Pekelný :-)

Sobota večer. Klid. Krásný jarní den za námi. Užila jsem si ho. Víc a častěji myslím na maminku. Za týden to bude rok, co jsem ji viděla potlučenou a sešitou naposledy. Sem mi vlep a sem mi jednu vlep. Poslední... 

https://www.youtube.com/watch?v=biigDJntU0Y

Víc se dojímám. Asi stárnu. V mládí jsem to pozorovala u starých. Už jsem tam taky. Ale nevadí mi to. Ráda se dojímám. Rozplývám. Slzím. Petroušek mi říká:

- Nesmíš to tak prožívat.

Tak to mě teda za těch téměř třiatřicet let společného capkání, kráčení, škobrtání, klusu, cvalu, běhu, našlapování, vykračování nenaučil. Pod každým slovesem si představuji situace. Většinou je to klidná chůze. Ale občas přecházíme do jiného rytmu. Novinář by napsal: Abychom se vrátili do klidného společného harmonického kroku. A všechny situace prožívám emočně. Krásně - vztekám se, řehtám, vyskakuji si, bráním, raduji se, bojuji - všechno doopravdy. 

To, co já studuji a nasávám, on žije. On to má v sobě. Nemusí se nic učit. Když jsme se seznámili, pořád jsem měla strach, co na nás kde kdo zas šije. Měla jsem tolik špatných zkušeností s lidmi. Vždycky mi říkal:

- Ty máš samonasírací systém. Raduj se z toho, co je teď. 

Stejně jsem s obavami říkávala:

- Peťuš, je dlouho klid Určitě se na nás něco chystá. 

Teprve později jsem začala chodit meditovat, pracovat na sobě, odkrývala jsem, co je karma, co je blok a objevila jsem s překvapením, že žijeme tady a teď. To bylo divení. Trvalo mi to pár let, než jsem vklouzla do poznání. Do radosti ze života. Nejvíc se raduji posledních asi jedenáct let, co jsem vypadla, unikla ze systémového drcení, teroru, manipulace. Ne, že bych to nepociťovala, ale už nejsem otrok na plný úvazek. Už jsem jen osoba určena k vybití. 1620, 1720, 1820, 1920, 2020. Někde jsem viděla loni obrázek, jak tu někdo každých sto let usiluje o - jak je to slovo? Depopulaci. Třicetiletá válka, mor, nemoci, ohrožení Turky, velké války... Neúčastním se strašicích projektů. Vím o plánech globalistů. Neznepokojuji se. Léčba: Nemít TV. Nečíst zprávy. Žiju si ve své bublině. S údivem jsem včera zjistila, že umím chodit skoro dvě hodiny po zahradě, obdivovat, co mi kde kvete, tedy co kde kvete, ona to moc má zásluha není. Dívat se na nebe, poslouchat ptáky, natahovat zemskou pránu, opájet se sluncem. Radovat se s rýčkem, hnojem, vakem na plevel... Na tuhle notu mě v mládí navedl Petroušek. A já ji jen a jen zdokonaluji, piluji, žiji. Mami, a pokračuji tady na tvém a tatínkově pozemku v jeho zušlechťování. Zítra nasadím brambory. :-) 

Své podnikání už beru jen jako hru. Chceš pomoci? Pojď, vysvětlím, nasytím, ukážu. Nechceš? Pápápá! Jdeš po cestičce, která se liší od mé stezičky. Jsem v kondici, jsem zdravá, mám sílu, odolnost. Vnímám. Žiju s radostí. Nic neočekávám. Žiju tady a teď. Večer retrospektivně obrátím kapsy života naruby. Poskládám kostičky do obrázku. Fotečku dne si uložím do archivu života.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-07_Rano/

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-07_Snidane/

V devět školení. Divím se, jak to, že se stále umísťuji mezi prvními. Přitom ostatní věnují podnikání mnoho hodin času. Já už nemusím. Já se vznáším, já si létám. (O Velikonocích jsem stála na šancích. Rozhlížela se, očima hledala útvar, kde maminka naposledy pracovala "u hadrářů" - ve výstrojním skladu. Očima jsem procházela místa, po nichž téměř šestašedesát let tlapkám. Dole pod sebou bývalá pokladna do podzemních chodeb. Ale před tím tam stály skautské domečky. Do U. V jedné části původně loutkové divadélko. Za korunu jsem každou neděli klusala sama na pohádku. Dodnes, když se v zimě na horách tmí, vidím šmolkovou oblohu v loutkovém. To když se v pohádce setmělo. Mám tam takový spoj. Ta obloha s charakteristickým světlem navečer je jen v zimě. A v loutkovém. A v tom loutkovém přetvořeném na klub mladých jsem jako studentka zpívala. Přes cestu měli zahradu Kašparovi. Nenápadný pán, nic neříkající paní. Až od mamky jsem se dozvěděla, že je "kovaná". Stěžovala si - asi u uličního výboru, nevím, kam se chodilo stěžovat - jak jí to obtěžuje, když celé odpoledne pilují v tom divadélku, v tom klubu mladých Já si létám, já se vznáším. A ona to musí donekonečna poslouchat. Docílila svého. Je to jako s odstraňováním soch maršála Koněva nebo sochy rudoarmějce u nás. Sešly se okolnosti a bylo po klubu, divadélku, skautských domečcích. Vždycky tam musí být vůle. Impuls. Někdo musí zatlačit. Zloun. Ničitel. A když jsou vhodné konstelace, i budova spadne na zafoukání vánku.

Zajímavé, kam člověku utíkají myšlenky. No. - V jedenáct končíme se školením. Pouštím si Tobogán. V poslední době mě Cibulka lezl na nervy zatahováním politiky do zábavného pořadu. Na jeho omluvu - Tobogan s Dvořákem, s Jandou a dnešní dvouhodinová oslava devadesátin Pepíčka Zímy - napravila reputaci. U vaření jsem se řehtala, řehotala, slzela, hýkala, bavila se, smála a vyráběla hormony štěstí.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-07_Obed/

Bude půlnoc. Hledám v archivu. To mi za to stojí. Znovu si pořad pouštím. Lidi z normálních dob. Vtipní, slušní, pohodoví a pohotoví. A znovu - bavím se, dojímám, řehtám se, vychutnávám, vzpomínám - to bylo tenkrát, v dětství - Starci na chmelu, Semafor, ABC, boj o pohádky, Princezna se zlatou hvězdou, Yvetta s Milanem. dávný svět minulého století. Yvetta:

- Jo, cvičím, cvičím, když mám jít na podložku, vedle sebe si dávám mobil, kdybych nevstala. Cibulka kontruje - Ve vojenské nemocnici mají pohotovost: Holky buďme na příjmu. Simonová jde cvičit.

Cibulka už bývá někdy neomalený a rádoby vtipný. Jiná generace. Ten už není ze staré školy. Pokora, džentlmenství, seriózní humor - jestli to není oxymóron, mám na mysli humor, který vedli Dvořák s Bohdalovou - to je mu na hony vzdáleno. S původním komentátorem Tomáškem Slámou nemá nic společného. Tomáš, to byl formát.

Kdopak si vzpomene na Pepíčkovu manželku Evu Klepáčovou - Káču z Hrátek s čertem. (Ani ji dnes nevzpomněli. Vlastně jen jednou větičkou - namluvila Nastěnku.) A kdo si vzpomene na autora Hrátek s čertem, obratného spisovatele... Jé, jak to zapadá! Jan Drda a jeho kouzelná Němá barikáda. (Dnešní politici se chodí 5.5. klanět fašistům do Německa. To by se Drda podivil. Aby se náhodou nedostal na index s tím svým vyšším principem.) Doufám, že se nepůjdu zodpovídat, že na svém veřejném webu psala o!!! No jo, mám tady různé čtenáře, někteří jsou i šmíráky.) Cibulka vyzývá Pavlínu Filipovskou:

- Pavlínko, jdeš zpívat.

Pohotově mu vtipně odpovídá:

- To nevylekáš mě, ale obecenstvo....

Zímova dcera utírala prach. Převrhla cenu Thálie. A dnes dostal novou vázu. :-) Josef Zíma byl uveden do Síně Slámy a od prezidenta Herecké asociace Ondřeje Kepky jako jediný získal druhou Thálii za celoživotní dílo.

Aha, teprve teď v noci se mám šanci podívat  na kamery - David Uličník. Na jeho koncertě jsem byla v létě nebo na podzim ve Smiřické kapli. Koncert víc než krásný. 4TET. Jenže tam zrovna terorizovali protizákonně s rouškami. Kdyby kozy věděly, že nařízení a nucení do roušek o půl roku později - právě v tomhle týdnu - Nejvyšší správní soud posoudí jako NEZÁKONNÉ!!! Víte, páni policisti?! Jak jste házeli lidmi po zemi!!!

Stará garda umělců. Vždy vtipní. Veselí. Jak nemám ráda jediný hudební žánr - a to je dechovka, já si s chutí a z plných plic zazpívala závěrečnou písničku Už kamarádi, pomalu stárnem a nad svým mládím jen rukou mávnem. Ona je to Vejvodova Zbraslavská.

https://hudba.zoznam.sk/akordy/piesen/uz-kamaradi-pomalu-starnem/

Pepíček bez holí nemožný, bezmocný, přesto Bravo, bravo, BRAVO!! Všem! 90. narozeniny Josefa Zímy...

https://dvojka.rozhlas.cz/kral-dechovky-josef-zima-slavi-90-v-toboganu-alese-cibulky-8740327

- Jedem!

Už čekají v autě. Ještě vyndávám myčku. Jako vždy poslední do auta. Ale dnes si odpustil - cos´ tam dělala?

Pračku vyberu a prádlo vymáchám, až se vrátíme. Jedeme na májové trhy v Pekle. Péťa si mě dobírá:

- Tak copak jsi pro nás zas dneska nachystala? Nepojedeme do Štěrbovy vily?

Záludná otázka. Trošku se bojím.

- Peťuš, ještě jsem si to teď ověřovala na FB. Konají tam májové trhy. Víš, kudy máš jet? Zákazy, frézování...

- No abych nevěděl, když jsem tam čtyři roky studoval na průmyslovce.

Povídáme si, bavíme se, pozoruji přírodu.

- Peťuš, tak nechceš Waze?

Prosím tě, kdybych ji chtěl, tak si řeknu.

On tuší, jede suverénně. Na obchvatu Skalice se dáváme vpravo na hráz. Aha, už vím, tam někde v dáli se napojíme na cestu zadem od nás.

Nové Město. Krásné. V nějakém místním plátku se už asi rok handrkují dvě jména na radnici a v podzámčí. Vadí mi to. Nové Město mělo hodně a moc průmyslu, kvetlo. Rozvíjelo se. Mělo štěstí na starosty. Na rozdíl od nás. U nás je tradice... V "Nováči" jsem byla s maminkou a jejím přítelem ve fungl novém kině 70 na premiéře Hello, Dolly. Okouzlená gymnazistka - širokoúhlé kino. Průhledná opona se rozevírá, ale na plátně už jede film myslím, nějaký cyklista na starém kole? To byl zážitek. 

Na Rychtě. Sem prý Péťa s kluky chodil na polévku do pochybné hospody, vývařovny, putyky.

- Levá devadesát.

Mám na nohou k šatům polokecky. A bundičku s kapucí. Kdyby začalo pršet. A kdyby nás zastavili na kraji... Kdepak by se na trhy vešlo u hospody v Pekle tolik aut...

- A je tam opravdu něco?

Znejistěl mě.

- Peťuš, je. Ale že nejezdí auta, viď? Pár cyklistů. Jedno dvě auta v protisměru.

- Tady jsme běhávali na tělocvik. Pěkně dvanáct kiláků do Pekla a zpátky.

- Iva zas běhávala na ekonomce v Náchodě na Dobrošov. To je dvanáct?

- Byla tam cedule pět km, jenže než doběhneš ze školy... A to jsme museli stihnout v pětačtyřiceti minutách. Tajdle v tom mírném kopečku zpátky už jsme byli na zvracení.

- Ale to jste neběhali čtyři roky.

- No, skoro každý tělocvik.

- A to jste necvičili?

- V létě jsme hráli fotbal. Ale stejně jsme pořád běhali.

- No vidíš, jakého urzuse z tebe vycvičili.

Linda se vzadu svíjí smíchy.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-07_Majove_trhy_v_Pekle/

Tak, konečně jsme v Peklíčku. A je tu aut! A jsou tu trhy! Už se nepřezouvám do polobotek. Vyzkouším si své boty na squash. Možná si je vezmu v létě do Krkonoš.

Péťa si sedl na kládu. Pokuřoval. Pozoroval cvrkot. Trpělivě čekal.

Zastavuji se u stánku s vykuřovadly, s kartičkami... Kupuji bílou šalvěj v tyčinkách.

- Já vykuřovadla a tyčinky kupuji od pana Rymera. Prodává originály.

- No, my taky. Vidíte?

Tenhle obchůdek Mandala sídlí v Náchodě někde naproti Lidlu. Stavím se tam. Ve vedlejším stánku mají drátkované korálky. Hezké.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-07/

Paní si přivydělává. Nechávám jí za tři kousky. Slovo dalo slovo. Je laborantka. Vyhodnocovala testy.

- To je podvod. Vynálzce testů náhodou zemřel těsně před vyhlášením celosvětového podvodu. 

- Já jsem si říkala.

- Ale na podzim snad už roušky opustí. Budou to zkoušet dál.

- Tak to zas budou přesčasy?

No jo, lidé se účastní na divadle světa jako otroci i jako vykonavatelé. Sem patří i kývající právníci, soudci, učitelé, lékaři, prodavači, divadelníci... Moc se těším, až potkám toho z našeho divadla, toho agilního, který do mě zabořil prst:

- Já si vás pohlídám...

Mohu na něj klidně podat trestní oznámení. A že bych se na šmejda nevyprdla. Soudy nefungují, mozky taky ne. On prozře u Nejvyššího soudu. Má energie je drahocenná. Daruji ji jen tam, kde uznám za vhodné. Na násilníky, debily arogantní hlupáky neplýtvám. 

- Vyfotila sis vodníka?

Tady v Pekle se točila scéna z Musíme si pomáhat. Horst Prohaska - Jaroušek Dušek svádí Marii Čížkovou - Annu Šiškovou. Byly jsme na natáčení v Pekle s Lindou pozvány od mistra zvuku ing. Karla Jaroše. Zvučil mraky pohádek a filmů. Všímejte, u kolika pohádek, filmů, u Policie Modravy najdete jeho jméno. :-) Tady jsem se seznámila s Jarouškem Duškem. Točili převážně v pevnosti. V tom filmu si zahrála mamka. Dostala 500 Kč za den. V závěru filmu se tam někde na setinu sekundy mihne v rozmazaném davu křičícím Hurááá na přijíždějící Rudou armádu. Mamka byla na komunisty, Rusy vysazená. Povídala:

- No, za pětistovku jim to hurá zakřičím.

Dnes se jede premiér naší Ltd. poklonit na den Pražského povstání - co stihli němečtí fašouni ještě postřílet lidí!!! - tak se jede poklonit do Německa. A proč? Co to je?! Nás osvobodila Rudá armáda! To jen pro tu z knihovny, jak se postarala o likvidaci té umělecky nekvalitní sochy rudoarmějce vedle divadla. Já díky němu žiju. A ta míca taky. 

Domů. Vidím na obzoru Sněženku. Nebyla teď několik dnů pozorovatelná. Linda odjíždí. Na chvilinku si jdu dáchnout. Péťa jede za sportem. Jdu sázet kytky. Hnojit. Zalévat. Nabíjet se. Radovat se z přírody a kašlat na pokřivený svět. Tady jsem doma, ať se děje, co se děje. Tady je má vlast, můj domov, Československá republika. Mám na terase naši státní vlajku. Naši trojbarevnou. I s tím modrým klínem, který tam vrazili symbolicky - jako klín.

Dobrou noc!