Pastýřova hůl letos v květnu kupodivu neoschne .-)

A už je zas večer. Den končí. Tak jsme se těšili na déšť - no, ono má v květnu pršet - ale dnes to teda bylo rodeo. Pastýřovi neoschne hůl. Konečně se zalije příroda.

Zvláštní světlo. A na každém stromě miliony ptáků - zpívajících. Předhánějí se. Obě budky jsou zabydlené. V pátek jsem poslouchala, ozývalo se tichoučké pískání... Nepletu-li se, mají tu soaré špačci. Obhlížejí zralost třešní. Těší se na garden párty. Ještě nejsem připravená milovat je za to, že nám sklidí...

Paní klientka - devět hodin. Skvělé! Ona nevěří. Trvalo jí, než se chytla. Od prvního nebo druhého února - po obvodech mínus devadesát sedm cm. Taje jak sněhulák. Už je to vidět. - 12 kg. Začala dvakrát v týdnu cvičit. Co víc si přát!

Půl dvanácté. Tma. Doslova. V domě i venku. Micicinda přiběhla. Brečí. Strachy. Chovám ji. Usazuji na okno. Ne. Tak židli přisouvám až k francouzskému oknu. Ne. Do ložnice do její skrýše. Ne.

- Micko, tak nevím. Chceš jít na déšť? Do koše. Přiklopila jsem ji peřinkou. Tam vydržela celou dobu bubnování vody v okapech. Dunění v digestoři, v kamnech. Poryvy větru nejsou přirozené. Jsou to jen tlakové záchvěvy. Ještě že nejsou zralá jablka. Vše by spadlo. Otlouklo se. Slunce. Fíkovník poprvé zažil sprchu z nebe. A africká fialka.

Chronos a kairos. Neslučitelní souputníci. Práce celý den. Reklama, telefony. Chronos mě pohání. Kairos říká - až bude vhodná doba.

Už musím jet. Maminka večeří. Bílá mouka - smrt. Zabiják. Šunka fleky. Teda spíš jen fleky. Proč je neservírovat v poledne s knedlíčkovou polévkou, s bílým jedem a mákem... Protože mák není k sehnání. Hezky jsem si to sobě sama vysvětlila.

- Já jsem tak ráda, žes mě našla.

- Vždycky tě najdu. Každý den jsem u tebe. Počkám až dojíš.

- Ne, já to nechci. Představ si! Dnes jsem měla zemřít.

- Mami, určitě ne.

- Jo, chtějí mě otrávit.

(To vím taky. To mi nemusí říkat. Nahlas musím něco uklidňujícího pronést.)

- Mami, nikdo tě nechce otrávit. Jsi v bezpečí.

Trpělivá paní Dana kýve, že měla tuhle myšlenku v hlavě. Okolo jede setra s vozíkem. Dosvědčuje, že ji mamka léky vyrazila mocným odmítnutím. Změna léků - nelíbí se mi. Vyťapané jedové cesty v mozku mají měnit směr? No, uvidíme!!!

Klidním mamku. Utíkám pro křížovky.

- Mami, tys slupla krabičku malin.

- No, abys mně je nevzala.

- Ale já jsem ti je přivezla. A co bys chtěla příště? Na co máš chuť? Ve stole máš hořkou luxusní čokoládu, karlovarské opatky. Máš chuť na něco konkrétního? Ne? Tak chceš kaštany a kofilu?

- Přivez mi kofilu. Ta je lepší než kaštany.

Popojíždíme do chodby s výhledem do kraje. Nebe zachmuřené. Strašidelné. Mamka poznává ty dva nenápadné kopečky dětství: Chloumek a Prašivku.

Luštíme.

- Část kostela?

- Loď.

- No, jo, ale ještě je jiná část kostela. Visí v ní zvon.

- Věž.

- Vchod?

- V.C.H.O.D.

- Mami, to jo. To mě učil děda. V-c-h-o-d. Ale já chci vchod jinak.

- Nevím.

- Zítra mi to řekneš.

Rozluštili jsme začátek. Běžím pro čaj. Ne, systém sbírá konvice před večeří. Každý dostane hrneček a jdi. Voda - lidi nechtějí pít. A staří - potřebují vyplachovat léky... Nedovedu si představit, že se nebudu moct v noci napít...

- Mami, Dana mi říkala, že mají ještě čaj.

Vymyla jsem ho. Usazeniny čaje by časem hrneček odbarvily. Běžím k pečovattelkám. Někdo mi nalévá do hrnečku. Hezká šedovlasá upravená paní mě chytá za ruku.

- Prosím vás, nejste vedoucí?

- Jsem.

Pečovatelky u ní stojí. Jedna krmí.

- Co potřebujete?

- No to mám štěstí. Potřebuju, abyste zavolala policii. Co tady se děje! A jak jsou ke mně neuctiví.

Beru ji za ruku.

- Tady se k vám ale chovají velmi hezky.

Ubezpečuji ji zbytečně. Nesu mamince čaj. Jdeme se podívat do kraje. Spustil se liják.

- Není dobrej.

- Mami, chceš do něj med?

- Vypiju to jen tak. Já jsem tak ráda, žes přišla. Voni by mě zabili!

- Ani netuší, jakou má pravdu. Systém nás zabíjí. Stresem, jídlem, chemtrailsy.

- Paní Dano, abyste to stihla! Mám vám tu maminku nechat?

- Ještě si umyju jednu paní a hned přijdu. Nespadne? :-) 

Maminku jsem vysadila a nezapnula bezpečnostní pás :-) Který mrknutím oka přemůže. Raději maminku poutám. Tfuj, to bych nemohla dýchat... Stáří...

Maminka dopíjí čaj. Loučím se. Hladím ji po jemných vlasech.

- Mami, natři si pusu.

- Aha, ty mě procvičuješ. Jak se to rozdělá! Nejde to. Aha, jde.

Natře si pusu. Automaticky zavře jelení lůj... Uklidím ho do stolečku. Jedu. Tmí se. KIK - nesvítí nám dva lampiony. Kupuji nové. Mračna se protrhla. Provazy se spouštějí na asfalt. Co dělá asfalt s vodou?!! Rychle deštník z auta. Kaufland. Meloun a nektarinky sice vnitřně ochladí, ale počkám si na avizovaná vedra. :-) Kysané zelí. Vyrobím si příště sama své. Už se k tomu schyluje. Sýr - bůhví, jak vyrobili 3O% cihlu...Raději nepátrat a vzít jen pět šest deka. Volám Petrouškovi instrukce variant večeře. - Domů. Micinda mokrá na kost.

- Kdes byla, blbe?

Vytírám ji maminčiným ručníkem - přivezla jsem ho k vyprání. Od dvaceti konzultace. Ještě svačinku do krabičky Petrouškovi. Zalít čaj do termosky. Končíme, končíme. Zažila jsem hezký mokrý den. Nezastavila jsem se ani na minutku. Vše je v pořádku. Vše je tak, jak má být.

Čas na spaní!

Dobrou noc!