Perverzní
Copak dnes nabídl náš perverzní svět? Odkud zmizelo "odjakživa"?
Čtu si, jak ráno Lindě LP sebral klíče. Prý omylem. Zamknul ji. Prý omylem. Odjížděla do Phy. Ale jak odjet, když nemá čím odemknout. Nebral snad patnáctkrát mobil. Omlouval se. Že prý je vynervovaný. Jo? Nikdy nezamyká. Nechává dům otevřen. Okna. Na Velikonoce pohodil klíče od čtyřkolky na vířivku. Jen jsem zdvihla obočí. Bože! A dnes tak dobře zamknul. Dobrý vstup do dne. Před náročnou cestou do Phy.
Když dřív někdo šel do divadla v pleteném svetru, byl černou ovcí. On to možná nevěděl, ale všichni okolo něj si pomysleli něco o nevychovaném. Dnes? "Odjakživo" zmizelo. Dnes si v pleteném svetru jde buránek na Hrad pro ocenění z rukou prezidenta. OK. Precedens.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-04-30-cb-krizova-cesta-1-a-2-zastaveni
Umění odjakživa něco znázorňovalo. Dnes? V Českých Budějovicích spadlo umění na dlažbu. Křížová cesta. První a druhé zastavení – piliny, odřezky, kříž. Píšu do poznámky pod příspěvek:
- Hlásím se. Piliny umím.
Smějící se lajky na sebe nenechaly čekat. Jenže – je to k smíchu?
Odjakživa se nestavíme před soukromá vrata. To odjakživa bylo kdy?. Taková zásada. Tady jsou vrata. Výjezd. Tady se nemohu postavit. Co kdyby někdo chtěl vyjet…
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-04-30-ranko-ranicko-snidame-tvorime
Ranní rituály; přípitek na svět, na lidi medovou vodičkou; je to k něčemu platné? Nasycení koček; obchůzka zahradou; kopřivové vršky do koktejlu; snídaně; příprava jogurtového tiramisu; natočení na tik tok; najednou se blíží poledne. Něco chci někam odvézt.
- Jedu k vám. Za dvě minuty jsem tam.
No jo. Zbožné přání. Stačí otevřít vrata. Nastartovat Kuginu a jet. Jenže některým lidem vypadl zdegenerovaný mozek z té koule, co mají na krku.
- Haló! Mohl byste si jít přeparkovat?!!!
Jsem docela vytočená. Tohle se mi v téměř 69 ještě NIKDY nestalo. Aby se mi někdo postavil před vrata. Dokud tu nestála ta barabizna, neměli jsme se sousedy nikdy spor o místo. Oni parkovali na dvoře. My taky. Ne tak dnes. U nových sousedů vetřelců se parkuje na ulici. Kdyby jedno, kdyby dvě auta! Mají zabranou celou délku svého plotu. A stále se cpou před náš dům. A do svého dvora oni si nezajedou. Totiž – vecpali si tam tu svou kůlnu a jaksi nemají místo. Proto si dětské hřiště umístili k našemu plotu. Bezmozci. Nezeptali se, jestli nám to nebude vadit. Vadí mi jejich přítomnost za plotem.
- To mluvíte na mě?
V duchu mi běží – ne, asi! Volám do nebe!
- Ano!
Chlápek kluše. Ani se neomljuvil. Startuji. Vesmírná zkouška. Kdybych měla radlici, auto mu odtlačím.
Jedu. Se zpožděním. Paní už stepuje na smluveném místě. Ne. V dnešní době není spoleh na nic. Na právo. Na pomoc. Na slušnost. Na etiketu. Nějak se řítím metrem a okolo se míhá svět. Letí příhody, jak zmlátili mladíka na Foltýnově shromáždění. Vládní nebo hradní úředník – agresivní voják – ještě násilníky ponoukal – ať si to vyřídí. Proč násilí? Do nebe volající. Kde je Špaček se svou etiketou? Dnes se mi mihlo nějaké video, kde Ukrajinka velice hrubě uráží starou paní. To se přece ve slušné společnosti neděje. Právě teď koukám na telegramu, jak opět Ukrajinka štěkala na českého mladíka. Povalili ho. Nějaké vlajky se tam míhaly. Petr Holec o něčem takovém dnes hovořil. Poukázal, že v mnoha vysokých fcích jsou generálové, plukovníci, major… Nebezpečné. Ono to už trvá. Jen si toho člověk nevšímá. Nereaguje. Nevěří. Zachytila jsem dnes na FB nějakého faráře – příspěvek z listopadu 2021. Odsouzen za posílání peněz sirotkům v Luhansku, Doněcku. Hlava se mi točí. Rozum nebere. Co se děje se světem? Lidi zešíleli. Normální je být normální. Chovat se slušně. Neobtěžovat. Neurážet. Respektovat.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-04-30-serik
Ireno, kochej se. U branky do naší zahrady rostl v mém dětství plnokvětý bordó šeřík. To asi tatínek. Ten vybíral stromy. Měl plánek zahrady. To my jsme už s Petrouškem slabým odvárkem. Jen kopírujeme. Asi před deseti lety jsme koupili asi čtyři šeříky. Jenže ten bordó plnokvětý jsme zasadili do zahrady. Chtěla jsem ho mít jako kopii, památku, vzpomínku u branky. Na to, že roste pod smrkem, nádherně kvete. A voní! Asi v osmdesátém sedmém osmém mi v Soči jeden stařičký geolog vyprávěl, jak osvobozoval s tankem gorod Horžice. Hořice – tady u nás. V důchodu vyřezával překrásné sochy ze dřeva. Tenhle člověk, se kterým jsem si hodně dlouho psala, mi říkal, že v roce osvobození Československa bylo netradičně teplé jaro. A že UŽ na začátku května jim lidi házeli na tanky šeříky. Nu, co by tomu říkal, že letos je jaro studené a šeříky kvetou už minimálně týden.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-04-30-na-vrsky-kopriv
Beru kolo. Jedu na vršky kopřiv. Musím jet dál než minule. Kvete řepka. Smrdí. Vedle řepkového pole není bezpečno nic trhat. Kolo si opírám o skruž zarostlou kopřivami. Myšlenky. Jako malá holčička jsem nerada trhala podběl, mateřídoušku, petrklíče, černý bez, lipový květ… Musela jsem. Maminka sušila do pytlíků na zimu. Dnes bych trhala všechno. Utíkala bych k mamince s košíkem bylin. A lipový květ – ó, jak voní. Jen si musíš dávat pozor na včely. Trhám. Vzpomínky mi jdou hlavou. Přes pole vidím na bývalé vojenské letiště, odkud uletěl generál Schörner. Nepočkal, až si pro něj přijedou Američané a odvezou ho do bezpečí. Americká kolona se rozdělila. Jedna jela na Neznášov a do Velichovek. Druhý dojela až do Jaroměře a do Velichovek.
Jedu domů. Budu okopávat jahody. U branky zjišťuji strašnou věc. Nemám klíče. Košík s kopřivami si odkládám za plot na popelnici. Letím zpátky. U skruže rozhrnuji opatrně kopřivy. Totiž spadlo mi kolo ze stojanu. Z košíku vypadly věci. Sebrala jsem jen rukavice, telefon. Na klíče jsem nepomyslela. Nevidím, klíče nejsou. Vtom se mi ukázal růžový přívěsek. Hned se zas schoval pod hustou zelení. Hurá! Mám! Na lavičce sedí stará paní.
- Já jsem tu prve ztratila klíče, víte?
- Jé, tak to by bylo hrozné. Hlavně, že je máte.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-04-30-cap
Loučím se. Letím domů. Jenže let přerušuji. Čáp. Prve byl o kilometr jinde. Fotím si, jak nahlíží do pole. Hledá trpělivě myš nebo nějakého slepýška…
Hlavně, že si mohu odemknout. Rychle sportovní výživu. Do dvaceti minut po výkonu máš otevřené metabolické okno. Výživa jde do buněk. Okno se pomalu zavírá. Takže ne do sprchy. Jak říká dr. Alvaréz: Než jdeš do sprchy. Než jdeš do sprchy…
Krájím vepřovou kýtu. Tu už jsem nekoupila tak deset i víc let. Zkusím zavařit. Uvidím.
Smutná zpráva. O Velikonocích jsme s Míšou, Luckou a Lindičkou hráli dostihy. Prožívali jsme to všichni jako realitu. Dnes autor téhle skvělé hry opustil svět.
Jdu do jahod. Bosa. Není nad spojení těla a půdy. Spojení člověka a stromů. Když pracujeme s hlínou a půdou, naše mozková aktivita se upravuje stejně jako při užívání antidepresiv. Půda obsahuje specifické bakterie, které spouštějí v našem mozku tvorbu serotoninu – hormonu štěstí. Proč jsme vyměnili pohodlnost a lenost za cenu šťastného života? Proč se prodávají domy bez zahrad? Proč se nám vecpali na sousední zahradu pitomci? Za dubnové užívání pampeliškového kořene a kopřiv se mi vyčistila krev, játra, zlepšila pokožka… Po koupeli dopřávám tělu kopřivový balzám. Je to naprosto něco jiného, než umělá pleťová mléka. Nevěříte? Vaše věc. Tady bosorka hezky odpovídá: https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-04-30-na-vrsky-kopriv
- Á, tobě to krásně jde. Máš to hezké.
Peťuš, je to tak přijemné chodit v záhoně bosa. A rýt. Mám zas asi metr. Támhel mám h romadu pampelišek. Jejich kořeny si usuším. Tady ten zbytek zryju a dáme tam brambory. Aby oživily půdu. Rostou tu pampelišky. To značí nevyživenou půdu. Táhnou minerály. Obohacují půdu. Když odrostou, minerály zůstanou. Petroušku, dáš si kafe?
- Dám. Ale ještě jedu udělat ty kůly na šňůry. Včera jsi to řekla, dnes to vyrobím. Zítra to máš.
- Promptně. A nemusím ti za to platit jako Linda LP.
Hořký smích.
Prádlo jsem odjakživa nosila sušit k plotu, kam svítilo sluníčko. Mohla jsem chodit polonahá. Nikdo mě neviděl. Ne tak nyní. Za plotem vetřelci. Celou dobu jejích stavby se prášilo. Prádlo jsem sušila na půdě. Teď mohu sušit na starém místě, ale sluníčko – bohužel. Jejich kůlna stíní. Koupila jsem si nové šňůry. Vymýšleli jsme místo po zahradě, kam bych tak mohla chodit nově věšet. Všude nám rostou stromy. Snad místo u jahod? Uvidíme.
Péťa je tu. Už mám umyté tlapky. Vařím kafe. Jdeme si sednout k chaloupce. Včera jsem upekla dortík. Linda jede z Phy.
- Už seš doma?
- Jsem. A před garáží obsazeno. Chtěla jsem jet svým autem na nákup.
- Tak mu zavolej.
- Nebere. Asi má tiché zvonění.
Uf.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-04-30-siesta
Péťa popíjí kafe. Já Muchu. Zamíchala jsem si do Herbalife rajské rýži, sýr. Pochutnávám si.
- Není nám tu hezky?
- Je. A bosorka říká, jak každý strom vylučuje nějaké enzymy. Každý strom léčí. Lidi dřív seděli pod hrušní, pod jabloní.
- Mami, staívím se.
- Přijeď.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-04-30-jiskry
Jedeme společně oslavit jaro, život. Ne čarodějnice. Jedeme po okruhu. Péťa i Linda si dozvukují, že měl jet přímo z města po staré cestě.
- Ne, ne, takhle uvidíme vatru z jedné strany a pak z druhé.
Řehotáme se.
Na obloze růžové čáry v červáncích. A obrovský sazný mrak. Přes půl oblohy. Kdepak se tam vzal? Slunce zapadá do růžové.
Tady vždycky bývalo dva tisíce lidí z města. Pak se organizátoři nepohodli a bylo. Poprvé mám možnost vidět neobvyklý pohled. Do polí. Kde odjakživa bylo ticho, jen traktory pole obdělávaly. A dnes? Dnes se prostředkem pole prohánějí nákladní a osobní auta. Stojíme s jedním známým. I on mi dává za pravdu, že je to divné. Cesta uprostřed polí; nikdy tam nevedla.
- Ty si ani nedáš víno?
- Ne. Napila jsem se před odjezdem.
To Lindu rozesmálo.
- To víš, jsem jako houba.
- Pojeďme na trojúhelník.
- A nestavíme se na koupališti?
- Ne. Na trojúhelníku Budou hezky hrát.
- Hele, jsou tu stoly. Sedí se. Oheň je jinde. Vždycky se přece pálila čarodějnice támhle.
- Ne, takhle to bylo už loni.
- No jo, támhle ten strom tady rostl už loni.
- Mami, ty seš…
Jedeme domů. Linda má ještě psaní. Já umixuji koktejl. Ohlédnu se za dnem. To byl břinkot. Najednou si uvědomíš, v které části soukolí jsi. Ačkoli – soukolí? Spíš v…
Dobrou noc!