ale nežádali jsme na jeho léčbu o sociální příspěvek. Kolik ono mu bude? Před třemi lety v srpnu, když se tu porval a ještě nebydlel, jen se tu stravoval, nějaký kocour mu poranil ošklivě oko. Tehdy veterinář odhadl tři, veterinářka podle zoubků pět let. Takže mu je šest až osm let. Kdyby tolik neztloustnul po kastarci, byl by to ještě frajer. Má v sobě zakódován nedostatek. Je nedosycený. Ne. Je nedosytitelný. Syndrom kocourka, který nesměl domů. Toulal se. U nás se netoulá. Věrný. Jídlo a stravu zajištěnu. Stejně geneticky uložen strach o jídlo.
https://www.youtube.com/watch?v=AMHEG5wNyEg
Na stolku svíce. Na kamnech, ještě netopíme, dům je stále vyhřátý, svíce, na polici svíce. Na chodbě lucerny. Ne, jde nám proud. Přišla doba světýlek. Pohoda. Bezpečí. Sucho. Ach, přeju si pro všechny vyplavené, ať zvládnou útrapy. Zajímavé. Dnes se hodně oteplilo. Voda bude vysychat. Geoinženýring.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-16-krysi-horecka-a-potkani-zimnice
Dočetla jsem se, že k opičím kiahním, prasečí chřipce, oslí horečce se objevila krysí horečka a potkaní zimnice. Vakcína se již testuje pro vaše dobro, klid a zdraví...
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-16-podzim-se-pomalu-hlasi
Od rána jsem uklízela. Luxovala. Omývala. Vymáchala dvě vrchovaté pračky prádla. Vylezla věšet na půdu. Vyluxovala pavouky na půdě. Snesla jsem si krásné duhové skleničky. Mají na sobě nápis Bohemia Glass. Made in Czech Republic. Před pár lety jsem je koupila někomu jako dárek. Potřebný, tvrdý a hezký. Pamatujete, když jste pod stromečkem našli měkký? A našli jste tam puntíkované tepláčky s laclíkem, dvěma kapsičkami? I když! Jednou někdy v šesté třídě nebo později - to bylo asi později - jsem našla červené palčáčky. Krásné. Udělaly mi velkou radost. Vůbec – pamatuji, jak jsem vždycky při rozbalování očekávala, co mi tam maminka schovala. Tak se snažila. Tak moc se snažila! Z jednoho platu. Právě v té šesté třídě mi Iva, bankovní úřednice, zabalila velký balík. Ten mi udělal obrovitánskou radost. Čtvrtky, bankovní lepenky, verzatilky, náhradní tuhy do nich, gumu, plastickou gumu – ta se hodila na geometrii. Já byla takový mazal. Byla jsem schopna narýsovat nádherný výkres v perspektivě. Přímky se tam sbíhaly nebo rozbíhaly. Někde byla chybička. Jen zlehka odgumovat. Ne. Já vydřela díru. Paní učitelka na matematiku a geometrii byla skvělá. Vynikající. Marcelak Fapšová. Macik. Měla jsem ji moc ráda. Nechala mi to předělat, aby mi nepokazila známku. Však jak jsem byla smutná, když jsem se loni nebo předloni dozvěděla o jejím odchodu. Marcelko, vzpomínám. Naučilas´ mě životnímu optimismu. Ve všem jsi viděla radost. Slunce? Sejdeme se na koupalku. Prší? To je dobře. Zalijí se zahrádky. V devítce jsme měli jakýsi předmět, asi se to nejmenovalo deskriptivní geometrie, ale něco takového. Mělo se na kvádru nebo krychli určit, kterou hranu, ne, který vrchol vidíš pod vrcholem A. Ty vorle! To já představivost měla. To jsem zvládla. Ale to rýsování. Uau! Pan učitel Dušek, který minulý týden odešel navždycky, mi chtěl dát trojku. Pamatuji, jak jsem za ním šla, uprosila ho, že by mi pokazil vysvědčení. Přijímačky jsem s Jitkou, mou milovanou kamarádkou dodnes, dělaly na střední ekonomickou školu v Hradci. Stála na rušné křižovatce naproti vědecké knihovny. Ta je už dávno dávínko přestěhovaná do nové s kruhovými okýnky jako u kajuty blízko nové budovy pedagogické fakulty. O přestávce jsem seděla na lavici. Maminka čekala na chodbě. Jak mě uviděla:
- Nesedej na lavici. Slez. Vyhodí tě. To je pověra.
No, skončily jsme s Jitkou pod čarou. Na gymnázium v našem městě nás přijali bez přijímaček. To byla škola pro mě. Bez dojíždění. Čtyři roky legrace. Ach, jak já gymnasium, později gymnázium milovala. A všechny v ní. Jak vždycky vzpomínám – mimo pana profesora Piláta. Měli jsme ho na německou konverzaci. Brr. Ještě teď se bojím. Měl moskviče. Zabil se v něm. Moje splusedící Elena, její maminka dělala ve škole v kanceláři, její setra učila ve Chvalkovicích, její příjmení si pamatuji po víc jak padesáti letech, tak Elena něco mlela o Hitlerjugend. Co já vím, co o něm doma zaslechla. Ale němčinu válel, no.
To je ta Ela, co mi s jejím Ivanem v prváku na Silvestra přinesla k poslechu desku Rybovy mše vánoční. Bože! Hned jsem si ji přetočila na svůj magnetofon. Rybovu mši pouštím celý advent v různých nahrávkách. Miluji ji od prního poslechu. Magnetofon jsem si koupila u nás na rohu v kovomatu za peníze z první brigády ve Vedebce podle maminky, ve Frutě ponovu v Černožicích. Kotoučový. Prodávali tam všechno. Porcelán, hrnce, foťáky, rádia, a můj kotoučový zázrak.
Elena a Ivan. Velká láska z gymplu. Odstěhovali se někde do Chomutova. Elenin Ivan se po rozvodu oběsil. Jeho maminka nás učila na hudebku. Měli jsme ji moc rádi. Pak jsem si ní učila, šílela z ní. Ach, ta byla zlá. Možná se mi to jen zdálo. Dnes bych to viděla jinak. Už mi pracují obě hemisféry najednou. To mě dnes potěšili na FB!
Pro mě povznášející:
Tak tohle je pecka!!! S díky od Hanky Bláhové:
(Skvělé pro ty, kterým právě končí nějaké ty životní cykly )
Ředitel Lékařské fakulty Univerzity George Washingtona říká, že mozek starších lidí je mnohem praktičtější, než se běžně věří. V tomto věku se interakce mezi levou a pravou hemisférou mozku stává harmonickou, což rozšiřuje naše tvůrčí schopnosti. Proto mezi lidmi staršími 60 let najdete mnoho lidí, kteří právě zahájili svou tvůrčí činnost.
Mozek už samozřejmě není tak rychlý jako v mládí. Získává však flexibilitu. Proto, jak stárneme, je pravděpodobnější, že budeme dělat správná rozhodnutí a méně náchylní k negativním emocím. Vrchol intelektuální aktivity člověka nastává přibližně v 70. roce života, kdy mozek začíná pracovat na plný výkon. Postupem času se v mozku zvyšuje množství myelinu, látky, která usnadňuje rychlý průchod signálů mezi neurony. Díky tomu se intelektuální schopnosti zvyšují o 300 % oproti průměru. Další zajímavostí je, že po 60 letech může člověk používat 2 hemisféry současně. To vám umožní řešit mnohem složitější problémy. Profesor Monchi Ury z Montrealské univerzity se domnívá, že mozek staršího člověka volí cestu, která spotřebuje méně energie, eliminuje nepotřebné věci a nechává jen ty správné možnosti řešení problémů. Byl proveden průzkum, kterého se účastnily různé věkové skupiny. Mladí lidé byli při testování velmi zmatení a lidé starší 60 let se rozhodovali správně. Nyní se podívejme na vlastnosti mozku mezi 60. a 80. rokem života. Jsou opravdu růžové.
*CHARAKTERISTIKA MOZKU STARŠÍHO ČLOVĚKA.*
*1.* Mozkové neurony neumírají, jak všichni kolem nich říkají. Vazby mezi nimi jednoduše zmizí, pokud se člověk nezapojí do duševní práce.
*2.* Nepřítomnost a zapomnětlivost jsou způsobeny přemírou informací. Není proto nutné soustředit celý život na zbytečné maličkosti.
*3.* Od 60. roku věku člověk při rozhodování nevyužívá jen jednu hemisféru mozku jako mladí lidé, ale obě.
*4. Závěr: * pokud člověk vede zdravý životní styl, je aktivní, má neustálou pohybovou aktivitu a je plně duševně aktivní, * intelektuální schopnosti S věkem NEklesají, ale prostě ROSTOU, * svého vrcholu dosahují o 80-90 let.
*ZDRAVOTNÍ TIPY:*
*1)* Nebojte se stáří.
*2)* Usilujte o intelektuální rozvoj.
*3)* Naučte se nová řemesla, hrajte hudbu, naučte se hrát na hudební nástroje, kreslit obrázky! Tanec!
*4)* Zajímejte se o život, setkejte se a komunikujte s přáteli, plánujte do budoucna, cestujte, jak nejlépe umíte
*5)* Nezapomeňte chodit do obchodů, kaváren a na představení.
*6)* Nemlč sám, je to destruktivní pro všechny.
*7)* Buďte pozitivní, vždy žijte s myšlenkou: *_"všechno dobré je stále přede mnou!"_*
*ZDROJ: _New England Journal of Medicine._*
Přepošlete prosím tuto informaci své rodině a přátelům ve věku 60, 70 a 80 let, aby mohli být hrdí na svůj věk
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-16-vejce-prisla
Petroušek má několik dodavatelů domácích vajec. Máme jedny dvorní zásobitele, ti dostávají veškeré skořápky, pokud mi ztvrdne pečivo… Od nich dnes přinesl plato.
- Podívej, jak ti to hezky vyrovnali.
Ti dvorní – ti mi posílají šachovnici bílých a hnědých. Dnes vajíčka vyrovnána do pruhů.
- Jo, víš, kdo tě pozdravuje?
Řekl jméno.
- Neznám.
- To je dcera paní Láškové.
Á, to byla moje paní řídící na malotřídce, kde jsem druhý třetí rok začínala. A pak jsem se za ní vracela a vracela. Až do konce jejího života jsme se přátelily. Ještě jsem chtěla, aby se s tehdejší družinářkou Maruškou u mě zastavily v novém domě. To už nestihla. Odešla. Zapaluji jí na hrobě svíčku. Maruška, to je ta, jak mi povídala, že až udu starší, nebudu se malovat. Myslím na ni. To jediné neuhádla.
Paní ředitelka Lášková mi na svátek vždycky zavolala:
- Ireno, stav se. Mám pro tebe pár vajíček.
K tomu mi koupila třeba Modré z nebe a vždycky uvinutou kytičku třeba narcisků a v tom vrbička. Vždycky mi ve vázičce pustila kořínky. Pravidelně po zasazení uschla. Víte, čím to je? Lindi, ty to víš. Ano! Protože jsme tu nebydleli, chodili na zahradu občas. Nezalévala jsem. Upřímně – i kdybych tu bydlela, nezalila bych ji. To až teď, když mi makají obě hemisféry. A ta vrba, na kterou leze s oblibou Žofinka, tak ta je od Jany. Jednou to přežila. Je z ní strom. Petroušek vyprváví:
- Povídala, jak tě maminka měla moc ráda. Jak vždycky o tobě hezky mluvila. A říkala, abych pozdravoval svou Irenu.
- A já ji taky měla ráda. Byla ve straně, ale formálně. Všechno jsem jí o svých emigrantech mohla říci. Nikdy mě neudala. Vždycky za mě při mých průšvizích chodila na okres orodovat. A že jsem si na pusu nedávala pozor. Rodičáky dělala podle TV programu. Nesměl být fotbal a seriál. A na rodičáku chtěla vidět oba rodiče. Ona většinu rodičů učila a jejich rodičů asi taky.
- Já jsem jí povídal, že pro tebe objevila svět školy. Před odchodem ze třídy zkontrolovat vodu, okna, světla, pořádek v lavicích. A že jsi ji měla taky moc ráda.
- To měla. A kdyby někdo věděl, jak jsem ji uviděla poprvé, asi by spadl ze židle. Začínala jsem učit v České Skalici. Nestraník. Mladé kolegyňky už v KSČ. Druhý rok mě přeložili na vesnici. Rebelka. Do Skalice jsem potajmu jezdila stopem. Aby se manžel nezlobil. Jednou jsem takhle už ke konci školního roku nějakého řidiče poprosila, jestli by mi nezatavil u venkovské školy. U mého budoucího působiště. To z okresu přišel dopis, kam tě překládají na další rok. Chtěla jsem se jít podívat, kde budu učit. Šla jsem se představit. Pamatuji, jak Jana, paní řídící po staru, paní ředitelka přede mnou stoupala po schodech. Já lehkomyslně klusala za ní. Ukázala mi třídy. Kabinet, sborovnu, šatnu. Za chvilenku už jsem seděla v autě před školou a pokračovala do Skalice na poslední své vyučovací dny tam. Ve Skalici jsem měla svou životní kamarádku Soničku. Spolu jsme skládaly slib učitelů v Novém Městě nad Metují na zámku. Vyfotili mě do Rudého práva. Možná bych ho ještě našla. Sonička byla mladší. Když jsem byla v maturitním ročníku na gymnáziu, přišla do prváku s Pavlíkem v zabalovačce. A vystudovaly jsme pak spolu dálkově pedagogickou fakultu. Nikdo neví, jak těžké jsme to měly. Za semestr šest sedm zkoušek. Strašné. Pak zákonem počet snížili. Jenže zkoušky jsme museli nějak složit. Přes zápočet to nešlo. Tedy vytvořili tzv. zkoušky souborné. Učila jsem se naráz na dvě. Ježiš, to bylo strašné. Unavená. Do školy. Ráno odvést dítě do školky. Moje Deniska byla na světě. Její Pavlík už byl taky asi pětiletý. Narodily se nám druhé děti. Jí chlapec, mně holčička. Llinduška. Sonička byla celý život těžce nemocná. Odkázaná na super drahé injekce. Vždycky jí dali asi za dvě stě tisíc za šest deset injekcí do pořádku. Zas na rok vydržela. Hodně jsme se stýkaly. Jezdili za námi se svými naprosto vycvičenými dobrmany na chalupu. Pavel nám tam vždykcy udělal před chalupou ukázku. Pejsani reagovali jen na pohled, na pohyb ruky. U nich jsem poprvé na videu viděla mistra Beana. Tehdy velkého komika. Dnes velkého vlastence. Ač ona celý život učila v České Skalici, já putovala, přesto stále kamarádky. Pamtuji si, jak mě jednou varovala, abych moc nemluvila. Asi jsme byla předmětem zájmu nějakých složek. Měla jsem své emigranty po celém světě. V Americe, v Austrálii, v Rakousku, a později v Německu, tom západním, v Izraeli kamráda Holanďana Robička... Za Soničkou jsem pak v posledních chvílích jezdila do nemocnice. Hlídala ji. V nemocnici totiž v andílku nejsi nic. Odešla před Silvestrem. Dovezla jsem po Štědrém dni dárky. Pavel mi řekl:
- Soňa zemřela.
Učila jsem shodou okolností na škole, u které jsem jako mladá zastavila. A tam mi přišla SMS, že její Pavlík je po smrti. Byl to inženýr. Šikovný. Inteligentní. Jako student si vydělával v Pařížské v nějaké drahé restauraci. Polévka za pět set. Jeden tam parkoval vždycky s pokutou. Měl na to. Pavlík jel ve Špindlu poslední jízdu. Měl nějaké nové super krásné drahé auto. Vjel do lesa…
https://www.facebook.com/eva.bacova.92/videos/514561501283479
Že to není pravda? Čtu na FB, že v Audi v Brusselu propustili lidi prostředníctvím apky. Aplikace jim oznámila, že už nemají chodit do práce. Zrušili jim smluvní dopravu. Očekávali prý, že nikdo nepřijde. Jenže zaměstnanci přišli, ale dál se nedostali. Takhle se to dělá u Volkswagenu.
A dost. Jdu spát.
Dobrou noc!