Plačking? Ne. Radost, štěstí, nadhled

Slunce. Kašlu na pravdoláskaře. Kašlu na sprosťáky, neurvalce, na lidi, kteří si myslí, kdovíjakou mají inteligenci. To si už ani moje dvaadevadesátiletá maminka nemyslí. Vždycky říká:

- Jsme blbá, viď?

Celoživotně nesmírně inteligentní. Njn, ale jsou lidi, kteří nevědí, jak čuje ten alzhemeirik, že jsou vlastně dementní ve svém mladém věku. Napadají druhé, že mají vypatlaný mozek. Průběžně se bavím, jak se celý den snažili překřičet jeden druhého, kdo je blbší a ještě blbější. Přes SZ si píšu s probuzenými. Najednou si přestávám myslet, že český národ je duchovní. Lidé píší s hrubajznami tak neskutečné sprosťárny, vulgarity, demagogii, urážky. Mám já tohle zapotřebí? Ne, spodní vibrace jsou nežádoucí. Neposilují. 

Dnes by byla skvělá lyžovačka. Nechtěla jsem otravovat. Petroušek celý týden pracoval na maminčině domečku.

- Peťuš, zítra jedu lyžovat. Jedu sama.

Samo ho napadlo, jak by bylo hezky v Peci, Jánkách, Bucích. Samo? Trošku jsem mu napověděla. Tak - zítra. Už máme sbaleno na střeše. Ráno se budu snažit, abych v osm - dám to? - seděla v autě.

Rita hlásí blokaci svého profilu. V říjnu jsem byla bezbranná při první nespravedlivé blokaci. Jeden den. No a co? Nějaký šupák Tě udá... Zítra mi končí třídenní poškola. Den je volnější. Svobodnější. Mysl se zabývá radostnými úvahami.

Dopo úřaduji. Vařím. Sleduji ptáky v zahradě. Doplňuji rautové stoly. Pítko zamrzlé. Sypu pod věžičku. Smrk v protější zahradě má na špici sojku. Než najdu foťák, sojka zmizela. Nádherný. Vzrostlý. Vznosný, urostlý,· statný, ztepilý. Překrásný. Moudrý. Klidný. Nikdy jsme ho neviděla nebezpečně se naklánět. Stojí. Denně se zdravíme. 

Po o sundavám vánoční výzdobu. Další etapa. Ubezpečuji se nahlédnutím do komentářů pod obrázky tmavých cizích dětí, že jsou lidé horší než zvířata. A překrucují. Napsala jsem před třemi dny, že mi je těch dětí líto. Ale vůbec jsem nemyslela ty na obrázku. Spíš ty vymydlené hlavy s tetováním u komentů. Ubožáci.

Přicházejí mladí. Potěšení. Kamna hoří, vánoční kolotoč naposledy v běhu. Hrajeme pan čáp. Peču lívance z žita, pohanky, mletých vloček. Marmeládku jahodovou, višňovou. Kdyby tu byla Linda, řekla by:

- Mami, nešetři!

Nešetřím. Marmelád mám mraky. Meruňková zůstala neotevřena. Ještě plním griliášové trubičky. Bříška zasycena. Zalézáme na gauč. Prohlížíme pohádkové knížky. Chvilku čtu.

- Babi, ty máš krásné knihy.

Hledaly jsme jednu bajku. Nenašly. Vytáhla jsem Čtvero ročních období. Popisujeme obrázky. Čteme zimní básničky. Vnučinka si vymýšlí. Má fantazii.  Mimochodem - děti z rodu mého muže mají šikmé štěrbiny místo očí a tahle má kaštanové vlásky. Zpívám jí Foukej, foukej. Pekla vdolky. Hrajeme na schovku. Musím říci, že se vždy vyděsím, když se naše oči setkají - deset, dvacet... Chvíli se střídáme. Pak mi V. zpívá své vymyšlené básničky, písničky, říkanky.

Zahrajeme si na žouželení. Vysvětluji hru, kterou jsme hráli na táboře nebo někde ve škole se studenty. Vysvětluji - otázky ano, ne.

- Budu se ptát - je to velké? Je to doma? Je to v zahradě? Je to z porcelánu, ze skla, ze dřeva? Používáme to denně? Může se to rozbít?

Vedu ji až ke skleničce. 

- Běž se podívat na stůl. 

Kladení otázek ano ne jí ještě moc nejde.

Její maminka dává hádanku:

- Když to držíš, je to zelené. Když to pustíš, je to červené.

Vymýšlím, hádám.

- V., ty to víš?

- Babičko, TY hádáš!

- Poddám se.

- Meloun!

- Těžko to držíš, lehce to pouštíš.

- Tajemství.

- Ne.

- Jazyk za zuby.

- Ne.

Hádáme, vymýšlíme.

A vy to víte?

Napište mi. Dejte mi lajk. Prozradím.

Hezkou, klidnou, radostnou noc a ještě krásnější den!

Sluníčko nejen nad hlavou a dobrou noc všem!