Páté přes deváté.

12.11.2025

Právě jsem se vrátila – z přednášky, která se koná až zítra. Překoukla jsem se v dnu v diáři.

Vstoupila jsem bez problémů do školy. Odněkud slyším:

- Jak jste se sem dostala?

Orientuji se v prostoru. Odkud hlas volá? Z kabinetu vykoukla blonďatá hlava.

- Dveřmi.

- Aha. A co potřebujete?

Už mi svítá. Jsem tu sama. Takže odpovědět, že jdu na přednášku, je bezpředmětné.

- Asi jsem si spletla datum. Volám.

Volám manželovi.

- Volejte, volejte. Ale jak jste se sem dostala?

- Dveřmi. Dveřmi. Jeden pán mi řikal…

- Peťuš?? Já jsem si spletla datum. Vrať se, prosím.

- … mi říkal, že se sem taky dostal. Prošel si školu. A kdyby měl úmysly se samopalem, nikdo by nic nevěděl. Naštěstí to byl starý normální divící se pán.

- Počkejte, podíváme se.

Vede mě ke vchodu k plakátku.

- Kolikátého je dneska?

- Dvanáctého.

- Aha, tady. Ta přednáška bude až zítra.

- Ano. Je mi to jasné.

Prchám z nepříjemné situace. Před školou rychle vyhledávám v telefonu stránky města. Ano, dnes jdu na přednášku. Ale až za hodinu. Ne sem. Do muzea. Beseda s rodákem Jarchovským.

Nasedám. Vysvětluji. Péťa mě veze domů.

- Peťuš, dám aspoň do trouby druhý plech rohlíčků.

Tak to bylo fujovaté. Jsem se spletla...

---

Ráno. Slunce. Rychle, rychle. Do dne! Zmeškaný hovor od paní, která něco vyvedla. Kdysi mi darovala do školy sponzorský dar vcelku zásadní výše. Nyní potřebuje hodnocení k soudu. Vytiskla jsem. Volám, ať si přijede za hodinu.

Zvonek. Beru papír. Ještě stvrzuji svědectví podpisem.

- Jak se máš?

- Velice dobře.

- Užíváš život?

- Ano. Plnými doušky.

- Děkuji. Tak ahoj.

Chystám se na nákup. Už jsem vypravená. Převlékám se. Nic nepotřebuji. Sluníčko volá. Nejedu nikam. Znovu se převlékám.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-12-zahrada-nabiji

Jdu do zahrady. Sedám si na sluníčko na lavičku. Kouzelný den. Pozoruji ptáky na krmítcích. Poslouchám jejich zpěv a zvuky. Zobáčkem tlučou o podlahu krmítka. Frnk. Frr. Frrrr. Čiřik... Dívám se do sluníčka. Už je slabé. Ale dnes se snaží. Jde k slunovratu. Už brzy se narodí nové. Církev tomu říká narození Ježíše. Napasováno na pohanství.

Beru rýč. Obrývám švestičku. Zas odpočívám. Nabíjím mysl, mozek, tělo. Nemohu se donakochat. Mám čas. Někdo teď právě pracuje na recepci, za pokladnou, za počítačem, v dílně, v montovně. Všichni pod jedovatou zářivkou. Přijímám energii. Ze slunce, ze země. Do brázdy mi upadl z rýče mokrý krásný ořech. Asi někomu vypadl z drápků. Jé! Jak krásné žluté jadýrko má. Doluji ho ze skořápky zahliněnou rukavicí. Jak sladké! Jdu k lavičce. Žvýkám ořech. Moc a moc dobrý! Kontempluji. Nemyslím. Jen jsem. Ladím se. Oživuji se. Energizuji. Raduji se. Děkuji za tuhle chvíli. Zas jdu rýt. Co kdybych si na jaro připravila nový záhon? Na sluníčku. Před skleníkem. Ten původní je v létě ochuzen o paprsky sousedovou kůčou. Řekli nejprve, přízemní… Pak si klidně vypráskli obrovskou stodolu. Bere nám slunce z pozemku. Má se odpouštět. Ještě to neumím. Původní záhon ztratil fčnost. Už na něm nechám jen libeček, pažitku a petrželku. Co práce to dá, než to člověk vypiplá! :-(

Obryju ještě blůmku. Při jejím obrývání s ní komunikuji. Beze slov. Děkuji ji, že nám letos dala konečně docela dost plodů. Prý ráda. Říkám jí, že má štěstí. Jinak by ji potkal osud té, která už přišla o život letos na konci léta.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-12-relax-nez-se-mi-ohreje-obed

Ješiši, čas na oběd minul. Jdu si ohřát zbytek husy od včera. Než se ohřeje, jdu k Petrouškovi. Vturánu je u mě Žofka. Vrací se jí hlas. Zdá se, že chřipku vyležela. Dnes proháněla ptáky. Marně.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-12-posledni

Poslední dvě okurky z mé úrody. Dostrouhávám půlku ze včera. Cibuli. Skyr. Dost bylo pro letošek okurek. Těším se na jablečné kompoty.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-12-jeste-chvili-kochat-se-a-nabijet

Po obědě mi to nedá. Ještě aspoň na chvilenku do zahrady. Slyším, že jede kukavůz pro bio odpad. Šup. Otevírám branku. Kluci ochotně vysypali vak narvaný listím.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-12-chutove-vynikajici

Na pátou se chystám na přednášku do školy.

Včera bylo Martina. Na radu Petrouška jsem pečení rohlíčků přemístila až na dnešek. Ořechů mám dost. Namleté taky. Vybrala jsem jedno z těst. Krásně se s ním pracuje.

- Peťuš, prosím tě, vezmeš mě na pátou do školy Na Ostrově? Druhý plech dopeču, až se vrátím.

Péťa mě vysazuje u školy.

- Hele, tady nikdo není.

- Počkej. Jdu vzít za kliku.

Mávám mu od dveří. Takhle jsem začala. :-)

Vzal mě zpátky domů. Druhý plech upečen. Petroušek je tu na druhý pokus. Vezme mě do muzea.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-12-s-petrem-jarchovskym

- Tady u té vitríny pak budeš stát. Tady tě naberu.

Muzeum plné. Jdu si sednout do druhé řady. Stojí tu bývala ředitelka muzea.

- Oli, před hodinou jsem šla na tvou přednášku do školy. Neboj, přijdu i zítra.

https://muzeumjaromer.cz/trilogie-zahradnictvi-a-beseda-s-petrem-jarchovskym/

Pár poznámek, abych nezapomněla. Pel mel, tedy páté přes deváté jen pro mě:

Petr Jarchovský propojen kořeny s naším městem. Se zahradnictvím. Vypráví velice hezky o dědečkovi z rodu Rhonů. Jeho babička si vzala Jindřicha Rohna. Starší dcera matka Petra Jarchovského. O dědečkovi hovoří jako o člověku prchlivém, ale moudrém. Jak vzešel z chudých poměrů z našeho města. Doplahočil se do Phy. Na vojně se naučil morseovku. Začal pracovat na letišti. Tak se dostal do vyšší společnosti. Ale toužil mít – jak to formuloval? Akademické vzdělání. Přečetl spousty knih. Vodil malého vnuka Petra po Dejvicích, ukazoval mu zajímavá místa. Učil ho znát přírodu, ptáčky. Petr je akvarista. Kodet dědečkovu prchlivost i vlastenectví, smysl pro budování vlasti dokonale ztvárnil. Finger taky. :-)

A když si jeho dcera chtěla vzít budoucího tatínka, potížista. Dával podmínky. Nechtěl dát dceru jen tak klukovi z malého města. Co práce mu dalo, než se dopracoval do Phy. :-) Musím se smát. Kodet. Prchlivý. Ale plný citu. Dědova starší dcera se vzepřela jen jednou. Tatínek ji totiž odkládal sem do zahradnictví. Tady si myslel, že je ochráněna před kluky. Jenže do zahradnictví chodí hodně lidí. Dcera se vzepřela a nakonec si vzala svého vyvoleného. Mladší dcera, ta z Pelíšků – knedlík, nok, ta byla rebelka.

Zatímco v Pelíšcích byli protagonisty jeho dědeček (pod jménem Jindřich Kraus), jehož hrál Jiří Kodet, a dědečkova mladší dcera Jindřiška (Kristýna Nováková), zde je hlavní hrdinkou Jarchovského babička pod jménem Vilma (Anna Geislerová), dědeček Jindřich Rohn (Martin Finger) a jejich starší dcera Daniela, tedy Jarchovského maminka.

Prý v mládí jela babička s dědečkem Jindřichem vlakem. On něco vyprávěl. Pak se vzdálil. Šel si třeba zakouřit nebo na záchod. Paní v kupé babičku varovala:

- Neberte si ho! Nikdy si ho neberte! Pryč od něj! Je to…

Zapomněla jsem, jestli řekla ďábel nebo tak něco. Babička neposlechla. Tak si protrpěla život vedle prchlivého vlastence, otce svých dětí. Navíc mu porodila dvě holky. On si tak přál syna. To byla starší. Ta mladší byla drzá, odjela si do Londýna na Rolling Stones. Ta starší nesměla v jejích letech na krok. To byla ta knedlík nok. Mezi nimi asi deset let rozdíl, ale jinak - obrovský. Generační. Starší dcera se jednou v životě vzepřela. A to, když si vybrala budoucího manžela. Dědeček při zásnubách dcery, Jarchovského maminky, kladl nastávajícím novomanželům podmínky, že musí vystudovat (realizovat vzdělání, když on ho nedosáhl)… Nakonec mu dcera dala dva vnuky. Proto Petrovi věnoval svůj čas a vzdělával ho. Dědeček se se svým zetěm měli rádi.

Jarchovský vypráví, že první dva díly Zahradnictví byly na vážné téma. Třetí díl byla lyrická komedie. Dobře skončila svatbou. :-)

https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/401671/zahradnictvi-rodinny-pritel

Děj třídílné rodinné ságy se odehrává v rozmezí let 1939-1959, ale v rámci jednotlivých dílů se soustřeďuje na kratší etapy (Rodinný přítel – roky 1939, 1944-45; Dezertér – 1947-53; Nápadník – druhá polovina 50. let). V každém příběhu dominuje jiné téma, jiná postava a jiný žánr. V Rodinném příteli, v němž se divák seznamuje se třemi sestrami Vilmou, Elou a Bedřiškou, a dále s jaroměřskou rodinou Rohnových (Vilmin manžel Jindřich, jeho bratr Karel, jeho sestry Emilka a Mařči a Emilčin manžel, zahradník Miloš Pecka), s Eliným manželem, majitelem luxusního pražského kadeřnictví Ottou Böckem, má důležitý part lékař Jiří Erben. Ten se po zatčení odbojářů Jindřicha, Otta a Karla stará po celou dobu protektorátu o všechny tři sestry a také o Vilminu dcerku Danielu a Eliščina synka Karlíka. Mezi ním a Vilmou vznikne zprvu jen platonické milostné pouto, jež však kvůli překvapivému zvratu nedojde naplnění.

Jarchovský mluví o našem zahradníkovi panu Miloši Veckovi. Ve filmu MIloš Pecka. Pamatuji si ho. Dle mě – muž se skvostným charakterem. Nevím. Myslím si, jak jsem ho poznala.

Našla jsem hezký strom: https://www.cinemart.cz/wp-content/uploads/2017/08/Presskit-Zahradnictvi-Dezerter.pdf

Prý dědeček vypsal svědectví ze svého věznění za války. Napsáno, jako by to psal literát. Použil doslova ve filmu.

Když točili Zahradnictví, vybrali do role Jindřicha dnes už slavného herce. Ale nešlo to. Chyběla šťáva. Hřebejk si ho vzal stranou. Odprosil ho, že to fakt nejde. Herec to taky tak cítil. Vybrali Martina Fingera, který byl dědečkovi Jindřichovi opravdu hodně podobný, je to vidět i laickým okem. Hlavně – Finger prý měl pohyby, posunky, pohledy, gesta shodné s dědečkem Jindřichem. Unikátní.

Když chystali natáčení Musíme si pomáhat, Hřebejk sjezdil celou zemi, hledal exteriéry. Jednou se vraceli do Phy. Uviděli odbočku na Jaroměř.

- Hele, není von Jarchoň z Jaroměře? Pojeďme se tam podívat.

- Ne. Jedeme do Phy.

Hřebejk nedal jinak, než že se tu staví. Uviděli Josefov.

- Ješiši, tady máme kulisy postavené!!

Když už točili, jeden ze štábu se nevešel do auta. Jel vlakem. Ve Smiřicích zrovna bourali cukrovar. Ihned volal:

- Sem musíte přijet. Tady to vypadá jak po bombardování.

Asi tři týdny před natáčením se tu zřítil hotel Tři lípy. Tehdejší starostka Jirinka Jelínková volala, co se stalo.

- My to uklidíme.

- Ne. V žádném případě. Ne! Nic neuklízejte.

Takže poslední záběr, jak Polívka jede s kočárkem jsou tahle dvě místa…

Když pak jeli do Ameriky film prodat, americký žid se jich ptal, kolik film stál. No osm set tisíc dolarů.

- Cože? To nikde neřikejte! To není možné. Aspoň pět milionů dolarů!!

Měli kulisy zadarmo. S natáčením se sem pak vrátili i na Zahradnictví.

Jdu za scénáristou. Děkuji mu, že se neprojevuje politicky. Nevím, jestli ví, kam mířím.

I u nás tatínek komunisty nenáviděl. Po deseti letech zjistil, že neodejdou. Zaplatil nemocí. Si myslím. tak moc přemýšlel… Maminka říkávala – ty kudly komunistické. Jenže pod vlivem četby, studia, poslechu jsem došla už někam jinam. Tatíček Masaryk od roku 1915 britský agent… To jsem mu neříkala. - Jen poděkování za milé vyprávění. Dodal – je třeba mít stále humor. Má pravdu. Velice příjemný večer. Velice příjemný člověk. Jsem ráda, že jsem zdvihla zadek.

Zapisuji si, co si pamatuji, až se jednou vrátím k čtení.

- Petroušku, běžím uličkou k policajtům. Tam se potkáme. Poběžím pak nahoru do kopce.

- Jj, jsem u pultu, kupuji kočkám maso.

Jsem ráda, že se hýbu. Mažu tak rychle, že mi za chvíli volá, kde jsem.

- Peťuš, já už jsem na sídlišti.

- Prosím tě, než já zaplatím, ty seš skoro doma.

Řehtáme se.

Pořád se s ním řehotám.

Dobrou noc!