Plavání všechny smutky zahání

Od víkendu se těším na úterý. Dnes jedu plavat.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-06-02-ranko

Mourek dělá, jakože nic. Ale ono něco. Je ve střehu. Jak zazvoní zvoneček na ledničce, už je auf. Běžím si do zahrady pro zelené do koktejlu. Ještě stále mi smrk drží poslední výhonky ve stínku. Odněkud slyším Žofii.

- Co řveš? Pojď domů, pojď! Tudy ne. Obejdeme to.

Hned pochopila, že dveře z terasy jsou zavřené. Chytrá kočka. Obíhá se mnou dům z druhé strany. Vstupujeme výklenkem.

Jsou taková období, kdy je Mour venku, Žofka doma, a pak naopak. Teplé počasí mění jejich moresy. V zimě je to jednoduché. Ráno doma, přes den doma, večer doma. V noci? Doma.

Kurkumovou vodičku už mám vypitou. Tou se startuje slinivka břišní. Horkou vodou. Až za hodinu se má jíst. Mixuji si koktejl s výhonky smrku a pampeliškovými listy.

Balím si ručník do ruličky do malého batůžku. Mixuji si sportovní výživu. Do kapsičky batohu vkládám z jedné strany šejkr. Druhá kapsička nese láhev s aloe.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-06-02-do-aquacentra

Je čas. A to ještě nejsem namalováná. Ireno, hoď sebou! A co na sebe? Tuhle sukničku. Ale jaké tričko? Jakou halenku? Ne, vezmu si volné kalhoty, volnou halenu. Ať se cítím volně. Konečně jsem sbalená, vypravená. Klušu. S radostí. S velkou chutí.

Tuhle jsem nestíhala. Jela autem. Připravila si svých 23 korun. U pokladny mi chyběla desetikoruna. Někde jsem ji vytratila. V autě nebyla. V peněžence nebyla. V batůžku nebyla. Zůstala na dlažbě. Na chvíli. Než ji někdo našel. Dnes otevírám u pokladny peněženku – drobné připravené i beze mě.

Sedím v kupé. To já nerada. Cestují se mnou ještě dva páni v letech. Jdu na záchod. Nechávám batůžek v kupé. Jsou seriozní. Výhoda kupé. U hradeckého nádraží je vidět bourání staré zástavby. Vládne generace bořitelů. Naši rodiče patřili ke generaci budovatelů. Resetuje se svět. Po ČKD se jen zakouřilo. Sklady. No nic. Vystupujééém.

Jsem tady. Těším se na vodičku. Vedro. Terasa otevřená. Milí lidé. Naše generace je přátelská. Nevyvyšujeme se. Usmíváme se. Zdravíme se. Známe se. Povídáme si. Ve vířivce už leží kluci od nás. Srdeční. Ráda je vidím. Jeden, co s nimi jezdí, neumí pozdravit. Ani nezabučí. S jeho sestrou jsem chodila do školy. Buran. Ale ti moji dva spolužáci, ti se na mě usmívají už z dálky. 

Plavu. Paní, které jsem pomohla na nohy se vděčně hlásí.

Ležím ve vířivce. Masíruji si achilovku, loket…

Jirka, spolužák. Zblýsknul mě. Mávnul. I já.

Prohodíme pár vět. Zas si jdeme po svém. Dny v bazénu jsem si oblíbila.

Asi dva měsíce plavu až na konec hloubky. Tam jsem se bála plavat.  Asi od dubna, co se rozbilo vlnobití, plavu i na hloubce. Už nevěřím, že vlnobití budou umět noví machři opravit. Jedna paní se ptá, proč není vlnobití.

- Je to rozbité. O dubna. To už neopraví. Naši chlapi, tátové, by udělali na koleně opravu, svařili by, vyrobili součástku, táhýlko, elektrický obvod… Na koleně! Na počkání. 

- To máte pravdu. Tihle dnešní nad tím budou koumat.

- Prý se čeká na památkáře. Bude se to muset odvézt do nějaké fy v Českých Budějovicích…

No jo. Generace netáhel, nešiků a snížené IQ. Jak se to mocným povedlo v tak krátké době! Stačilo třicet let k rozbouchání rodin, zavedení satanistické střídavé péče, zákazu trestů, snížení úcty dětí k rodičům, liberálními pravidly snížit povinnosti ve škole…

Nesnížit se k negativitě. Pochvalujeme si vodu, počasí, společnost…

- My jsme obdivovaly vaše plavky. Tak hezké jsem ještě neviděla. Odkud je máte?

- Z Číny. Už nám to v červenci típnou. Ještě jsem si koupila jedny a další.

- Bodejť, máte pravdu.

Přišla paní Hedvika. Tichá usměvavá paní. Před měsícem mi povídala, že si se sestrou vyrobily kdysi pampeliškové víno. A prý mělo grády.

- Tak to víno z pampelišek jsem neudělala. Ale vyrobila jsem pampeliškový elixír; z pampeliškových kvítečků balzám, krém na obličej, taky balzám z kopřiv…

Vysvětluji, jak postupy a jak je to s bylinkami všechno jednoduché. Šlapeme u toho vodu. Cvičíme.

- Vy jste tak plná energie. Z vás přetékají gejzíry.

Divím se. Usmívám se. Naznačuje rukama ve vodě mou přetékající energii. Je ročník 1937. Chodí pravidelně. Bude jí devadesát. Ledacos pamatuje.

- Já pamatuji osvobození. Tanky. Šeříky.

- Já jsem v Soči potkala starého geologa. V důchodu pak vyřezával krásné sochy. Povídal, že osvobozoval gorod Goržice. Jásala jsem:

- To je u nás! Nedaleko! A povídal, že v tom roce bylo velice teplé jaro. Šeříky už kvetly.

- Na to si pamatuji. A taky jak na Slovensku honili Ukrajince.

- Banderovce?

- Ano. Nebezpeční. Ale to se dnes nesmí říkat…

Jdu do sprch. Vyždímat plavky. Vyfénovat vlasy. Hedvika je taky už ustrojená. Loučím se se všemi. Venku krásně. Mám to vypočítáno, abych stihla vlak čtyři minuty po třinácté.

Cestou zas vidím zbořené cukrovary. A na vzácné úrodné polabské půdě nastavěné zbytečné stavby. Sklad Penny apod.

V podchodu potkávám Hanu. To jsem ráda, že ji vidím. Kousek jdeme spolu. Byla na soutoku Orlice a Labe. Prý už tam pokvetou lípy. Kousek jdeme spolu. Povídáme si o jedné osobě. 

- Tak běž domů na oběd. Já jsem byla v Bazalce.

O tom mi už vyprávěla. Vysvětlovala, kde to je.

Namáčím rýži s pohankou do octové vody. Quinou mám namočenou, aby z ní odešla hořkost. Poslední naložené krůtí masíčko. Petroušek je tu. Na patnáctou paní. Remcá. A přitom rapidně, ale rapidně odpálila tuky, narostly jí svaly, z obézní dvojky se stala standardní pětkou… Už se raduje. 

- Tak to se divím.

- Víš, proč sem chodíš? Protože bys s tím flákla řekla bys, že nemáš výsledky. A máš! Krásné.

Sklouzáváme k naši tématice – úpadek školství, morálky, úcty… Narozena v Ivanofrankovsku. Učili se Šolochova, Jevtušenka, museli přes prázdniny přečíst knihy. A na začátku školního roku předvést čtenářský deník.

- My taky. Pamatuji ve třeťáklu na začátku profesor Ptáček procházel lavicemi, kontroloval čtenářské deníky. Tehdy jsem přečetla Henryka Sienkiewicze – Potopu, Pana Wolodyjowskiho. Chválil mě, že to jsou bichle. Boleslava Pruse – Farao… V šesté třídě jsme se učili odstavec docela dlouhý z Babičky: S vozu slézá žena v bílé plachetce, v selském obleku. Děti zůstaly stát jako přikované… Cvičili nám paměť. 

Radujeme se z výsledků. Odchází. Ještě u branky mi diktuje, jak se pije káva na hubnutí podle ruského lékaře: Na koflík kávy lžička skořice, špetka kurkumy, dvě zrníčka mletého pepře, kapka olivového oleje…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-06-02-po-obede-siesta-s-petrouskem-a-dortem

Pozdní oběd. Petroušek mezitím posekal zahradu. Sedíme pod slunečníkem. Rozdělala jsem si svou fermentovanou zeleninku. Povedla se. Dnes jsem Hedvice líčila, jak mě sestra celý život programovala, jak jsem pro praktický život nepoužitelná. A před dvěma lety mi Lenka napsala pod obrázky adventních věnců, jak jsem šikovná. Od té doby se cením. Ze své údajné nešikovnosti jsem tyla. Neutírala jsem na oslavách nádobí, abych nerozdrtila skleničku a tak. Využívala jsem své nešikovnosti – když si to teda mysleli. Iva byla šikovná manuálně. Uměla vyměnit zámek. Vyčistit sifon. Byla po tatínkovi. Já zas umím jiné věci. Třeba teď pojídám tu svou fermentovanou křupavou zeleninku.

- Peťuš, dones z lednice dort.

Krájím nožem včerejší výtvor. Petroušek si dal přidat. Já taky ochutnala. Povedl se. Recept od Lindy.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-06-02-pustoryl-voni-vecerem

- Myslíš, že bude pršet?

- Možná v noci.

Jak to, že to můj radar neví.

- Nezalévej. Je nalito.

- Jen skleník.

Obcházím zahradu. Jiřinku zas obežrali slimáci. Přitom je v měděné mřížce obsypaná ovčí srstí. Šmejdi.

Bude svítat. Jdu spát.

Dobrou noc!