Páteček - pracovní. Nadmíru pracovní :-) Tak jednou, no
Můj den. Beru si do postele mobil, ještě na hodinku… Zvoní. Na desátou jsem měla začít. Pak až o půl třetí a v půl páté. Dnes nepracuji. To jen výjimečně. Paní se ptá, zda by mohla. Mohla. Na jedenáctou.
Obstarat kočky. Okénko u kamen áááž večer. Paní je tu. Cítí se lehčeji, menší. První měření nebývá nic moc. Ano, není. Na centimetry se zmenšila o hodně.
Konečně dorazily balíky se zbožím. Konkrétně s velkou formulí. To se ještě nestalo, aby chyběla. Tentokrát čtrnáct dnů.
Rychle chlebíček. Kdo se mě ptá, jak ho dělám, neodpovím. Natočila jsem video, co všechno v něm měním. Kvasnice na kvásek. Tím pádem gramáž mouky zcela jiná. Mouku pšeničnou na špaldovou. Těsto hedvábné, krásné. Kyne pro rukama. Povlažit slanou vodou. Naříznout nožem. Po upečení znovu povlažit slanou vodou. Bochníček na ukázku. Krásný. A moc dobrý. Poledne. Petroušek volá.
- Přerovnáme to dřevo?
Pátrám v hlavě, o jaké dřevo se jedná. Dělám, jako že vím. Ale nevím. Sonduji.
- A kolik toho je?
- Asi na hodinku.
- A proč?
- Abychom měli dvě koje prázdné. Přivezou nové.
Rýži namáčím do octové vody. Vyplaví se arzén. Vařím v ní cibulku se zapíchanými hřebíčky. Krůtí prsíčka. Zelenina. Petroušek je tu. V klidu obědvám. Zapíjím muškátem.
- Tak pojď, jdeme. V šestnáct patnáct přijde paní a večer jdu do divadla.
Přerovnáváme polena. Nejprve asi dvě řady krátkých. Zbylé asi tři řady lancochů. Péťa podává, já rovnám. Jak rovnat různé délky! Vždycky mě okřikuje, ať nevyrovnává až ke střeše. Dnes naopak pobízí. Poslouchám ho. Všechno se vešlo. Mohou přijet. Uf. Hotovo. Docela dřina. Mám raději skládání a rovnání. Jdu si mixnout výživu do svalů. Píšu paní SMS, kde je. Zapomněla. Už je tu. S sebou svého Šimůnka. Předškoláčka šikovného. V březnu byla smutná. Prý budou mít víc práce na úřadě. Druhá starost - chtěli jejímu malému šikulovi v MŠ navrhnout odklad. Pletl si souhlásky a samohlásky. Včera nebo předevčírem tu byla učitelka z MŠ. Lezly jí oči z důlků tak, jako lezly mně. Divila se, kde chtějí po dětech v MŠ rozlišení hlásek. Jasně, hošík je bystrý. Zvládnul u zápisu tolik úkolů! Přeříkává mi dlouhatánskou koledu. Zpívá písničku. A jde do první. Bere to zodpovědně. :-) Na krku medailičku za jízdu na kole.
- Mami. Pojedu s tátou na kolách. Ty ne.
- Já ne?
- No tak taky můžeš. Pojedeme okolo zmrzliny.
Ptám se:
- Dostalś ode mě koledu?
- Dostal. Děkuji.
Jeho maminky se ptám:
- Máš hodně práce?
- Mám. V osmi lidech obsloužit 360 lidí denně. Někdy mám čtyřicet lidí. Jen razítkuji. Hvězdičkuji telefon, aby mě nerušil v hovoru. Někdy podle složitosti s někým hovořím hodinu. A telefon pořád vyzvání. Lidi lžou, útočí.
- Jak hvězdičkuješ?
- To máme v práci na telefonu, aby nerušil při hovoru s klientem. V půl sedmé jdu domů úplně vypnutá. Nemluvím.
Šimůnek se hlásí o slovo. Hlásím se taky. Zmátla jsem ho. Zapomněl, co chtěl.
- Já budu mít brzo narozky.
- A kdy budeš mít?
- No to za dlouho, tak za tři roky.
- To ne.
- Tak za čtyři nebo za dva.
- Za tři měsíce.
Umí na kole, má medaili. Umí malovat. Zpívat. Písmenka…
Mám pro Šimůnka autíčko. Vždycky, když mu něco dám, třeba naši Herbalife tyčinku, jen se mu zablýsknou plamínky radosti v očích.
Kdysi jsem učila na učilišti. Ředitelka kultík osobnosti. Nad ní nebylo. Opravovala i vývoj pravopisu. Tvrdila, že dřív se psalo tak a tak. Nepsalo! Žvanila. Ona vystudovala chemii. Já jazyk český. Dělala mě nešťastnou. Ředitelka Zeměkoule. Všude byla. Od všeho měla klíče. Znala všechny obory. Supermanka. Maminka – zpovědní vrba. Uměla mě u klidnit, když jsem si k ní jela postěžovat.
- Víš, ty nesedíš z její strany stolu.
Nerozuměla jsem. Až když jsem si sama sedla do ředitelské sesle, pochopila jsem, co měla na mysli.
Od včera mě ještě nepustilo rozhořčení na zavřený úřad. To není absolutně myslitelné. Zamkli se v mraveništi.
Šimůnkova maminka mi vypráví, jak to chodí s lidmi na úřadě. V pondělí s někým dohovoří, co a jak. Má u stolu klienta. Okem vidí, že jí ten pondělní píše. Nemá čas si mail přečíst. Za chvíli druhý mail. Rozdělá si ho. Na chodbě čeká ještě sto lidí. Volá tomu z mailu.
- Prosím vás, včera jsem vám všechno řekla. Mám tu lidi.
- Tak teda promiňte. Ale já tomu vůbec nerozumím.
- A čemu přesně?
Další mladá maminka s dětmi. Prý je manžel nezvěstný. Hledá ho policie. Vždycky se hledá manžel jako platitel alimentů. Zželelo se nebožačky. Úřednice se jde zeptat, co by se jí mohlo poskytnout. Žadatelce zvoní telefon. S někým hovoří. Dvě úřednice za sklem slyší hovor.
- Vy jste hovořila s manželem!
Přiznává. Ale prý neví, kde je. Vtom se otevřou dveře. Manžel s druhým dítětem čekal na chodbě. Ona lhala!! Obelhávala úřad.
Paní má v poledne půl hodiny na oběd. Lidi vidí, jak paní obědvá. Nemá zázemí. Stejně na ni dorážejí, jestli by… Někdo jde zítra do nemocnice. Někoho bolí koleno. Jedna paní prosí, jestli by ji ještě nevzala.
- Ale paní, já mám teď pauzu.
- Prosím vás. Mě bolí nohy.
Zželelo se staré paní. Místo oběda bere její lístek.
- Ale vy jste přišla ve tři čtvrti na dvanáct! Čekáte dvacet minut. Lidi tu čekají tři hodiny!
Když poslouchám, co práce teď na počátku roku musí zvládnout, zamýšlím se… Vidím práci úřednice ze strany za přepážkou. Co mi Vesmír chtěl sdělit? Abych nebyla přísná v souzení. Ne. Abych nesoudila? Soudit nelze. Ještě si popřemýšlím…
Jdu chvilku k Petrouškovi do pracovny. Žofka hned vyskakuje ke mně. Muzláme se.
- Jdeš do divadla.
Utíkám vybrat pračku. Vymáchat prádlo v octové vodě. Pověsím, až přijedu.
- Dnes tam budeš včas. Je za dvě minuty sedm.
Mám ráda Petrouškovy jedovatosti.
- Po tobě jde ještě támhle ten pán. Nejsi poslední.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-044-26-hrali-dobre-pro-me-neoblibenou-hru
Vystupuji. Ve foyer ještě hluk. Vedle mě dvě místa volná. Hrají naši ochotníci. Ach, nemám ráda Garciu Lorcu. Nemám ráda Dům Bernardy Alby. Snad to přežiju. Příležitost pro jedenáct žen. Krásně narežírováno. Moc hezky. Hrají se vší energií. Tanec, hudba. Perfektní. Mohli by konkurovat profesionálům. Jsem za celý den ušlá. Horko těžko držím pozornost. Už ať je divadlo za mnou. Konečně. Potlesk. Domů. Venku se teprve šeří. Nádherně zpívají ptáci. Mám ráda večerní cesty naším městem. Dobíhám domů už se tmou. Svítí tu lampičky. Vítají mě obě kočinely. Jdou se mnou domů.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-04-26-kockohry
Chvíle hry. Žofka skáče do výšky jak jitrnice. Směju se. Mourek není suchý patron. Zapojuje se do hry. Po jeho způsobu. Z leže. Žofinka se honí jak blázen. Cvičí. Najednou v Mourkovi chytnou saze mládí. Začne lítat domem jak šus. Péťa se diví. Takhle ho nezná. I kocour má své dny!
Jdu ještě pověsit prádlo do zahrady. Vytřít. Vyčistit okýnko u kamen. Zatápím. Možná naposledy. Venku se trošku oteplilo. Zapomněla jsem Šimůnkovi říci, že ta holka, ta paní, která kdysi vyráběla moduritového pejska, už není. Že byla také učitelkou. Také ředitelkou. A byla moc milá. Příště.
Vše.
Dobrou noc!