Pěkné, pěkné! Spokojenost!

Páteček. Tak copak mě dnes čeká? Takové to denní šolichání. Vybrat popel, vyčistit okénko... Prr! Tady změna! Už několik let na doleštění skla používám octovou vodu Ty bláho! Vy Bláho! Já jsem ve skříňce v technické našla tři zapomenuté spraye na leštění oken. Clin. Dva ještě ve folii. Asi nějaká výhodna cena za dva. Uloženo. Zapomenuto. Z dob, kdy jsem nebyla ekologická. Přece to nevyhodím! Vidíte, změny jsou! Není každý den stejný. Včera ještě butel s octovou vodou, dnes připravena na zítra pěnící chemie. A jak voní!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-09_Ranni_souboj/

- Tak holky, jdeme stolovat.

Ó, myslela jsem si, jak to zase bude jednoduché. Není. Kitty smutně nadává. Zrzka si chrupe to svoje. Kitty jí je ukradená. Z nejhoršího jsme venku. Snad nacpané pupíky. Mourek dostal jako první. A taky jako první vymydlil své malé porcičky. Holky dostávají neomezeně. Mourek v srpnu nebo v září se svým zánětem močových cest dostal vynadáno, že je tlustý. Slova padla jako že na mě. Odměřuji mu 50 g granulek. Jenže mu během dne vždycky šprknu lžičku kapsičky. Jako když dá slonovi malinu. Vždycky se snažím pár granulek nechat v mističce nespotřebovaných. On si to vynahradí. Má systém. Dělá, jako že nic. Leží. Dokonce předstírá spánek. Dnes jsem si sedla na dlažbu, fotila. Projížděla FB. Zrzka i Kitty už dávno odprejskly. Najednou jako blesk - to nevěříš vlastním očím - z druhé strany Mourek a hurá k miskám. Dojížděč.

- Jééédeš!

Jak rychle se zjevil, tak rychle zmizel. Umí se rozplynout. Je neviditelný. Muzloň.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-09_Dopoledne/

Měla bych už začít péct. Vždycky jsem začínala po Lindiných narozeninách. Nemusím péct. Ale chci. Jen tak, zavonět si dům. Myslela jsem, že dnes zadělám první dvě těsta. Do dvou hodin - ani náhodou. Jiná práce mě zdržela. Byla jsem ráda, že jsem v půl třetí byla připravena k odjezdu. Kontrolní den na stavbě. Kdo ví, ten ví. Kdo neví, ať pátrá. To mě baví. Lidi vědí všechno. I to, co není vůbec pravda. Například před týdnem jsem se jen tak mezi řečí dozvěděla, že dva učitelští celoživotní přátelé měli nějaké skřípání. Prý ten jeden nějak pil. No jo, jenže já toho jednoho znám opravdu precizně a dobře. Nepije. Nikdy. Je alergik. A je tam ještě nějaká rodová zátěž. Ani on ani jeho bratr nee. Vidíte, na vlastní uši jsem slyšela takovou nehoráznost. Lidi jsou bestie. Nepřející. Než by pochválili, raději pomluví. Sami mají máslo na hlavě. Zrovna nedávno jedna taková, kterou dvakrát vyrazili za zpronevěru - ano, půjčila si a přišlo se na to; peníze ihned vrátila a pak ještě vyhazov z místa, kde si taky trošku přilepšovala; zničila životy tolika lidí svými nevěrami, tak tohle stvoření chtělo kázat vodu, zatímco samo pije víno. Hm. Klidně jí to vyřiďte, je to totiž pravda! 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-09_Kontrolni_den_-/

- Co to, co to, že jsi připravená?

- Peťuš, fotíme se!

Jedeme na stavbu. Na místě staré chalupy na kopci stojí super krásná novostavba. Vjíždíme do pocukrované krajiny, kde lišky dávají dobrou noc! Na staveništi plno aut. 

- Postavím to dole. 

Parkujeme dole u příjezdové cesty. Vítá nás obrovský bafan. Celý život mi psi způsobovali strach. Zatmění v žaludku. Totiž jako holka jsem zažila příhodu. Šli jsme potajmu na statek skákat do sena. Nesmělo se. Udusané by se mohlo zapařit, snad i vznítit. Skákali jsme z trámu. Venku na řetěze si pochutnával u misky obrovský vlčák. Vyplížili jsme se ze stodoly. Potichoučku zatáhli obrovská vrata, jaká se už dnes těžko vidí. Jako že nic. Šla jsem si pejska pohladit. Vrhl se na mě. Natrhl mi na hrudičce kabátek. Takový lajblík. Doma jsem si pečlivě díru zašila. Vůbec to nebylo vidět. Byla tam ještě taková malá od zubu. Asi po týdnu maminka přišla z práce. U vojenského útvaru s ní pracovala paní ze statku.

- Prosím tě, na tebe se prý vrhl...

- Néée. 

Vyděsila jsem se. Mělo to zůstat tajemstvím. To dnes na sebe všechno vyzradím. 

- Ukaž kabátek.

Bylo to venku. Od té doby jsem se pejsíčků bála jak čert kříže. A pejsani to věděli. O to víc si na mě dovolovali. Strašili mě. Dělali si ze mě legraci. Byla jsem strachy tuhá. Nevím, jak, ale v posledních letech jsem se nějakým způsobem přestala bát. Kadeřnice měla afrického ostrého. Nechal se ode mě hladit i na bříšku. Masérka měla česky psáno ričbeka. Erika má huskyho. Teď ještě malého. A tak dnes stoupáme do kopce, proti nám běží ten votiperák veliký, stěhovací vůz, kterého znám jen z vyprávění. Prý popelářský vůz.

- Barone, neděs mě!

Přišel, očichal, nazdar!

Jsme sledováni svrchu z terasy. Kdyby byl ostrý, nenechali by nás potkat se. 

Na stavbě se čile pracuje. Blíží se kolaudace. Udělali tu hodně, hodně práce od minula. V domě pracuje dlaždič obkladač. Ukrajinec. Ó, soustečko pro mě. Hovoříme v ruštině. Je tu od ledna, než vypukla válka. Jako od roku 2014? - Ne, od tohohle ledna. - Aha, ale válku tam máte osm let. - Ano, od roku 2014. Ale já jsem přišel v lednu 2022. Hned si našel práci ve svém oboru. Obkladač. Bydlel asi sedmdesát kilometrů od Kijeva. Chválím krásu města. V létě neteř mé ukrajinské klientky poslala fotky. Narcisy, tulipány, vodotrysky. Krásné ulice. - Prý ne, prý tam létají bomby. - Nechávám ho. Občas se dívám na web kamery.  On tam je doma. Je velice přátelský. Hovoříme, vyptávám se. Prý nemá rád válku. Jedno, jestli umírají děti a ženy ruské nebo ukrajinské. - A těšíte se, až se budete moci vrátit? - Lišácká odpověď: Dětem se tu líbí, a kde se líbí dětem, tam zůstaneme. - OK. Nepatří k těm, kteří dojí stát. Hned po příjezdu začal pracovat. Manželka a děti dojely dodatečně. Jeho starší syn tu také pracuje. Řemeslo asi ovládá, obklady má na stěně připraveny k zaspárování. Ještě další Ukrajinec. Taky milý. A s ním hovořím česky. Chválím ho, že ovládá jazyk. Bodejť by ne, je tu osm let. Říká, že jeho čeština není správná. - Ne, ne, umí vést hovor v našem jazyce. Podávám ruku. Přeju jim! Děkujeme.

Procházíme dům. Krásný. Petroušek kontroluje to, co umí. Radí, tady takhle, tady tak. Bezva. Na terase nová dlažba. Na protějším kopci hejno husí. Slováci by řekli, Lindo, kŕdel. Čti - krrrrděl. Pamatuji, jak jsme přijeli poprvé na Štrbské Pleso. V TV hovoril tlačový hovorca. Mohla ses potrhat smíchy. Tlačový - naznačovalas tlačení. Usměrňovala jsem tě, aby se Irena, švagrová mé sestry, neurazila. Nikdy by se neurazila. To byl anděl. Přátelská. Udělající. Pamatuji, jednou jsem jela se školními dětmi navštívit kolegyni, jejíhož muže převeleli do Popradu. Naplánovala jsem mezi jiným i výlet na Štrbské Pleso. Irena vyčarovala rýžový hovězí vývar. Hustý, s masem. A bohatě obložené chleby. Tehdy to šlo. Asi se to někde muselo odepsat. Ale bylo to pro děti!! - Kam mě myšlenky nesou! Kradlo se pro naše. 

Jedeme domů. Spokojenost.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-09_Vecerni_krmeni/

Ó je, to zas bude válčení u krmení. Odděluji Kitty, ale stejně bublá, nadává, vrčí.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-09_Lucinka_-_Zrzcina_dcera%2C_Hvezdarka/

Jé, hele, Radka poslala fotky dcery naší Zrzky z Holandska.

Na FB mi jedna paní napsala pod tři obrázky Lucinky: Krásná. Odpověděla jsem:

Mari Koutná: Vidíš? Á když padali rezáčci a tyhle kravičky - na střídačku, omývali mě. Bylo to ráno v šest. Linda byla zrovna u nás. Co si to tu, mami, povídáš? - Ále, podívej, čekám na černého neb černobílého, samé khaki! Co si s nimi počneme! Tahle byla sice v mých očích nejšerednější, ale byla ještě jako slepá bystrá. Lezla nahoru po koši. Měla jsem ho překrytý dekou, aby netušili, že za košem je svět. Ale ona mi nevěřila. Stále jsem ji sundávala dolů. No, pak mi Radka Driessen volala, jestli je volná. Srdce mi zaplesalo. Ano. Je. Odešla jako první. Pamatuji, dala jsem jí ručník se čmuchy mámy a bratrů, hračku, ale ona zabrečela v autě. Jé, to bylo smutné. Jenže Radka hned jela nakoupit vše potřebné. Dostala ode mě myslím i pár granulek. Takovou výbavičku. Byli tady v Čechách, pak okolo Vánoc se vraceli do Holandska. Posílá pravidelně tuhle něžnou krásku. Je stále inteligentní. A mohu říci - krásná. Proč to píšu? U nás doma mamka nechávala jedno nebo dvě koťata. Ostatní topila. Zaplať Bůh, Micicinčina ze dvou vrhů, Kittynčina jedna - myslím pět! a Zrzeččina čtyři - všem jsem našla domov. Jen jedno hned nějaký soused nechal psovi zakousnout. Tehdy jsem jim do života vypalovala CD s fotečkami, dávala rodný list. A jedno kotě bylo celá naše Micinka, překrásná, chlupatá, otisk mámy; tak tu nahoře na Sebuči, jak se tam vždycky kochám pohledem dolů na zemskou stezku, přejelo auto. Tahle poslední koťátka mám stále v merku. Kocourek, který odešel poslední někam do Chocně nebo tím směrem do rodiny s ričbekem, holčičkou, pán je včelař, ale jsou skoupí na obrázky. Jen napíšou, že kocourek řídí dům. I psa. Kamarádí spolu. Kocour na něm spí. Když je sám doma, babička ho jde nahoru do bytu bavit. Pustí mu rádio. J A pražští bratři - ty sem dávám. Jsou jen bytoví, ale paní majitelka jim dělá pomyšlení. Jsou to rošťáci. Dávám sem jejich kousky. Jeden myslím loni? spadl z balkonu. Přežil. Jen se divil. J Loni o Vánocích dostali umělou rybu. Plácala se, pak přestala. Kluci se k ní bázlivě přibližovali. Ryba se najednou vzchopila, plácla ocasem. Ti vystřelili!

Jedenáct. Kitty přišla udělat do kočkolitu obrovské dvě jitrnice. To jsem ráda. Najedená, vysranděná, vyčůraná, zuby vyčistit. A spát. A já taky.

Dobrou noc!