Páteček

Páteček, nedělám. Dnes výjimka. Moc lidí. Na desátou paní. Milé oči. 53 let. Usměvavá. Sympatická. Obezita. Mám se klientovi věnovat čtyřicet minut. Noví mají mou péči daleko daleko delší. Paní vybrala kompletní stravovací plán. Odečítám navíc slevu z poukazu. Klient s poukazem v hodnotě 700 Kč dostane ode mě navíc ke službám zdarma wellness test kondice v hodnotě 450 Kč. S vysvětlením údajů. Dospěla jsem. Peníze nejsou důležité. Přijdou přesně tak, jak mají. V čase i výši.

Profesí vedoucí školní jídelny ve vzdáleném městě.

- To je náš poklad - školní jídelny.

- No, už asi ne.

- Plníte spotřební koš. Dodržujete výživové hodnoty. Nepoužíváte margaríny. Mastíte máslem.

- To jo, ale maminky dávají dětem velké svačiny v den, kdy vaříme něco, co jejich dítě nejí.

- Nejí? Nakopat maminku, že to toleruje. Jí se všechno! Děti jsou tlusté právě od toho, že jedí nevhodně. Kdybyste věděla, jak to mají ve Finsku. Vybrali mě jako skvělou manažerku. Letěla jsem na týden do Finska. Navštěvovali jsme učiliště, lyceum, mateřskou školu nebo základní, vysokou. Oběd - postavené krabice s mlékem. Na lodně nějaké blůmy - v dubnu, to tam ještě sněžilo. Boršč. Na střední byla lodna naplněná listy zeleného salátu, prosypáno hráškem. Ale ten se nedal chytit. Bramborová chemická kaše. Takové pilinové obdélníčky obalené ve strouhance. Fialový hnus bez chuti a zápachu. Vrchol jejich školního stravování.  

-No, jeden hošík ve čtvrté váží, tak, no, kolik?

- Šedesát kilo?

- To víc. Má tak jak já, takových sedmdesát. Všechno se na něm klepe. Odporně. 

- Odporné. A rodiče ho šanují, že?

- No, maminka mi povídala, že když byl malý, špatně jedl, že jsou rádi, když teď jí. Ale on jí jen to, co mu chutná. Prý hrách, čočka je hnus.

- Luštěniny jsou to nej NEJ nejzdravější, co mohou dostat. Děláte osvětu?

- Asi by to bylo marné.

- Nebylo. Sejmula bych je.

- Oni nejedí polévky.

- Vždyť se říkalo...

- ...polévka je grunt.

- Přesně tak. Polévka je předkrm. Příprava na trávení hlavního jídla. Dnes lidé polévky nejedí. Jí se v průměru o dvě třetiny víc než před třiceti lety. Lidi jsou obézní. Nevědí proč. PROTO. Maminka by potřebovala... Přinejmenším shodit. Aby byla vzorem pro svého syna. Dr. Marion Flechtner Moorsová z univerzity v Ulmu nám říkala, že dítě podvědomě kopíruje maminku. Je-li matka obézní, chce ji dohnat. Taky nám tehdy na tom lékařském tréningu říkala, ať se neradujeme z obrovského novorozence. Doroste do mastodonta. (Řekla to ušlechtileji.) Ukazovala lahvičky coca coly z padesátých let, z další a další dekády. Dnešní obrovské plastové lahve - mor! Ledničky dřív - maličkaté. A dnes óbr skříně. Nabádala nás, abychom vždy dbali, aby dítě mělo vyhrazeno místo, kde se jí. Nikdy ho nehonit s jídlem nebo pitím po bytě. Teď si sedni. Teď jíme. Teď pijeme. - dodržuje se to? NE! Maminky chodí za dítětem, div že neprosí. Nedodržují se základní pravidla. U nás doma se nesmělo nikdy říci o jídle fuj. Neexistovalo. To by člověk slíznul lepáka. Asi před deseti lety jsem přestala dodržovat maminčinu šablonu o dojídání:

- Kdo dojídá, toho na vojně nezabijou. - U nás se už nemusí dojídat hned. Až za chvíli. Nezahazujeme...

Mrkněte na

MARION FLECHTNER-MORS | Prof. Dr. | Ulm University, Ulm ...

Našla jsem tu i náš vědecký a poradní tým lékařů. Ročně projdu dvěma mezinárodními lékařskými tréningy. Pyšním se pěknou sbírkou certifikátů. 

Ukazuji tabulku úbytku vitamínů, minerálů, fytoživin mezi lety 1985-2002. Tedy skoro před dvaceti lety. Tehdy byl v průměru úbytek živin přes osmdesát procent. Dnes? Jíme prázdné ovoce, zeleninu. Po zelenině nikdo neztloustl. Je hladová. Prázdná. Lidé si myslí, že v zelenině jsou vitamíny. Nepatrné zbytky. Velmi nepatrné. Hnojení anorganickými hnojivy likviduje půdu. Z neplodné půdy nemůže kořen natáhnout rostlině vše potřebné. V posledních hodinách před dozráním se tvoří díky sluníčku a kořenovému systému vitamíny. Netvoří. Půda je ztvrdlá. Krusta nedovolí přírodě čarovat. Podtrhávání. Transport....

Paní odchází. Skládá mi hold. Měla bych ještě pracovat. Mně se nechce! Je páteček. Odpoledne letí. Chci stihnout banku, obchod, mamku. Nejprve za maminkou. Banku až po zavírací hodině. 

Cestou u závor fotím přes stromy slunce. Překrásné scenérie pro oko. Na hlavní cestě zastavuji na odpočívadle. Vyskakuji. Fotím Chloumek, Prašivku. Maminčinu krajinu dětství. Dnes krásně nastříkali vrstvy jedů a jedovatého hliníku. To zas bude večer na FB západů slunce. 

Odpichuji se od kraje. Ještě kousek po divoké cestě, sjíždím do Černožic. Dnes mohu parkovat, kde chci. Pracovníci odjeli za svými rodinami.

Květuška slouží.

- Tady máš mamku. Ona je dnes nějak mimo.

Ona je mimo už několik let.

- Ona tě čekala, a když nejdeš, chce se svlíkat, že půjde spát. Vendulko, podívejte, Irenka přišla. Já jsem vám to říkala, že přijde. 

Maminka spráskla radostí ruce.

- To jste hodná, že jste mi ji přivedla.

Beru maminku na konec chodby. Obdivujeme západ. Slunce, samozřejmě. 

- Mami, co je támhle za kopce? 

Ukazuji směrem k vesnici jejího dětství. Ta první Černožice, pak si děda odvedl babičku do Neznášova. Mamka hůř vidí. Kopce v zapadajícím sluníčku poznala.

- Mami, ty už špatně vidíš, ale na Chloumku je vidět přes stromy i kostelík.

- A támhle tím směrem je skořípecký mlýn.

Asi před pěti lety jsme se u mlýna byly podívat. Jezírko na dvoře bylo za mamčina dětství i dnes. Ukazovala mě, kde složili pytle s obilím; v zadní části mlýna je vynášel mlynář Pácalt už s namletou moukou.

Chvíli luštíme. Mamka dostává kafíčko. Delisu. Hořkou. Tu mívala vždycky doma. Pro mě. Už mnoho let jsem ji neochutnala. Nevábí mě. Palmové tuky, bílá mouka.

Květuška přináší talíř s palačinkami. Krásně naskládané tři hnusy z bílé mouky. Nevzala bych do úst. Leda kdyby byla válka. (O jídle se neříká fuj.)

Západ je neodolatelný. Ještě že letadla dopoledne pilně stříkala. Během chvíle zatáhli sluníčko za šedivou peřinu. Odpoledne se mu podařilo duchnu protrhnout. Na obloze je patrná setba jedů v rovnoběžných vrstvách.

Vracíme talířek s palačinkami. Odnáším zbytek delisy.

- Běž se podívat, jestli mám zamčený byt.

- Máš.

- Ale teď tam někdo šel.

- Nešel. To sestřička roznáší léky.

- Ale oni mi to tam vyberou.

- Nevyberou. Nic tam nemáš. Drahocennosti jsi mi dala.

- Bylas teď u mě v bytě?

- Jo, zalila jsem ti petrklíč. Už kvete na zahradě čemeřice.

Vedeme takový zmatený hovor. Ale maminka to asi nevnímá.

- Pojeď už ke mně.

- Mamko, tady je hezký výhled.

- Je to tu jak na vídrhoci.

Beru ji do jejího křídla. Do pokoje; nazývá ho bytem.

- A tady mě necháš?

- Tady bydlíš.

- Tady?

- Květulko, prosím tě...

Volá na ni paní. Květuška kluše s prádlem z jiného pokoje. Tam má už umyto. Jde obléknout nahou paní. Slibuje, že pak hned vezme mamku.

Už od dveří mamce slibuji, že na ni Květuška nezapomene.

- A co když jo. Co když přijde až v devět. A já chci spát.

- Mami, je šest. Květuška musí v sedm domů.

Jedu. Loučím se. Děkuji.

Stavuji se v KIKu. Kupuji krávoviny. Růžová srdíčková světýlka. Položím je na větvičky na sáňky k lucerně. Ať je přes plot vidět hezkost. Lidé se tu rádi zastavují. Zkouším několik hadříků. Nakonec si je nevezmu. Skříně nejsou nafukovací. Korálky.Navléknu si nárameček. Baterie. Taštičku růžových dekoračních knoflíků. U pokladny hlásím:

- Já nic nepotřebuji.

Maličká miloučká slečna pokladní se usmívá.

Já vím. Ale je to hezké, že? 384 korun. 

Kaufland nechávám stranou. Nechci ani koutkem oka zahlédnout můry od lahůdek. NECHCI. Znechutily mi před Vánoci nakupování. Nezaslouží si mě. Lidl. Ovoce. Banka. Půl osmé. Domů. Zatápím.

- Péťo, nelyžujeme, neplesáme; jak se ti to líbí?

- A je, zas tě něco posedlo.

- Posedlo.

Nemluvím. Fakt na mě něco sedlo. Večeře. Odstrojit věnec z dveří, věnec maminčin. Vlézt na půdu. Ty vorle, to je krabic, krabiček. Lezu dolů.

- Mně už se nechce nic.

- Tak běž spát.

- Neraď. Taky ti neradím, ať nečučíš do těch kulatých nesmyslů.

Píšu.

- Jdu spát. Dobrou noc!

- Peťuš, až půjdeš v noci kouřit, vypni prosím tě srdíčka na sáňkách.

- To víš, že je vypnu.

Píšu. V houpacím křesle. Poslouchám Třináctou komnatu Juraje Kukury. Nevěděla jsem. Myslela jsem. Tak teď už vím. Budiž.

Potichu se zavírají dveře.

- Peťůůůš? Tys už zhasnul světýlka?

- Jak jsi i nařídila.

- Nic jsem ti nenařídila. A prosím tě, šel bys mi hodit polena do ohně? 

- To víš že šel. 

Odchází.

- Tady světýlka. Tady je plno světýlek.

Předpokládám, že je to pochvala. Hned to dodělá. Na vysvětlenou. 

- Tady to je jak v márnici.

Řehtám se. Takový jeho zvyk. Pochválil mi bílé krajkové podkolenky.

- Tobě to sluší.

Nadula jsem se. A zase splaskla, když dodal:

- Vypadáš jako Hitlerjugend.

Nezabili byste ho? Já si ho nechám.

Dobrou noc!