Peníze leží na zemi. Stačí se ohnout
Žofie čeká na dlažbě před ložnicí. Ach, jak je na ní vidět, že je ráda, že jsem konečně vstala. Doprovází mě jak pejsíček všude.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-02-14-ranni-vitani-ranni-cviceni-ranni
Kočičkám snídani. Sobě.
Den zamilovaných. Sv. Valentýn. Štěstí, že my máme den zamilovaných tři sta šedesát pět krát v roce. Je čas tulipánů. Včera jsem dostala překrásné červené. Takové vykrajované špičaté. Dnes? Slyším na chodbě Petrouškův hlas.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-02-14-jsme-tu-pro-sebe-365-dnu-v-roce
Kuchtím něco u ostrůvku. Beru telefon. Tuším. Vím. Jsem si jistá. Jdu chodbou. Žofinka mě následuje. Za rohem Petroušek s nádhernou růžovou kyticí v ruce. Jednou rukou natahuje hodiny. Protože ručičky jsou zrovna v příhodném nastavení. Druhou už podává tu růžovou krásu. I já mám pro něj ke svátku zamilovaných srdčíka. Čokoládová. Dvoje. Modrá a červená. Modrá jsem našla. Červená jsem si někde položila, dosud nenašla.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-02-04-k-valentynu-bez-mouky
Tak aspoň k večeru peču z naší Herbalife kuchařky jedničky tzv. fondány. Ten název se mi příčí. Neb fondán znám z vánočních bonbonů ve střapečkových obalech.
Fondán (francouzsky fondant) je bílá nebo obarvená cukrová hmota, za studena tuhá, která se dá snadno tvarovat, ale po vyschnutí ztvrdne a utvoří krustu. Vzhledem i způsobem použití připomíná marcipán, ten ale netuhne a není nikdy čistě bílý. Fondán se vyrábí ze sacharózy, popř. invertního cukru a škrobu. Slouží k výrobě a plnění bonbonů, potahování dortů, rolád, moučníků či modelování drobných ozdob (např. růžiček nebo zvířátek) apod. Jeho název pochází z francouzského slova "fondre" neboli rozpustit, rozplývat se. A to je přesně to, co se s fondánem stane po vložení do úst.
To, co tvořím, jsou něco jako mufiny. Sice nevím, co je mufina, ale určitě ne fondán. Něco malého, co se vejde do forem na ně.
Dopoledne manželé. Změřila jsem je oba na jeden poukaz. Miluji výmluvy:
- Mám to genetické. (Ano, ze 30%. Ostatní je tvoje práce.)
- Ztloustla jsem po operaci. (A proč jsi zase nezhubla?)
- Já zas na jaře zhubnu. (Každé jaro hubneš? Tak proč máš dvacet kilo nadváhy?)
- Já začnu sportovat. (Jó? K tomu ses rozhodl právě teď?)
- Já to dám do pořádku. Začnu hubnout. (A proč jsi nehubnul teď? Raději bereš léky na tlak, na srdce, na cholesterol?)
Berle bych vzala a naložila jimi výmluvcům. Berliček je hodně. Vysypala jsem jich jen pár z rukávu. Tlustí jsou. A to se nesmí používat. Prý obézní! Aha. Nechápu, proč se jdou nechat změřit. Proč využijí službu pasivně. Proč nechtějí přestat brát léky. Proč si nechtějí srovnat zdraví. Proč se nechtějí objemově zmenšit. To je jako by šli s autem, že jim tam svítí červená kontrolka. V servisu by jim řekli, z čeho to je. A oni by zas tím pochroumaným autem odjeli. Blbost cvičí světem.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-02-14-dravec
Během dne po chvilkách stírám prach. Žofie mi chce pomáhat. Moc se jí líbí schůdky.
Už asi měsíc naše digestoř svítí místo čtyřmi světýlky jen dvěma. Občas čtyřmi. Ale převážně už jen dvěma. Že bychom si kvůli světýlkům koupili novou digestoř? Za deset, dvacet, třicet tisíc?? Ne. Jsem spokojená s naší. Slouží. Věrně. Poctivě. Nechci se jí zbavit. Když jsme ji před patnácti lety objednávali, v REMu se divili, proč tak velkou. Protože máme velký prostor. Musí odsávat nejen z kuchyně, ale i z obývacího pokoje. Její sklo bývá na podzim ďublíkaté od octomilek. Čas od času ho nablýskám, naleštím, vypulíruji. Ale jen na chvíli. Přesto se mi líbí. Hledala jsem digestoře. Některé vypadají jak železné lustry. Některé nemají vidět světla. Na některé si neodložíš rukavice… Ne. Nechci. Výměna žároviček už nefunguje. Bude to "něco jiného."
Po poledni volá Petroušek, že přijede opravář. Za chvíli jsou tu. Mladý hoch. Až později z jeho hovoru slyším jeho věk třicet šest let. V životě se umí otáčet. Není líný. Na hlavě čelovku. Super. Zkoumá vnitřek odsavače. Říká, že je to vyhřáté. To jako že by to chtělo vyměnit dráty. Jenže jestli to ještě vyrábějí… Naše spotřebiče v domě jsou jen Siemens a Bosch. Důvěřuji jim. Zatím. Jediná digestoř tehdy námi vybraná byla MORA. Byla výkonná. Prý značku koupili už dávno Číňani. Mora se specializuje na sporáky. Hledám. Mají i digestoře.
Opravář je šikovný. Rozvážný. Při obhlídce jde logicky. Vypínače fungují. Jde dovnitř. Předá v pondělí kolegovi. Ozve se. Péťa mu vaří kafe. Šrot. To jako nerozpustné.
Hoch má zdravé názory.
- Vy asi umíte všechno. Postavil jste určitě dům.
- Ano, postavil. A táta je lesník. Kácel stromy. Učil mě, jak se vybírají smrky na posed. Naučil mě, jak je osekat, abych se neseknul. A kmínek aby byl hladký. Kolega měl syna. Ne, ty to nedělej, aby sis něco neudělal. A ten kluk dodnes nic neumí.
Hovoříme o Ukrajincích. Mluvím o Vitaliji a panu Podolském.
- Jo, když jsem potřeboval fasádu, měl jsem tam partu Ukrajinců. Šéf byl Čech. Řekl, že to bude stát zhruba sto sto dvacet tisíc. Přijel jsem druhý den. Jen jsem koukal. Co práce nadělali. Říkám, chlapi, já se jdu převléknout a pomohu vám s úklidem. Než jsem přišel, už měli uklizeno, prý kam to mají nasypat. Říkám jim, že jim donesu jídlo a pivo a kořalku. Ne, to my nesmíme. Víte proč? Nějaký chlap jim taky dával a když přišlo k placení, řekl, co tam projedli. Chtěl snížit cenu. Tak jim to šéf zakázal, aby jim nemusel krátit peníze. Zaplatil jsem. Donesl jsem pro ně dvě baterie piva, láhev domací slivovice. Aby jim to předal.
- U Lindy taky pracovali Ukrajinci. Ten jeden byl vyučen zedníkem obkladačem. Ale pak tam byla kopyta, která překřížila topné větve. Petr u nich byl snad šestkrát. Hledali radiátory, které a jak hřejí. Prohazoval větve. Vracel je. Pořád to nebylo dokonalé. Nakonec jim řekl, že víc neumí. Ať si někoho zavolají. Zabetonovali jim někde potrubí křížem. Nebo okapy jim dali špatně. Při dešti cákala voda na fasádu. A když to opravovali, porazili jí drahé krmítko pro ptáky. Kopyta. Vitalij tu žije víc jak osm let. Svou práci umí. Přemýšlí u ní. Je rozvážný. Pracuje nejen se stroji, ale i ručním dlátkem. Ptala jsem se, jestli má pan Podolský následovníky.
Vyprávím story, kterou jsem popsala v pondělním počteníčku. Zavádím řeč na závist. Všechno jsme si vybudovali, zaplatili, pilně jsme pracovali a i teď nám není líno. Chceš mít, snaž se. Hoch říká:
- Peněz je na zemi dost. Jen se pro ně ohnout. Ono to je taky vina rodičů.
- Je. A nás babiček a dědečků, že jsme si nechali děti ukrást. Nechali jsme se nachytat na vůně Tuzexu, které se přesunuly najednou do všech těch obrovských řetězců.
Ano, hoch se chytil. Vypráví, jak v sobotu v devět jede vyměnit dvacet vodoměrů. Přiveze si dva tisíce. Někomu by to nestálo za tak málo.
- No, někdo by řekl – jen dva, jo? Takhle to bylo za nás. Lidi přišli domů, šli sousedovi pomoci stavět dům. Chovali se k sobě sousedsky.
- To říkám. Udávejte se, ale pak nepočítejte, že vám bude někdo zalévat kytky, krmit psa a hlídat dům, když jste na dovolené.
- Přesně. Mně když se něco nelíbí, jdu a řeknu to napřímo. A mám taky ráda, když mi někdo řekne, co jsem vyvedla špatně. Abych si dala příště pozor. Asi před šesti lety jsem si pod lískou zapálila malou hromádku listí. Sousedka vyběhla, že jí vadí dým. Mně nevadí, když náhodou někdo něco pálí. Ale už jsme v době, kdy bio odpad využíváme, případně ho vystavíme na chodník k odvozu do biostatice. Ohýnek jsem rozhrábla. Aby jí nedýmilo.
- U nás. Stará sousedka pálila plasty v sudu. Strašně to smrdělo. Šel jsem za ní, že jí ty plasty vyvezu, ale ať to nepálí, že to smrdí.
Já přijdu domů, a ještě jdu třeba pomoci, já jsem myslivec, do spolku. Jsem pokladník. Tuhle mi tam chybělo asi osm stovek. Tak jsem je tam raději doplnil, aby neměli řeči. Naše pokladní to zamázla zas svačinami…
Někde něco prošustroval, nezapsal, ale do spolku jindy něco donesl. Svůj dluh si zaplatil. Ale jeho protislužba vyrovnala jeho nepozornost.
Jeho šéf mu třeba řekne: Hele máš špinavé auto. Umyj ho. No jasně. On je šéf, auta ho reprezentují. Tuhle chtěl, aby mu chlapi něco přivezli z Pic. Prý - na to nebudeme mít čas.
- Ptal se mě: A kam jedeš? No já jedu taky do Pic. Já tam přibrzdím. – Vyzvedl jsem, co chtěl. Proč bych to neudělal. A jednou, když jsme grilovali, připravil jsem divoké prase a krůtu. Máme tři šéfíky. Jo, mají auta za bambilion. No a co! Mají za nás zodpovědnost. A chlapi se picli a do toho jednoho vrtali. Zazvonil mu telefon, tak šel stranou. Říkám jim: Chlapi, po tom vám prdlajs je. Nenavážejte se do něj. Vy si to v pondělí pamatovat nebudete, ale on ano. – Prý on má takové a takové auto. A stalo se, že jsem potřeboval půjčit velkou dodávku a zrovna jsem přišel, když jim řekl: Auta si půjčovat nebudete! – Potřeboval jsem odvézt pro lesní zvěř kukuřici a obilí. Stál jsem tam. Ptal se, co potřebuji. Tak jsem mu potichu řekl, že odvézt pro zvěř velkou dodávkou pytle. Prý – zavolej mi ke konci dne. Tak jsem mu zavolal. Řekl, že je volná ta a ta a klíče jsou v kamrlíku. V pondělí jsem přisvištěl do práce dodávkou. Čuměli. Tak jsem jim řekl, že jsem k zákazníkovi navážel stroje. Majitel se mě ptal, jestli měli kecy. Měli. A cos´ jim řekl? - Že jsem k zákazníkovi vezl zboží.
Šikovný kluk. Nepodrazí. Pomůže. A vrací se mu to. Nezávidí!!! Má filosofii: Když se šéfům vede dobře, povede se i mně. Myslím, že říkal něco o osmnáctém platu, to jsem se nezeptala.
Prý měl patnáct let u fy. Manželka s dcerou mu upekly dort. Dal si to na FB. A šéfům poslal fotečku. A ti to dali na firemní. Zas se chlapi starali, že mu šéfové dali dort. A ten jeden, že tam pracuje osmnáct let a žádný dort nedostal. Vy volové, to mi upekla žena s dcerou!
Babičce vozí dřeva do kotle. Správný vnuk. Naše starší děti na nás kálí. Nepomáhají. Jsme jim volní. Nevolají. A tenhle se stará i o babičku. Probrali jsme daleko víc témat, a ve všem jsme se shodli.
Byl pátek odpoledne. Hoch už nás měl asi poslední. Byl to kluk se zdravým rozumem. Nebyl to blbec. Takový venkovský bezva chlap. Toho bych chtěla mít za souseda.
Loučíme se s tím, že ho ještě uvidíme, až přijde – dá-li Bůh – opravit ta dvě světýlka.
- Prosím vás, vy byste nám nevzal krůtu?
- Chcete spíš krocana nebo krůtu?
- Jaký je v nich rozdíl?
- Krocan má třeba patnáct dvacet kilo.
- Aha, tak já bych asi chtěla krůtu a rozpůlit ji na půl.
Slíbil. Zařídí. A vím, že až přijde čas, zavolá Petrouškovi, že krůta sešla z povrchu zemského.
Musím se smát. Dopoledne jsem volala LP, že nám přední vysavač v lince netáhne a hlavně že se nevypíná. Že tam není asi podtlak. Uklidnil mě, že se to dá dokupy. Petroušek se do toho hrdinně pustil sám. Oddělat sokly. Nepoškodit je. Aha. Trubka na vysavač se vypojila.
- Peťuš, přesně vím, kdy se to stalo. Ostrůvek běžel křivě od čáry dlažby. Vitalij s ním maličko hnul, tím pádem trubka není kolmá, ale šejdrá. Ale srovnal ostrůvek zároveň s čárou na dlažbě. :-)
Mezitím přišel pán s paní na přeměření. Po hodince odcházejí. Péťa ještě ladí vzduchotechniku. Ladil do sedmi do večera. Pouštěli jsme, zkoušeli, nakonec zašrouboval zásuvku, nejhorší bylo vrátit lištu. Přišroubovat přední ovládání na nohu. Nehnout s ním tak, aby trubky držely v sobě. Snažil se čtyři hodiny. Opraveno. Funguje to. Ó, jaké štěstí je mít hodného muže. Šikovného. Sice se chtěl chvilenku vztekat. Od čeho je žena? Je to tlumič a nárazník.
- Petroušku, oni už pak spěchali pro to dítě do školky. Petra šíleně bolelo rameno. Co se tu nadřel! Jakou práci tu odvedli!
Petroušek pochopil. Hotovo.
Pro mě pestrý den! Krásný. Škoda jen, že jsem nemohla vyjet na běžky. Neva. Maňana.
Dobrou noc!
P. S. V roce 1945 Američané v tento den slavili Valentýna. U nás byla popeleční středa. Byly tři dny po Jaltské konferenci!!!
Beneš Josef
Sedntosrpo13if0ulu5flm23tt18f3010i05tctuhg1 h33731a18aghm91c ·
Masakr, o kterém se nesmí mluvit: 701 mrtvých Pražanů. Americká letadla zuřivě pustoší Prahu
14. únor 1945 – den, kdy zemřela dcera Josefa Lady.
Lži s navigací a hodinkami.… Byla to pomsta.
Eva (16), dcera malíře Josefa Lady šla ve středu 14. února 1945 krátce po poledni na hodinu klavíru, když se ozval hřmot bombardérů. Eva se rozeběhla domů, aby varovala rodiče. Bydleli nedaleko Výtoně (v dnešní Ladově ulici).
Čtrnáctého února byla popeleční středa (první den postní doby) a podle americké tradice je ten den i svátek zamilovaných – svatý Valentýn. Tento den se v roce 1945 zapsal do dějin Prahy jako "Krvavá popeleční středa", nebo "Krvavý Valentýn". Zahynulo 701 obyvatel Prahy, více než tisíc bylo zraněno.
Bomby padající z amerických letadel zasypávaly hustě obydlený střed Prahy. Pustošily jednu budovu za druhou, symbolem amerického řádění je rozbombardovaný klášter Emauzy, jeden z "klenotů" slavné koruny Karla IV, podle nechal postavit Nové Město.
Bylo to zdaleka největší a nejzbytečnější bombardování v historii Prahy.
K dalším velice těžce poškozeným patřil známý barokní Faustův dům v jižní části Karlova náměstí, proslulý z dob císaře Rudolfa II., či Vinohradská synagoga. Bomby zasáhly také tři nemocniční objekty.
Jedna z bomb dopadla například do Grébovky a zničila místní terárium s hady, takže plazi vylezli ven a hemžili se po parku. Výbuchy se ozývaly také z Vinohrad v okolí dnešní Vinohradské třídy, na Pankráci, ale i na druhé straně řeky.
Nadaná klavíristka Eva Ladová domů doběhnout nestačila. Zahynula v necelých 17 letech při americkém bombardování 14. února někde v okolí Emauzského kláštera, který zničily americké bomby. Její otec malíř Josef Lada a jeho rodina se s její smrtí nikdy nevyrovnala. Ladova žena Hana zemřela v roce 1951 – šest let po smrti své dcery Evy. Podle rodinných přátel se usoužila.
Bombardování letouny USA bylo cíleno na civilní obyvatelstvo
Je takřka jisté, že útok amerických letadel B17 byl zcela záměrný, motivovaný pomstou a poškodit území, které podle před pár dny ukončené Jaltské konference bylo ve sféře vlivu Sovětského svazu. Dobový tisk útok ostře odsoudil.
Časopis Pestrý týden (24. února 1945): "Anglo-americké teroristické letectvo svým náletem na pražské obytné čtvrti, nemocnice, dětské útulky, porodnice a kulturní klenoty naší země znovu dokázalo, že teror je systémem spojeneckého vedení války po všech stránkách."
Národní politika (23. února 1945): "Vražedný cynismus nepřítele vybil se výhradně na bezbranném civilním obyvatelstvu, kulturních památkách, nemocnicích a městských obytných čtvrtích."
Pomsta za Jaltu
Propagandě se podařilo záměr amerického náletu na Prahu 14. února 1945 zrelativizovat a vytvořit dojem, že šlo o jakousi chybu. Než se na tuto podivnou alternativní realitu podíváme podrobněji, je třeba událost zasadit do časového kontextu.
Dne 11. února 1945 Jaltská konference
Na Jaltské konference si Sovětský svaz, USA a Velká Británie rozdělily sféry vlivu po vítězství nad Německem, na němž měl největší podíl Sovětský svaz. Je definitivně rozhodnuto, že Československo bude spadat do sféry vlivu Sovětského svazu.
Dne 13.-15. února 1945: Bombardování Drážďan
USA a Velká Británie během bombového útoku takřka srovnaly se zemí Drážďany v době, kdy už bylo jasné, že Německo válku prohrálo. O život přišlo 25 tisíc lidí, v drtivé většině civilní obyvatelstvo. Útok mnozí považují za válečný zločin.
Dne 14. února 1945: Bombardování Prahy
Bombardéry USA zaútočily na bezbrannou Prahu. O život přišlo 701 lidí, více než tisíc bylo zraněno zničeno a poškozeno bylo před 2 tisíce domů. Útok směřoval na civilní obyvatelstvo. Útok mnozí považují za válečný zločin.
Americké výmluvy
Američané se snažili nálet později vysvětlit jako chybu navigátora, který si údajně spletl Prahu a Drážďany, protože se v nich prý "řeky podobně vlní". Navíc mu prý vysadila navigace, tak se mohl orientovat jen podle hodinek.
Tato nehorázná a odpudivá výmluva snad ani nemůže být brána vážně – ale část propagandou zmasírované veřejnosti jí věří a dokola opakuje.
Lze si opravdu jen těžko představit, že by padl rozkaz shodit takřka 200 tun bomb na město, které navigátor určil podle hodinek. Praha a Drážďany jsou od sebe vzdáleny 200 km.
Skutečnou příčinou náletu tak zřejmě byla frustrace USA ze zpackané Jaltské konference (z jejich pohledu), která skončila tři dny před bombardováním Prahy. Cílem bylo co nejvíce poškodit území, které spadalo do sovětského vlivu.
O čiré zlobě svědčí i fakt, že útok nebyl mířen na továrny, ale na hustě obydlený střed města a vedl i na nemocnice. Po náletu byly před chrámem sv. Ludmily vystaveno 400 rakví s ostatky obětí amerického bombardování.
Je to obrovská hanba, ze kterou se USA České republice dosud neomluvilo.