Páteček
Jeden den jako druhý. Vůbec nevím, který den je právě na programu. Všechny rituály den co den stejné. Sluníčko - stále září. Kdy už přijde déšť? Kdy přestanou sypat?
Pracuji. Zase se ozvala obrovská řacha. Nebyla stejná, jako ta předevčírem večer, ale zadunělo to hrozivě. Pod zemí? Nad zemí. Letadlo? Stíhací letadlo? Na radaru dvě malinkatá letadélka nad naším krajem. Na obloze zdánlivý klid. Vojenská - nejsou radarem předváděna.
Rozhovor na dálku s paní. Loučíme se. Odesílám z Herbalife balík.
- Z vás zase šla energie! Vy umíte nabíjet.
To já jsem nabitá. Celý den. Ale večer mi bimbá hlava. Obzvlášť, když si sednu do houpacího křesla ke kamnům.
Mně se dnes nechce pracovat. V pondělí je taky den, jdu péct buchtu. A s chutí. A ráda. A s láskou. Dnes odpoledne přijde druhá snaška s mrňátky. Těším se.
Všimla jsem si, že když se raduji, těším, tetelím štěstím, pečení a vaření mi jde samo. Nepřipálím, nezničím, vše se daří. Jo, a na fotkách se objeví ORBy. Vždycky je pak najdu na monitoru počítače.
Popletla jsem si předpis. Chtěla jsem upéci buchtu navrchu s ovocem a želatinovým přelivem. Pozdě, pozdě - hotovo. Neva. Krémík. Experimentuji. Zamíchám do něj šlehačku. Opatrně, opatrně... Povedlo se. A ovocíčko na čokoládový koberec navíc. Ze zbytku ovoce namíchám ovocný - salát? Zkrátka do mísy broskve, jahody, třešně... To není kompot. Ale salát taky ne. Mám skrojek měkkého chlebíka. Aby stačil, upeču ještě bochníček. Vatový.
13.15 hod. Skyp s maminku. Dnes máme do za pět minut dvě čas. Protahujeme se. Chytáme energii do dlaní. Jmenujeme prsty.
- Na ten čtvrtý si nemohu vzpomenout.
- Nosíme na něm prsten.
- Prsteníček.
- A vyjmenujeme je znovu?
Mamka unaveně přeříkává.
- Mami, a teď dny v týdnu.
- Pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota.
- Jeden chybí.
Přidává neděli.
- Mami, který den je druhý?
- Nevím.
- Mami, staroslověnsky vtoroj.
- Úterý.
- Mami, zazpívej mi tu krásnou písničku. Když jsem šel v Pze...
- Zpíváme...
- Mamko, budeme chvilku luštit?
Luštíme.
- Už to skončíme.
- Mami, chtěla bych, až tě uvidím, abys mě poznala, abys mluvila... Kam ty teď půjdeš?
- Já půjdu do kuchyně a budu jen sedět a koukat.
Maminka je dnes protivná. Nedivím se. Přes stroj, virtuálně, bez doteku. vždycky ji vařím kafíčko...
- Mamko, až ta debilní karanténa skončí, tak i kdyby na chleba nebylo, přivezu si tě sem do zahrady. Aspoň jednou. Povozím tě tu. Ukážu ti kytky, všechno, co tu bylo za tebe a čemus dala základ... Mami, divej, tady ten dům jsme postavili. Vidíš ho? Chvíli jsi tu s námi bydlela.
- Vidím.
Ale neví. Nepamatuje si. Loučíme se. Jsem vysátá. Naprosto vysátá. Jak handřička. Dobíjím se. Zvonek. Už jsou tu. Nosím do zahrady. Mrňousek mi nese krásnou kytičku chudobek. Podává tlapku. Přeje. Pak už mě moc nechce. Jen dědu Péťu. V nestřeženém okamžiku ho rafnu, opusinkuji, pozlobím. Ječí, kvičí, křičí; myslím že s radostí jen hraje. Vnučinka nese druhou kytičku krásně uvázaných sedmikrásek. A přání. Hezky vyzdobeno. Úhledně napsáno. Děkuji. Snaška mi donesla originál kreslenou kartičku a stejný obrázek na zrcátku. :-) Jsem hračka. Nechci si zrcátko vyndat z pytlíčku. Na focení si ho prohlížím... A šup do pytlíčku...
Krásné odpoledne pod hliníkovým nebem. Do prčic, když už to skončí?! Teplo, ale jak foukne od hor - pociťujeme chlad z Obřího dolu. :-) Zní mi v hlavě maminčino - dokud bude na horách sníh, punčocháče! Žádné podkolenky! - Teď ve stáří si to říkám o něco důrazněji. Dodržuji zásadu: Na podzim nosit co nejdéle letní oblečení. Na jaře co nejdéle to zimní.
Končíme. Už se musíme rozejít. Skvělý den.
Sedám k FB. Pročítám... Pohybuji se tu v komunitě vcelku rozumných lidí s přehledem.
Čtu u kohosi čísi komentář:
Mára Marek Víš o tom, že se jako stát budeme účastnit bojových operaci v Mali!!! Budeme tam bojovat za francouzské zájmy pro německé korporace.
Tak tak: Poprvé budeme okupanty a agresory.
Dnes jsme se zrovna se snachou shodly v tom, že naši vojáci nemají v zahraničí co dělat. Naši ambasadoři mají svou ochranku. Tam je armáda funkční. Amerika uzavřela mírovou smlouvu s Talibanem - tomu vůbec nerozumím. Ale chápu, že udělali pápá... Tím pádem žádná vojenská mise do Afghanistánu. Konec hlídání makových polí. Ano, někudy se droga musela odsud dostat. A škodovkou to určo nebylo.
Na svém výletě dala Rita na FB fotky z litomyšlského zámku; moderní hnusy v zámecké zahradě. Neosobní. Strohé. Plastová lavice. Sochy Olbrama Zoubka naprosto nesnáším. Lidé si nechají líbit instalace hnusů. Nikdo si nedovolí zaprotestovat proti modernímu vyjádření umělce. Nebo spíš - lidé nevidí, neslyší, mají plné zuby třísměnného provozu a práce v montovně. Ať si každý sochá, co chce, ale za své. Města przní svá prostředí. Obrázek symbol - ještěr žere dítě... A zrovna ve čtvrti Ďáblova kuchyně... (Dnes jsem si prohlížela značku Alfa Romeo - strach, taky ještěr žere dítě...)
Mila Vodesil Helena Heclová no v
Praze mame take dobre kousky od umelce Cerneho.Deti na zizkovske vezi maji cody
jako zbozi ktere kupujeme.Svaty Vaclav na zdechlem koni v pasazi Lucerna..To
vse vyzaruje energii,jsou to zarice ktere ovlivnuji prostor.Uz chapete
kdo nam chce skodit.
Jeste bych mohla pokracovat o umeni v Praze,treba sousosi
ktete moci na Ceskou mapu a take dva na lavicce kde sedi muz a divka kleci s
hlavou v jeho rozkroku.No proste hnus ktery je placen prave temi stejnymi jako
vsude jinde.
No jo, proto musel být zářič Koněv zákeřně zlikvidován. A tyhle hnusy zářící do našeho podprahového vnímání - ty mají v Pze své místo.
Vtipný obrázek vraha Gatese v modelu (žlutá barva Q anon) Guantanamo.
Čas běží, čtu, prohlížím, hlava mi krásně padá. Dnes - jdu spát. Ráno v devět se školím. Ne, nebudeme nervničit (rusismus), jestli mi to tentokrát ujede. Zítra v devět zasednu na zahradě nebo ve své pracovně, venku má být zima, a budu se vzdělávat... Těším se.
Prožila jsem hezký den!
Vy taky. Možná o tom nevíte. Prožili.
Ať je zítra zas tak hezky. Třeba s deštěm, větrem, zimou, nepohodou. Jaký si to uděláš, takový to máš.
Dobrou noc!
P. S.
Při šmejdění na netu jsem na Tartárii pročítala dlouhý text. Kousek z něj:
Pápež vždy reprezentoval Vatikán, ktorý približne 650 rokov kontroloval dianie Sveta. Je zodpovedný za VŠETKY vojny tohto obdobia, za všetky genocídy - vrátane Indiánov a Slovanov, ostatné národy nevynímajúc.
Kto to bol ten posledný pápež? Jedno musí byť jasné - človek sa nemôže stať pápežom. A jezuiti sú výkonnou zložkou tejto neľútostnej mašinérie.
Symbolika Vatikánu ešte bude nejakú dobu doznievať, ešte sú ľudia, ktorí pápeža podporujú.
V týchto dňoch vypršala dlhodobá kontrola jezuitov nad Zemou, bez požehnania Vatikánu sa nič nemohlo uskutočniť. A dnes už možno obnoviť ZSSR, ale aj ČSSR a ostatné krajiny Východného bloku. Prečo? Pretože Zem patrí Človekom, Človečenstvu.
Je v podstate jedno ako Zem v skutočnosti vyzerá, teda či je guľatá, plochá, či akákoľvek iná. Zánikom moci Vatikánu zaniká nadobro Morské právo, ktoré bolo produktom Vatikánu. Bolo anulované v Astrále našimi Silami v Montserrate len niečo pred rokom.
Všetky národy Sveta sa týmto stávajú skutočne nezávislými od moci Vatikánu a môžu sa vrátiť k svojim prvobytným hodnotám.
Ale takýto návrat k pôvodným hodnotám nebude vôbec jednoduchý proces. Desiatky pokolení sme boli držaní pod koncepciou Vatikánu. Za toto obdobie nám agresívne premývali mozgy, a to až do takej miery, že dnes sa to dostalo až do génov.
Väčšina obyvateľstva Zeme dnes sú bioroboti - a to nemáme na mysli tvarov, zmeskov a ostatných parazitov. Čím sa líši biorobot od Človeka? Už na prvý pohľad je zrejmé, že nie je schopný odlíšiť pravdu od lži. Stačí ho chutne nakŕmiť, poskytnúť možnosť mäkkej postele a ďalšie "hodnoty" podobnej, trojčakrovej úrovne.
Biorobot nie je hlavne schopný sa učiť. Aby znovu nadobudol schopnosť sa učiť, musí sa narodiť a vyrásť mimo pôsobenia systému vatikánskej koncepcie. My všetci sme v tomto systéme vyrástli, preto aj pomer tých, ktorým dochádza, čo dnes treba robiť zodpovedá pomeru k celkovej populácii. Len malá časť nášho národa je schopná samostatne rozmýšľať. Biorobot dokáže iba reagovať na určité symboly, spúšťače psychoprogramov, alebo na určité špecifické slová, následkom čoho vo svojich pamäťových bunkách vyvolá špecifické schémy chovania sa a zodpovedajúce reakcie.
A to už nastal neuveriteľný čas, že sme po právnej stránke svobodní - budeme používať formu "svoboda", nie novotvar "sloboda". Formu "svoboda" sme ešte nie tak dávno používali - nájdete ju aj u štúrovcov. Koreň slova "obod" v staroslovienčine znamená "(železná) obruč". Nie sme viac zviazaní železnou obručou, sme svobodní.