Pestrý

Pátek. Slunný. Až večer cachtali z letadel. Obloha zešedla.

Ráno. Dospávám noc. Užívám život. Volnost. Svobodu. Nezávislost. Relativní. Mou. Na chodbě čekají chlupáčci. Nejdřív jim do misek. Pak sobě. Žofka zase odchází od své porce. Mourek chramst, hotovo. Odchází s plným břichem ven. Žofinka ho doprovází.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-03-21-rano

Naše Micinka si nás obtočila okolo prstu. Jako všechny kočky. Páníček je přinese jako kotě. Z kotěte vyroste pán. Z páníčka je otrok. U Zrzečky jsme se drželi. Dozírala jsem, aby Péťa nikdy neotevíral okno. I Zrzka by se naučila ho používat. Nikdy. Taky nikdy na něj nevyskočila, netloukla, nematlala po něm bahnem. Žofka asi nasála ze vzduchu Micinčiny memy. Jediné, co si držím, je ložnice. Okno v ložnici se nikdy nesmí drzce otevřít. To bývalo! Za noc ťuk, ťuk, ťuk. Dovnitř.

- Mňau, chci ven.

Dovnitř. Ven. Tak tohle už nechci zažít. Jedenáct let stačilo.

Cvičím. Protahuji se. Cítím pohled. Na okně Mour. To není možné. Není tak drzý. Je to seriozní kocouří pán. A jak načuhuje přes sklo do domu. Hezky se otrkal. Jdu otevřít dveře do zahrady. To je Žofčino okno. Odsud mě řídí. Zabuší, pomatlá, a otrok už běží.

- Mourku, tak pojď domů!

Kocour seskočil na bednu s polstry. Běží dozadu do zahrady. Někde se tu vyloupl Mourek. A žene ho! Jako ve filmu. Předvádí akci!

- Moure, ty jsi hrdina! Jen ho žeň!

Obejda sem prý chodí každé ráno. Já ho dnes viděla poprvé. A ještě na okně.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-03-21-vykurovani

Zapaluji svíce. Jednu pod myrhou. Chrání, čistí prostředí, navozuje klid, uzemňuje. Občas je dobré vykouřit dům bílou šalvějí. Všechny nežádoucí astrální entity, temné průvodce z rohů, zákoutí, sprchového koutu, z digestoře vystřelí. Dům se pročistí. Je dobré pouštět hudbu.

Třeba tu od Markéty von Burg. Člověk má čistit nejen prostor, ale i tělo.

https://www.youtube.com/watch?v=1Hc3VTEapzQ

Namáčím rýži do octové vody. Ocet nebo citron z ní vylouhuje arzen. Jsem někde slyšela nebo četla. Tam, kde ji pěstují, někde v Indonésii, Japonsku, v Indočíně, nevím kde všude, se musí políčka přihnojovat. A je to jako u nás. Prý mají své políčko pro sebe. A ostatní pro ostatní. Citron nebo ocet pomáhá k louhování jedů.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-03-21-vzali-nam-slunce

Koupelnou se do domu lilo slunce. Dnes ho máme omezené. Nejen práškováním, ale i tou hnusnou stodolou, kterou jim povolili postavit na náš plot. Hnus. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-03-21-korenicko-z-tuniska

Rýži je třeba dobře propláchnout. Vařím ji s pohankou. Krůtí prsa hodně kořením. Dnes jsem konečně rozdělala maličkatý pytlíček barevných válečků koření z Tunisu. Někdo mi daroval už loni. Opatrně rozlepila. Pytlík obsahuje barevné balíčky orientálních vůní. Každý pytlíček je třeba ještě opatrně odmotat, odlepit, rozevřít. Doktorka Suzan Bowerman, odbornice přes koření, nás při školení nabádá kořenit. Potřebujeme nejen vitamíny a minerály. Důležité jsou i fytoživiny. Vůně, chutě, barvy. Vychutnávám si oběd. Už brzy budu obědvat pod třešní. Chystám se k ovocnářům. Odsud je to kousek k Ivě.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-03-21-s-vejdunky

Je čas někomu darovat vejdunky, roličky od toaletního papíru, zátky od vína. Nevím, proč to stále sbírám. Starý zvyk. Skořápky od ořechů přijdou na pořad dne v adventu. Teď ruličková kuřátka, zajíčci… Z korku velikonoční věnec? Jsem zvědavá, jestli namalované vejdunky někde uvidím na výzdobě ve městě.

Návštěvu mám dohodnutou se zástupkyní. Netušila jsem, že škola je jak nedobytná konzerva. Šílené. U dveří čeká Ukrajinka na svého syna. Zvoní na zvonek s červeným nalepeným proužkem. Nic. NIC. Do školy se nedostaneš, nedozvoníš. Konečně vychází její syn. Vklouznu do šaten. A tím končím. Kdybych měla samopal, lehce se prostřílím. Ale já jsem jen žena bez postranních úmyslů. A zas zvoním, zvoním, marně na další dveře. Vidím na konci dlouhé chodby učitelku. Tluču, tluču, tluču. Konečně si všimla. Loudá se ke mně. Mohla by zrychlit. 

- Dobrý den. Paní zástupkyně vám neřekla, že přijdu?

Kouká! Takhle si představuji pohled jelimana.

- Tady máte krabici s vejdunky, tady pytel…

Zas kouká. Je to vůbec Češka? Že tak zírá?

- Proč jste nepřišla? Já tu zvoním jak na lesy.

- To je jiná družina. Ta už skončila. Rodiče mají čipy.

- Jak se odsud dostanu? Zas někde budu tlouct?

Vycházím ze školy. Mám smíšené pocity. Měla bych se radovat. Donesla jsem něco k tvoření. K rozvoji dětské fantazie. U školy stojí tři lidé. Nebaví se spolu. Divná atmosféra. Ticho. Stojí tam jak panáci. Využijí v družině vůbec můj materiál? Dnes se neučí kreslit obličej, ruka, postava. Dnes se zapouštějí a matlají barvy. Ach. Čeho jsem se dožila!

Sedám do své Kugy. Chlácholí mě. Prý mě sveze. Tak jo.

- Jeď do Lidlu.

Vybírám dvakrát tekutou vanilku, rozinky, mandle… Dvakrát kupuji i slepičí hnůj. Iva má ráda rozinky v čokoládě. Beru i mandle ve skořici. Sobě kupuji první narcisy. Miluji tulipány, narcisky, ale i karafiáty, růže. Miluji květiny. Letos jsem si začala zapisovat, kolik dám za řezané pugéty. Za sadbu a květiny jsem loni utratila asi deset tisíc. Někdo za to jede na Maltu, já si dělám hezké prostředí v zahradě. V autě mám krajíc chleba s tvarohovou pomazánkou. A dva balíčky šunky. Od Lindy. Těším se, jak Ivu obdaruji. 

Lidi čekají na samoobslužné pokladny. To je zvrhlost. Oni čekají na SAMOOBSLUŽNÉ pokladny. Oni tu nepracují. Nikdo jim neplatí sociální ani zdravotní. A lidi jak bécani čekají frontu. Jede jen jedna pokladna obslužná. No, to je svět! Do školy se nedostaneš. Ze školy málem taky. V obchodě tě neobslouží. Jsi tam jak sám voják v poli. Sám si musíš vybrat a sám se rozhodneš. Na dotazování, na hovor tu prodavači nejsou. Jen vyrovnávají zboží, uklízejí krabice…

Otevírají pokladnu č. 3. Takovou nízkou. Aha, to je pro vozíčkáře. Takže já dvoumetrový čahoun jdu k nizoučkému pásu. Jediné štěstí, že tu sedí mladý usměvavý pokladní. Ale jak hezky se tváří. To je lahoda pro pochroumanou mysl.

- Mohu se zeptat?

Hodil po mně zas ten svůj pěkný milý úsměv.

- To se usmíváte za peníze nebo to takhle máte od…

Ješiš, vždycky říkám od přirození, ale on pochopil a směje se ještě víc:

- To mám za peníze, oni nám teď hodně přidali.

Naskočil na můj humor. Jeho energie je oživující a radostná.

- Zapomněla jsem koupit něco pejskovi. Jedu na návštěvu, aby mi neporval punčocháče.

- Dejte si to tady za mě.

Běžím něco vybrat Beníkovi. Jednu konzervičku a pytlík nějakých umělohmotných kostiček. Platím.

Jeden člověk rozzáří den. Děkuji!

Jedu ve slunci. Poslouchám povídání o nedávno zemřelém Gene Hackmanovi. Bulvár. Ráda si poslechnu. Melou informace stále dokola. 

https://www.youtube.com/watch?v=GPqgl-Nc9Bc

Strašidelné. Divné. Nepochopitelné.

https://www.youtube.com/watch?v=Uk-nUElLUps

Dostával pravidelně zprávu od neznámého čísla: Jste připraveni?

https://www.youtube.com/watch?v=uHU9uJxQFic

Co mohl vědět? Koho držel v šachu listinami, dokumenty? Proč tak rychle skončil v Pedowoodu?

Odbočuji k ovocnářům. Tady v té vesnici odpočívá má paní řídící a maminka od tří dětí, pediatrička.  Nemám čas dnes zapálit svíčku. Stavím se příště. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-03-21-k-ovocnarum

Vybírám jablíčka. A už k Ivě. Bydlí odsud, co by kamenem dohodil. Pořád mi v hlavě svítí tudy vedla cesta. Dnes alej rozorávají. Pro mě nepochopitelné. Kousek přes pole vede fungl nová souběžná cesta, která se ale napojí na tuhle rozoranou. Dětinsky se divím. Pořád. Nějak přestávám rozumět světu. Jeden milimetr humusu se tvoří dvě stě let. A tady se rozorává asfalt. To bude pěkně úrodné pole. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-03-21-u-ivy-jako-u-maminky

Vyndávám z auta dárky. Přecházím přes cestu. Dřív jsi nemohl do vozovky pro hustý provoz k hranicím  ani naznačit špičku boty. Přišel bys o ni. Dnes – ticho. Jen občas nějaké auto.

Odemykám branku.

Fotím Iviny šafrány. Má je krásné. Veliké. Já mám takové mrňousky. Běží ke mně Beník. Jdeme dovnitř. Vykládám na stůl dárky. I můj chlebíček s pomazánkou.

- Já jsem dnes přijela v půl třetí z Náchoda. Koupila jsem si nové boty. Takové tenisky. Za patnáct set. 

- Dost drahé. Péťa mi povídal, ať ti nejdřív zavolám. Povídala jsem mu, že jsi pořád doma.

Volá strejčínek. Děkuje za balíček. Raduje se. Prý si nemám dělat škodu. Ne. Nedělám. Jsem moc ráda, jestli i on jej potěšen. A jestli ne, a´t to dá mladým. Ne, ne, prý. To si sám vypije a užije. 

Povídáme si. Vzpomínám na její čaje. Je to tu zas jak dřív. Beníček – věrný její kamarád. Je to tu jak u babičky nebo u maminky. 

Přichází holčička. Vnučka. 

- Ty seš Danielka?

Přikyvuje. Hezká holčička. Mají s Ivou asi rituálek. Stojí u zásuvky se sladkostmi. Dlouho uvažuje, který mlsek si vybere. 

- Beni, ty jsi náš pejsek.

- Ne, to je můj pejsek.

Jedu za Petrouškem. Nad hlavou se honí letadla. Trysky otevřené. Sluníčko jako za slídou. Zítra už lidem nedopřejí hezké počasí.

Doma. Zatápím.

Poslední poleno. Mourek spí v koupelně. Žofinka na koši u kamen. Ticho. Klid. Tma. Mír.

Když zapomeneš na informace, které víš, když zapomeneš válečný ryk, když si uděláš svou klidnou realitu, bylo to tu hezké…

Dobrou noc!