Pastýřova hůl letos v květnu kupodivu neoschne .-)
A už je zas večer. Den končí. Tak jsme se těšili na déšť - no, ono má v květnu pršet - ale dnes to teda bylo rodeo. Pastýřovi neoschne hůl. Konečně se zalije příroda.
Zvláštní světlo. A na každém stromě miliony ptáků - zpívajících. Předhánějí se. Obě budky jsou zabydlené. V pátek jsem poslouchala, ozývalo se tichoučké pískání... Nepletu-li se, mají tu soaré špačci. Obhlížejí zralost třešní. Těší se na garden párty. Ještě nejsem připravená milovat je za to, že nám sklidí...
Paní klientka - devět hodin. Skvělé! Ona nevěří. Trvalo jí, než se chytla. Od prvního nebo druhého února - po obvodech mínus devadesát sedm cm. Taje jak sněhulák. Už je to vidět. - 12 kg. Začala dvakrát v týdnu cvičit. Co víc si přát!
Půl dvanácté. Tma. Doslova. V domě i venku. Micicinda přiběhla. Brečí. Strachy. Chovám ji. Usazuji na okno. Ne. Tak židli přisouvám až k francouzskému oknu. Ne. Do ložnice do její skrýše. Ne.
- Micko, tak nevím. Chceš jít na déšť? Do koše. Přiklopila jsem ji peřinkou. Tam vydržela celou dobu bubnování vody v okapech. Dunění v digestoři, v kamnech. Poryvy větru nejsou přirozené. Jsou to jen tlakové záchvěvy. Ještě že nejsou zralá jablka. Vše by spadlo. Otlouklo se. Slunce. Fíkovník poprvé zažil sprchu z nebe. A africká fialka.
Chronos a kairos. Neslučitelní souputníci. Práce celý den. Reklama, telefony. Chronos mě pohání. Kairos říká - až bude vhodná doba.
Už musím jet. Maminka večeří. Bílá mouka - smrt. Zabiják. Šunka fleky. Teda spíš jen fleky. Proč je neservírovat v poledne s knedlíčkovou polévkou, s bílým jedem a mákem... Protože mák není k sehnání. Hezky jsem si to sobě sama vysvětlila.
- Já jsem tak ráda, žes mě našla.
- Vždycky tě najdu. Každý den jsem u tebe. Počkám až dojíš.
- Ne, já to nechci. Představ si! Dnes jsem měla zemřít.
- Mami, určitě ne.
- Jo, chtějí mě otrávit.
(To vím taky. To mi nemusí říkat. Nahlas musím něco uklidňujícího pronést.)
- Mami, nikdo tě nechce otrávit. Jsi v bezpečí.
Trpělivá paní Dana kýve, že měla tuhle myšlenku v hlavě. Okolo jede setra s vozíkem. Dosvědčuje, že ji mamka léky vyrazila mocným odmítnutím. Změna léků - nelíbí se mi. Vyťapané jedové cesty v mozku mají měnit směr? No, uvidíme!!!
Klidním mamku. Utíkám pro křížovky.
- Mami, tys slupla krabičku malin.
- No, abys mně je nevzala.
- Ale já jsem ti je přivezla. A co bys chtěla příště? Na co máš chuť? Ve stole máš hořkou luxusní čokoládu, karlovarské opatky. Máš chuť na něco konkrétního? Ne? Tak chceš kaštany a kofilu?
- Přivez mi kofilu. Ta je lepší než kaštany.
Popojíždíme do chodby s výhledem do kraje. Nebe zachmuřené. Strašidelné. Mamka poznává ty dva nenápadné kopečky dětství: Chloumek a Prašivku.
Luštíme.
- Část kostela?
- Loď.
- No, jo, ale ještě je jiná část kostela. Visí v ní zvon.
- Věž.
- Vchod?
- V.C.H.O.D.
- Mami, to jo. To mě učil děda. V-c-h-o-d. Ale já chci vchod jinak.
- Nevím.
- Zítra mi to řekneš.
Rozluštili jsme začátek. Běžím pro čaj. Ne, systém sbírá konvice před večeří. Každý dostane hrneček a jdi. Voda - lidi nechtějí pít. A staří - potřebují vyplachovat léky... Nedovedu si představit, že se nebudu moct v noci napít...
- Mami, Dana mi říkala, že mají ještě čaj.
Vymyla jsem ho. Usazeniny čaje by časem hrneček odbarvily. Běžím k pečovattelkám. Někdo mi nalévá do hrnečku. Hezká šedovlasá upravená paní mě chytá za ruku.
- Prosím vás, nejste vedoucí?
- Jsem.
Pečovatelky u ní stojí. Jedna krmí.
- Co potřebujete?
- No to mám štěstí. Potřebuju, abyste zavolala policii. Co tady se děje! A jak jsou ke mně neuctiví.
Beru ji za ruku.
- Tady se k vám ale chovají velmi hezky.
Ubezpečuji ji zbytečně. Nesu mamince čaj. Jdeme se podívat do kraje. Spustil se liják.
- Není dobrej.
- Mami, chceš do něj med?
- Vypiju to jen tak. Já jsem tak ráda, žes přišla. Voni by mě zabili!
- Ani netuší, jakou má pravdu. Systém nás zabíjí. Stresem, jídlem, chemtrailsy.
- Paní Dano, abyste to stihla! Mám vám tu maminku nechat?
- Ještě si umyju jednu paní a hned přijdu. Nespadne? :-)
Maminku jsem vysadila a nezapnula bezpečnostní pás :-) Který mrknutím oka přemůže. Raději maminku poutám. Tfuj, to bych nemohla dýchat... Stáří...
Maminka dopíjí čaj. Loučím se. Hladím ji po jemných vlasech.
- Mami, natři si pusu.
- Aha, ty mě procvičuješ. Jak se to rozdělá! Nejde to. Aha, jde.
Natře si pusu. Automaticky zavře jelení lůj... Uklidím ho do stolečku. Jedu. Tmí se. KIK - nesvítí nám dva lampiony. Kupuji nové. Mračna se protrhla. Provazy se spouštějí na asfalt. Co dělá asfalt s vodou?!! Rychle deštník z auta. Kaufland. Meloun a nektarinky sice vnitřně ochladí, ale počkám si na avizovaná vedra. :-) Kysané zelí. Vyrobím si příště sama své. Už se k tomu schyluje. Sýr - bůhví, jak vyrobili 3O% cihlu...Raději nepátrat a vzít jen pět šest deka. Volám Petrouškovi instrukce variant večeře. - Domů. Micinda mokrá na kost.
- Kdes byla, blbe?
Vytírám ji maminčiným ručníkem - přivezla jsem ho k vyprání. Od dvaceti konzultace. Ještě svačinku do krabičky Petrouškovi. Zalít čaj do termosky. Končíme, končíme. Zažila jsem hezký mokrý den. Nezastavila jsem se ani na minutku. Vše je v pořádku. Vše je tak, jak má být.
Čas na spaní!
Dobrou noc!