Pět let

Dnes je to pět let. Měla jsem dohodu, že mi zavolají i v noci, až se to stane. Když jsem po půl druhé ráno usínala, dvakrát mě vzbudily dva točící se víry. Vidím zmeškaný hovor. Volám. Dozvídám se, že maminka odešla nad ránem. Já zvonění neslyšela. Zaspala jsem ho. Volám Ivě, že máme jet do HK. Ne, ať prý jedu sama. Chyběla by v práci. Dojela jsem do FN. Předali mi to, co zbylo. V obálce zuby!! Už nevím, nějaké drobnosti. Poděkovala jsem. Cestou domů jsem se zastavila u Smiřic u kaštanu. Až budou kvést kaštany, vždycky si vzpomenu, mami!

Možná hned v tom dni jsem se stavila v DD. Možná druhý den, už nevím. Jak sudičky stály pečovatelky u pojízdného stojanu s maminčinými věcmi. Plno pokradeno. Vzala jsem si zaječí pacičku, obrázek s J. K. Měla ho nad hlavou nad postelí… Sledovaly mě ostřížím zrakem. Nenechaly mě o samotě, abych si věci probrala. Komando bylo nastoupeno. Zlé pohledy mi říkaly:

- Vidíš, už nás nebudeš otravovat.

V duchu jsem si říkala:

Už mi nebudete trápit mamku. Nedávat jí zuby. Nekontrolovat, jak je má nasazeny. Jestli vůbec. V kovidu – to bylo mučení. To byla hrůza. A ovce oblečené do bílých plášťů bez empatie, bez potřebného vzdělání, to měly mladé šikovné holčiny, a bylo to jasně patrné, a Irenka – to byla můj mazel pečovatelka, skvělá, nejlepší… A její dcera Irenka – hvězdička moje. A ještě jedna… Měla jsem jich tam víc, které se chovaly k mamce i ke mně hezky. Pak ta, která se stala menší vedoucí, s úsměvem zloducha.

Po roce, když jsem pročítala na policii protokoly – jednalo se o zabití, dočítala jsem se, jak paní Hrobská, paní Hrobská!! Kjavy nebeské, měly vypovídat k úrazu s následekm smrti. A já je tak štvala aktivací lidí, když mezi 16. a 17. byly kouřit, na svačině… Personl měl přestávku. Já s lidmi zpívala, vydupávala bolest, smutek, vyptávala se na jejich jména, které zvíře nechali doma. Jeden pán měl prý pejska. Jezdívala za ním manželka z našeho města. Pejsek se jmenoval Kročej. Krásné jméno. Nezapomenu na něj. Vyptávala jsem se na charakteristiku ročního období, které právě vládlo za okny. To mi ti rádoby v bílých pláštích od pokladen, od smetáků a od strojů neodpustili.

V ten den jsem jednala jako robot. Mamka odešla. Přitom jsme se jasně dohodly, že počká na medbed. :-)

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-05-21-rano

Na devátou klient. Ještě před tím běžím pod budku s mláďaty. Řvou na celou zahradu. Jdu natrhat smrkové výhonky. Trubičky z pampelišek. Popenec. Chudobky.

To je ten klient, který nemá hlad, ale přežírá se. Výsledky pěkné.

- To víš, je čas grilování.

Nechápu. Nevadí. Každý je svého zdraví strůjcem. Odchází.

- Máš tu slepýše.

- Máme jich tu hodně, jen je chráním před kočkami. Hrají si s nimi velmi nebezpečně.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-05-21-svacinka

Míchám tvaroh, žloutek, rozinky, javorový sirup, plátky mandlí, pohankové vločky. Svačina.

Zvonek. Žofka se zdekovala. Nemá ráda cizí lidi. Zvonek – ví. Jako kotě málem přišla o život. Nakopli ji. Oboustranná kýla, poškozené bříško, operace, dlouhá rekonvalescence. Lidi – ne ne. Kam se chodí skrývat, nevím. Pod gaučem není.

Potřebujeme v chaloupce opravit něco na elektroinstalaci. Tatínek toho kluka nám v domě natahoval  veškerou elektřinu. Kluk je sympatický. Celý táta. Vařím kafe. Nesu mu do zahrady na talířku buchtu ze včera. Prý mu moc chutnala. To věřím, šlehačka a mascarpone nemají chybu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-05-21-to-jsem-si-pochutnala

Obědvám. Čočka, uzené, zelí. Kompot. Ochutnávám limonádu z kaštanových květů a černého bezu. Velká dobrota.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-05-21-do-prirody

Je čas se proběhnout. Vybíhám šance. Dávám se ke škole kopečkem. Roste tu na louce borovice. Všimla jsem si, že tu krouží asi dva nebo tři dravci. Jeden usedl na vrcholek břízy. Našlapuji trávou k borovici. Aha, tady oni bydlí. Možná tam je mládě, hlučno. Za školou odbočuji vlevo. Lukami. Přecházím na pokosené políčko u potůčku. Blížím se ke svému oblíbenému javoru s korunou ve tvaru srdce. Takový krásný přírodní bilboard. Reklama na lásku. Volá:

- Mám vás rád. Milujte se. Klídek!

Telefon. Zájemkyně o byt. Vyptávám se, kdo je, co dělá, co manžel, partner, kolik jich je…

Uháním přes město. Na náměstí si na minutku sedám, abych slyšela rozhovor. Nesedej! Nebude se ti chtít.

Dobíhám k domu. Loučím se s paní. Nevím, nevím.

Péťa seče. Vysvětluji mu, co mám v úmyslu. Jet se podívat, jak bydlí paní z dopoledne, která nevyhovuje… Už jsme takovou rodinu měli. Bezvadní. Karel směnoval, ve volném čase jezdil sbírat jablka. Pak začal podnikat. Vrátila jsem jim kauci. Následně jsem zjistila, že natřel vanu bílou barvou. Stálo mě to skoro osmnáct tisíc. A on mi nic nezaplatil. Tehdy jsem se zařekla - takové už nikdy. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-05-21-mamincina-skola

Sjíždím do maminčiny vesnice. Sem chodili sáňkovat. Kopci říkali Glózovna. Vpravo domek. Kdybych měla čas, šla bych se zeptat, jestli tam nebydlí Glózovi. Pokračuji dál. Na rozcestí hospoda u Krušinových. Tam se mamka jako holčička chodila učit šít. Paní Krušinová mi šila ještě na gymnáziu oblečení. Elegantní. Z křižovatky rovně. Kdybych odbočila vpravo, jela bych na Velichovky.  Neznášov, Rožnov. Dvě spojené vesnice. Jedu ještě dál. Do kopečka k habřinské škole. Tady jsem byla s maminkou asi před deseti lety. Ukázala mi, odkud koukali dolů do krajiny, kde se 15.3.1938 kvalila kolona ozbrojených německých vojenských vozidel. Pan učitel Kyzlich:

- Děti, na tenhle den nikdy nezapomeňte!

Mamka nikdy nezapomněla. I přes ztrátu paměti – vždycky neomylně řekla, co se stalo.

Jsem na místě. Bývalá hospoda. Bože, tady měli krásný sál, hospodu. Dnes v soukromých rukou. Všechno zdevastováno. Paní mi jde naproti. Ukazuje mi řadu krabic.

- Vidíte, tady mám lednici, myčku, pračku, všechno nové. Vidíte, na krabici je moje jméno. Chci odsud pryč. A do nového budeme mít nové zařízení. 

Jdeme nahoru do jejího malého pokojíčku. Tam bydlí ona, její manžel a tříměsíční miminko. Má tam pořádek, uklizeno. Nechce tam už bydlet. Jdeme dolů. Asi jí dám přednost.

- Holčička tři dny už spí. Před týdnem ji očkovali.

Vyhrkly mi slzy. Vystrašila jsem se.

- Sestra má autistu. Do čtyř let byl zdravý. Víte, co dělá?

-. Vím. Rotiku.

- Dělá pazvuky.

Strašné. Hrozné, nelidské!

- Po očkování z něj udělali zvíře.

- Viděla jsem vyléčené dítě z Downovým syndromem. Jde to frekvenčně. Tělo má nebývalou samoopravovací schopnost. Jde to. Zjišťujte. 

Volám nájemníkovi. Sjednáváme termín prohlídky bytu.

Odjíždím. V hlavě mám tu drobnou paní. Ráno, když volala, jasně jsem řekla, koho do bytu nechci. Ano, ona je. Odříkaného chleba…

Zastavuji se znovu u habánské školy. Tady chodila malá Vendulka s Mařkou Kuřetovou z hájovny. Vyklusaly na kopec z Neznášova. Tady do nich učitelé vkládali vlastenectví, úctu ke své zemi. Mami, ještě se zastavím u kapličky. Stála úplně jinde. Tam z jedné a druhé strany lípa. Zastavovaly jste se tam s babičkou cestou do tanečních, na trh…

Doma už čeká na terase s Petrouškem pán. Z FB – seřízení oken. Jo, okno v koupelně, kde nejsem spokojená, by stálo tři tisíce osm set.

Vy jste se zbláznil. To bychom všechna okna překovali a přetěsnili za dvacet tisíc!

To přidej!

Péťa jde sekat. S mladým pánem nacházíme stejnou řeč. O admirálu Birdovi, o Q, o kapustových dětech, o NPC lidech… Jdu mu uvařit kafe. Na talířek buchtu.

Hodinku sedíme v západu slunce. Péťa občas přijde něco vtipného prohodit.

Jsem rád, že jsem vás poznal. Vy máte nepředstavitelný přehled. To všechna čest! Co vy všechno víte.

Ale ostatní důchodci se nezajímají.

Jsou ve své komfortní zóně….

Už musí jet za svými synáčkem.

Kolik mu je?

Čtyři.

Teď jsem byla okouknout paní. Má tříměsíční miminko. Před týdnem ho píchli do stehýnka. Tři dny už spí. Chtěli jí dát do pusinky i rota viry. Kupodivu paní byla ostražitá. A když se zeptala, když by dítě nenechala, tak prý by na ni zavolali sociálku.

Kýveme, víme, odjíždí.

Jdeme zalévat. Kočky nás po zahradě následují.

Žofko!

Bystřím. Že by se chystala na teploý opeřený dezert po večeři?

Víš kde byla? Až tady pod boudičkou

Slyšela jejich pípot.

Hartusíme, ale ona se v klidu přikrčila na střechu pergoly. Přivírá oči. Není tady. To víš, že ti to uvěříme, dravče!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-05-21-fermentace

Ještě jdu založit fermentovanou sklenici. Zeleniny bude sedm set gramů, natláskám ji do sedmičky sklenice. Mladé zelí, ředkvičky, pár koleček mrkve, okurky a sůl.

Povedlo se.

Lidi se mají sbližovat. Důvěřovat si. Snad nebudu litovat.

Dobrou noc!