Pevností

Schopnost porozumět tomu, čemu ostatní lidé nerozumí, je inteligence.

Schopnost vidět to, co ostatní lidé nevidí, je genialita.

A schopnost jim to vysvětlit, aby tomu porozuměli, je vrcholem vědomého bytí.

No, a je to. Den je u konce. Krásný den je u konce. Moc hezký den končí. To byl ale supr dník. Zkrátka – bylo to tu zas takové, jaké si to připravíš. Kouzelné! Nejdůležitější je – na něco se stále těšit. To je jedno na co. Ale těšení je krásné tetelení v očekávání. Mně se to povedlo. Jak to bylo?

Pondělí. Jdeme do nového týdne. Kočeny čekají. Nikdy nevím, jestli dostaly, nedostaly. Dostávají. Asi od Petrouška trošku, ode mě taky. Z Žofky vyrostla době živená velká holka. Mám v hlavě pořád Míšovu větu na můj stesk, že kvůli nim nemůžeme odjet.

Náš kocour chodí domů sporadicky. Vaše kočky chodí ven sporadicky.

Jak to přeonačit?

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-14-rano

Nemám zatím odpověď. Otrok první co je, ráno shání kočičí pány. Oni dělají, jako že podřízeně čekají. Ale ne. Lucka dnes pronesla výsledek své víkendové observace: Pěkně si vás obtočili, otroci! – To jako my jsme těmi obtočenými otroky.

Naši mladí přátelé dnes budou trávit den u nás. Linda odjela do Phy. Po návratu má své pracovní povinnosti. Proto si krade čas na zahradu, pozemek, jeho kultivaci o víkendech.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-14-mame-hosty-na-obed

Vstávám na své poměry brzy. V osm. I dnes poklušu do postele včas.

Dopoledne volám:

- Luci, jak jste na tom?

- Míša tady utahuje okna, dveře. Tak za hoďku?

- Nespěchejte, teprve jdu vařit.

Dohodnuto. Těším se na ně. Příliv energie, mladých zkušeností, vymožeností. Obohacujeme se navzájem. Učíme se. Stáří má zkušenost, mládí má elán, lépe nasává moderní dobu. My v pokročilejším věku máme výhodu – oni nás učí, vedou. Jako jsme je kdysi učívali postavit se na nohy, udržet rovnováhu, chodit, jíst příborem, používat nočník, strojit se, česat se, mýt se, čistit si zoubky, zpívat, tančit, tleskat, recitovat, radovat se, přeskakovat překážky, zvládat zkoušky. Prosím? Přirozenost? Ano. My je vedli, teď už vzali za ruku oni nás. Pomáhají nám. Vedou nás. Abychom ještě chvíli uměli poklusávat vedle nich. Vím, mají už rychlejší tempo. Kdykoli nám mohou utéci. Ale ne. Protože jsou ohleduplní, vychovaní, máme se rádi; tempo jen mírně zvyšují, abychom to moc nepostřehli, ale abychom stále uměli zdvihat i my ve svém věku nohy přes překážky. Nad nimi v neviditelném letu nám stále dávají záchranu. Někdy i my jim. Náklonnost je vzájemná. A když to neumějí všichni, to nevadí. Ať si jdou po stezičkách života po svém. Je to sice nehorázná neurvalost, ale kvůli tomu se na bok fakt nepřevalíme. Zatím vládneme silou. Za všechnu pomoc, péči, přátelství a lásku DĚ-KU-JE-ME co nejsrdečněji.

Copak jim uvařím? Ano. Krůtí prsa. V lednici mám houby. Kousek špíčku, cibulku, houby na kousky, naklepat masíčko, okořenit. Rýži. Namáčím ji do octa. V krajinách, kde ji pěstují, hnojí, tak jak u nás. Prý pro sebe mají svá políčka bez jedů. Ocet pomáhá vylouhovat arsen.

Zvonek. Jsou tu.

- Budeme jíst venku, jo?

- Nám bude zima.

- Nebude. Donesu deky. Zabalíte se.

Hodujeme. Řehtáme se na plné obrátky. Procvičujeme bránici. Okysličujeme krev. Po obědě se Míša vrhá na na naše okna a dveře. Předvádí, když jsou volná, netěsní a v zimě jimi profukuje. Což pociťuji v koupelně. Vždycky si dělám legraci, že mi vlají v průvanu od okna vlasy.

Á, Péťa je tu.

- Děláte něco?

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-14-spoluprace-radost

Miluji jejich přivítání. Pat a Patachon.

Pat a Patachon byla dánská komická dvojice a zároveň jména filmových postav ze série snímků, již natočili. Sláva dvojice kulminovala ve 20. a 30. letech 20. století, především v němé éře. Dvojici tvořili dánští herci Carl Schenstrøm a Harald Madsen.

Nezažili jste je? Ani já ne. Ale kdykoli se vítají Míša s Péťou, je to hurikán. Vidím ty dva - Pata a Patachona. Míša je vtípkař. Dobrosrdečný člověk. Tak dnes naposledy vítačka :-) Div že ne přemety. Kluci naši, na zdar!

Jdeme na exkurzi do chatičky. Petroušek dnes bude zapojovat kamna.

- Přesně takovýhle komín máme doma.

- Cože? Takovýhle?

- Ano, to je přiznaný komín. Ano, to čištění dole.

Předvádíme chatičku. Tam se dá v budoucnu spát. Proč ne.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-14-pevnosti

Zdviháme kotvy. Záměr byl směr Nové Město nebo Opočno, Dobruška. Příště. Čas  pokročil. Ukážu jim kus pevnosti. Jedeme na pevnostní hřbitov. Beru s sebou skvělou Novákovu brožurku. Začínám příběhem Martina Veselého. Jeho hotel. Po jeho smrti první místo ubytování manželů Němcových. Syn Hynek. Ignác. Tady pomník se lvem. Splašení koně v Šoubráku… Kdo byl Šobr. Přicházíme k naší hrobce.

Volá Linda. Jede z Phy.

- Vy jste na hřbitově? Ten je velice zajímavý. Má příběhy.

- Lindi, je zajímavý proto, že my ty příběhy kdysi spolu objevily.

- Na ruském hřbitově…

- Tam jsme nebyli. Ono to Míšu s Dominičkem zajímá jen na oko. Ale Lucka věrný posluchač.

- Áno, já příběhy miluji.

Smějeme se. Jdeme ještě k Suškinovu památníku. Přítomnost Ruska – plačící Matka Rus za své mrtvé syny, budoucnost Ruska – děti listující v knize… Socha bojara opřeného  o meč – minulost. Paradoxní je – autor byl Ukrajinec. Ale napsáno – vytvořili ruští vojáci. Tak co chcete řešit? No nic.

V dáli ukazuji jednu ze tří pracháren. Vysvětluji, jak jen v jedné byl střelný prach. Hlídány byly všechny tři. Nepřítel nevěděl, kde střelný prach je. Je vidět Černá hora a v oparu Sněžka.

Dominiček reaguje:     

- Kde? Kde je vidět? Ano, vidím ji!

Před dvěma dny jsme se po ní procházeli. Na příště nám zbývá tolik památek a objektů, které ukážeme Míšovi. Můžeme zajet i do Prachovských skal, na Hvězdu. Máme tu nekonečně mnoho krás.

Ještě v pevnosti ukazuji fortifikační pomník. Ukazuji bývalou vojenskou nemocnici, Čtvercáky, z jejichž okna SS v květnu čtyřicet pět mířil na poštovního úředníka, který sundával německou orlici z pošty. Omylem kulka zastřelila Valušku Dvořákovou, s níž chodila do třídy má vynikající kolegyňka Hela Vyroubalová. A den střelby mi přesně popsala v DD paní Anička Drašnarová. Jestlipak žije? Její syn Jéňa umřel nedávno. Vedu Lucku do Jízdecké ulice k jízdárně a permanentních kulis do filmů v podobě restaurací, trafiky…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-14-cvicili-jsme-intuici-odjezd

Vracíme se domů.

- Luci, my jsme zapomněly procvičovat intuici. Čtvrtky, karty, kelímky…

Dominiček slyší. Už nese plechovičky od vína. Tak jo. Zkoušíme ho na tři, na čtyři. Vždycky zásah. Jak začne blbnout, nic.

- Dominku!! Klid! Soustřeď se.

Zavírá oči. Míchám plechovky. Pod jednou je míček.

- Barva!

Neomylně ukáže rukou na plechovku s míčkem. Zkoušíme Míšu. Taky mu to jde.

- A teď ty!

- Nejsem rozcvičená.

- Zkus tooo.

- Tak mi to promíchej.

Dominiček startuje povelem barva.

Má ruka ukáže na plechovku s míčkem. Hm. Nevěřila jsem si. Ale intuici od kurzu stále držím. Cvičím si ji v denním životě.

Lucka taky úspěšná.

Večeře. Lucce i mně koktejl. Míša má dálnovidění. Od okna přes celou kuchyň:

- Iri? Ty máš limitovanou edici? Co to je?

- To je broskev s liči.

- Odsypala bys mi domů?

Samozřejmě. Odsypávám mu dvě odměrky. Lucce s protein drink mixem. Nemají rádi kravské mléko.

Díky Domčovi jsme si alespoň maličko pohráli. Najedeni. Nasyceni. Odjíždějí. Zítra pojedou od Lindy něco zařídit do Phy.

Loučíme se. Děkujeme si. Těšíme se na zas. :-)

Vibračně srovnaný den. Krásné to bylo v hotelu Země.

Dobrou noc!