Pevnost ožila

Co to je? Co to žijeme? Slunce, déšť, vítr, zima, teplo v jednom dni už po kolikáté za sebou! I kočky se drží doma. Jako v zimě. Lidé jsou jak mouchy. Tlak nesmírně kolísá.

Ráno vstávám pozdě. Motýl někde lítá. Zapínám robot, ať domíchá marmeládu. Letos jsem měla velkou úrodu. Myslím, že je to péčí o keře. Něco už umím, něco ještě ne. Učím se v běhu závěru života. A ráda. Nechci totiž umířt blbá. 

Volám Ivě.

- Ivo, dnes je sobota a máme tu Oživlý Josefov.

- Já jsem taková malátná, ušlá. Tak tu jen posedávám a nikam se mi nechce.

I- vo, byla bych ráda, kdybys šla s námi. Rozmysli si to.

Jak já bych chtěla, aby byla veselá, radostná, zdravá. Moje sestra. Promítám-li si soužití s ní, až na krátkou kovidovou přestávku, to bylo dobré. Měla mě jako přívěsek. Přívažek. Chtěla jít do kina s holkami. Mě vlekla s sebou. Maminka ovdověla mladá. Třicet dva let. Krásná. Ivě dvanáct, mně tři. Dnes by to ty křehotiny nepřežily. Sebevraždy se staly životním stylem. Do mozků lidí se vtírá eutanazie jako něco skvělého. Ne. Nesouhlasím. Nikdo nemá právo někomu sáhnout na život. Nikdo nemá právo sáhnout si na život. Život je dar. Maminka vše zvládla. 

Možná, že už tu jsou dva světy. Jsem přesvědčena, že žiju v novém světě díky pozitivní energii, smíchu, radosti, entuziasmu.

V tom druhém žijí věční bubáci, nespokojenci, bručící na svět. Čímž nechci říci, že by si člověk neměl postěžovat, pokud cítí nepřízeň a nespravedlnost. 

Ó, dnes mě čeká dokončení první várky marmeládky za studena. Vypadá nádherně. Ochutnávám sterilní lžičkou. Ještě ji nechám chvíli míchat.

Péťa je tu.

- Jsem si myslel, že bychom mohli do té pevnosti jít teď, najíst se až pak.

Souhlasím. Hlavou mi proběhlo že se třeba něčeho najíme tam. Nemám určitě na mysli nějaké trdelníky, langoše, uzeninu. Loni jsem si tam koupila housku plněnou nějakým sýrem nebo masem. měla cizokrajný název. Horká. V pytlíku. 

- Pojedeme autem? Já bych chtěla pěšky.

- Ale bude pršet.

- To neva. Ustrojíme se do deště.

Koukám, jak duchovní guru Mašek píše, že dává své moudrosti na Hero hero. To mě tak moc irituje. Všichni guruové lezou na Hero hero. Ne. Prý – aby je Yout Tube nebo FB neblokovali. Vždyť mají platformu Rumble, Odyssey… Dovoluji si mu vznést tento názor. Velmi duchovní odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Prý jsou Češi škrti a takové kecy proti národu. A prý nikdo nezchudne, když přidá na kafe a na polívku.

Cože? Češi jsou škrti? Na kafe a na polívku? Tak jdi dělat. Češi jsou nejduchovnější národ. To, že napíšou, že jsou bez vyznání, neznamená, že nejsou duchovní. A charitativní jsou nejvíc na světě. Jen co peněz vybrali na tanky pro Ukrajinu. Nebo na děti s nemocí motýlích křídel. Chodí na dvě tři směny. Dřou jak otroci. Své peníze jako svou energii budu dávat tam, kam chci já. Našla jsem si loni na Doniu lidi, kterým se kanály přehnaly domem, za týden znovu. Za pomoci Lindy jsme jim soukromě posbírali po známých darů asi za třicet tisíc. Dobrovolně, nikoli přes jakoukoli administrativu.

Proti mé odpovědí se ozvala nějaká Lisická. Bránila Maška v dlouhém příspěvku. Odpověděla jsem jí, že s ní nekomunikuji a její slovní průjem jsem nečetla.

Okamžitě od Maška:

- Ireno, omluvte se, jinak se rozloučíme.

- Loučíme se!! :-)

Jej, v té vteřině jsem byla zablokovaná. Mnoho lidí mi psalo, jaký je to egouš. Jedna paní i do SZ namluvila hodnocení jeho ega. To  jsem stihla do odchodu na slavnost oživení města.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-07-12-ozivly-josefov

Podmračné počasí sloužilo stánkařům, aby se nepekli. Ale sluníčko je stejně lepší. Jim Dělostřelec mi zaťukal na rameno. Známe se od mládí. Hodný pán v dělostřelecké rakousko - uherské uniformě. Chvíli hovoříme. Utíká k dělům. Bude se střílet. Toho se vždycky bojím. Šlupka jak z děla mě pokaždé vyděsí. Co ti chlapi ve válce v šestašedesátém. A co vojáčci v první válce! To muselo být strašné. Ostnatý drát, poprvé yperit, plynové masky, tank, zákopy, vši... V druhé válce zametání stop po Tartárii. K tomu navíc vyvražďování Slovanů. Proč rozbombardovali krásné město Drážďany?

Procházíme stánky. Vidím Holubí dům se sklem. Jenže je tu jen pán. Autorka sklíček je v Letohradě na řemeslech. Ještě se sem vrátím.

U stánků s polní poštou si čtu dávnou skládačku o prověřených nevěstincích. To aby voják věděl, kde je bezpečno.

Zrovna před Čtvercáky, největší stavbou v pevnosti, probíhá boj Čechů s Němci v květnu čtyřicet pět. Je to pro mě názorné. Dobře hrají. Přijíždí bílá sanitka se slabou sirenkou. To se s dnešní nedá srovnat. Vybíhá gestapák. Střílí. Češi udatně bojují. Támhle na rohu v květnu čtyřicet pět vykoukl Němčour z okna. Zamířil na poštmistra, který shazoval německé insignie z poštovního úřadu. Němec místo něho trefil Valušku Dvořákovou o křižovatku dál. Holčička mrtvá. Když jsem jezdila za mamkou do DD, vyprávěla mi tam Anička Drašnarová o tom dni. Vraceli se ze školy. Když Valuška padla mrtvá, hlouček dětí se schoval v ulici za rohem. Anička už asi odešla za svou spolužačkou. Její syn Jéňa, hodný člověk, už je v Pánu asi dva roky… Moje kolegyně Hela Vyroubalová taky chodila s Valuškou do třídy. Scéna hezky zahraná. Na mě zapůsobila víc než moc. Jsou tu stánky s vojenskou tématikou té doby. Taky auta a kola. Na jednom autě německý kříž, který se denně ukazuje lidem na You Tube vpravo dole, když chceš zmenšit obraz celé obrazovky na menší. Německý znak z tanků dávají lidem dennodenně na oči. Tolik symbolů…

Postupujeme k Bastionu IV. Jé, paní skřítek. Maluje dětem obličeje eko nezávadnými barvami. Potkáváme se s ní na všech trzích.

- Máte tu kolegu maséra?

- Ne, s tím se setkáme až na Kohoutově.

I další starší manželé jezdí po trzích a další a další.

- My jsme se viděli loni ve Svobodě nad Úpou. Tam jsem ve svém věku zjistila, že je to město. Mají tam domy. Celý život cestou do Pece jsem jí projela jen jako takovým ošklivým nicem.

- Ano, ano, tam se z cesty sjede…

- A tam jsou měšťanské domy. Bylo to tam moc pěkné. Koupila jsem si u vás něco placatého. Co to jen bylo.

Vystavuji prostorové domečky, krásně malované. Malované dřevo.

- Už vím, tyhle knoflíky krásné. Já je pak nechci nikomu dát, jak jsou nádherné.

V Bastionu něco unikátního. Něco, co miluji. Když jsem řídila školu, objednala jsem bubnování. To bylo tak bezvadné. Tak nabíjecí. Asi před dvěma lety jsem na přelomu srpna a záři měla o víkendu kovid. Pak už jsem se dostala do síly, ale kovid ze mě prchal možná měsíc. Posedávala jsem mezi prací. Potila se. Právě v téhle rekonvalescenční době jsem chtěla jet do Náchoda na bubnování. Ne. Bála jsem se, že nemám sílu. A tady bubnování vede perfektní cizinec. Spíš ho vede perfektně. Moc se mi to líbí. Pohupuji se v kolenou. Tančím si na místě. Pán rozkošnou češtinou vnáší do rytmu i naši říkanku Skákal pes. A hezky i druhou sloku. To se povedlo. Kdo měl nápad ho pozvat –tleskám, i kdyby to byl přívrženec nepřátelské strany. Což tady v tomhle prostoru jsou všichni.

Vracíme se domů. Petroušek by to rád vzal Okružní. Ne. Jdeme k náměstí. Třeba někoho potkáme. A že jsme tu dnes narazili na mnoho známých. Zdeněk. Petrouškův starší bratr.

- Kluci, vy jste naprosto podobní. Teď ve stáří tě, Zdeňku, Petroušek dohnal v podobě.

- My jsme na tátu.

- Vašeho tátu si matně pamatuji, ale neřekla bych. Ale vy to musíte vědět.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-07-12-od-zdenka

Zdeněk má drahé fotografické nádobíčko. Fotí nás. Lovím fotky z emailu. Zítra mu zavolám:

Máš tak kvalitní čočku, že je tam naprosto přesně vidět mé stáří. Já mám čočku u telefonu pořád zamatlanou. Mé fotky jsou jako v mlze.

Jdu se podívat přes cestu na ukázku umění na koních. Rakousko – uherská jízda. Ješiši, koně přeskakují hořící něco. A pak to překračují. Soucítím se zvířaty. Dnes se u dravců jedna sovička pokoušela uletět. Byla přivázaná. Očividně se bála lidí.

Nyní jeden ze dvou vojáků v jízdě střelí do hlávky zelí. Kulka prolétne. Nyní druhý. Má obličej jako Fittipaldi. Ten hlávku zelí rozstřelil. Vracím se ještě k Hrobákům.

- Petroušku, jdu se podívat do Ateliéru Holubí dům. Ale nevím, kde je.

Ukazuje mi, prý bílý stánek támhle v řadě. Ale ne. Nebyl tam. Obcházím. Nakonec narážím na stáneček s moravskými bublinkatými víny.

- Chcete do skla se zálohou sto korun?

- Chtěla bych, ale nechce se mi sem vracet.

Milá paní mi nalévá do kelímku.

Vracím se ke stolu. Petroušek se směje, když mu říkám, že jsem Ateliér Holubí dům nenašla. Ale víno ano.

Tak jdeme. Zastavuji se u Moravanů ze Znojma, Brna. Koníčky už mají naložené v přepravním voze. Ach. Přeju jim, aby na cestě nikdo neotravoval a koně dobře dojeli.

- Jste nesmírně šikovný. A co se vám stalo?

- To mám z dětství, ne mou vinou.

- Ohořal jste. Ale na koni v uniformě jste mistr!

Fakt mi připomíná Fittipaldiho. 

Linda se konečně urvala. Měla tam dnes partu brigádníků na terénní úpravy. Už to má formu okolo domu.

Hele ji.

- Lindi, projdi si to, to ti dá třeba hodinu.

Ale ne. Stojíme na rohu s lidmi, které jsem si myslela neznám. Ale jo. Znám podle jména. Míjí nás moje čtenářka. Zdravím ji i teď. :-) Scházíme pod pevnost. Linda. Nasedáme.

:-) 

- Já jsem to chtěla dojít pěšky. Měla ses tam ještě dívat na scény.

Doma rychle chystám oběd. Petrouškovi brambory, krůtí prsa, okurkový salátek. A nám špecle s kořením, česnekem, sýrem, cibulí a opraženou cibulkou. A hodně pažitky, a moc okurek se smetanou.

- Mami, jedu. Chci si odpočinout.

Ukazuje mi fotky terénu u domu. Práce poskočily. A hodně. Byla to parta cikánů od nás. Některé jsem učila. Jeden z nich byl prý omámen mou hrou na klavír. To mě moc těší. Snad se prý taky pokoušel hrát…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-07-12-vecer

Večer. Konečně liju hmotu z černého rybízu do horkých skleniček. Ty první jen lehce zasyčí, protože jsou čerstvě horké z trouby.

Bylo to pěkné. Krásné. Zážitkové. S kontakty s lidmi. Pořád čekám ještě na větší zázraky.

Dobrou noc!