Páteček. Relaxík. Na kafíčko k rodičům :-) A na Brutálek
Páteček. To jsem si ho teda užila. Ale moc. Těšení - krásná energie. Tetelíš se. Všechny buňky hrají příjemnou energií.
Měla bych zajet na kafíčko k mamince a tatínkovi. Dlouhý rozjezd. Okolo poledne jedu. Nejprve nákup. Kde jsou brutálisti? Málo jich tu je. Ptám se prodavačky u pultu. Ukázala rukou, kam až jich mají. Nad hlavu! Nevěřím svým uším. Můj zákazník... On ke mně běží a já řeknu, že ho mám až nad hlavu? Snad ne! Další zvrácenost doby. Jo kdybych se zeptala stánkařů, kteří nabízejí své zboží v pevnosti, tohle bych neslyšela. Šílenost doby. Vlastně normálnost. Prodavačka v řetězci z prodeje nemá ani vindru. Kdežto stánkař usiluje o co největší prodej, protože se mu plní váček s penězi.
Nic neříkám. Jen se rozpačitě usměju. Ano, učebnice psychologie. Prý rozpaky zakrýváme smíchem. Právě jsem zakryla rozpaky nad neobchodním sdělením. Netuším, že svůj nákup včetně tvarohů, 200 g másla ve slevě - to je láce 50 Kč!!, kouska kýty ve slevě pro kočky a dalšího tovaru podléhajícího zkáze - nechám až do rána nedotčený v tašce. Protože TĚŠENÍ! Nesu si dvě kytice růží. Měla bych to souvětí překopat. Dlouhé. Nesrozumitelné. No jo, jenže mám skluz. Tolik fotek, tolik nahrávání, psaní...
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-08-12_Cestou_na_kaficko_k_mamince_a_tatinkovi_-/
Vybírám si cestu alejí. Tudy jsem často jezdívala na cyklostezku. Za maminkou. Vlastně už jako studentka jsem tudy čtyři roky klusávala ráno na gymnázium. Teď jedu v prostiměru. Zastavuji, fotím stany pod náspem cesty. Na konci bude asi zase sprcha. Jo, a je tam fronta na sprchu. Na mostě dva. Jedu opa-opatrně. Oni as nevědí, že jedu já a že tak tak projedu zábranou proti vjezdu těžkých aut. Asi se kochají soutokem Labe a Metuje cestou na Brutal. Na hrobě slunečnice odkvetly. Oživuji hrob novými květy. Dnes růže. Ometám. Zapaluji všechny lampy. Chvilenku s tatínkem a maminkou....
Jedu domů. Mrknu vlevo. Do Krkonošek. Sněženka není vidět.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-08-12_Cestou_tam_jsme_potkali_mexickeho_Indiana/
Přijíždí Linda. Nechávám žehlicí prkno žehlicím prknem. Jdeme. Na kraji cesty do areálu potkáváme Indiána.
- Lindo, zeptej se...
Ano, je z Mexika. Bydlí nyní v Americe. Myslím v NY. Z nějakého stánku nás oslovuje kluk ve slamáku a županu. Vtipný. Řehtám se. Fotí se s Lindou. Spěcháme dál. Na akreditaci sedí skvělá Moravanka. Brňanka. Vtipkujeme - Brno - Pha. Jako se kočkuje Hradec a Pice. Chlubím se, jak jsme uvízli u Brna na hodech. V Lipůvce. Ve vedlejší vesnici hody. Moravské. Skvělá pohostinnost. Dobroty. Paní nám zkracuje čekání na Shindyho. Ukazuje obrázek překrásného kroje pro svou dcerku. Nechala jí ušít už šestý. Ten vyšívaný skvost přijde na dvacet tisíc.
Za chvilenku, kterou trávíme s vyřizováním vstupu, přijelo a odjelo několik sanitek. Jezdí sem jak na běžícím pásu. Nehoukají. Jen svítí.
Shindy je tu. Zařizuje akreditaci Lindě. Jsme v areálu Brutalu. Nechává nás chvíli bavit, brouzdat, objevovat. Odbíhá. Testuje nový plastový tuplák. Zkouší, jestli ho bude brát systém.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-08-12_Setkavani_s_lidmi_na_Brutalu/
Procházíme se, rozhlížíme. Náramky, korálky. Asi šest metrů na panelu.
- To jste navlékal sám?
- No, motorovou pilou.
Dáváme se do hovoru. Vykupují zboží z chráněných dílen. Vydělávají tak. Jsou tady od nás z nedalekého města. Ťuk, pár větiček, hesel.
- Mámo, ta je naše!
Jeho žena opodál prodává cizincům. Máme radost. Nás probuzených je víc, víc a ještě víc.
Nechávám je obchodovat. Fotím si vtipné orientační cedule Underground Square, Lemmys´ Street... Oslovuje nás dlouhovlasý pán. Dáváme se v hovor. Přivolává manželku. Stojí kousek dál s dcerou. Zas naši... Vyprávějí o nedocházce dcery rok a půl. O podpoře mateřského jazyka. Prý jí řekli cash - prosím? Česky. :-) Prý je tu třicet procent Čechů, zbytek cizinci. Žerou tu komáři. Loučíme se. Prohlížíme obchůdky s šátky, je tu i tetovací salon. To se mi nelíbí. Ale proti gustu žádný dišputát. Ti tetovaní nemohou na magnetickou resonanci. Táhne jim to kůži. Míjíme Čajovnu. Vodní dýmky. Nabíjecí body - je jich tu rozprostřeno, aby si lidi mohli nabíjet náramky. Hospůdky, bary. Nekonečná ulice jídel všeho druhu. Smráká se. Svítí tu umělé měsíce. Dekorace dokonalé. Postava barokního lékaře se zobákem. Ovce. Joj! Dokonce vidíme tajemný průvod. Strašidelný. Černé postavy vedou dvě lidské ovečky na řetězech. Brrr. Shindy se prý nikdy dolů do kasemat nedostal. Prý dlouhé fronty. Tam bych nešla. Strašidelný dům nebrat. Nestojím o vyděšení, až bych se strachy počůrala. :-) Odpočinkové zóny. Ticho. Jen z dálky hudba. Další scéna. Neměla jsem o ní ani tuchy. Myslela jsem, že tu jsou jen ty dvě velké. Chvíli posloucháme. Vcházíme asi do bývalého autoparku. Velké klenuté brány, železná vrata; tudy projel náklaďák; nádherné chodby. Jedna cihla jako druhá. Takhle nás chce mít systém - cihly ve zdi. Procházíme labyrintem. Nevíme, kde nás to vyplivne. Dáváme se vlevo. Unikátní stavba. Jak ji mohli vymyslet, narýsovat, zbudovat v době, kdy měli kružítko a úhloměr? Vycházíme ven.
- Mami, to zas znovu obejdeme.
- Aha. Tak vpravo.
Uhýbáme se jinokolu. Aleš z umělecké kolonie bastion tam přetváří staré cyklooře na jinokola. Zastavují. Aleš má mladého řidiče. Už jsme ho viděla na kraji Brutalu jet pevností. Rikša. Někoho vezl na okružní jízdu. :-)
- Prosím!
Čistí sedátko. Zdráhám se.
- Ale my jsme dvě.
- Prosím, obě! Odveze vás, kam si budete přát.
- Tak my bychom teda chtěly k nabíjárně.
Veze nás k maringotce, kde se nabíjí náramek. V celém areálu se za peníze nenajíte, nenapijete, nic nekoupíte. Podpora odstranění hotovosti. Už asi rok dva zas platím v obchodech penězi. Chci hotovost zachovat - je to moje svoboda. Na Slovensku Tatra banka zavádí "zkušební" měření uhlíkové stopy. Už jsi moc nakupoval. Nemáš nárok vybrat další peníze. Je za tebou velká uhlíková stopa. Nemáš nárok si zaplatit vlak. Ne, ne. - Takový hezký zkušební projekt kreditů, jako mají v Číně. Ještě víc vypracovaný. Bavil ses se sousedem - nepřítelem zřízení? Kredit dolů. Běžel jsi na červenou na přechodu? Než doběhneš na druhý chodník, kredit dolů. - Jenže tady v BA je to jedinečná bezpečná možnost placení. Lidi u sebe nemusí mít peněženky. Nabíjí si deset tisíc a za festival z nich odčerpávají. Zbytek si buď vyberou nebo nechají na opravu pevnosti nebo na dětskou onkologii.
Jsme tu. Předrndil s námi i vysoký chránič kabelů na cestě.
- Děkujeme!
- Tady se neplatí! To máte gratis.
Nabíjím si náramek dvěma stovkami.
Vedu Lindu do kina, na kraji je bar s absintovou limonádou. Zas se fotím na chodbě u beránka a sochy barokního doktora se zobákem.
Píšu SMS. Odpověď Shindyho, jestli trefím do absintového stánku, kde jsme ho včera s jeho asistentkou našly.
- Netrefím. Jsme u stánku 33b
- Zůstaňte tam.
- Jsme u dvou měsíců.
- Dorazím.
Vracíme se k stánku 33b dlouhou ulicí nepřeberného množství občerstvení. Je tu. Jdeme k pódiím. Jé, naši sousedé. Zdravíme se. To je náhodička. Z jejich bytu mají louku před nábytkem jako na dlani. Z druhé strany kuchyní slyší kapely taky jak na dlaní. Shindy vtipně poznamenal:
- Ale máte to bez obrazu.
Bavíme se o ceně. Sousedka říká, že má důchodcovskou.
- Takové pasy neprodáváme. Jen junior.
Možná mají lístky z roku 2019. Hm. To byl předpokládaný nárůst energií o 10-15% procent. Jak to bude letos, čert ví.
Vede nás okolo dvou obrovských pódií, stejdží, do zákulisí. Back stage. Přísné kontroly. Se Shindym máme cestu volnou. Stejně jak vlčáci koukají, jestli máme náramek. Aspoň očima. Až druhý den se dozvídám, že bychom měli mít buď žlutý nebo červené označení - fotografové.
No! Už jsem zas v rauši. Vidím pódium s bubeníkem mlátícím do bicích jak hluchý do vrat. Kouřová clona. Extáze. V kotli se vaří ruce lidí - jak kapři. Stojím v úžasu. Takhle se dá zhypnotizovat dav. Davové šílení. Taky mě vtáhli.
- Shindy, chtěla bych tu ještě chvíli zůstat. Máte čas?
Shovívavě přikývnul.
- Tihle budou hrát ještě deset minut.
Fotím si rozpis, kde někdo začerňuje odehrané kapely. Nová kapela se chystá na vedlejším podiu. Tam stojíme. Pod ním už se hromadí lidští kapříci v kotli.
- Kdo to je?
- To je kytarista skupiny.
- Jak se jmenuje?
- SUFFOCATION
Neznám. Ale přisedám ke kytaristovi cizokrajného vzhledu. Za chvíli se jeho hlava bude zmítat v rytmu hudby; copánky mu budou lítat okolo hlavy. Nakonec se fotím s celou kapelou. Mají ještě do vystoupení čas. Jeden z nich má narozeniny. Happy Birthday!
Už jdou na scénu. Na stage. Hm. Anglikanismy. Vymýtit. Jsme v Čechách. Už jsem v transu. Bubeník si nekryje uši. Ten na vedlejší scéně si na konci sundal sluchátka. Všichni muzikanti i zpěvák tančí u hry a zpěvu v pohybech dopředu dozadu dopředu dozadu. Není to složitá choreografie. :-) Stojím štronzo. Tady vzadu by mě bavilo stát půl dne. Nesmím zdržovat. Vydáváme se druhou stranou okolo scény za hrazení do davu, pódium se chystá pro další kapelu. Loučíme se. Děkujeme.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-08-12_Z_backstage_jsme_se_loudaly_do_dvou_do_rana_domu/
Pomalu se loudáme domů. Jé! To je ale náhodička. Naši sousedé. Kdybychom se s nimi chtěly setkat, nepovede se to. A takhle náhodou dvakrát za večer. Z koncertu se pomalu trousí lidé. Nehlučí. Jé, kluk v županu už je bez županu, láká nás přisednout. Pouští si svou hudbu. Dává nám hudební hádanky. Co si dám já? Otyken.
- Jak se to píše?
Ukazuje mi na telefonu. Ptá se, kterou. - Ukazuji na tu zimní.
https://www.youtube.com/watch?v=CqwrwwOzVcQ
Je z Valašska. Pracuje v modré bance. Česká spořitelna. Hovoří o ní s despektem. Nic lidem nedá zadarmo. - Už jdeme. Začíná mi být chladno. Nemám povědomí o čase. Zastavuje mě mladá paní. Vzdává mi hold. Za co? Za ten dnešní příspěvek na FB. Aha!
Je mi 66 let, žili jsme tu s armádou, vojáci pochodovali, zpívali, obchody prosperovaly. Nikdo si nestěžoval! Brutal vítám jako oživení města, obchodníci si přivydělají. Lidé okolo našeho domu chodí potichu v noci do stanů, lidé nás zdraví. Hudbu slyším na zahradě a letos jsem festival navštívila. Je mi 66, bylo to energizujicí. Příjemná atmosféra, milí přátelští lidé. Když tu čtu stesky, myslím si něco... Lidi budou pořád skuhrat a vymýšlet, na co si ještě stěžovat. Štve Vás čistota? Rozčiluje Vás ukázněnost?!! Lidi házejí odpad do pytlíků. Nikdy na louce u nábytku nebo v naší ulici nezbyde ani papírek. Vse vysbírano v pytlích. Lidi si mohou vzít stany u pytlů. Cizinci je nevlecou zpátky. Nechápu tu stežovatelskou rétoriku. Raduji se z léta, z deště, ze slunce, z úrody, hodných lidi, z hudby, ze zvířat... Krásné dny ve festivalové atmosféře! Ať se tu návštěvníkům líbí! Organizace vic než perfektní! Děkuji za ohleduplnost! Dobře dojeďťe do svých domovů v bezpečí s neobvyklým zážitky! Žiju festivalem!
Někdo mě tam vykolejil košík, když jsem nakupovala v Kauflandu. Hned jsme mu to tam vysvětlila. Prý lidi nemohou spát a mají v pět vstávat. V pevnosti není nic slyšet. K nám tady dolů do hradebního příkopa se to nese. A co? Spíme jak dudci. I můj Petroušek! A to mi někdy říká:
- Hasni.
- Nehasnu. Nech mě uspat. Musím se učíst.
- Hasni!
Někdo tam do komentů vznesl mohlo by se říci rasistický dotaz:
- On někdo v Josefově vstává do práce?
Hned tam nějaký šťoura dává petici.
Lidská blbost je neomezená. Město má z BA výhody. Tolik opravených hradeb, prostor... Místní mají zisky. Všechny penziony, hotely, motely obsazeny. Co to ty lidi vede k nenávisti? My bydleli nejdřív nad hospodou, šílenost. Hlavně když se loučili. A po přestěhování naproti hospodě. Hrůza. Zahrádka. Noční výkřiky loučení. Taxíky... A to nebylo pět dnů! To bylo dvacet let!
S paní hovoříme, nevím jak dlouho. Prý mě obdivuje za mou urputnost při nenošení roušky. :-)
- Když vy znáte ty zákony a vyhlášky.
- To se naučí každý!! Ve vlastním zájmu!!
Dozvídám se, jak mě jedna minda pomlouvá. Má máslo na hlavě. Zlý nespokojený člověk. Rozkazuje ve své rodině. A nemá tam štěstí. Rozhádala děti a jejich partnery.
- Ona vám závidí, jak vypadáte, jak se strojíte.
Směju se. Řehtám se.
- Ať ke mně přijde, zhubnu ji.
- Jak se nabíjíte?
- Chodím bosa. Mám bezva muže. Raduji se ze slunce, z deště, z koček, ze života, z úrody... Dělám si ochranné vajíčko. Nabíjím se. Zpívám si. Medituji.
- Fakt jste pořád taková?
- Fakt jsem pořád taková. :-) A když potřebuji nadávat, jako mě dnes naštval ten prevít na FB, jak psal proti BA, tak nadávám. Vykřičím se. Někdy si krásně pobrečím. Ale snažím se pomáhat lidem. Být hodným člověkem. A když mě někdo nasejří, tak ho nakopu tak, aby se ke mně už víckrát ani nepřiblížil. Nikdo si na mě dovolovat nebude. JSEM SVOBODNÁ LIDSKÁ BYTOST. Letos v zimě si na mě dovolil jeden matlák v divadle. Dotkl se mě prstem. To neměl dělat! Může být rád, že na něj nezaútočím soudně.
Paní má s sebou legračního, sympatického přítele.
- No to byste ale musela dát...
- Pokladní v Lidlu, zdravotní personál, policisty... A že bych se na ně nevykašlala. To by mi bralo energii. Ať si to srovnají se svým svědomím. Pokud mají!
Řehtáme se. Bavíme se. Šli na koncert. Ale už je asi půl druhé. Jdou s námi k městu. Jediní, kdo tu hlučí, jsme my. Míjíme stánky s vonícím jídlem. Nikdo už nekupuje. Všichni jdou spořádaně ukázněně do postelí. V Šoubráku sedí na obrubníku chodníku masa lidí. Ptám se davu:
- Kam jedete?
- Plís?
- Jo to jsou němí! Aha! Neumějí česky! To jsou suveréni. Když jedu do cizí země, aspoň se naučím jídelní lístek.
- Mami, tady staví autobus na Trutnov. Neumíš číst?
- To jsem si všimla. Ale myslela jsem, až po Brutalu. Mají tam někde psané autobusy do Phy, do HK.
- Ne, oni nesehnali ubytování tady, tak jezdí dopoledne z TU a v noci zas tam.
Valím oči. Kutálíme se dolů z pevnosti. Dvě hodiny. Natahuji fotky. Klimbám. Usínám po čtvrté hodině. A dnes splácím dluh.
Byl to zas zážitkový den!
Dobrou noc!