Plavu si... Přivykla jsem dvojímu metru

Klasika. Odbila půlnoc. Vzbudila jsem se. Klimbám.

Jde mi hlavou, jak ráno den čertovsky začal. Vstala jsem včas. Kočky i já snídaně. No, já… Vyšla jsem si do zahrady na kopřivy. Pampelišky mi Petroušek včera osekal. Ale našla jsem. Hezky jsem všechno pokrájela do nutribulletu. Po očku jsem sledovala čas. Jako vždycky – dost jsem ho měla. Pak jsem si rozlila celou velkou nádobu zeleného krmení. Rozmixované byliny se všemi přísadami v kotejlu. Bože! Než jsem všechno zvládla, uklidila, ztratila jsem pár minut. Rychle, rychle. Ješiši! Deset minut do odjezdu. Možná dvanáct třináct. Jak mám posunuté hodiny dopředu, jsem trošku dežo. Sbalit věci věci, termosku s thermojeticsem… Boty, čepici, zamknout kočky. Hurá běh na nádraží. Jedu plavat. Už jsem hezky daleko od domu. Myšlenka:

- Nemám telefon.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-05-12-tam

Tak to už nestihnu. Vracím se domů. Záchrana – auto. Jedu k nádraží. Mám pět minut. To dám. Parkuji. Běžím podchodem už s jízdenkou. Slyším nad hlavou dunění vlaku. Na poslední chvíli vybíhám schody na peron. Vlak právě přijel. V Hradečku jsem za pár minut. Rychlík nikde nestaví. Ještěže mám čepici. Zmrzlíci se hlásí. 

Přemýšlím nad smrtí Irenky. Ona si dojela sama pro smrt do nemocnice. Blbá infuze. Nezvládli. Pak už jen ležák v lepší nemocnici, kde ji nechali proležet tělo. Kráčím Hradcem. Říkám si – oni ji zabili. Oni ji legálně zabili. Jsem zvědavá, jestli malá Irenka zabojuje o maminku u soudu. Osmdesát. No a co? Věk je jedno. Nepečovali. Nebo spíš pečovali neodborně. Celá záda proležená.

V těchhle myšlenkách probíhám Hradec. Už jsem u bazénu. Tam opouštím nutkavé myšlenky. Obsese zmizela vstupem do vodního ráje. V bazénu podle počítadla – kolik? Asi třicet čtyři lidí. To tam nikdo nebude. Někdo je v sauně, někdo v padesátce. A taky ano. Jsem ráda, že jsem tu. Dívám se po lidech. Zdravíme se. Tady je to žůžo. Stará generace umí spolu normálně přirozeně komunikovat. Usmíváme se na sebe. Jsou tu čtyři kamarádky. Hezké paní.

- Dlouho jste tu nebyly.

- Dnes jen, že je zima. My zas až na podzim.

- Taky jsem si myslela, že v dubnu přestanu. Ale vábí mě to sem.

- My dnes naposledy zas až v září.

Mává na mě hlava spolužáka.

- Měl jsi dva tři týdny absenci.

Vypráví, jak jeden týden byl na očním. Druhý týden na čem? Myslím na nějakém srdečním vyšetření. Je zdravý. Nic mu není.

- Proč tam chodíš?

- Doktor mě tam poslal.

- Protože je to byznys. Má z tebe. Nelez tam.

Pokyvuje, protože ví. My máme stále v sobě vrozený respekt z bílých plášťů.

Masíruji si nožénky. Achilovku. Plavu, plavu. Cvičím. Jdu de perličky. Tam si chvíli povídám s pánem, který mě zná, já jeho ne. Ale už se známe. Petroušek ho taky zná. Zas jdu plavat. Vracím se do perličky. Do horké vířivky se sune paní. Obézní. Ale v bazénu si náramně, ale přenáramně užívá plavání. Najednou mi zmizela za okraj kachliček. Zdvihám hlavu. Ona se tam válí na zemi. Startuji. Rychle, rychle jí jdu na pomoc. Ale to už je u ní mladík. Pomáháme jí na nohy. Ptá se, jestli nemá zavolat plavčíka. Jdu z druhé strany. Za ruce – a vyhoupla se na nohy.

- Není vám nic?

- Já vám moc děkuji. Uklouzla jsem v botách. Propnula se mi noha.

- A jste v pořádku?

- Jsem a ještě jednou děkuji za pomoc.

Mladík se mě za chvíli ptá do vířivky, jestli je paní OK. Je.

A když zas já vylézám, on sedí u baru.

- Kolik je vám let?

- Třicet tři.

- Jé, tak to už jste vyvinutý. Vítám vás mezi dospělými. Máte Kristova léta!

- Ano, Kristova.

- To přišla moudrost.

- V létě mi bude třicet čtyři.

Je vyučený kuchař. Říká, z kterého města. Přichází jeho hezká paní. Na rukou nese holčičku.

Není to s těmi mladými tak bledé. On přiskočil okamžitě. Než jsem se vyhrabala z vířivky, už se snažil o záchranu.

Tady je sanatorium na nervy. Nemyslíš na nic. Jen jestli zprovozní někdy vlnobití. Kolik ti zbývá na čipu. Jdeš si sníst tyčinku. Zastavil se svět v pohádce.

Končím. Paní v recepci jsou obě nesmírně milé. Dnes jsem nepřetáhla. Už asi tři týdny chybí Maruška s pánem, který je podobný Petrouškovu strejčínkovi. Dnes jsem propásla poštu. Balík do ruky. Možná od strejčínka. Měla bych mu zavolat. A Ivě. Ireno, už se zas vracíš do reality. Vyfénovat vlasy. 

- Tady je zima!

- Vy taky asi máte ráda teplo.

- No, zrovna já mám ráda všechna období, ale miluji zimu, sníh, lyže…

- Ježiši, to já, kdy jsem sloužil na čáře, měl jsem na starosti dvě stě metrů plotu, a zas… A když napadalo, plot byl takhle od země. A když sníh klesal, velitel mě zavolal, že mám jet najít kraťas. Vzal jsem polní lopatku, v tom mraze… Vrátil jsem se dopoledne. Ale měl jsem hodně peněz. Dostávali jsme na měsíc…

Kolik on to říkal? Asi tři sta sedmdesát.

- To bylo hodně. Plat byl osm set.

- Já tak nějak začínala.

Ptám se, jestli někdo opraví vlnobití. Nevěřím tomu. Mají už firmu z Českých Budějovic. Musí to rozebrat, odvézt.

Ó, jé! Loučím se. Bylo to moc krásné. Klušu Hradečkem. Zima. Ještěže mám čepici. Ale letní kalhoty mně profukuje ledový vítr.

Doma na našem rakousko-uherském moderním nádraží jsem za třináct minut. Z vlaku vystupuji a své auto mám přes koleje na dosah. Dva chlapi přeskakují z nástupiště do kolejiště. Že bych… Ne. To se nesmí. To mi teda za život nestojí. Co mě to napadlo! Klušu do podchodu. Na peroně mrňavoučkovaný chlápek s nápisem security. Vtípkuji:

- Já jsem chtěla skočit do kolejiště.

- Já jsem vás viděl.

- Ale to se nesmí!

- No to se nesmí! Já jsem čekal, jestli skočíte.

- A proč? Proč jste nechytil ty dva.

- Já bych vás chytil všechny tři.

- A kde máte ty dva?

- Už utekli.

- Tak vy jste čekal na mě! Ale to se nesmí! Proč jste nechytil ty dva! Takhle vy to děláte! Na starou bábu byste si troufnul.

Jde mi hlavou, jaká tu vládne debilita. Neuctivost. Nespravedlnost. Ubohost. Hrubost. Srabáctví. Totalita. Nasedám do auta. Jedu jen tak do Lidlu. Ovoce, hlavně ne to ze Španělska. Už mám malá rajčátka ve skleníku.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-05-12-cumacky

Doma oběd. Na patnáctou paní. Cvičí ráno hodinu. Večer půl. Omládla o tři roky. Narostla o kilo svalů. Ubyly tuky v jednotlivých segmentech…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2626-05-12m-poucena

Mažu do knihovny. Přednášku o AI si hezky připravily dvě mladé pracovnice knihovny. Něco jsem se přiučila. Něco jsem věděla. Děvčata vedla přednášku moc hezky. Radostná atmosféra. Stejně jediná inteligence je ta v nás. Teda v některých. :-)  Vtip. AI není přirozená. Je uměle nabušení. Lže a nekrade. Je třeba u ní být velice ostražitý, obezřetný, aby tě nepodfoukla. Umí hodně věcí. Děkujeme.

Dobrou noc!