Pěna dní - hustá

20.08.2020

Holka, vylez. Vstávám před budíkem. Občas potřebuje člověk pomoci. Právně. Když psi útočí. Má důvěra v systém vyprchala. Jedovatou energie Marsu. Novoluní vede k pravdivému utváření sebe samotných. Včera. Po novoluní dost schovávaček a přetvářek. Hodně jsem pracovala. Chystám se sklízet. Opadá zlost. Energie bleskového pohybu - je tu. Příležitost právě nastává. Je třeba důvěřovat instinktům. A ty raci mají. Ne, ne. Žádný chaos. Žádné uvíznutí ve stojaté vodě minulosti. Nepřemýšlej, kdo ti ublížil! To už je pryč. Ať se nezasekneš! Využij energie tvořivosti. Právě teď! Raci dostávají ocenění za svou práci. Přijímám! Realizuji. S radostí, láskou, silou a pokorou!

Jedu se poradit k právníkovi. Super. Mengelka je prý soudní znalkyně. Pro mě není profesionál. Ona je odbornice? Ne, ne. To by se nemstila. To by nevyhrožovala dětem klientů DD! Shodujeme se s právníkem: Bylo by potřeba znesvéprávnit nejen sto obyvatel DD, ale mnohem víc bláznů a asociálů. Určitě bych tam zařadila ještěry. Připravuje mě na to, co je třeba udělat, co bude následovat. Jak a co. Bezva. Odcházím. Do vztahů s psychopaty. :-)

Náměstí pozlacené. Oslněna sluníčkem. Rozhlížím se. Mám nebo nemám? Ty roušky! Ty zpropadené neúčinné symbolické roušky. Už i do divadla? Předprodej. Milá mladá paní. Znám ji jako malou holčičku. V létě 89 jsme jeli na zájezd od gymplu. S maminkou. Do sklípku. S výletem do Maďarska. Její tatínek zájezd organizoval. Je to jako včera... S Petrouškem jsme se znali asi dva měsíce. Holčičkám jsem přivezla bílé bermudy... Novinka... Nebo si ji pamatuji z cesty do Rakouska? Na benzínce jí táta koupil krásnou panenku...  

- Já vůbec nevím, jestli si mám koupit permanentku.

Mám čas do září. V rozhovoru se shodujeme nad rouškovým nesmyslem. Dnes se všemi lidmi okolo sebe jsem se v tomto shodla. Závěr: Neřešit. Nezatěžovat si mysl. Prohlížím si věci v infocentru. Nabízí mi chytré brožurky. Líbí se mi. Potkám-li vnučky, mám pro každou. :-)

- Tuhle část pevnosti znám od loňského masopustu. Miluji to tam. 

 Nakonec kupuji na příští sezónu permanentku. Divadlo. Moje láska, vášeň. Celý život hraju divadlo na stupínku. Bez mrknutí oka - jsi smutná, nejsi, hraj. Vykládej. Zkoušej. Usmívej se. Ale na prknech bych ze sebe nevyloudila ani půl slova. Neuměla bych to. Herci, obzvlášť naši ochotníci - mají mou úctu. Naučit se text, skloubit ho s pohyby, nevypadnout, nezapomenout... To bych teda neuměla.

Jedu domů. Chci se smočit. Voda zelená. Jak je to možné? Naše modrá voda! Nemám čas nad tím bádat. Jedu do paneláku. Schůzka s rodinkou. Chtěli by bydlet. Měli se přihlásit dřív. Od prvního září už by byla ruka v rukávě. Líbí se mi. Jedeme nahoru. Nájemnice Terezka mě prosí, jestli by nemohli bydlet v bytě ještě do jara. Karel musí obstarat stavební povolení, dát novou střechu... Stojíme tam. Nevím... Budoucí nájemníci jsou naším bytem okouzleni. Krytý balkon - další místnost. Vytápění sluníčkem. Tak co? Babo, raď. Počkají si na byt. Pán mi svěřuje, čí je syn. To hraje v jejich prospěch. Nechci vyhánět původní. Počkají-li, budu jen a jen ráda. S Karlem protáhneme do konce zimy smlouvu. Chjo. Před týdnem by bylo možné nastěhovat se od prvního září... Osude, jak ty kroutíš koly... Njn. Aranko, máš krásné vnouče. A hodného syna - povídal dobře vychovaného. Jo. A milou snašku. Budu moc ráda za ně. Mám tu dlouhý papír se jmény... Tak uvidíme, jestli dostojí slovu. Jestli počkají. Jestli vydrží.

Jedu za maminkou. Volám koordinační. Ráda slyším její hlas. I vedoucí má milý hlas. Děvčata orouškovaná.

- Za dvě minuty!

Vystupuji z auta.

- Ona nás ještě nevidí!

Jé - veze mi maminku po chodníku. To je radostný, víc než radostný pohled. A setkání.

- My vyvážíme lidi, budeme opékat.

- Jejka, to mamku vrátím...

- Buďte v klidu. Začínáme až ve dvě.

- Ty vaše roušky!!

https://www.reflex.cz/clanek/prostor-x/102500/profesor-zaloudik-rousky-skodi-nebojim-se-covidu-ale-kroku-vlady-v-zarouskovane-spolecnosti-zit-nechci.html?fbclid=IwAR1YirS8ftUOaQuKz9TAbkVw8ry8uNrOixi5HKj1spK8_LKQBqrIByA1TH4

Víte, co mi odpověděla? Tak hezky. Tak mile.

- Paní Hrobská, vy si tak umíte užívat života. Nemyslete na roušky.

Možná jen parafrázuji. Asi to řekla i srdečněji. Lépe. Dnes mamce taky došel úřední dopis od soudu. Prý ho chtěla uložit do spisu. V žádném případě. Dopis si vezmu k sobě. Už nemám důvěru. Po marném pětačtyřicetiminutovém čekání ve vedru s dítětem v autě na podpis pod nechci vakcinaci. Po tom bouchnutí dveřmi!! 

- Máme karanténu! 

Nemohli mi ji dovézt na několik metrů? Do zahrady - přes plot... To by jim tam z ulice nic neskočilo 

Prásk. Takhle se lidé chovají. Bouchnou dveřmi. Položí telefon. Zhrublo nám to tady. Takový nešvárek...

I na mou lamentaci dopoledne do telefonu kulantně odpověděla, že mi dopis odpo dají.

- Potřebuju čůrat.

Volám na odcházející koordinační. Zdržuji. Má hodně práce - navážet lidi.

- Já bych s ní na záchod došla.

- Ne, to nejde. Ani nemám klíč. Pošlu Tomáše.

Tomáš přijíždí. Bože, jak ráda ho vidím. Zas v roušce. V tom pařáku! Mraky lékařů, docentů, odborníků, dermatologů, už vystoupily s argumenty, jak rouška škodí. Dnes i rektor Univerzity Karlovy. Ne. Máš to marný, máš to marný. Hadr přes hubu, rabe!

https://www.novinky.cz/domaci/clanek/narizeni-o-rouskach-je-iracionalni-neni-na-tom-nic-zdraveho-tvrdi-predni-pneumolozka-40333755?fbclid=IwAR2EjtjWtwGpOZopEUi1a6YOsFdT3509pMleN33NP8rwkRsIdxKEgayeEB8#seq_no=1&source=hp&dop_ab_variant=0&dop_req_id=YouftX2bi1z-202008190959&dop_source_zone_name=novinky.sznhp.box&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz

V hlavě si dělám jasno. Na koho se zlobím. Určitě ne na pečovatelky. Určitě ne na uklizečky, paní v kanceláři, na koordinační. Ráda vidím paní vedoucí. Mám tam ty lidi ráda. Na koho se zlobím? Co mě popouzí? Vím. Systém. Ještěří ovládání lidských bytostí. Rozhodování o osudech. Zakazování - jakékoli!! To se mi příčí. Vadí mi i značka zákaz vjezdu. A zákaz zastavení. :-)  To přeháním. Poslouchám rozhovory s herci. Povídám si s lidmi. Od všech slyším žehrání: Nemáme svobodu. Jsme hlídáni, drezírováni, cvičeni, opanováváni. Od nejvyšších po nejmenší exkrementy na hejtmanských, ředitelských seslích. Už se těším, až ty jejich zadky slezou. Nebude to dlouho trvat.

Mamka mě dnes něčím hodně pobavila. V přemíře myšlení jsem zapomněla. A to si nosím notýsek. Zpívaly jsme. Povídaly. Borůvky s medem. Mamince vysvětluji, proč dopis. Stejně o žádném neví..

- Mami,to je pomsta psychiatričky, že jsem nedovolila změnit ti medikaci. Vyhrozila mi. Tys u toho tehdy byla. Večer. Dívaly jsme se do pohádky. Na Neznášov, Chloumek, Prašivku... Vřeštěla, že ji zdržuji. Že nemá čas. Že má ještě další pacienty. A uzavřela: Najděte si jiného psychiatra. Já vám maminku znesvéprávním. Mami, stejně jsou bílé pláště od dob Mengeleho nebezpečné. Mají nad člověkem moc. Zneužívají ji. Jednají povýšeně.

Hladím maminku po vlasech. Hlavou mi bleskla myšlenka, jak tu tajili svrab. No, tajili. Kdo to tajil? Personál musí mlčet. Pečovatelky chytly svrábek. Mamku jsem doma přistihla, jak se odrbuje. Volala jsem hned sestrám. Ne, neřekli, dejte pozor. Máme svrab. Až po mnoha týdnech dali ceduli... Následně před třem lety v Grand Parku se mamka zas odrbovala. Nevěděla jsem, jestli je to z pracích dryjáků nebo jestli to zas není svrab. Šla jsem pro doktora. Ve výtahu se ke mně nevychovaně otočil zády, pan docent.

- Jsem pro vás obtížný hmyz, viďte, pane doktore?

No, šel mamku prohlídnout. Svrab to tenkrát nebyl. Naše milé bílé obvodní povýšené felčarské pláštíky. Ačkoli - já mám novou obvodní - bezvadnou. Šla jsme se jí po smrti svého obvodního představit. Nic po ní nechci, ale padly jsme si do oka.

Nikdo netuší, co se odehrává v mozku, proč nějak reaguje; vzpomínky člověka. Proč nějak reaguje. A co buněčné vzpomínky rodu, lidstva? Neberou na to zřetel. 

Volám nahoru. Tomáš je tu. Usměvavý. Do prčic - ty roušky. To je mor! Hlavně, že už neutrácejí za štíty, netkané hadry, rukavice... Poslouchala jsem, že v době nouze pomůcky platil stát. Nyní je to o milion a půl měsíčně pro sociální zařízení navíc.

Jedu domů. Lehám na lehátko. Spím. Spím. Pusa.

- Ty si vyhříváš tělo?

- Ťuti, měla bych pracovat, ale jsem mrtvá.

- Spi. Nemusíš nic.

Večer. Chladno. Zalít rajčata. Mám jich letos mraky. Suprovní. Nemusím kupovat. Díky, Vesmírný pane!

- Jsem si vpomněl, jedu se mrknout na Honzíka. Hraje.

Hledám bazénovou chemii. Všechno máme! Na nic. Projasňovač. Prostředek na hubení řas. Chlor šok. Ph + Ph -. V krabici. 

Sedm a dvě minuty. To už mě neuslyší. Zkouším volat. Volá zpátky.

- Je tu kravál.

- Peťuš, kup sůl. Musíme s tím bazénem něco udělat. Není tam chlor. Nechals ho zezelenat.

Je už v mysli jinde. Jo, koupí sůl.

Kdyby tady byl, poradil by mi s metry krychlovými... Cákám z lahviček odhadmo. Uvidíme zítra...

Dnes jdu brzy spát. Žádné do do tří.

Dobrou noc!