Když je pátek sobota...

Páteček. Od rána mám sobotu. Bude půlnoc. Stále mám pocit soboty. Asi tím, že je tu Linda. Prohrnula sníh. Šla jsem se proběhnout bosou nohou do závějí. Klouže to. 

Volám Mourka, Zrzku. Sytím je. Mourek si nepředstavitelně váží tepla, péče, domu... Hlavně misek. Rozvalil se na můj podnožník. Dobrá. Leží na stejné úrovni jako Zrzka na gauči. Za chvíli se rozvalil lachtan jeden na mém křesle. Něžně ho ukládám do koše u kamen. Asi mu je malý. Za chvíli mě Linda volá podívat se na medvěda v mém křesle. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-12-10_Dnes/

Obě pracujeme. Ona na svém. Já taky. Máme promo akce. Tak do toho! Vyháním Lindu ze své pracovny.

- Běž k Péťovi.

- Když ty máš větší stůl.

- A slunce, viď?

- Jo.

- Vybrala jsem si lepší pracovnu. Slunnou.

Celý den korigujeme naše tři číčany. Kitty smrtelný strach z Moura. Mour dnes nocoval moudře venku. Kocour gentleman. Ve dvě nad ránem si řekl a šel. Oddychla jsem si. Musel by spát na terase. Co já mohu vědět, jaký kočičí mejdan se tu v noci koná.

Kitty domácí Zrzku vcelku snáší. Jen bublá, spouští hrůzu, ale klid. Zrzka kočka mírová. Snese všechny hosty ve svém revíru. Micicinda loni v srpnu - dej jí pánbu věčnou slávu, kam se nám poděla! - loni z boudičky vystrčila hlavu a vybouchala ze schůdků ke svému domečku nádherného tygrovaného loudila. Zkrátka mu dala najevo, že tady mu pšenka nepokvete. Pak se 29.10. ztratila. Přivezli jsme si zrzavého mírotvůrce. Snášenlivá. Nevadí jí hosté. Mluvící a komunikativní stvoření. Vždycky má poslední slovo. Vr.

Poledne. Petroušek. Dvakrát se mi trefil do hovoru s klientem. Světlo mého žití na mě myslí a já si myslím, že spolu jdeme mnoha životy. Tak se mi to nějak mihlo v mlze.

Linda asi před měsícem přivezla dietní dort. Jablečný. Okusila jsem. Myslela jsem, že koušu do ananasu. Ne, jablka to byla. Dnes si ochutnávám. Kupodivu, ač vím, že je jablečný, zas jím ananasový. Sytý. Čas oběda. 

- Mami, co si uděláme?

- Já měla dort. :-)

Učím ji vařit v thermomixu. Těstoviny a la carbonare. Ač je sobota, doháním práci. :-) Vždyť je přece pátek, že? Sedáme k obědu, právě se vrátil Petroušek z práce. Gratuluje Lindě k narozeninám. Mele mu kafe. Já zalévám horkou. Chvilku sedíme. Zas se rozprchneme po svém. Mourka jsem asi dvakrát vystrnadila nenápadně do sněhu. Ať se chlapec stále drží ve formě. Ztrojnásobil svou velikost, žere z leže, tak ať se maličko hýbe.

U práce mezi hovorem stále poslouchám FB. Miluji štvavé konspirátory. Dávají informace. Pavel Zítko připomíná smrt dr. Noacka. Včera ve dvaadvacet hodin měl pohřeb. Prohlédla jsem si video s ním z listopadu minulého roku. Při živém vysílání přednášky mu gestapo rozrazilo dveře. Shodili ho na zem. Řvali na něj: Wie haist du! Tiše a vylekaně odpovídal: Andreas Noack. Fuj. Jak za války. Černé uniformy. Nemělo je SS? Aha, takhle chutná moc! Sice blbí, ale se zbraní. A ne ledajakou! Stanfordský vězeňský experiment; jeden z největších zlomových okamžiků moderní psychologie. Sedmdesátá léta minulého století. Zrovna jsem čas trávila nevědomá na gymnáziu. V paměti mám stále zapsané inkvizitory v černých uniformách.

https://www.denik.cz/cesko-a-eu/grafen-vakciny-covid-andreas-noack.html

Hledám jeho křestní jméno. Čtu v meinstreamovém Deníku dehonestující text. Prý se konspirátoři baví... Prý ho někdo zabil, když zveřejnil nanožiletky v krvi. Největší evropský odborník na oxid, lépe řečeno hydroxid grafenu. Odhalil, jak to chytří vědci od Pfiseru vymysleli, aby nevyděsili stádo. Jeho žena popisuje příznaky dálkově řízené technologie při jeho zkolabování.

Včera jsem se ptala klientky na její neteř. Studuje zdrávku. Z devětadvaceti devatenáct zabodnuto. Vyzvídám, jak to dopadlo s neteřinou spolubydlící. Pamatujete? Po kočko přijela rychlá... Holčina má jednu ledvinu. Maminka v dobré víře nutila své dítě... V srpnu kočko, v září povadlý koutek. Nemohla mluvit. Bolest hlavy. Motala se. Prý ji vyvolali měsíčky. Něco s krví? Odčerpání? Teď má holčina cystu na mozku.

Myju chodbu. Mám tu své hezkosti. Otírám prach. Leštím. Aranžuji Vánoce. A stále poslouchám. Na Zákonech bohatství Tomáše Lukavce se vracím ke Stanfordskému experimentu. Tomáši Lukavcovi na tři dny blokli účet. Asi za rozhovor s dr. Pekovou. Přehrávám se krátké úderné vysvětlení JUDr. Rajchla. On a dr. Mrázek měli být u té káči zaprodané Jílkové. Dr. Rajchl na ni podává stížnost za nevyváženost v jejím pořadu. Dr. Rajchl se omlouvá, proč dnes nebudou s Tomášem vysílat. Blokace. Zve na plánovaný rozhovor u Tomáše, jen co mu účet odblokují. Poslouchám, jak na vrátnici ČT dr. Mrázka nechtěla ochranka pustit. Cvičený mravenec security prý dostal příkaz - nevpustit. Hosté u Jílkové si údajně vymínili, že tam zkrátka zástupce práva       JUDr. Rajchl nebude. :-) Systém praská. Oni se v české bruselské lži TV normálně báli, že jim to tam právník a doktor z alternativní lékařské komory rozcupují. A teď nevím, jestli na Cimpr nebo Campra? Jak se ta komiksová postava jmenuje? Šlape si to po jazyku. Samozvaný cenzor s IQ tykve. Jak to říkal Shakespeare?

- Vymknutá z kloubů, doba šílí. 

Dodávám: A s ní lidé. 

Pavel Zítko dnes vyzýval - odhlásit TV i R. Neinformují prý objektivně, tedy porušují zásady. Nesleduji. Nevím. Dr. Rajchl dokládá zvůli. Nenervuji se svatou bednou! Máme náhradu. TV ŠALINGRAD. - Ještě umýt jednu polici. - Ve dvacet si k leštění pouštím info, jaká byla opravdová situace v nemocnicích během lžipandemie. Hovoří hranický propuštěný primář Ctirad Musil a zdravotní sestra Martina. On též členem paralelní lékařské komory. Jednadvacet - Šalina. To už mám vytřeno.

Nenechám se znepokojovat. Už spouštějí hrůzu jen z nozder zdechající kobyly. Snad i slepému už je jasné, co se tu děje. Včera článek na Parlamentních listech - Perte to do nich - nesmíme to vylít. Bylo jim jedno, kdo měl modernu, dostal Pfisera... Netušili, že bude potřeba jedné, dvou, tří, čtyř... teček.

Petrouškův tatínek prý říkával: Samochtějícímu se křivda neděje. Chceš nosit roušku? Nos. Chceš se zabodat? Nastav paži. Chceš umřít? Zemři. Jen se nezapojuj do stanfordského pokusu.

Pustila jsem před půlnoci Kitty do sněhu. Dva trhači leží doma. Jeden na gauči, jeden hlasitě oddechuje přes své tuky u mých nohou.

Zdravotní sestřička na Messengeru mi přeje hezké sny. Opětuji. Moc jí to sluší. Přeji, aby měla klidnou službu. Tedy aby lidé v noci dobře spali. Někdo tluče na buben. Co to? Jdu se podívat. Nikde nikdo. Večírky se letos nekonají. Aha! Tady je ta bubenice. Malá černá. Za dveřmi sedí Kitty. Zapomněla jsem na ni. Bezelstně ji zvu dovnitř. Probíhá podél spícího tygra. Jen stihla zachrastit, prsknout a už mizí v pracovně. Kitty, promiň! Až se z toho Mour rozkašlal. Asi vzájemná alergie. :-)

Ráno jde Petroušek do Kolbenky. Chodí s obrovským nadšením. Před třiceti lety majitel fy s šedesáti, třiceti, deseti lidmi. Sám u sebe se vyučil černému řemeslu. Voda, plyn, topení. Po letech firmu prodal. Deset let pracoval jen na sebe. Voda, plyn, topení... Při stavbě domu - vodu a topení si zavedl sám. Natáhl se do montérek. Jak já to nesnáším. O to víc jeho vášeň. Libuje si v modelech s laclem. Ukazoval mi boty s pevnou špičkou. Musela jsem obdivovat. Upadne-li mu něco na nohu, nezraní se. A brýle s ledkami po stranách. Svítí si na práci. Poslední dva roky se nechal zaměstnat. Energetika. Koupil jim šéf. Vše, čím je k Vánocům obdaroval, bylo mi s láskou předáno. Nejspokojenějším, nejpracovitějším, nejsvědomitějším a nejloajálnějším pracovníkem. Přijímá mé vtipkování o bandasce a Kolbence. Mám hlavu v oblacích. On je spokojen. Já taky. Než šel spát, chystal si ten svůj modrý mundur.

- Peťuš, kam jdeš?

- Tys´ mě neslyšela?

- Asi slyšela, ale zapomněla.

- Vždyť jsem Ti to hlásil. O víkendu mám hotovost.

- No jo, když já mám dneska sobotu. Zmátlo mě to.

- Hlavně, že trefíš domů.

Naše láska. :-)

Dům ztichl, zhasl, hřeje, přede, voní, svítí jen svíce...

Dobrou noc!