Pelyňkové experimenty, třešně a kopýtka

Přemýšlím, které období svého života bylo nejkrásnější. V mysli probírám život od miminka. Byla jsem až na asi sedmileté údobí šťastná svým způsobem stále. Radostná, veselá, nadšená životem. Dělala jsem si život po svém. Někdy mi do něj někdo foukal. Ale v zádech maminku jako strážného anděla. V ochraně svého dítěte byla rafinovaná, dělala to jako nenápadně, ale poctivě.

Vynořují se mi okamžiky z dávných dob. Ležím na kočárku ve fusaku z ovčí kůže. Nemůžu se moc hnout. Fusak mě omezuje. Rozvalená na kočárku v ulici Z. Němečka. Maminka mě tlačí směrem k Narpě. Papírnictví a hračkářství. Čučím okolo sebe v sychravém dni. Nehybně. Někdo na mě dělá tutiňuni. Řvu. Nebo na dřevěném sedátku na kole. Držím se řidítek. Maminka pevně drží otěže, zahýbá na soutoku směrem ke kurtům. Já volám strachy, abychom nevjely do řeky.

- Maminko, maminko!

Tohle jsou dětské vzpomínky. Kdy jsem byla šťastná? Pořád. Mimo prvního manželství. Tam stále v ohrožení. 

Na základní škole. Ach, to bylo skvělé. Bezva učitelé, školník, spolužáci. Objevovala jsem svět. Hodná, vzorná školačka. Pochvaly za aktivitu ve škole. Učila jsem se to, co si pro nás vymysleli světovládci. A jak ráda! Celý život jsem milovala ovládání nových informací. Na stará kolena si to v hlavě opravuji.

Gymnázium byla další etapa štěstí. Vlastně to samé, jak na základní škole. Jen o stupínek výš. Bezstarostné období v jistotě maminčiných křídel. Šest spolužaček ze základní školy z našeho města se den co den ráno ploužilo do školy. Scházely jsme se u závor. Já z platanové aleje. Holky z pevnosti. A odpoledne zas domů. Vymýšlely jsme blboviny. Pořád jsme se smály. Ach! Držely jsme při sobě. Nikdy jsme se nepohádaly. Byly jsme tak vychovávané od mateřské školy. Trošku mě strašila latina. Narušovala mi to štěstíčko. Ela, s níž jsem čtyři roky seděla, naší maličké mladičké přísné latinářce přezdívala puella, puellae. Puella jako dívka, mladá žena, děvče. Květa Součková. Malá, v kalhotových kostýmech. Dlouhé vlnité vlasy pomalu na zem. Neuměla s námi navázat kontakt. Studená. Měli jsme třídu v prváku u schodiště do sborovny. Pak tři roky hned vedle schodů do školy. Dnes je tam jídelna. Měly jsme přehled, kdo jde do školy, jestli na nás čekají naši hoši… Pamatuji, jak jsem jednou při odpolední kompozici odflinkla práci. U vchodu čekal Ivka. Nesoustředila jsem se. Posunovala jsem čas, abych už mohla vyletět ven. Chodili jsme spolu ze školy k Bolechom. Správně k Bolechům. Hospůdka U Bolechů na rohu. Obsluhoval tam pan Veverka. Jeho milá žena prodávala v jízdních kolech a šicích strojích. Z oken třídy jsme slídily, jak Květka, podle Ely puella, na lavičce na školním dvoře pod stromy doučuje latinu studenta ze čtvrtého ročníku. Doučování skončilo svatbou. 

Vdala jsem se. Hned po maturitě. Proti vůli maminky. Neposlechla jsem její rady. Jen jednou a hned jsem ztroskotala. Onemocněla. To bylo jediné nepříjemné období. Ivulka mě zradil. Běhal za jinými. Nevracel se z hospody. Naletěla jsem. Když jsem nosila první dítě, nemohla jsem mluvit. Nešlo mi to. Sevřené hrdlo. Jen jsem brečela. A pak se na mě vykašlal. Opustil mě s dvěma dětmi. Napsal srdceryvný dopis. Že ví, že třeba dělá špatně… Všechno zlé pro něco dobré. Vysvobození. Osamostatnila jsem se.

Vždycky jsem si šla k mamince opsat program z Pochodně.

- Prosím tě, ty nemáš korunu na Pochodeň?

Jasně, v pátek jsem si taky zajistila v trafice noviny…

- Ty musíš jít dělat. Nemůžeš být doma. Nemáš peníze. 

Poslechla jsem. Roční Lindu jsem strčila z nedostatku financí do jeslí… No, to bylo… Celý rok tam na ně vůbec nemluvila. Až někdy v dubnu mi vrchní sestra hlásila, že už promluvila. 

- Co řekla?

- Ano. 

Složila jsem státní zkoušky, navýšili mi ze dne na den o tisíc korun plat. To byl dvojnásobek  původního platu.  A pak už jsem si žila lehce… Za své. S holčičkami. Řídila jsem náš život. Vydělávala na léto v Krkonoších. Stála jsem jakž takž na svých nohou. V létě jsem jela na měsíc na tábor přivydělat do rodinného rozpočtu. Jako hlavní vedoucí jsem si tábor připravila, naplánovala. A pak už jen řídila. Holky jsem všude vláčela s sebou. Až na těch sedm let s Ivkou, to bylo na světě skvělé. Vybrala jsem i zatáčku, kdy jsem s ním málem umřela. Dnes se dívám na svůj zánět pobřišnice, pohrudnice, vaječníků, zauzlení střev jako na exces – nechci tu být, nemohu to strávit, hořím. Přes přípravu mého pohřbu za mými zády jsem to nějak přežila. Ivka mě zachránil svým útěkem. Pak přišla nejkrásnější doba. Objevil se Petroušek. Ne. Nechtěla jsem ho. Blíží se čtvrtý červenec. To už pojedeme 38. rok spolu. S Péťou nejbezstarostnější čas jako to bylo v době do gymnázia s mamkou. A teď? Důchod? Ó! Radost.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-06-04-rano-v-hojnosti

Ráno se probouzím většinou jak je libo. Někdy na budík. Ale vždycky šťastná. Petroušek by napsal:

Dnes máš náročný program.

Usmívám se. Na čtrnáctou masáž, hned kosmetika. Končím pedikúrou. Už dlouho jsem na pedikúře nebyla. Chodívala jsem pravidelně.

Můj lísteček s úkoly proškrtávám. Dopoledne jsem si podle lunárního kalendáře vypsala termíny masáží u Kristýnky, u Tamary kosmetiky, pedikúry. Kadeřnici mám naplánovanou do prosince. Všechno hezky pod vlivem fáze Měsíce. 

Chtěla jsem upéct jahodový dort. Ne. To nestihnu. Pak jsem si myslela, že si vyběhnu na okvětní lístky šípkových růží a na pelyněk. Ani to mi nevyšlo. 

Každý den si zkouším fermentování. Denně limonády. Pokud mám čerstvou zeleninu, pouštím se do jejího kvašení. Dnes jsem si nalámala květák na malé růžičky. Proložila jednou dvěma ředkvičkami, pár kolečky okurky. Včera jsem si přinesla svazeček pelyňku. Hledala jsem, nač ho mohu použít. Prý nahrazuje ivermektin. Co říká ta umělá blbina?

Pelyněk (nejčastěji pelyněk pravý) se primárně využívá na podporu trávení, stimulaci tvorby žaludečních šťáv a žluči, při nadýmání a k vypuzování střevních parazitů.

Mezi jeho hlavní způsoby použití a účinky patří:

• Trávicí potíže: Zlepšuje chuť k jídlu, pomáhá při žlučníkových a střevních kolikách. Uvolňuje křeče v trávicím traktu.
• Čaj a tinktury: Používá se v malých dávkách jako součást bylinných směsí na podporu metabolismu a jater.
• Zevní použití: Odvary se mohou používat na nehojící se rány nebo kožní infekce.
• Kuchyně: Čerstvé i sušené lístky se díky své výrazné hořkosti přidávají do tučných jídel, aby se zlepšila jejich stravitelnost.
• Odpuzovač škůdců: Usušené snítky se vkládají do skříní jako prevence proti molům.

Koukám, hledím, na konci léta krásně žlutě kvete. To znám. Kytička se dává třeba do špajzu proti škůdcům.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-06-04-fermentuji

Včera jsem si do večerního koktejlu mixla větvičku. Ráno taky. Teď mi voní lodyhy na plotně. Tu vůni znám z bylinných vykuřovadel. Neskutečně miluji. Na stará kolena objevila tuhle dobrotu. Sklenici s květákem jsem proložila pár pelyňkovými snítkami. Včera jsem dostala nádherný kopr. I ten jsem tam zasunula. Uvidíme, jak mi to vyjde.

Petroušek přivezl jahody. Pracuje u mamky na střeše nad koupelnou.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-06-04-pohoda

Žofka se vrátila z revíru. Zapíchla se na gauči. Bude tam spát až do podvečera.  

Letos první tzatziki. Můj Vorwerk nenahraditelný pomocník. Koprem jsem nešetřila. Co k obědu? I teď Vorwerk pomohl. Používám ho několikrát za den. Má pravá ruka. Nasekala jsem krůtí prsa, zabalila do rýžových závitků. Od včera mám rýži, pohanku, quinou. Ješiši, už zas nestíhám. Běžím.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-06-04-tam-a-zase-domu

I když už nemám čas, zas přiběhnu pozdě, přesto si vyběhnu svůj kopec do šancí. Zastavuji se. Vidím svou horu horu. Sněžka. Letos si snad zas na ni vylezu. :-) Každý rok si ji jdu otlapat. Loni jsem se na ní přebila energeticky. Jeseteří úplněk. Aktivita Perseid. A já si vylezla ještě nahoru na horu. Vracím se do města po promenádě. Stavuji se v trafice s balíčkem.

- Dobrý den! Spěchám na kosmetiku.

Mladá paní se usmívá. Kyne, ať balíček hodím na pult. Mažu… Večer koukám v počítači, že ho přijali před půl třetí. :-) Kontrola.

Tamara. Boží člověk. Miloučká. Velká odbornice. Studovala kosmetiku čtyři roky v Moskvě. Vede se svou snachou obchod s ruským a ukrajinským zbožím.

Její tlapky na mém těle – zbožňuji. Chvilku švitoříme. Usínám. Dnes jsem se před dvěma měsíci jen tak intuitivně objednala na pedikúru k její snaše. Miloučká. Platím Tamaře. Šmejdím v obchodě. Vidím dva překrásné obrazy pevnostního kostela.

- Co to je za jméno?

Tamara se usmívá. To malovala její snacha Olga. Jsem okouzlena. To se jí povedlo. Prý v Bělorusku byla malířkou.

- Ty chočeš čaj?

Má jen černý. Zdravý. A já mám ráda ovocný. Jde, nabízí mi ruský bonbon. Ukazuje mi v lednici různé druhy kaviáru. Je tu království toho, co znám z mládí z ruského magazínu.

- Chceš kvas?

- Nevím.

Jdu si lehnout na lůžko. Nese mi v hrnečku žitný kvas. Moc mi chutná. Mám hrneček po ruce. Bonbon k dispozici. Pečují tu o mě.

- Olgo, eto suchaja pedikúra?

Snaží se mluvit česky. Věnuje se mým kopýtkům. Prý se s nimi pro dnešek seznámila. S kůží, ploskou, nehty, klenbou… Vyzvídám, jak to bylo s jejím mužem. Tamařiným synem. Krvácení do mozku. Nestihli pomoci. Byl prý příliš tlustý. Pracoval s počítači. A pomáhal v obchodě. Už je to deset let. Štěstí, že má Olga dvě děti. Jedenáct a sedmnáct. Před deseti lety byli malí. Ji pod křídla vzala Tamara. Rodina. Obě ženy jsou milé, úslužné, profesionální a silně věřící.

- Máte čas?

- Mám.

Na závěr mi noženky zmasírovala. Pozoruji ji. Na chvilenku zavřela oči. Pak odhodila energii. Spokojenost. Po Petrouškově vzoru dávám velké spropitné. Prý mám noženky pěkné. Ptá se, jestli jsem spokojena. Horlivě přikyvuji. Ať se jí daří! Do prosince má vypsaná data. :-)

Volá Petroušek. Má o mě starost. Linda se stavila. Ano, vanička s vyžvýkaným voskem. Ano, ořezky z šunek pro její kočičí skvoterku.

Nemám splněné kroky. Běžím na promču, obíhám kousek, vracím se na tu nejdelší. Najednou za sebou slyším motorku. To snad ne! To jsou ti dva cikánci, jak jsem je potkala předevčírem. No teda! Za chvíli je dobíhám. Motorce došel dech.

- Kluci, tady jezdět nebudete. Tady je promenáda!

Čumí.

Utíkám dál. Už ať jsem doma. Linda už odjela. Volá.

- Nastražila jsem tady na tebe tzatziki.

- Byly výborné.

- Chytla ses´.

Řehtáme se. Vždycky, když přijela při studiích z Olomouce, smáli jsme se s Péťou, že je jako slon. Chobotem rozkrývala pokličky, misky, hrnce, ochutnávala všechno najednou.

Kočky jsou po večeři.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-06-04-vecerka-v-pevnosti

Jdu ještě zalít skleník. Kontroluji slimáky. Nevidím. Jdu obhlídnout květináče. Ty vorle! Už v šeru vidím na bidens snad pět šest malých. A nahmatávám jednoho tlusťocha. Ach. Zas budu v noci chodit sbírat ty prevíty.

Vypracovávám novou nájemní smlouvu. Na zítra ať je připravená. Petroušek po mně provádí supervizi.

- Peťuš, prosím tě, mohl bys mi zprovoznit tady ty motýly?

Bručí. Další krám do domu.

- To mám na větev, víš?

- Už ti to svítí.

- Jé. To je krása. Děkuji. :-) To není z Číny, to je z Penny. A taky z Číny. 

Jsem šťastná. Tím jsem začínala. Jsem nezávislá, svobodná, milovaná a ti, co mi závidí, ať si vystřelí voko. Každý je svého štěstí strůjcem. Nenapadlo by mě o někom hovořit špatně. Ta energie se nevyplácí. Jsem ráda, že mám okolo sebe lidi mně nakloněné. Nevadím jim. Mají mě rádi. Vesmírný pane, děkuji.

Dobrou noc!