Petrov - Brno - domů

Den naplněn až po okraj. V sedm telefon. Vstávat. Rychle ho vypínám, aby nevzbudil mé hostitele. Ale už slyším kroky po schodech. Lucka schází. Jdu se umýt, namalovat, scházím za ní. Chystám si šejk. Juzu maracuja. Zapomněla jsem si Phyto komplete na vnitřní tuky a Activ mind na paměť. :-) 

- Lucko, dej mi k obědu. Mám v krabičce jen na snídani.

Vybíhám ještě nahoru zabalit věci do kufru. Scházím dolů připravit si čaj do termosky. Vodu s Aloe. Poslouchám pootevřeným oknem svolávání hasičů. Požární poplach. Lucka někde v domě nic.

- Lucko, co to je?

- Asi někde hoří.

- To asi jo.

- Oni svolávají hasiče.

- To jsem ještě nikdy neslyšela.

Pomalu se přemisťujeme chodba, ven z domu. Kufr. Auto kufr. Snad jsem nic nezapomněla. Lucce to sluší. Má sukničku jakou nosí holčičky. Tylovou. Růžovou.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-08-26petrov-brno-vista

Vyjíždíme z jejich čtvrti.

- Prosím tě, jak si to pamatuješ, kde bydlíš?

Řehtá se.

- Vidíš, támhle jsou ty sklípky.

- Jak se jim říká?

- Plže.

- A pojedeme okolo toho madloňového háje?

Dnes jedeme jinudy. Projíždíme známé obce. Čejč. Odsud jsou kolegové Petr a Monika. Bydlí v Bratislavě, ale tady má Petr kořeny.

Nabíráme dvě spolupracovnice. Včerejší školení bylo pro leedery od worldteamů. To jsem já a Lucka. Dnes je dopoledne pro supervizory. Lucka umí, ví, zná. Přistáváme na jedné benzínce. Pak jedeme o kousek dál. K Bille.

- Pojďme na záchod.

- Mně se nechce.

- Pojď.

Jdu jen tak bez ničeho.

- Jé, tady chtějí peníze.

- Kde jsme to teď někdy šly tři za jednu minci?

- Jo. To bylo ve Špindlu. Na Medvědíně.

- Tak to zduplikujeme.

První hází desetikorunu. Napojuji se. Šup. Jsme tam. Lucka za závorou.

- Prosím tě, kde jsi?

- Tys mi tu závoru nepodržela.

- Aha. Tos´ mi neřekla. Tak to podlez.

Řehtáme se. Jedeme. Celé to tu objíždíme. Fotím znovu stejné ukazatele. Jsme zpátky u benzínky. Dorazila už poslední.

- Holčičky? Jste supervizorky?

- Ještě ne.

- Tak až budete, budeme si tykat.

Ta jedna odjíždí dnes poprvé od tří dětí. Manžel ji dovezl. Ještě v autě kojila rok a půlročního. Vypráví, jak v šest potichoučku vstala. Připravila tvarohové lívance. Hovoří hezky o dětech, o manželovi. Ukazuje na kraji Brna, kde jezdívala na směny. Manžel nechce, aby se vrátila.

- Tak to budete pomáhat lidem se zdravím z domova.

- Chtěla bych. Začínám.

Jejich obličeje znám z pondělních porad.

Poslouchám, jak ta druhá brání manželově rodině, aby měla vliv na jejich roční dítě. Kříží se mi to. Půjčovala jsem své děti rodičům prvního manžela. Abych nezpřetrhala svazky. Nějak šťastná jsem z toho nebyla. Manžel si je nebral vůbec. Tak aspoň ať  znají babičku s dědou. Ta jedna byla protežovaná. Co se nabrečela, že ji odstrkují. To je minulost. Žijeme dnes.

Dozvídám se, jak ti, kteří nesmějí vidět vnučku, pomlouvají, chodí do hospody, mluví sprostě. Tříměsíční miminko nabalila do teplého, jak se miminku sluší. Paní tchýně jí vynadala, že chce, aby lidi viděli do kočárku. A když se mladá maminka vzepřela, tchýně je vyhodila. Vraťte klíče!

Hm. Ani se mi nechce o tom přemýšlet.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-08-26

Po marketingovém školení supervizorů přicházejí hosté, klienti, nováčci. Dozvídají se o produktech, historii, možnosti spolupráce na hlavní i na přivýdělek. My s Luckou sedíme u VIP stolu. Máme stoleček na psaní, tyčinky, thermojetics, karafy s bylinkovou vodou, skleničky… Užíváme si. Řehtáme se. Nakukuje mi do sešitu.

- Ty škrábeš!

- Viď?

Kreslí mi malého medídka na okraj. Posloucháme. Píšeme.

Příběhy klientů. Jakýsi mistr světa Kundrát v karate. Hošík sympatický. Vypráví, jak potřeboval snížit hmotnost kvůli zařazení do kategorie. Odjel na mistrovství a vyhrál zlatou.

- Za to vděčím Karlovi.

Karel se u hudby blaženě usmívá.

Konečně vyhlášen oběd. Tleskám radostí. Sama. Pro pobavení. Povedlo se. Řehtají se.

- Ireno, ty se těšíš?

- Ano, těším.

Jdu za mistrem světa.

- Vy jste mistr světa v čem to?

- V karate.

- A vyfotíte se se mnou?

Ochotně se fotí. Na jedné fotce je i Lucčina hlava. Až po obědě mi ji ukazuje.

- Tys mi vlezla do záběru!

Řehtáme se.

V restauraci si jdu koupit moravské vínečko. V kraji, kde se můj oblíbený mok pěstuje a zpracovává, jedno víno lepší druhého. Mají tu mňamkózní odrůdy. Moravané milí, příjemní, jiní než my. Akorát já jsem výjimka. Srdečná, milá, potvora. Češka. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-08-26-galerie-na-chodbe-hotelu

Na chodbě u sálu fotím galerii krásných obrazů. V sále se fotíme my lidé na společnou fotku.

Po obědě se rychle přiblížil večer. Loučíme se. Jedeme do svých domovů

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-08-26-domu

Míjíme v Lipůvce Lenčin dům. Tam jsme loni touhle dobou uvízli na hodech. Ach, to bylo skvělé! Pohoštění, víno, slunce… Karlovi se nad Brnem porouchalo auto… Až o půlnoci pro nás přijela Karlova dcera. 

Karel jede jako dráha. Sobota večer. Ještě provoz. Ale ne ten včerejší. S mačkanicemi, uzávěrami. Potkáváme sanity. To nikdy nebývalo. Provoz slábne s přibývajícím večerem. Najednou je cesta volná. Vyjížděli jsme v pět. Cestou mi Karel ukazuje, kde jsme se včera napojili od Poličky. U Svitav koukám na ty vrtule. Ve Vysokém Mýtě jsme se támhle uhnuli z tahu. Jede tak, jak bych to neuměla. Řídí forda kolegyňky. Sedí vzadu.

- Karle, v kolik přijedeme do Hradce.

Neumí odpovědět, pořád čeká uzavírky.

- Vidíš, tady je ta cesta, po níž jsme včera předjeli kolonu.

- A jo. Do Zámrsku.

Vesnice Rozhraní. Krásný vypovídající název. Jasně. Hranice mezi Čechami a Moravou. Myslím na Lucku. Ta už je po dálnici z Brna ve své krásné vesnici Petrov.

My už jsme projeli Llitomyšl, Vysoké Mýto, Jaroslav. Ty vorle, budeme za chvíli v HK.

- Karle, stihnu vlak v 19:04 hod?

- Mohla bys. Jestli tam doklušeš od našeho domu.

´- Jak? To mi to ujede.

- Já to tu jen řídím.

- Aha. Mohl by Karel jet okolo nádraží?

- Mohl.

- A vy jste odkud?

- Z Jičína.

Podivuji se, že paní vzadu v HK přesedne za volant svého autíčka. Pojede domů do Rumcajsova města.

Tlačím očima zelenou na semaforech. V Hradci mají červenou vlnu.

19:01 hod. Karel mi vyndává kufr z auta. Metoším k odjezdům. Pokladna. Stojí tam nějací dva hotentoti. Házím mezi ně dvě desetikoruny do okýnka.

- Důchodcovskou do J.

- No, to je ten můj vlak. Do Náchoda bych prosil.

Popadla jsem jízdenku. Ať si tam ještě povídají. Podchod. Hledám očima odjezd. Vybíhám schody. Vlak připraven k odjezdu. Asi tři průvodčí tam stojí. Ubezpečuji se, že naskakuji do správného. Pomáhá mi s kufrem nahoru. Ježíš marja, tady sedí lidi na bočních sedátkách. Malý vagon jsem si vybrala. 

- Vede to dál?

- Asi ne.

Otevírám dveře. Kabina strojvůdce. Nějaký kluk se odsunul, uvolnil mi místečko. Sedám.

- Já potřebuji na záchod. Jenže vy tady všichni čučíte do těch dveří.

- Paní, tááámlhle, tááámhle ten knoflík. Vidíte?

- Vidím. Kdyby něco!

Pán naznačuje, že si zakryje oči.

Výtečně. Dveře se zavírají. Mačkám knoflík zamčení. Mají to tu čisté. Ručníky, papír. Vlak se dává do pohybu. Šup. Zmáčknout splachování. Knoflík na vodu. Odemknout. To už vlak vyjíždí z nádraží.

- Peťuš, ja na tu diskotéku TV Šalingrad nejdu. Za osm minut mě čekej na nádraží.

Vystupuji. Bere mi kufr. Super.

Dojíždíme domů. Linda s Petrem přijíždějí. V pražském bytě opravovali strop po havárii vody. Petr tu ráno postavil kus zdi tady u nás v zahradě. 

Taky měli pernou sobotu.

- Seš pokousaný?

Marná otázka. Naši zdejší komáři hryžou jak diví. Přitom stačilo dát jen olejovou vrstvu na hladinu do van. Letos už bohužel. Příští rok to bude jiné.

Žofka i Mourek dávají najevo, že se radují. Kočička si nahlas přede.

- Tak se tě konečně dočkali.

Dávám jim bonbony, kapsičku, kousek hovězího. Malá žere jak protržené necky. Co do sebe nasouká Mourek, to i ona. Bříško napucané.

Mourek jde ven.

- Venku hezky krápe.

- Zalije se zahrada.

Najednou hrom, bouře. Volám Mourka. Ne, nikdy ho v bouři zvenku nedostanu domů.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-08-26-nocni-kockovani

Půlnoc. Žofka je se mnou v koupelně. Už umí vyskočit na stoličku s hromádkou mého oblečení. Co, umí! Ona dovede přistát tak, aby s ní hromada nežuchla zpátky na zem. Umí už s jistotou našlapovat po hladkém umývadle. Tak copak? Zkusím maličko neviditelně pustit vodu. Zkoumá. Ucho má mokré. Péťa pouští Mourka z temna noci.

- Moure! Ty seš promáchaný.

Házím na něj ručník a drbu ho, drbu. On drží jak bécan. Ani nemukne. Převaluji ho na druhý bok. Vysouším ho i tam. Ještě hlavu. Jehličí z něj padá. Kdepak vytloukal? Byl na lovu ve smrku?

Dvě. Jdu spát. Mourek tu chrupká nahlas. Malá kočičinda je někde natažená. Jak se hnu. Probere se.

Už jdeš spát? Už jdeš spát? Nechoď!

Jdu. Tři!!! Zas ráno.

Dobrou noc!