Pastýřova hůl dnes konečně oschla :-)

Vstávat! A cvičit! Dnes neééé!

Devět. Paní Maruška přijela. Září. Krásná důchodkyně. Za tři měsíce - krásná baba. V obličeji, v postavě, ve výsledcích. Vede aktivní život. Desetiletá vnučka ji nenechá v klidu.

V poledne Helenka.

- Dnes to budu mít trošku pohoršené. Cítím to. Až se z toho potím.

Jo, když to má pohoršené, je to stále v normě. Kondici, tuky. Metabolický věk by mohla sundat... :-)

- Irenko, jak tě pozoruji na FB, jsi podobná mamince.  

Ukazuji na obraz tatínka. Vidím se v něm. Jsem celá on.  

- Hele, tys to tam tuhle vkládala ve čtyři? 

- Ne, v půl třetí. 

- Vstávala jsem a dopočítávala hodinu. 

- No, já uléhám. Ty vstáváš. 

Helenka odchází. Obhlížím chvíli zahradu. Chutnám mrňky dozrávající třešně. Teprve se nalévají. V koruně třešně čiřikají sýkorky. Je tu hnízdo? Ne, jen asi mladí vyletěli... Jdu pod budku. Ticho. Že by už vyvedli mladé? Pozoruji trávu. Nádherná. Kvete. Musím ji ještě chvíli uchránit. Bože, vydrž všechny ty invektivy - No, Micka je urousaná. No, budou tu komáři. No, budou tu klíšťata... - No, budou. Komáři jsou naplánováni v celé republice. Ale u nás to bude vyčítáno trávě. Nic. Vydržím. Za rok prý bude naše tráva hustší a vyšší. Jéžkovy voči, vyšší, jo?

K mamince. Na kole. Světééé, jsi nádherný! Krávy, koně, Labe, lípy, duby, habry, slunce, zdraví... Zastavuji se - po obou stranách stezky bíle nasypáno. Fotím. Vatičky z osik... 

Šlapu co nejrychleji dál. Petroušek vyzvedává vnučinku. Přijdu o setkání. Volám mu od DD. Sešel se s druhou snaškou s dětmi na hřišti. Lepší nápad nemohl mít. Užil si vnučky, vnuka a oni jeho. Jsem v klidu.

Maminka sedí v temnici zvané jídelna. Beru ji od stolu. Maminka. Moje zlatá... Tzv. léky ji devastují. Mění se. Je důraznější... Přitom víc nejistá. Ptá se, zda si smí vzít maliny, zda si smí kousnout do jídla; není si jistá... Kempujeme na terase. 

Vezu ji chodbou. Pečovatelky mají u oken nemohoucí na lehátkách... Mamka nahlas zdraví  arogantním přízvukem NAZDARRR!

- Mami, nelíbí se mi to. Včera jsi útočila na Ivu. Je naštvaná. (V duchu mám jiné slovo.) Nechce za tebou jezdit.

- Tak nebude. Já tu budu sama.

- Mami, to přeci nechceš ani ty ani já. Chodím tě aktivizovat. Už dávno bys nemluvila, jen by tě nechali hnít v posteli... Mamko! Celý život jsi byla charita. Ochránce psů a koček - říkala posměšně Iva. A teď útočíš...

Maminka se vyděšeně dívá. 

- Ale já o tom nevím!

- Mami, klid. Chce to pokoru. Mami, nemůžeš lidem říkat nazdar!! Buď přátelská. Milá. Mami, mám tě ráda, ale neútoč.

- Já neútočím.

- Vyprávím včerejší její konflikt s Ivou.

- Mami, Ivě odešel její milovaný tatínek ve dvanácti letech. Mně byly tři. Ona to nese celý život jako nespravedlnost. Já - vetřelec, on odešel, ty v roli mámy táty...

Smutně:

- Tak mě tu nechejte, až zblbnu úplně. Umřu. Bude klid. 

Hovořím, vysvětluji. Přichází Květuška. Zlatá. Mamka má uzavřenou termosku s horkým čajem. Květuška - skvělá. Jako Irenka, Petronela, Simonka, Dana, Věra, Kamilka... Říká, že na ni taky byla zlá... Mamka div nebrečí. Není si vědoma. Chjo. Těžké. Hm, pro mě, pro ni, pro pečovatelky.

- Mami, vůbec nevím, jestli dělám všechno dobře!

- Dyť nemusíš dělat všechno dobře. Já jsem vedle tebe. A ty to máš pod placem. Takže dobrý.

Musím se smát jednoduchému konstatování.

Přichází sestřička s léky. Slouží holčičky důchodkyně. Praktičky. Mám je ráda. Vlastně jsem vděčná všem, kteří tu pracují. Nesmírně, vesmírně. Dnes mě těší Boženka u okna. Květuška ji parkuje do postele. Boženka měla hračky v rukou... Fotím vzornou péči. Na stole na terase někdo umyl špínu. Ale zbyl tu ještě flek... 

Mamka má hnusně ublemstaný umolousaný bezpečnostní pás. Zbytečný. Umí se z něj mrštně jak Hudini vyvléci. Klidně ho mohou dát vyprat. Polštářek nějaký lumen hodil do prádla - POLŠTÁŘEK!! Zašantročili mi povláček - mám to marný, mám to marný, mohu být jak ostříž - marné!!! Ale pás zadělaný odporný - mamce tam padá všechno od pusy - tam musí být semeniště baktérií. A to nikomu nevadí! :-) Systém!! Ucpané potrubí. :-) Nějak se to zaseklo .-)

- Mamko, natři si pusu.

- Neumím to.

- Zkus to.

Mamka si znovu opakuje - rozdělat. Nejde to. Aha, takhle. Vytočit. Natřít. A zpátky. Zatočit. Zavřít.

- Jů, vidím sojku! Ó, vyfotím ji.

Frnk, je dole v koruně javoru. Vlaštovky loni už měly hotová hnízda. Letos mají jen základy. Čím to? Přiletěly déle? Nebo v dešti nepracují?

Mamka zpívá:

- Chytil táta sojku, chytila máma taky...

- Mamko, oni tě chtějí zatabulkovat. Ale to já nechci. Pamatuješ, jak jsi ještě doma měla řešit test a ty jsi vše zvládla? Byly tam hodiny.. Zkus mi namalovat za deset minut tři.

Neumí. Maluji kroužek. Napovídá mi, kde je 12, 3, 6, 9. Opakujeme velkou ručičku, malou.

- Kolik je hodin na tvých hodinkách?

- Za deset minut pět.

- Zkus to namalovat.

Nejde to. Společně tvoříme za deset minut pět. Rozdělení ciferníku nezapomněla. Velkou a malou ručičku - identifikujeme, co která ukazuje.

Mamka zpokorněla. Že by si to její overego zapsalo? Uvědomilo? Kašlu na "odborníky". Vnímám lidi. Bytosti. Živé tvory. Nezařaditelné do debilních psychiatrických tabulek.

Měřit lidi - k čemu? Aby jim mohli nafrcat další LEKY? Koupené v LEKÁRNĚ?

- Mami, teď se obě vyčůráme. Maminka potřebuje. Usnadním Květušce náročnou práci - obíhají tady, koupají, převlékají, honí se... Hotovo. Pusinkuji.

Zítra, těším se na tebe. 

Maminka je malá já - ve školce. Bezmocná, osamocená, u cizích... Vidím se v ní... U šatniček- Ječím jak pavián. Otevírám dveře. Maminka tam stojí smutná. tmavý kabát. U krku obrovský perleťový knoflík. Na hlavě bílá moderní čepice... Před šedesáti lety - a dnes. Já a ona. To nikdo nepochopí. 

Na Labi pádluje modrá vážka. Letím... Rychle rvu kopřivy na jíchu. Předjel mě voprďa na elektrické kolobrndě. Ale jen předjel. Celou cestu až k zastávce u kopřiv mu jsem v závěsu...Mohl zůstat za mnou :-)

- Babičko!!

Objímáme se. Pusinku. Mažu našlehat tvarohový krém s čokoládovými pilinami. Na ně vrstvu piškotů. Na ně kávovou vodu. Tvaroh. A navrch čokoládové výlisky motýlků, tulipánků... Nesu do zahrady. Dědeček s V. jeli do kravína pro mléko. Přišel její tatínek.

- Honzíku, jeli pro mléko. Jsem v kuchyni.

Honzík si jde lebedit do zahrady. Naši ptáci - je jich tu mraky, mraky. Nějak moc jsem v zimě krmila. Mají tu rauty, byty, klid, vysokou trávu, třešně. A podělají nám stůl, židle, dnes potah... Mléko je tu! Dávám ho svařit. 

- V., jdu sázet slunečnice!

- Jdu s tebou. Půjč mi lopatku Jsem zahradnice.

Sázíme u bidla naklíčená zrníčka. V. zalévá.                                                                                             -  V., ještě musím najít místečko na sluníčku pro další. Půjč mi lopatku.

- Nepůjčím, tu jsi mi půjčila.

- Půjč mi ji.

- Nepůjčím. :-)

Škádlí mě. Chechtá se.

- Jsem zahradnice.

Půjčuji ji svou novou pětilitrovou žlutou konývku.

Nešlapej po netřescích... Zalévá. Pomáhá. Jdeme k vrbě. Půjč mi lopatku. Načechrám to tu. Půjčuje. Vkládáme naklíčené rostlinky do země. Na dno jsem nasypala hnůj.

- Babi, to jsou hovna?

- No, a říká se jim hnůj.

Malá zahradnice zalévá.

- Pokrop támhle tu hlínu se semínky...

Chrchle.

- Pojď, spařím ti černý bez.

Ukazuji jí květ. Dávám hrneček se sítkem. Zkoumá... Dávám do hrnečku med, citrón. Popíjí. Chutná. Zvoní zahradní zvonek.

- Běž otevřít. To je maminka.

- Mamíí, jsem zahradnice! A poznám chrpy, netřesk, konvalinky...

- Vezmi si něco teplejšího...

Nerada se nechává vyrušit od blahodějné činnosti.

Hodujeme u velkého zahradního stolu. Vcelku teplo. (V noci prý někde bylo mínus deset? Ne, asi jen mínus pět °C. Skoro v červnu.)

Přesazuji muškáty. Konečně!!! Vylamuji rajčatům lístečky. Také jsem zahradnice. Pookřáli jsme v rodinné pospolitosti. Petroušek dnes stmelil vnučku s druhou vnučkou...

Odjeli. Peťulka mi svěřuje:

- V. mi v autě povídala: 

- Dědo, my jsme zapomněli ve školce foukátko 

- No a co?

- No nic. Jen abys to věděl. 

Řehním se. Uměle se vyrábějí astmatici. A najednou to jde bez foukátka... Ale musí se zapomenout. 

:-) Dobrou noc! :-)