Péct, lepit, krmit kočky, přejmout balíček, zas lepit, věnovat se truhláři a konečně MALOVAT!

Ležím v posteli. Unavená. Jé, schrupla jsem s ntb  na břiše. Něco mi tu hraje. Všechno zavírám. Furt to hraje. Restartuji. Hraje to stále. Probírám se. Co to je?! Aha! Mám tu na chvíli i telefon. To hraje on. Vypínám zdroj hluku. A jsem probraná. Páteček. Už? Tak to jsem ho pěkně prošustrovala. Jak to bylo...

Sedm. Budík. Lezu. Čeká mě oblepit všechno foliemi. To dám. Za hodinku to mám. Jo? Tak schválně! Vedle v domě vrtají. Už to bude rok, co začali rochnit v zemi. Ničit vybudovanou zahradu. Několik let je v majetku cizích. Nájemník z původního domu, k němuž zahrada patřila, si na původní zahradě k domu vybudoval malou botanickou - ježiš, rozumí mi někdo? V třicátých letech si jeden ajznbón postavil činžáček. Čtyři přenádherné bytové jednotky. Elegantní nárožní dům. Nikdy jsem v něm nebyla. Až letos v létě. Pomoci sousedce s maminkou. Dům byl v držení původní rodiny až do nedávna. Byty se pronajímaly. Až staří umřeli. Děti ve snaze vytlouci z dědictví co nejvíce, oddělily překrásnou zahradu od domu. Prodali ji jako stavební. Dům prodali později. Vytřískali. A znehodnotili. Dům - už nemá zahradu k rekreaci. A pozemek. Taková uzoučká nudle. Loni se do té nudle začal vsouvat mega vagon. Napadá mě, jak všichni, kdož mi škodili, skončili...

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-09-16_Snidam%2C_krmim%2C_zadelavam%2C_svacim%2C_lepim/

Tak ještě jednou. Ležím. Retrospekce. V sedm budíček! Od vedle už zas slyším zvuky, hluk, broušení, vrtání. Bože, zač mě trestáš! To se nedá vydržet. Postavili jsme si dům v zeleni. V klidné čtvrti. Užívali jsme si klid. Samotu. Vtlačil se sem vetřelec. Dům nedostal z naší strany zadarmo... Nedal si říct a nedal. Mají pozemků, ale usmyslili si, že nudle, naprosto z památkového hlediska nevhodná k zastavení, bude nejvhodnější pro jejich bydlení. Když má někdo peníze, nic není problém. Tak jo. Jak chtěj vaši, našim je to jedno. Už dávno mohli bydlet jinde. Ale ne. Přáli si trpět. Krvácet na cenách nedostupného drahého stavebního materiálu. Kdybych cítila, že mě někde nechtějí, sbalím kramle, odejdu. Někdo je ale nechápavý. Nějaké Vesmírné zákony mohou tlouci na jeho bránu, bušit, zvonit - a nic. Tak jo. Začali s ročním odkladem loni v jednu říjnovou sobotu. V nejbrutálnější době! Před tím nám ořezali smrk. Zmrzačili ho. To se nevyplácí. Smrk tu rostl dekády let... Byl tu dřív. Tak oni nám budou sahat na náš majetek? Mají, co chtěli. Stavěli v dešti, mrazech. Stavba se rodila v křečích. Prolitá deštěm a sněhem. V červnu se novostavba dočkala čepice. Už může hnojová vlhkost vysychat. Celé léto klid. Copak není? Materiál? Řemeslníci? Peníze? To poslední není problém. Klidně připlatí, přeplatí, oni mi dokážou, že dům dostaví. S velikou ztrátou krve. Jak je libo!

Asi předevčírem mě vzbudily hlasy pod oknem ložnice. Ježíšmarja, co se děje? Aha, vedle chodili cizí po zahradě. Hnus, velebnosti. Musíme se chovat v ložnici tichoučko, aby o pár metrů vedle neslyšeli naše soukromí.

Dnes mě jejich hluk nějak zvlášť neruší. Prý zvyk je železná košile. Jen tu není klid. Zvykáme si. Zadělávám rychle na bagety. Večer se budou hodit. Netušila jsem, že nebylo třeba...

Lezu na štafličky. Potím se. Divné. Že bych ještě nebyla vyléčena? Tři týdny... Oblepuji foliemi obývák, kuchyň... To by nikdo nevěřil, kolik hodin práce to dá. Mezitím přišel truhlář na brzdu u pojezdu dveří.

- Paní Hrobská, vy ty dveře máte nádherné.

- Vyrobil jste je kouzelně. S těmi skly jsou pohádkové.

 - Můžu si je vyfotit, zrovna budu něco podobného dělat.

- Můžete. Jen se pochlubte svou prací. Akorát byly bílé, za deset let změnily barvu na medovou.

Mám to gratis. Tak aspoň oběma truhlářům daruji Herbalife svačinku.

Lepím, lepím. Ty vorle, prý hodinu. Tu poslední! Oběd. Kousek bagetky s medem. Nebe v hubě. V poledne začínám s prvním nátěrem. Všechno jsem si předem ometla, vymetla, očistila, pavouky pochytala. Ale stejně. Občas se mi na štětku nabere pavučinka. Zdržuje. Zrzka se přišla nasvačit. Mourek zmaten. Kde je jeho bydlení? Zrzečka uzobla a ven. Mourečku, taky se jdi proběhnout! Prý ne. Uvelebuje se v koupelně na teplé dlažbě.

Telefon. Kde zvoní? Slézt. Nelézt ho pod fólií.

- Vezu vám balíček.

A jo. To budou dva parfémy. A byly. A malý hrneček jako dárek. Nová vůně.

Maluji, maluji, znovu maluji. Už jsem se přehoupla z kuchyně do prostoru obýváku. Dům se zdá pro nás dva akorát. Ale na malování obrovská plocha.

Telefon. Ty vorle! Je někde zafóliován... Na patnáctou bych měla mít hotovo. Máme jet na výlet. Ne. Asi to nezvládnu. Klušu doplnit vodu. Doplnit barvu. Rychle houstne. Znovu naředit. Klušu, spěchám, chvátám, kvaltuji, metoším, utíkám... S kýblíkem barvy nahoru, dolů. Už slyším Péťu. 

- Kolik je?

- Čtrnáct dvacet.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-09-16_Jedem_na_vylet_-_Zase_nakupovat_-/

No, nevím. Možná. Asi. Jo, to dám!! Konec konců jako všechno v životě. Nevzdávám se. Někdy něco bolí... Někdo mi schází. Tak bych si přála, aby zazvonil. Ale nechybím... Hledám věci, které mi činí radost. U srdce mě stále už druhý den hřeje myšlenka, že první na kandidátce černozadleníků, který vrtal do sochy osvoboditele tak dlouho, až ji odstranili. Smutný pohled... Iniciativec bude asi dost zklamán. Ministerstvo národní obrany po povoleních z kraje!! rozhodlo zamezit obrazoborectví. A kdo zaplatí jeřáb! Asi ta komise, co to rozhodla.  Hanba! Myslím hyenám, které mají život jen díky tomu, že vojska 1. Ukrajinského frontu osvobodila náš kraj. Dokonce jsem se v roce 87 v Soči seznámila s jedním geologem. V důchodu se stal sochařem. Vyřezával překrásné skulptury. Psali jsme si. Po devadesátém jsem byla k němu kritická. Jakou eko spoušť tu nechala ruská vojska... V Soči mi ten milý stařík vyprávěl, jak je lidé v městě Hořice - to je u nás, nedaleko - vítali kyticemi šeříků. Jak byli šťastni, že se zbavili fašistů. A dnes? Fašistická junta nám zas svazuje naše práva, zákony, naši svobodu. Hanba mluvit. A to ještě při točení Musíme si pomáhat mi maminka povídala:

- Za pětistovku jsem křičela hurááá! Ale huba se mi křivila... 

Smály jsme se její prodejnosti. :-) S despektem se vyjádřila o voze osvoboditelů, kteří v záběru vyjížděli z ulice od vojenské nemocnice.

Mami, časy se mění. Nesmíme zaspat ani v roce 45, ale ani v 68., natož v inscenaci představení v 89. Je čas uvažovat konceptuálně!!! Studovat dějiny. Pročítat události. Třídit a vyhodnocovat.

Vyjíždíme. K pozdnímu obědu si beru naši obědovou tyčinku Herbalife.

Jedeme překrásnou podzimní krajinou nejprve do hor. Jánky. A teď na Adršpach.

- Tady jsme před měsícem byly pro ty matrace.

- Aha. Tak to Police takhle navazuje na Adršpach? Pletu si Polici, Teplice, Meziměstí... 

Už jsme v Jiráskově Padolí...

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-09-16_Vecerni_vyjimecne_hamu_papu_nedietni/

Jedeme na večeři. Ano. Dnes se po celodenním maratonu zprasím.

Obsluhuje nás drobná milá šikovná ochotná servírka. Všimli jsme si jí před nedávnem venku na terase. Chválím ji. Slovo dalo slovo. Má u sebe maminku s důchodem asi šest tisíc korun. Nic si od ní nebere. Přes třicet let pracovala v továrně. Pak hlídala na dohodu děti. Za celý život tak málo? Ti, kteří nepracovali vůbec, nevychovali děti, berou od státu na podporách několikanásobně víc. Možná víc, než mám důchod. Zrovna v autě jsme hovořili o nespravedlnosti. Podnikatel si celý život platil minimum. Teď mu stát platí na energie a bezmoc a a a z peněz nás, kteří jsme se poctivě nechávali okrádat, vlastně - kteří jsme poctivě platili celý život. Posledních asi osm let před důchodem jsem podnikala. Odváděla jsem bajoko pět tisíc na zdravotní a sociální. Ještě jsem nic nevydělala, ale státu jsem nasypala pomalu důchod servírčiny maminky! Co ti, kteří skuhrají, že mají málo, udělali proto, aby měli víc! Dnes sociální peřinka hřeje, protože celý život roztáčeli své zisky. Proč si nenašetřili na důchod?! Stát ochotně a rád pase své obyvatele. Dává jim sociální dávky, dotuje na všechno možné - některé - a učí je, že jim stát jako pasák stojí za zadelí. Nejde mi do hlavy, že může někdo mít za celý život práce v továrně šest tisíc. Každý zodpovídá sám za sebe! Proč si lidé nemohou vydělat tolik, aby jim tintili stačily? Uměle vytvářena nesmyslná podpůrná síť. Svět v chaosu a absurditě. 

- Peťuš, dnes budu psát  v posteli. 

- Co to tu tak krásně voní?

- Ty to cítíš? Můj nový parfém. 

- A ty to necítíš?

Raději moc nepřiznávám, že se mi pronikavá vůně nijak zvlášť neprobojovala do nozder. :-)

No, a tak si tu hovím. Píšu. Cvakám, ruším Petrouška. Jdu. Všechna elektronika z ložnice pryč!

Zas jeden hezký den v maratonu za námi. Všechno jsem zvládla. Děkuji, Vesmíre, za sílu, imunitu, kondici!

Zítra ještě zopakuji nátěr a dům máme vymalovaný. Tak mě to napadlo v červnu, když nám udělali elektrárnu. Vymalovat místnost. Pak další, další, další prostory. Hotovo. Děkuji, zvládla jsem.

Ireno, šup, odnes počítač, mobil... A spát! Ať jsi čerstvá na ráno!

Dobrou noc!