Páteční

Sedím v houpacím křesle. Podvečer. Pozoruji zahradu. Svítí nádhernou zelenou. Jasnou. Překrásnou. Jarní. Neopakovatelnou. Slyším cinkat závory. Jsou od nás daleko. Kdykoli nám jede "přes zahradu vlak", bude pršet. Slyším na železňáku vlak. Jako kdyby jel pod oknem. Tak zas se zalije zahrada. Zatím to nevypadá.

Prožila jsem nádherný dník. Do postele jsem se vnořila se svítáním. Pamatuji, když jsme se ve vlastivědě ve třetí čtvrté třídě učili o šlechtických sídlech, jak nám soudružka učitelka Vítová říkala:

- Děti, šlechtici vstávali až třeba na oběd. Chodili pozdě spát... Poddaní na ně pracovali...

Tolik desetiletí to držím v mysli. Snažím se chodit brzy. Se slepicemi nikdy. Abych nechytla jejich moresy. Ale aspoň do půlnoci, to bych mohla zvládnout. A nezvládám. Ale abych nebyla jak ti šlechtici. Prodlužuji den. Petroušek několikrát nakoukne:

- Pojď už spát. Neponocuj.

- Já přijdu, já přijdu... Už to, Peťuš, skoro mám.

Lebedívám si u ohně. Pod vlivem maminčina odchodu z domečku si zkrátka ukládám každý okamžik strávený v našem domě do mysli. Nasávám ho. Užívám si ho. Nevím kolik času na to ještě mám. Užívám si noc. Jsem sova. Miluji světýlka, svíčky, lampionky, tmu. Jen v období smrti Karla Gotta, smutku po něm,  jsem musela mít světelnou energii. Moc světla. Pohřebním rituálem, odeznívajícími kroky hradní stáže s Mistrovou rakví na ramenou po dlažbě katedrály našich králů pod písničkou Už z hor z zní zvon... se můj amok ztratil. 

Dívám se do posledním sluníčkem podsvícené zeleně zahrady. Ticho. Jen tikot hodin. Pohupuju se. Mám splněno. Petroušek odjel pro mléko. Za chvíli přijede klientka pro jídlo. Je krásná. Říkám jí Tereza Kostková. Terezka skutečná je nádherná, miloučká, ale ta moje je štíhlejší. Má skvělou postavu.

Ozval se telefon. Konec večerní siesty.  Vnuk! Ráda ho uslyším.  Pozítří má narozeniny. Kdy oslava? Nemůžeme se shodnout v termínu. Zítra - nee. Petroušek má sejšn na kurtech. 

- Luki, počkej chvilenku, propojím nás s dědou.

Třístranným hovorem domlouváme termín. Budeme slavit až skoro za měsíc. Jupíí. Stále se máme na co těšit! :-)

Jak to bylo dnes ráno? Jo, zas naše kočičí mraucalka dorážela. Včera to bylo zvenku dovnitř. Dnes opačným směrem. Horší. Protože mi může packou ťápnout do obličeje.

- Mňau! Vstávej!

Hned zmizne, jen ocas se mihne! Drzá. Otravuje. Copak neví, že dospávám?! Okřikuji ji. Probouzím se na devátou. Micinka na okně. Natočená hřbetem ke mně. Dává najevo uraženost.

Protahuji se. Shazuji nohy s postele. Hm, natočila se čumáčkem. Vzala mě na milost. Nejprve snídaně pro ni. Pak já. Pampelišky. Odkvetly. Jejich kořeny jsou vynikající. Včera i dnes jsem přidala k listům žabinec.

Čas i já - oba kvapíme. Makám. Pomohu dalším dvěma novým klientům. Ještě upéct chleby. Na čtrnáctou už musím být v Černožicích. Šílenost. Normálně bych přijela, jak bych to stihla. Ne, já jsem objednaná mezi 14. a 15. hodinou. Jako střílí se z toho, jestli mi maminku svezou ven ve dvě nebo v půl třetí? Jdeme ven. Jsme nežádoucí. Odmítající jedovaté přiblblé vládní rituálky.  Tak tedy přes čtrnáctou vlak nejede. Kmitám, jsem jak stonožka. Zadělávám na chleba. Balím košík. Chci stihnout chlebík vzít s sebou. Máslo, med, horkou vodu na caro, cyklo láhev s čajem.

Budík - připomínka hovoru. Odkládám o deset minut. Chleby v troubě; budík znovu; pracovna. Volám. Paní zrovna na ulici. Jde na pohřeb svého strýce. Cukrovka ho porazila. Jasně, tuky... Jsem v presu, hodí se mi, že i ona. Dohodnuto. Za deset dvě. Ireno, prkýnko s chlebem, nůž, jeď! Z auta volám. Vzala to brr prolhaná.

- Dobrý den! Ustrojte mi maminku, za pět minut čekám u výtahu u kaple.

- Už je ustrojena.

Zodpovědně musím napsat: Pečovatelky jsou většinou vševědoucí udělající, milé, ochotné.  Děkuji. Plní. Parkuji. Maminka přijela. Je smutná. Vyjíždíme ze vrat.

- Mamko, co kdybychom se stavily u holiče? Objednám tě.

- To už nestihnu.

- Mami! Tohle nechci slyšet. Mamčo, vezmeš mi košíček. Vidíš, támhle mám auto. Počkej tu.

Maminečka, ten skvělý silný anděl mého života. Věchýtek bezmocný. Na vozíku. Noženka zlomená. Zchátralý sluch, zrak, zoubečky měla vždy pořádku. Maminka - jiný člověk. Nikdy neklesala na mysli. Ani můj Petroušek nikdy neklesá. Světlo mého žití! Vesmírný pane, děkuji za něj!

Pusu, pohlazení. Košík na klín. Kadeřník by nás zdržel. Vydáme se na lavičku.

- Mami, dobře ho drž! 

Na chodníku na prkénku krájím dva krajíčky chleba. Prkénko s bochníkem vracím do kufru. Jedeme.

- Maminko, pojedeme dnes na hřbitov. Tam nebude tak dout.

- Aspoň to budu mít blízko...

- Mami, žádné takové!

Už druhá morbidní poznámka. Pořád mi říká, že noha drhne. Zastavuji. Kontroluji. Vše v pořádku. Chjo, jako s kozou na ledě. Mlčím. Ani nemukám. Trpělivě.

- Mamčo, teď přejedeme koleje. Minule jsem tam uvízla. Tak se drž.

Sjíždím na cestu. Vozík přetlačím bez karambolu.

- Mami, jsem dobrá! Zvládly jsme to, viď?

Najíždím na chodník. Asi zůstaneme na lavičce. Měla bych jít najít hrob s maminčinými předky. Více méně loni v létě jsem náhodně našla bratrance na FB. Psala jsem tu. Milovaná Zlatka má sestru. Lajkla nějaký příspěvek s mou bývalou klientkou. Mrkla jsem na jméno, obrázek. To by mohl být dávný Petr. Bratranec od babiččiny sestry. Zrovna dnes jsme mluvily o jeho babičce. Byl hin. Věděla jsem tolik věcí, tolik soukromostí. Divil se. :-) Oo něm až jindy. Na hřbitově leží jeho i moje prarodiče. Svět je malý. Tak ten hrob bychom našly. 

- Mamko, co kdybychom si sedly zas tady na tu lavičku? Chceš se podívat na vlak nebo směrem k habřinské škole?

Vybírá si pohled na cestu. Držím ji za ruku. Má ji chladnou. Hřeju ji.

- Mamko, uvařím ti kafíčko a zahřeješ si ručenky. Není ti zima?

- S tebou je mi moc krásně! 

- I mně. Znám tě nejdýl na světě.  

- Můžu se napít?

- Spálíš se. Dej pozor. Po lžičkách.

- Já to ale touhle rukou neumím.

Pomáhám přendat horký hrneček do druhé. Lžičku do ruky. Cvičíme jemnou motoriku. Mažu chlebík, dávám soustečka s medíkem. Prokládám malinami. Brblá. Kyselé. Ale krásné. Skleničku s tvarohem ji dávám do ruky. Cvičíme, cvičíme. Nenápadně. Počítáme zase nohy koz a kuřat. Vzpomíná na strejdu Dvořáka. Nebyl to strejda. Byl to její otec. Babičku Julinku napálil. Vzpomněla si. Vždycky o své mamince mluví jako o mamince. ¨

- Mami, víš, kde jsme?

Ví, protože jí to stále opakuji. 

-  V Černožicích. Tady podved táta mámu.

Nejprve nevím, pak si vzpomenu. Udivilo mě táta mámu. Vždycky to byla pro mamku maminka. Babička Julinka se nechala obelstít. 

- Julinko, půjč mi tu naši knížku. Nechám připsat úroky.

Ošustil. Opustil. V manželství ten strejda Dvořák, ale pravý děda, děti neměl. V pracovně mi visí obraz. Pravý maminčin otec a jeho žena. Nesmírně hodná teta Dvořáková. Mamince darovala tolik cenností. Jednou z nich platinový prsten s brilianty - závratné ceny. Mistrná práce z první republiky. Dostala jsem ho za státnice. Putoval dál. Za další státnice. A okotil se.

- Mamko, včera jsem chtěla pochovat. Být malá. Abys mi kradla pusinky... Plná života. Mami, to bylo s tebou bezva. Celý život.

- Buď ráda, že jsi dospěla. Že jsi taková, jaká jsi. Už se nám to krátí. Už tu dlouho nebudu.

Bulím. Mamka taky. Jak dvě plačky. Není proč. Jsme tu. Svítí slunce. Fučí vítr. Maminka vidí kopce svého dětství. Poznala na dálku Chloumek. A Prašivku. Zrak už má zteřelý. Ještě jsem jí ukázala bílou hájovnu u lesa.

- Mami, vidíš, vedle toho keře. Mamko, teď tam jel náklaďák. Teď. Teď! Mamko, vidíš? Kdo tam bydlel?

- Hajnej Kuře...

Jsem zas v pohádce. V pohádce mé maminky. Po těch lukách, kopcích ji vidím běhat jako holčičku. Možná se školou? Možná tam pouštěli draky. Určitě vím, že kousek dál šlapkaly s babičkou po cestě ke Smiřicím, k Jaroměři. U kapličky se zastavily. Dnes je kaplička uprostřed stavby sjezdu z dálnice. Nemuseli, ale zachránili ji. Jenže bude na jiném místě. Už to nebude tam, kde jsem se občas zastavila. V tichu si představovala stíny lidí... Holka, nelituj. Neskuhrej. Dokud se zpívá, ještě se neumřelo...

- Mami, kolik je hodin?

Nemůžeme najít v rukávu hodinky. Balíme. Jedeme zpátky. Zas ta její noženka sklouzla ze stupačky. Nesklouzla, jen ujela. Chápu mamčin smutek. Zpěvníček jsem zapomněla v autě. Nejsem chobotnice. Je toho moc. Neunesla bych vše. Zazpívala jsem jí. Volám do DD. Už jedeme! Vracím košík do auta. Parkuji venku. Abych nějakou veledůležitou Máňu od koštěte nedráždila. Někoho, kdo má pracovat, ale čumí z okna a čeká, až opustím auto. Na hrb mi vlez, nádhero!

Paní Jana už čeká u výtahu. Prý mamce nejdou hodinky. Hledáme na ruce. Nalezeny! Beru je Petrouškovi. V době korona viru jsme neměli přístup k bateriím. Dal jí ze svých použitou.

Pusa. Jedu. Maminko! Mám tě ráda. Opakuji si v autě... 

Obracím se, jedu vesnicí. Na státní zas zácpa. Při koroně cesta volná. Dnes ucpáno. Objíždím co nejdál zasekanou cestu. Vracím se na kruháč. Bez roušky! Pepco. Mám na ramenou pléd. Kdyby někdo náhodou... Fotím pánské triko. Posílám Petrouškovi na Whats App. Volá. Domlouváme se na barvě, velikosti. Další - Kaufland. Tam mě budou otravovat. Pozoruji jedy u vchodu. Lidi odcházejí a strkají tam dobrovolně ruce. Ty vorle! Tomu nerozumím. Kolik jedu bylo rozprášeno, vylito, použito, prodáno!!! Co zásob se ještě musí honem, honem navézt do obchodů, aby prodali na poslední chvíli poslední zásoby. Další příležitost při plánovaném dííívadle na podzim. Ještě Lidl. Taky ve střehu. Chápu je. Aby jim nestrhli peníze za NEČINNOST!

U vedlejší pokladny slyším mladičkou pokladní chráněnou plexiskly jak květinku ve skleníku.

- Kde máte roušku?

Starší paní se provinile usměje. Špitne v autě. Mladá smířlivě pokračuje:

- Já taky stále zapomínám...

Překvapila mě. Mile. Vycházíme ven. Smějeme se na sebe. Dvě babky.

- Už jste na svobodě!

Spiklenecký smích.

Ještě lekárna. Jdu volně. Chodím jen sem. Maminku tu měli rádi pro její humor, veselí, vtip. Občas ji pozdravují. Pro homeopatika. Vevnitř paní. Vychází. Zná mého Petrouška. Neznám ji podle jména. vždycky se ke mně hezky hlásí. Ševelí, jaký je Hrobák unikát. Jasně. Drahokam. Mluvím o útocích. Paní se řehtá. Zná ho. Příliš čestný! I paní magistra se směje. On je perla. 

František Halas: Před usnutím
Ty nevíš, táto, to ti bylo k smíchu,
já viděl kosa na trávníku
zavazovat si tkaničku.
U botky se mu rozvázala,
tahal ji, až se přetrhala,
a víš, že ji ten hlupák sněd?
Kdepak si koupí novou teď?
Žížala! Co ty víš!
Počkej, však ráno uvidíš!! 

Zapomněla jsem v košíku v autě maminčin receptík. Prý stačí zavolat kód... Ať se nemusím vracet. Hodí mi to při rozvážce domů. Rozmýšlím se. Nechce se mi moc do vyzvednutí letroxu nebo eutyroxu. Na Tadescu jsem četla, jak se tu zběsile řežou štítné žlázy... Vzhledem k maminčině věku a kultu bílých plášťů - kašlu na to... Zas by to ten ještě zneužil ve lžích proti mě. 

Doma.

- Chlebík se ti povedl.

- Snědls svačinku?

- Výborná.

Odjíždí pro mléko. Sedám do houpacího křesla. Hledím do zeleně... Jen chvíli... Telefony...

Ťutínek je zpátky s mlékem.

- Uvaříš nám kafe?

Jasně. Jeho bratrovi ráda. Petroušek tam chodí, když o víkendu dospávám. Rychle melu na stoletém mlýnku kávová zrnka. Krájím chleba. Obkládám. Kos už má po koncertu. Sedíme ve večerním chladu. Odjíždí.

SMS:

- Vyrazim.

Aha. Tereza Kostková. Bude půl deváté. Odpovídám:

- OK.

Za chvilku je tu.

Dnes jsem nepotkala jednoho jediného trolla. Dnes to bylo super skvělé! S maminkou smutňoučké. Dává mi cvičení na smutek. Mami, ještě ne. Ještě chvilenku! Kdyby to šlo...

Dobrou noc!