Pinožení, harcování, snažení...

Náročný den. Časově vše zvládnout. Před budíkem Kitty na okně. Černá housenka buší. I hluchého by vytáhla z postele. OK. Lezu. Na zlatém dešti jsou mraky sýkorek. Tlustých. Naducaných. Asi je překrmuji. 

Kočky žerou jak zjednané. Micka sní jednu kapsičku denně, teď se předhánějí - sjedou tři, čtyři za den. Ptákům se prohýbají rautové stoly...

Od rána v běhu. Až večer koukám na ptačí krmítka. Vyzobaná. Ráno jsem je nedoplnila. Tak - ještě po tmě, skoro k  půlnoci, sypu v osvětlené zahradě. Ráno jedu na letošní poslední školko do Phy. Nemohu zaúkolovat Petrouška. Je to ňuňťa.

Dopo podnikám. Do toho vařím hovězí polévku - pro Petrouška. Jo, a bagety. Na zítra. Odpo - úkol: Maminka k holiči. Vozím ji k její asi celoživotní kadeřnici. Spolužačce mé starší sestry. Zná odstín barvy, ví, co má mamka ráda... Udělá jí hlavu jako vždy... V prvním měsíci jí ostříhala a nabarvila na hnusno, nekriticko- kafebrando-do zelena nějaká dojíždějící rychlokadeřnice. Než to mamce odrostlo, ve výtahu u zrcadla vyhoudala:

- Podívej, co mi dali na hlavu.

- Mami, to sis vybrala sama.

- Né, to oni... ¨

Jo, je to harcování; dvěma auty, bere to náš podnikatelský čas, hlavně - postavit maminku, posadit maminku, oběhnout auto... pro mě vysilující. Jsem zvyklá na rychlé tempo. S maminkou - víc než zcela nejpomalejší. Bolí mě ramenní i loketní pletenec. Nechci být pečovatelkou. Mají to moc těžké. Psychicky i fyzicky.

Nestíhám - papírek s úkoly dne se nezkracuje. Jedeme. Závory. Jsou furt dole. Volám kadeřnici, jestli jsme se nezmýlila. V pátek odpo nepracuje. Potvrzuje termín.

DD. Informační šum. Mamka připravena, že přijedu. Ne, že pojedeme k holiči. Rychle převléknout kalhoty, najít šálu, čepici. Bundu. Paní Jana kmitá. Sváží nás dolů nákladním výtahem, otevírá. S vozíkem uháníme k parkovišti. Ředitel to komplikuje. Vše zašpérováno. Ještě před půl rokem otevřené tři vchody. Zdržování. Pečovatelka by právě TEĎ mohla držet za ruku  klienta... Proč mi mysl nese na mozek větu Je to vůl. V jednom filmu s Vlastíkem Burianem:

- Císař pán není vůl. Je to korunovaný vůl!

Je to bezohledný kariérní vůl. Zapomněla jsem blikat na vesnice. Na státní. Vím, že před městem je několika km kolona. Sjíždím nájezdem ze státní přes vesnice. Blíží se hodina mytí vlasů :-) Další závory. Zakleto. Volám Péťovi za námi.

- Peťuš, jedeme ještě na poštu. Nebýt závor, máme to na  minutu. 

- To nestihneme. Já bych jel k holiči.

Volám kadeřnici. Má ještě na čtvrt hodiny práce. Hodí se. Jedeme na poštu. Chjo. Vyložit maminku, svézt ji k okénku. Ověřujeme podpis. Vykládá, jak se o ni nestarám. Zatnu zuby a procedím:

- Buď zticha. Jezdím za tebou každý den! Je to hodin a hodin. Nemám čas na sebe. Nečtu. Nemaluju. Nehraju na klavír. Jen ty. Buď zticha a nedělej ostudu!!! 

Měla jsem mlčet. Jenže jsem bytost. Nejsem stroj! Naložit. Vezu ji kolem naší zahrady a domu. Co se tu nadřela.

- Mamko, tady bydlím s Péťou. Pamatuješ? Bydlelas´ tu s námi půl roku. Jezdila jsi sem každý víkend.

Nepamatuje, nevzpomíná si. Rozhořčuje mi to mysl. Chce se mi brečet.

Stíháme. Parkuji dál od chodníku. Vyložit. Mamku bych nevytáhla do schodů. Pomáhám...

- Zavolej. 

- Jo. Dík. 

Chvíli sedím. Držím maminku za studenou ruku. Dotýkám se jí. Dnes nebudeme luštit. Ať si to užije. 

- Mami, jak se jmenuje kadeřnice?

- Paní D. 

- Jak jí říkáš křestním jménem?

- Jana?

Obě kýveme, ale jiné písmenko. 

- Dana?

Kýváme. Jiné písmenko. 

- Nevím. Rana, Mana, 

- Hana, mami. 

- Jo, Hana... Minulý týden jste hezky udělala hlavu Ivě.   

Jo, to mi řekla. Iva chodí ve středu a v sobotu. Mamka mi to opravdu řekla. Jak je možné, že si pamatuje krásně udělanou sestřinu hlavu... To mi moje hlava nebere. A dnes si na to zas vzpomněla. 

Hotovo. Maminka je krásná. Volám Péťovi. Vracíme se. Vyskakuji za městem z auta a fotím slunce. Péťa se zlobí. Zadržuji slzy. Chtěla jsem ještě zachytit kousek dál pád sluníčka do mraků. Ne. Mám stísněnou náladu. Volám sestřičkám - jiný telefon nevím, neznám, nemám. Je to vůl, je to vůl. Sestřičky jsou moje záchrana. Ochotné - ano, vyřídí, aby nám Jana šla otevřít do výtahu. Je to vůl. Je to vůl - poslouchám Gramohit. Chladil by to zvládnul vyzpívat... Nebo Kája - Dám dělovou ránu!!!

https://www.youtube.com/watch?reload=9&v=aOu2Jf3I6Bc 

Předávám maminku. Je mi těžko. U schodů se loučím s Květulkou, Verunkou, Kamilkou. Holčičky, holčičky... Péťa jel napřed. Pomyslím si:

- Až odejde, zůstanu tu sama. Na světě sama. Mám v hlavě smrti mé rok známé, kamarádky z FB - umřel jí francouzský milý, dva dny na to táta. Myslím na smrt pečovatelky. Netýká se mě to. A týká.

Celou cestu domu brečím. Co to na mě sedlo... Máme jet ještě na tanečky vnučky. Přijíždíme místo o půl šesté s desetiminutovým zpožděním. Je po tanečcích. Nemám slov. Dejte mi bombu. 

- Péťo, pojď odsud. Jdeme domů!

Cestu nemluvíme. Máme toho oba víc než dost. Honíme čas. Děláme.... Doma hořce brečím. Stále se snažím. A proč? Kde jsem já? Kde mám čas pro sebe? Pořád opečovávám, peču, vařím, smažím, chystám, aranžuji, sloužím. A dost! Ještě rychle dodělávám resty. Zavřela jsem se v pracovně. Petroušek tiše vchází. Ví, že se někde něco přetrhlo.

Usíná v křesle. Zadělávám na vánočku. Už dnes nechci s nikým mluvit. Nechci nikoho vidět. Chci být jen sama se sebou. Válečný film. Spojenci. Přišel vhod. Pouštím slzy.

A jdu spát. Zítra to bude krásné. Skvělé. Suprovní. Vynikající. Co to dnes bylo za vlnu? Jo, od 21. září k slunovratu jdou na lidi tlaky, energie... Čím víc k slunovratu, tím hůř... Někdy se přelévá do ledna. V lednu jsem nečekaně složila ředitelskou fci... 

Dobrou noc!