Petrouškův itinerář kontra navigace Waze

14.06.2019

Dnes večer spíme na Medlově. Odjezd v jedenáct, nejpozději ve dvanáct... Možná...

Se mnou je to vždycky stejně jinak.

V devět pán. Motorkář. Už ve dveřích vidím krásného chlapa.

- Vy jste mi dala -) Prý starý dědula v motorkářském munduru .-)

Vy jste to četl? :-) Ale vypadáte krásně. :-)

- Když vy mi to tam nacvakáte. :-) No jo, ale jsem za exota.

Nenacvakala jsem. Je zkrátka na cestě k přeměně. Přemýšlí o svém konání, o svých krocích. Změnil stravování. Vyměnil si skafandr.

- To je dobře. Přiveďte ty další.

Mám radost. Co lidí vytrvá, nevzdá to, převede se na jinou stravu. Holdujeme dobrotám, jasně. Ale ne stále a ne ve velkém. Hlídáme si břicha. Tlusté střevo centrální mozek těla :-) Musíme se rozloučit. Připomíná mi mého zetě. Zdendu. Postavou, vzhledem, pohledem z pod obočí. Pána čeká patnáct set km do Francie...Vyprávím o něm v autě Petrouškovi... O dřině řídit motorku. O vášni jezdit mimo dálnici. O cestě jednoho člověka ke změně... O transformaci jedné duše...

V deset holčina. Před čtyřmi lety měla v osmnácti metabolický věk 36. Její maminka měla asi v devětatřicet metabolický věk asi o osm deset let nižší. Má být o patnáct. Holčinka se změnila. Viscerály jedna. To tu nemívám. Metabolický věk ve dvaadvaceti má šestnáct. Měla by do sedmadvaceti mít dvanáct. Níž to nejde.

Vábí mě zkusit jiný chleba, než v kterém mám rutinu. Půl jedenácté! Peču. Ty vorle. Já upekla bochník jak kolo. Nejprve tvrdá kůrka. Po vychladnutí vláčný. Hm. Ten musím zopakovat. Vykynul na ošatce ve vedru jedna dva. Péct. Brambory, cuketu, králíka na páru. Ve spodní části stroje se chystá omáčka. Ty vorle, to se povedlo. Okurkový salát. Půl jedné. Ještě zalít rajčata. Chtěla jsem se smočit v bazénu. Ale Petroušek zle zahlíží. Raději balím kufr. Do velkého koše formule, betaheart, krabičku s doplňky, CR7 drive, alojku... Na vrchovatý koš pokládám misku obrovských jahod. A pár našich mrněk. Chuť nepopsatelná. Chutnají jako lesní.

- Peťuš, vezmeme to přes Černožice...

- No, tak to vyjedeme ve čtyři.

- Ne, jen mamku pozdravím, potěším, nakrájím jí jahůdky a půjdu.

- To jsem zvědav!

Telefon. Paní z Krajského úřadu královéhradeckého kraje. Zabývala se stížností od paní z BOZP ze včera. Požádali ředitele o písemné vyjádření. Poslouchám, jsem připravena nepodat stížnost hasičskému záchrannému sboru.

- Pan ředitel se vyjádřil, že vlastně pracovnice selhala...

- Jo?! Tak pracovnice? Tak to teda ne. NESELHALA. Pracovnice neměla se mnou vůbec sjíždět dolů. Pracovala si na svém a byla se mnou seslána. To, že tam nebyl klíč, není její vina. Tak ono se to nakonec hodí na bezbranného nevinného člověka, no tak to jdu do boje!

- Prý to bylo poprvé.

- To je lež, jako věž. To nebylo poprvé! Před týdnem se mi stalo nemlich to samé. Zamčené únikové cesty. On zrušil vrátnici, zamkl dům. Ať si bezpečnost klientů tvoří jinak. Ale ne na úkor lidí a jejich ohrožení!

Zajímavý rozhovor. Přínosný pro obě strany :-) V pondělí...

- Ahoj, mami! Přišla jsem ti dát pusu. Péťa na mě čeká dole. Měli jsme být ve dvě na Medlově. Jsou dvě, už to nestihneme. Tobě to sluší!

- Ale jdi, vždyť už jsem nebyla u holiče, ani nepamatuju!

- Včera! :-)

Divení. Krájím mamince obrovské polské chutné vyzrálé jahody. Do pusy ji strkám ty naše, vlastně ty její. Pohádkově slaďoulinké. Maličké. Utíkám. Jedeme. Řehtám se. Péťa má své poznámky.

- Dnes máme jenom dvě hodiny zpoždění.

Linda volá.

- Mami, aspoň, že ses trefila do dne.

Petroušek si vypsal na papírek vesničky, kudy pojedeme. Žádné Pice, Chrudim, vyhýbáme se velkým městům, cestám. Kouzelné. Zapínám navigaci. Chytrá. Hlásí překážky na cestě. Péťa jí odmlouvá.

- Za pět set metrů odbočte doprava.

- To víš, že jo! A ty nás poženeš na Mýto. Ne, ne.

Navigace v ruce vždy falešně skřípne. Okamžitě hlásí:

- Za deset minut odbočte doprava.

Jedeme vískami a prdelkami světa.

- Peťuš, my to tady máme krásné, nádherné, skvělé.

- No jo, protože lidi mají peníze, a ne, že ne.

- No jo, ale musí si je vydělat větší dřinou.

- Podívej, tady to si stavějí hradečtí milionáři.

Hm, dvoukřídlá sídla, hrady... Za vysokým nedodělaným plotem... Takové domy jsem viděla někde v Rumunsku. Majitelé šli krást do Z Evropy, vraceli se a dodělávali svá honosná sídla.

Mysleli jsme, že naše cesta potrvá hodinu a půl. Porovnali jsme kilometráž. Liší se asi o dvacet km. Nechceme se nechat stáhnout z naší trasy. Konečně kraj Vysočina; jedeme úzkou asfaltkou lesem. Pozoruji zdravé krásné stromy. Občas nějaké stavení. Jen příroda v oslňující zeleni. Jedeme možná hodinku od vesnice k vesnici hustými lesy mezi poli se zrajícím žitem.

V městečku potkáváme kapelu. Pochodují v útvaru v černých košilích a kalhotách. Nebožtíka vezou v otevřeném voze. Za vozem průvod pozůstalých.

- To byl fůnus, co?

- No, jedeš blbě. Povídala ti, ať zahneš vlevo do ulice Kubinské, vlevo do ulice... a znovu vlevo...

- Tak to ten funus potkáme ještě jednou. :-)

A potkali. :-) Vyblejskla jsem si.

Za chvíli u cesty sedí dvě labutě s mláďaty.

- Peťuš, zastav, vyfotím si je. Houser na mě spouští hrůzu.

- Hele, jedem, nebo nám vykopne zrcátko.

Zastavujeme u nějaké chalupy. Dvou. Petroušek kouří, krouží pažemi. Fotím si kraj. Zvlčilou zahradní šalvěj... Napijeme se. Sníme zdravou svačinku - mandlovou tyčinku. Zavelí:

- Jedem!

Jedem. Po chvíli jízdy hledám Petrouškův papírek. Začne hrabat za jízdy pod sebou...

- Peťuš, zastav. Vystup. Hledej! :-)

- Lísteček je v pr...

Probírá kapsy, obrací je naruby.

- Já jsem ti ho dal do ruky.

Hází na mě vinu za ztracený itinerář.

Navigace hlásí:

- Desetiminutové zpoždění.

- Holka, to byla jen zastávka, my máme tříhodinové zpoždění! Deset minut - to je muška s mojí milovanou manželkou!

Chechtáme se.

- Počkej, počkej, tohle zkoušel už ředitel DD - hodit své selhání na nebožačku.

- Hele zadej tam Herálec...

Ťukám Herálec.. Navigace mi odpoví.

- Nepište za jízdy!

- Peťuš, píše mi. A říká, že támhle za tím kostelíkem vlevo.

- Ne, jedu rovně.

- Otočte se a jeďte vpravo.

Vjíždíme do rozkopané cesty...

- Peťuš, kdykoli mi navigace zaskřípe falešně v ruce, otočíš se. Od teď. To tam nikdy nedojedeme.

- Když jsi ztratila ten lísteček.

Hihňám se. Vracíme se, objíždíme kostelík. Vjíždíme do pohádkové krajiny. Kocháme se. Rozplýváme se. Jedeme stromovým tunelem. Jsme vetřelci lesa.

- Proto jsem tě vyvezl na fréze! :-)  No, támhle je vesnice. Konečně jsme z lesa venku.

Projíždíme uzoulinké uličky vesnice.

- Kudla, zas jsme v lese!

- Peťuš, vždyť je to nádherné.

- No, ale po jaké cestě jedeme!

Poslední kus - asi deset minut do cíle mu zakazuji nerespektovat nápovědu.

- Podívej se, jakou tady mají trávu, nevidím na cestu. Příkopy zarostlé!

- Ó, ta je nádherná. Hustá! Právě semení.

- Asi tě tu nechám. Kvůli trávě jsem tě sem vzal. Budeš tu s klíšťáky a komáry.

- Za pět set metrů zahněte vlevo.

- Peťuš, teď ve střehu!

- Cože? Vždyť je to do pole.

- Peťuš, poslouchej.

Vjíždíme na uzoulilinkou cestičku. V dálce vidím hotelový komplex.

- Peťuš, támhle vyčuhuje ten hotel. Tady je ten rybník.

- Odbočte vpravo.

- Holka, vpravo by mě museli lovit. To bychom museli volat Karla, aby nás přišel vylovit.

Projíždíme dvakrát zúžení silnice sloupky z obou stran. Pro akrobata.

- Jste na místě vpravo!

Sjeli jsme se sem soukromě od firmy na víkend. Vzala jsem Petrouška s sebou. A jsem šťastná. Byl to bezva den. Zpoždění se protáhlo na tři hodiny. Ale večeři jsme stihli. :-)

Dobrou noc!