Plachtila jsem jak motýl za letního dne :-)

Dnes tě čeká velmi mnoho práce. Tak šup! Vstávej! Odpovídám vnitřnímu hlasu:

- Ještě léčebný kód!

- Ještě umýt vlasy!

Hotovo. Klient. První přeměření. Z metabolického věku osmdesát omládl na svůj biologický, šedesát devět. Jedeme dál - ještě o patnáct let. Snížil své obrovité útrobní tuky z hodnoty dvacet na dvanáct. Šestka je hranice. Jo, poklesla svalovina, narostly tuky. To nechceme, ale to se zlepší. Druhé nebo třetí měření... Pak naskočí a půjde s břichem dolů.

Už volá paní. Vezu jí jídlo. Nová. Ještě jedna nová. Na dálku...

Jdu reklamovat fotosvětlo do Penny. Vedoucí je můj učeň. Mám ho ráda. Veselý, ochotný.

- To světlo bylo výborné. V poslední době jsme do něj dávali baterie častěji a častěji. Manžel o víkendu vyměnil baterie. Přestalo jít.

Odbíhá. Přináší ho. Svítí. Manžel na boku přepnul knoflíček do nesprávné polohy.

- Kdyby náhodou výměny baterií byly častější...

- Tak ho přineste.

V duchu si říkám, že jsem kůň. Měla jsem si ho překontrolovat. Péťo, příště si sem jdeš ty! Jdu prodejnou. Víno už nelemptám. Ale mají tu maďarské pistole s tokajským. TOKAJI HÁRSLEVELÜ místo za osmdesát, zlevněno na šedesát; TOKAJI FURMINT z osmdesáti na padesát. U pokladny jsem ostražitá. Frk, frk, třikrát šede.

- Jé, já si myslím, že tam byl furmint za padesát.

Prodavačka nevěřícně kroutí hlavou. Zajímavé je, že se obchodník většinou plete v zákazníkův neprospěch. Ale jsem klidná. 

- Můžete mi doběhnout pro cedulku?

No co bych kvůli desetikoruně neudělala, že? Nesu úlovek. Žlutá cenovka je akční. Opravdu, furmint za padesát. Ten druhý jazykolam za šedesát - tu jsem nebrala.

- Aha, tak mi prosím zaplaťte a já vám vrátím.

Volá mého učně. Ten nejprve zkouší ze strany zákazníka cvakat opravu v pokladně. Ustupuji, otevírám dvířka. Ochotně využívá vstup do pokladny. Ne a ne se snížení ceny objevit. Za mnou se tvoří fronta. Dělají, že nic, ale že uhodnu, co si myslí? Konečně! Chtějí mi vracet třicet korun. Ne, mně náleží jen dvacet... Mizím s třemi lahvemi a dvackou v ruce. Už ať jsem pryč!

Banka. Vkládám tržbu.

- Hezky se mi vraťte i se svými bratříčky a sestřičkami. :-) - Nevím, jak mám zprovoznit kartu.

Slečna pokladní - milá. Poledne. Nevyrazila mě. Neumím je jen výmluva. Jasně, že umím. Jenže s její péčí je to pohodlné. Poslat SMS v tomto tvaru na tohle číslo. Ano, přecvakla jsem se. Jednu čtyřku navíc. SMS bez diakritiky:

- Dobrý den, hodnoty byly zadány nesprávně nebo SMS odeslána z neregistrovaného čísla. Opakujte prosím zadání. Děkujeme.

Opakuji.

- Dobrý den, kód naleznete na pozicích... Dodržte prosím pořadí pozic. Děkujeme.

Srdečně děkuji. Slečna mi radí, jak s bankomatem.

Další dobrodružství. Kartu vsuň. Buď ostražitá. Zadej původní pin z SMS. Chceš vybrat, vložit, změnit PIN? Chci změnit PIN. Zadávám určený kód. Měním PIN. Ještě potvrdit. Čekám na cedulku, že se transakce podařila. Čtu:

- Vaše transakce neproběhla úspěšně. ZAMÍTNUTA. NEOPRÁVNĚNÉ POUŽITÍ KARTY.

Aha, asi jsem něco spletla. Tak ještě jednou. Podruhé to určitě dáš. Opakuji všechny úkony znovu, přesně, dávám si pozor.

Čekám na cedulku, že se transakce podařila. Čtu:

Vaše transakce neproběhla úspěšně. ZAMÍTNUTA. NEOPRÁVNĚNÉ POUŽITÍ KARTY.

Balím si fidlátka. Tohle nemá cenu. Ještě mi tu krasavici s mým obrázkem seberou. Tak někdy příště...

Asi je dnes v horoskopu predikováno: Dnes nelez k peněžním strojům! Jdu to zkusit do lékárny. Maminčina oblíbená. Miluji ty lidi tam. Paní majitelka mě vítá:

- Dobrý den, naše sluníčko!

(Jejka, v duchu mi proběhne, jak by se asi tvářili v centru duchovního ubíjení alzheimeriků. - Rozuměj - dušení u TV, v temnu tzv. jídelny. Bezduché civění před sebe bez slovní aktivity. Nárok na osobní kontakt má Vaše maminka ble, ble, ble... Jednou týdně? Nebo ročně? Je mi to jedno. Kontakt dopřávám denně bez předpisově.) 

Srdečně hovoříme. Líčím zatlučené východy... Pardon, teď už jen vchody. Taky šikanu na dvoře...

- Kdo to tam vede! To bude nějaký blbec.

Spíš bych myslela, jak o něm psali v Mafře, že je to naopak velmi a všeho schopný vykutálek. S plnými jmény ho tam označili za zloděje zdravotního holdingu.  Ó, vchází moje známá? Taková jako dá se říci příbuzná? Kdysi jsem jí vzala dcerku do školky. Moc si to pochvalovala. Nádherně vychovává dvě dcery. Ukázkově. Dřív jsme se víc stýkaly. Mladší snad ani neměla chodit. Nejen že chodí, ona tančí! Obě tančí. Obě skvělé výsledky. Vysoké IQ. Právě Stellinka měla na prvním stupni super bezva paní třídní. Dělala soutěže pro třídu a pro Stellinku zvlášť. Stellinka má úzké hrobácké oči. To mají všechny děti u Hrobských. Krásné. Zvláštní. Co to tam je za předky... Objímám jejich maminku.

- Bacha, nesahat na Stellinku. Má syndrom ruce, nohy, pusa.

- Co že má?

Opakuje. Paní magistra se usmívá. Prý místo čísel - pátá nemoc, šestá nemoc... - Nyní označují části těla. Takové jako neštovičky v puse, pár na dlaních a nevím, kde na nohách... Holky kupují pokud možno byliny... Jejich maminka je alternativní. (Její pediatrička asi před pěti lety 19.7. , ne 20.7. odešla. Nechala tu Aničku, Honzíka, Páju. Anička studuje na lékařku. Letos se vdala, porodila... Občas si voláme. Na pohřbu její maminky jsem řvala, ronila obrovské slzy. Otekly mi oči. Nevím, co jsem si prožila... Nebyla jsem k zastavení. Obřad jsem prostála. Přišla jsem na čas. Kostel obsazen...  Ani jedno místečko k sezení. Očkování u ní bylo v poho. Nerada psala léky. Až v opravdu nejzazších případech... Slinivka ji zradila.) - Tak se tedy nedotýkám té spanilé ruce, nohy, pusa. :-) Rozhovor v lékárně jak pramen živé vody. Bezstarostný, srdečný, přátelský, radostný... Stellinčina mamka mně i paní magistře ukazuje fotečky dvou překrásných dětí svého bratra. Paní magistra poznává děti své zaměstnankyně.

- To jsou děti naší...

- Ano, ona u vás pracovala, je žena mého bratra.

Vkládám se:

- No, a ten by se mi líbil pro mou Lindu.

Paní magistra:

- Tak ona vám ho vyfoukla. :-)

- Bezostyšně! :-)

- On už nemá vlasy... 

- No jo, jenže on je jak Phil Collins. Slyším v Genesis to jeho jakoby jódlování... Vidím ho v bílých polokeckách. Někdy si hlavu pokryl baretem. Ale je jedinečný... :-)

Vycházíme s holkami z lékárny. Na parkovišti se nemůžeme urvat. Miluji je.

- Představ si, že beru homeopatika na meridián jater. Po prvních čtrnácti dnech mě zaplavovaly návaly lásky k lidem. Jak když si dýchnu rajského plynu. .-)

- Hele, já už mám za sebou tři semestry jógy. Ale v tom posledním jsem nezvládla stoj na hlavě.

- Jako u zdi nebo bez opory?

- Bez.

- To já bych už možná asi nezvládla ani ten u zdi. (Učivo TV na gymplu. Dala jsem ho na žíněnce bez problémů. Vyvážit na třech bodech... )

Už musíme. Loučení... Holky, kdybyste věděly, jak vás miluju. I moje Linda! Rády jsme se s vámi navštěvovaly... Zas ten den přijde.

Tak, domů! Rychle úřadovat. Chybí mi stolní PC. Beru si na pomoc ntb. Aaa, tohle jsem nezapsala. Tady mi chybí toto. Ještě tady zavolat. A tamten telefon. Přeobjednat tuhle paní... Půl třetí. Už dávno mi vychladl oběd. Rychle najíst se. Volají, máme hotový počítač.

- Ťuti, pojedeš se mnou?

- A co tam budu dělat?

- Vezmeš ten starý. Bude ještě k dispozici.

Hned hotov k odjezdu. Když vidí, že ještě hltám oběd, někam se ztrácí.

- Tak jedem?

- Jo, ještě si nabalím pro mamku.

- Tak už jedem? Do kolika tam jsou?

- Do čtyř. Už jedem.

Hledám klíček od auta. Proháním se domem.

- Máš ho mít na věšáčku.

To jsem potřebovala slyšet.

Telefon. Linda. Pokládám si telefon na zem. Obouvám se.

- Hele, hledám klíčky. Tak u toho budu poletovat.

Jen mi řekne, jak ji cvičili v jednom obchodě. Čím hloupější, tím drzejší. Tu zkušenost jsem nedávno udělala též...

Už jsem si vzpomněla. Z nákupu jsem je zapomněla v koupelně...

- Peťuš, jedééém! Ty vezmeš oba a já pojedu rovnou dál.

Do teď tu stepoval; popoháněl mě. Teď se od branky vrací pro klíčky. Kopnu do vrtule mým krásně vymytým navoněným autem a jedu zácpou k cíli. Parkuji. Neuvěřitelný provoz. LT, PL, NL, CZ... Náklaďáky, náklaďáky... Zaparkovat je umění. U firmy dole na chodníku - hele, známý! I s pejskem Ronem. Malý trhač tu včera prohnal Micicindu. Vítek si slastně pokuřuje. Pozoruje neuvěřitelný provoz. Jeho Andrejka je v patře. Zvoním. V hluku tak tak zaslechnu bzučák. Přivolávám výtah. Je to takový ten epes modes. Co se neotevře dřív, než vzduchové brzdy zcela zastaví. Zvukovým signálem dá vědět, že dvířka se otevřela... Než tenhle moderní zpomalenec přistane, na ulici stojí Péťa. Rychle dobíhám otevřít mu. Nahoře očekávám naši kulaťoučkou nájemnici. Přede dveřmi sedí slečna. Prý tam někoho mají. Vím koho. Ťukám, hned nás vedou do místnosti s našimi počítači. Chlapec natiskl na papír info, upřesňujeme si disky, jejich názvy... Snad to pochopím. Našeho nového služebníka balí do krabice. Přikládá krabici s myší a klávesnicí. Péťa se směje:

- To je slušná fa.

To jsem nikdy k počítači nedostala... Než bych čekala na výtah ve třetím patře, opatrně s krabicí scházím po schodech. Stojím ve dveřích na ulici; držím je. Krabice těžkne. Kde ten výtah je? Možná tři čtyři minuty čekám. A to jsem ho nahoře Péťovi přivolala. Konečně.

- Kde parkuješ?

- U Tesco.

- Zbláznil ses?

- Nebylo kde zaparkovat.

Chjo, v tomhle se lišíme. Nekomentuji. Donesu krabici k autu. Nasoukáme oba stroje na sedadla. Utíkám za mamkou. Stavuji se v Lidlu. Kupuji lázeňské oplatky. Mohly by jí chutnat. A nejen jí... Jasně. Nádražní hala to jistí. A celodenně rozsvícená zářidla. Beru maminku. Paní K. se raduje:

- Jé, já jsem tady! Vezmete mě ven?

- Když si dovolíte... Petronilko, mohu si vzít paní K.?

Její odpověď mě uzemnila. Ne! Překvapila. Tady má každý kus člověka svého opatrovatele. Kompetence nepřenosné. Lidskost neexistuje. Stroje. 

 - Když já ji nemám na starost.

Objevuje se Simonka. Předvádí svou sílu nebo hloupost? Nadřazenost? Je mi to fuck! Tvrdě s kamennou tváří (tak ji neznám. Co to hraje?):

- NE! Paní K. teď bude večeřet!

Dovoluji si slabým hláskem doporučit poslech přednášky - o obrovském významu vzduchu, vody, stravy, obutí pro člověka, o obrovsky nezdravém používání plastických hmot... 

https://www.youtube.com/watch?v=LjbaigbkdY0&t=4shttps://www.youtube.com/watch?v=LjbaigbkdY0&t=4s

Jdi do háje. Co to tady zkoušíš? Tak by si tu mastnou špínu snědla venku. Ale to si jen myslím. Posílám jí lásku na její zraněné srdce. Od té doby, co na mamku houkla a mamka jí za to boxla, jsme v nemilosti. Jinak tomu nerozumím. Tehdy řekla: 

- Nemám ji ráda!

Ano, hodno profesionála. Když dítě kopne maminku, navždycky ho zavrhne? Maminku jsem za ní dovezla. Vysvětlila, co se stalo. Mamka upřímně litovala. Omlouvala se, že neví, nepamatuje si. Slzy jí tekly. :-) ZBYTEČNĚ.  

Posílám jí lásku. Ať se její srdce zahojí. I když maminku zavrhla, třeba na jiné křičet nebude. 

Jedu s mamkou ven. Rozkládám košík. Neodmítá nabízené caro. Pochutnává si na melounu, švestkách... Popíjí horký nápoj. S chutí! Borůvky už ani nechce...

Vyprávím radostnou zprávu o našich čápech. O Slávečkovi z jaroměřské záchranné stanice. Chytají na Moravě hraboše. Hlavně ať přežijí jedy na poli!! Ať v pořádku doletí do Afriky! A za tři roky ať jsou tu! :-)

Filosofujeme. O anorganickém hnojení. Jeden mm trvá dvě stě let, ale je k tomu potřeba organické hnojivo...

- Mami, bylo mi dopřáno 63 let. Kdybych měla umřít, tak ráda.

Maminka pronesla podobnou větu, jakou jsem psala u priorit globálního prediktora.

- Nikdo nechce umřít.

Luštíme. Večer; nesmím být úporná.

- Iniciály Turgeněva? Mami, jmenoval se Ivan Sergejevič.

Mamka mlčí.

- Mami, Ivan Sergejevič Turgeněv?

- Já s tebou nepočítám.

Pochopila jsem. Unavená. Jsem moc rychlá. Směju se.

- Mami, Ivan?

- I.

- Sergejevič?

- S. Puškin P.

Řehtám se. Opravuji. Balím. Květulka nese mastnou kapalinu. Prý guláš. Mamka nechce. Ach jo, zas přijde to večerní loučení. Strachy ze samoty. Prosba jet mezi lidi... Přesvědčování, že ji nezapomenou na chodbě... Nezapomenou. Pusinku. Zítra jsem tu.

- No jo, ale já chci, abys tu byla dnes. Zítra je až zítra.


- Petroušku, světlo funguje. Jen na boku jsi dal špatnou polohu.

Vkládá nové baterie.

- On tu nechal baterii.

- Ne, on tam dal modré kvalitní. Tyhle jsou kodaky.

- Jé, jsou tam tři. A já vyměnil dvě. Jednu jsem tam zapomněl.

Vysvětleno, proč světlo vydrželo jen týden. Co tam máš dál, Karle .-)

Mé zapisování slouží k tomu, aby se rezidua příliš nekumulovala. Pouštím je po větru. Hodím své myšlenky na papír a nemusím je vyslovovat. Někteří se naštvou jen z napsaného. Zvlášť, když mám pravdu. :-) :-) 

Dnes jsem si zapsala antiseznam:

Netelefonovat dětem příliš často. Neptat se, proč si kupují nové auto, když ještě nesplatili staré dluhy. Nekřičet na vnoučata. Na sestru raději vůbec nemluvit... Říkat co nejmíň. A dělat co nejmíň! Aspoň se nenajde někdo, komu se něco z mé činnosti nebude líbit. Nekomentovat! Nekontrolovat! Nepřipomínat! Nesýčkovat. Jídlo - nevnucovat. Rady - nedávat. Vděk - neočekávat. Složenky zaplatit! Děti pohlídat!

Je čas. Ještě horoskop na září pro ráčata. Ó, opět závist, falše, intriky, pomluvy. :-) Je fajn, že to mentálně zpracujeme. (Už teď mám na sobě pomyslnou pláštěnku, aby po mně černoty sjely.) Docházíme ke štěstí. :-) Huráá. Tak to ty intriky a falše zvládneme. :-) Velký předěl, velká životní křižovatka. Tuším. :-)  Blíží se to. To bude velký skok. Partneři, kteří o sobě vědí všechno - investice. A to my taky víme. Jé, jé, jé... Křižovatka. Prosperující raci, kteří úspěchu nedosáhli ze dne na den, ani z roku na rok, si v podnikání přilepší. No super! Energie vztahové a lásky - příznivé, pěkné. Taky příznivé úřední jednání. Boží oko nad rodinou, nad splněným přáním.

Co bych chtěla víc?! Děkuji za hojnost, kterou mi život nese. :-)

Dobrou noc!

P. S. Dnes byl světový den pirátů. Napadlo mě, že by měl být i světový den vrahů, zlodějů, násilníků a dalšího výkvětu společnosti.