Písně otroka
- Peťuš, já jsem tak ráda, že tě mám. Já bych si tu dnes bréčela.
- Ale ne. Nesmíš lidskou blbost tak brát.
Jo, tak si žije on. Ale já všechno prožívám. Za poslední týden jsem měla souboj s mimoněm na bankovní lince. Doslova jsem si vydobyla, ale doslova, doručení obyčejného dopisu, který jsem potřebovala. Kdybych nezaútočila, doručí ho bůhvíkdy. A dnes Lenovo. Mnoho lidí nevnímá. Mnoho lidí zvoní zvoncem na krku. Hlavně, že mají co přežvykovat. Mnoho lidí raději mlčí a podřídí se. Pak je zbojník Roman, kterého jsem včera potkala na promenádě a Irena – to jako já. Deru se proti silnému proudu. Probojovávám se mačetou pralesem byrokracie, klestím cestu i mým odpůrcům. Paradoxně nechtějí. Jim se líbí mít řetěz na krku a zvonit zvoncem. Hlavně aby tráva byla zelená. To nevadí, že je zelení jen postříkaná, že to není tráva přírodní. Hlavně teplo, smrádek, klídek...
Na půl desátou má přijít klientka. Vrátila se ke mně asi po pěti letech. Už má 106 kg. Za měsíc odpálila skoro čtyři procenta tuku. Svůj viscerál zkrotila o jednotku. Svalovinu si vypěstovala o dvě a půl kila. Skvělé! Kilo svaloviny spálí asi 28 kcal. Kilo tuku asi 4 kcal. Motorem metabolismu jsou svaly. Metabilocký věk se zatím nehnul. Metabolická vodička narostla o necelá dvě procenta. Jupí! A já jsem z toho perplex, protože většinou je první měření na stejných hodnotách, někdy i horších. Tělo si zvyká, že už nedostává siláž, ale že mu podstrojují zvonky, sedmikrásky, kopretiny, chrpy. Mám převelikou radost. Bílý vlk nakrmen.
Odchází. Teď se budu věnovat Lenovo a odeslání svého počítače do opravy. Ze široka, jak je mým zvykem:
V posledních týdnech mám stále v hlavě verše Svatopluka Čecha. Jak to tam bylo? Hledám:
https://www.cesky-jazyk.cz/citanka/svatopluk-cech/pisne-otroka-3.html
Písně otroka (3)
V.
Jsme otroci. Jsme cizí zvůle loutky,
v nás bez trestu smí bušit každá pěst,
co máme, hříčkou ledačí je choutky
a v pospas každému je naše čest.
Jsme zástup skotu v jařmu bičem štvaný
pro cizí prospěch z jitra do noci -
SBOR OTROKŮ:
Jsme bez vůle, bez práva, bez ochrany,
jsme otroci!
Pán dí: "Jen plahočte se v
potu, znoji,
žeň hojnou klopotně mi noste z lích,
bych mohl zkojit každou choutku svoji
a štědře plnit ruce milců svých,
bych mohl pořídit vám pouta tužší
a nové důtky na vás, otroci!
Ano. Platí to, pane Čechu, stále. To ještě není hledaný text. Hledala jsem verše o tom, že
když kdokoli ze stáda v ohradě dostane moc, okamžitě si vyleze na piedestal, co
– na piedestal! - vyleze si na kámen, aby byl kousíček výš, a čeká na hnutí brvy
pána, aby použil důtky proti svým...
Historie se kopíruje :-( 😒😢
Tenhle odkaz je nutno zkopírovat ručně:
https://cs.wikisource.org/wiki/P%C3%ADsn%C4%9B_otroka/XII.
Z Písní otroka S. Čecha –
pokračování:
Hleďme kolem na své řady,
co tu klamu, lsti a zrady,
co tu nízkosti se plazí,
co tu zášti srdce mrazí,
co tu zmijí
před cizím se podle svíjí,
svým pak vztekle syčí v sluch!Hle! tu rab, jejž za hlídače
otrokář dal nám, —
kterak zapírá nás rázem
prodejný ten chám!
Cit svůj, rozum, duši třeba
prodává mu za kus chleba,
číhá na kyn jeho brvy,
by zdvih' na nás důtky prvý,
stokrát hůře
proti vlastním bratrům zuře
nežli nepřítel náš sám.
Včera kolegyně Káťa nahrála krátké video o své srážce s Českou poštou. Její klientka jí posílala balík. Káťa volá, že balík stále nepřišel. To není možné, už ho poslala před pár dny. Káťa zavolala na poštu. - - - Ano, máte tady balík.
- A jak bych se o něm dozvěděla, kdybych netušila, že mi přijde.
(To oni by ho vrátili odesílateli. Ale přišel nekonečný naprosto blbý rozhovor. Ješiši!!!)
- No my bychom vám zavolali nebo napsali.
- A proč jste to neudělali?
- Protože tam není uvedeno vaše číslo ani mail.
- A jak bych se o tom balíčku dozvěděla, kdybych netušila, že mi ho někdo poslal.
- No, přes ten telefon nebo email.
- Ale když tam není uveden, tak jak bych se to dozvěděla?
- No my už papírky do schránky neházíme.
- Dobře. A jak bych se dozvěděla, že mám na poště balík.
- No to byste se dozvěděla jenom, že sem zavoláte.
- A kdybych nevolala, do prčic!
- No tak byste se to nedozvěděla.
- Takže já mám u vás balík. A kdybych si nezavolala, tak to nevím, že ho tam u vás mám?
- No, vlastně jo.
- To mi nedává smysl. Proč mi to nedáte vědět do schránky!
- No, my bychom vám zavolali nebo bychom vám napsali email.
- A když tam nemám číslo ani email?
To video jsem ještě dnes prožívala, protože tyhle zkušenosti vnímám velice často. Banka. Pošta. Lenovo. Zrůdnost moci, blbosti, debility, poťouchlictví, neochoty, nemorálnosti, asociálnosti...
Včera jsem se pokusila v šestnáct hodin zavolat do Lenova tomu divnému unylému ženskému hlasu.
Pokud chcete tohle, zmáčkněte tohle. Pokud nechcete, položte. Zmáčkla jsem, automat pokračoval, jestli chci tohle a pink. Konec.
Aha, tak to asi pracují do šestnácti. OK. Zavolala jsem dnes. Asi šestkárt za sebou. To je docela dost minut. Svítilo slunce, já chtěla sázet, plet, vyhřívat se, nabíjet se. Ne, ne. Systém tě donutí, že budeš doma.
Volám zpátky na uložené číslo z dob, kdy mé přístroje byly v záruce. Zacházelo se s námi jako v bavlnce. Doslova. Dokonce jednou nešlo písmenko na klávesnici; napsali, že se jedná o softwarovou závadu, ale přeinstalovali. Nemuseli. Číslo uloženo jako Paní Hodná Lenovo. Lenovo - solidní servis. Spokojenost. Dnes na místě Paní Hodné je Slovenka. Jak ráda slyším slovenštinu, tak tuhle holku ne. Takový malý přitroublý robůtek. Plno řečí, zdržuje, nekoná. Ptám se, proč mi stále padá telefonní číslo na opravnu po záruce do Phy. Má řeči.
- A ako sa volate?
- Hrobská. Prosím, mohla byste mi pomoci a poradit, jak se tam mám dovolat?
Kecy, plky. Nabírám na obrátkách. Začínám zvyšovat hlas. Ještě nekřičím.
- Mohla byste mi dát kontakt na opravnu v Pze, který funguje? Nabízezejí i stránky https://support.lenovo.com/cz/cs, ale tam já to neumím vybrat.
Kdyby třeba řekla:
- Já tam zkusím zavolat. Počkejte. Vyzkouším to. Nebo třeba - To vyřešíme, nebojte se. Ne, zas kecy.
Ječím:
- Dejte mi ten telefon!
- Nekričte na mňa!
- Telefon! Přestaňte už žvanit. Zdržujete. Telefooonnn!
Křičím. Zadržuji slzy bezmoci.
Rychle vyblekotala telefonní číslo, aniž bych si ho stihla zapsat. Propiska v ruce. Dělá naschvály, bréca.
- Dejte mi ten druhý kontakt.
A zas ústní průjem. Ta čůza mi nadiktovala telefon do Plzně. Vytáčím v naději druhé linky do Phy. Plzeň!
- Slečno, prosím vás. Jsem moc rozzlobena. Možná budu křičet.
Líčím svou anabázi. Jak mi včera řekla v Praze, když se mi povedlo tam zavolat:
- Tak to sem doneste.
Nezájem. Odkud člověk je. Zkrátka si to tam donesu sto dvacet kilometrů a půl.
Ta holčina mi chce vyloženě pomoci. Zklidňuji se.Vysvětluje mi, že jsem se dovolala do Plzně. Dává informaci o pracovní době v Pze. Kterou jsem původně chtěla jedním telefonem zjistit. Pak se z toho rozhořel požár. Jeden telefon!!
- Ne, paní Hrobská, nemusíte tam volat. Nebojte se. V pondělí pracují. Normálně ať to tam dcera donese.
Dobře. Děkuji a loučím se. Moc děkuji. Stačil jeden telefon s rozumnou bytostí. Jdu si otřít oči. Nahodit barvičky. Točím viideo. Volá plzeňské číslo.
- Prosím. Dobrý den!
- Dobrý den, paní Hrobská. Mně to nedalo. Zavolala jsem ještě pražské kolegyni. Zjistila jsem, že vám nepodala úplnou informaci. Totiž my vám můžeme taky nabídnout kurz, akorát po záruce ho platí zákazník. Sto devadesát korun.
- Je, tak to je skvělé. Mám to předjednáno s dcerou na příští týden. Tak to já se s ní dohodnu, že to mohu poslat kurýrem.
- A mohu vám to vybavit i já odsud z Plzně. Nebo to můžete klidně poslat k nám.
- Vy jste unikátní. Vy jednáte logicky, postaru, jako dřív, sedláckým rozumem. Kolik je vám let?
- Šestadvacet.
- Jsem vám velice, převelice vděčná.
- Víte, já jsem vám chtěla udělat hezký den! Slyšela jsem, že jsme vás rozrušili. Tak jsem to chtěla napravit.
Spadla mi čelist. Ona mi chtěla udělat dobrý den. Tak to je vzácné! Její telefon si ukládám: Lenovo Katka Plzeň Po Záruce.
Co může udělat jeden člověk!! Jak stačí iniciativa. Svědomí. Ta holčička v mém hlase slyšela zbytky otřesu od slečny ze Slovenska. Udělala mi opravdu hezký den.
Volá mi vedoucí mistr z učiliště. Mám nařezané koláče z polena. Chci si na nich něco vyzkoušet z kamínků. Jestli to budu umět.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-03-25-mirove-nebe-v-kuchyni
Fofrem zadělávám na bagetky. Hotovo. Vychladnout. Potřít česnekovou pomazánkou. Nazdobit. Krabička. Jedu. Půl druhé. To už tam určitě nikdo nebude. Ale jo. Andělé mi jsou od hovoru s plzeňskou Katkou nakloněni.
Pan vedoucí chce zrovna odejít. Vrací se se mnou. Jdeme do mistrovského kamrlíku.
- Tady to máte.
- Tady máte vy něco ode mě.
Decentně ochutnávají. Asi jim to chutná.
- Česneková?
- Ano.
- Krásně to voní.
- Máte to z žita, špaldy.
- To bude zdravé!
Smějeme se. Děkuji. Loučím se.
Venku se smouší.
- Peťuš, tak jsem chtěla sázet kytky. Jdu se aspoň naobědvat ven pod třešeň.
Ke stolu mi vede Honzíka. Nesou si kafe. To už nebudu sázet. Jdu do domu pro prkýnko, veky, pomazánku…
Hodují pod stromem. Jdu jim připravit tvaroh, s mandlemi, šlehačkou, broskví…
Jsou tu. Nesou mi telefon, mp3.
- Prší. Normálně se spustil liják.
- Aha. Tak to už ven opravdu nepůjdu.
- Zítra. Odpočiň si.
Zítra má lít, být chladno. A já dnes krmila víc černého vlka. Zítra dostane potravu bílý. Sice bude pršet, ale budu přesto sázet. Těším se.
Dobrou noc!