Páteček. Krásný den. Neprší. V půl sedmé píšu Petrouškovi zprávičku, jestli chce do práce nohu štrúdle, ať rychle odpoví. Na lince čtu od něj papírový vzkázek, že kočky jsou nasnídané.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-09-26-relac

A jsou. Žofie schovaná ve vysokém koši. Mourek si nahřívá bříško na dlažbě.

Připíjím horkou vodičkou s medem a citronem na svět, na zdar, na probuzení, na lásku, čistou přírodu, krásné vztahy, na modrou oblohu plnou sluníčka. A! Jdu si lehnout.

Spím, jak když mě do vody hodí. V deset si jdu pro tablet. Zkouknu si Oktopuse. SMS od Petrouška, že se staví v devět. Tak to jsme se minuli. Zrovna jsem se věnovala spánku. Ješiši, on si vzal kousek… Volám.

- Petroušku, ty koni, vrať ten kousek a přijeď si pro nohu. Hezky ti ji nakrájím, nacukruji, zabalím na servírovací prkénko.

Prý za čtvrt hodiny. Chystám mu dobrotu do práce pro radost.

Trvá mu to. Je tu. Spokojeně odjíždí. A já si zalézám do postele na Oktopus.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2029-09-26-do-dne

Už bych mohla vstát. Peeling. Masku. Omýt mořskou houbou. Ošetřt  bylinkovým tonerem. Oční víčka zpevňujícím krémem. Sérum na vrásky. Denní krém. Tubičky očíslované, aby je mohli používat i muži. My ženy máme postup péče v paži.

Procházím FB. Hezký text z knihy Měl jsem psa a kočku od KČ.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-09-26-mel-jsem-psa-a-kocku/1692004260

Karel Čapek

Stav nedůvěry je prvotní stav divokosti; nedůvěra je zákon džungle.

Politika, která žije z pěstování nedůvěry, je politika divočiny. Kočka, která nedůvěřuje člověku, nevidí v něm člověka, nýbrž divoké zvíře; člověk, který nedůvěřuje člověku, vidí v něm také divoké zvíře. Svazek vzájemné důvěry je starší než všechna civilizace, a lidstvo zůstane lidstvem; ale zrušíte-li stav důvěry, stane se lidský svět zemí šelem.

Abyste věděli, jdu teď pohladit svou číču; poskytuje mi velkou útěchu, neboť mi důvěřuje, třebaže je to jen malé šedivé zvíře, které se ke mně bůhvíodkud zatoulalo z neznámých divočin pražských dvorků. Přede a dívá se na mne.

"Člověče," povídá, "podrbej mne mezi ušima."

Kočka

Vysvětlí mi někdo, proč se kočka podivným způsobem rozčilí, hvízdáte-li si hodně tenince a vysoko? Zkoušel jsem to i s anglickými, italskými a německými kočkami; není v tom žádný zeměpisný rozdíl: slyší-li kočka vaše pohvizdování (zejména pískáte-li jí tak vysoko, jak jen umíte, "Krásná noc je, lásky čas, vše dýše touhou žhavou"), počne se o vás fascinována otírat, skočí vám na klín, očichá udiveně vaše rty, a konečně vás v jakémsi milostném podráždění počne vášnivě hryzat do úst nebo do nosu, s výrazem rozkošnicky zkaženým; načež vy ovšem přestanete, a ona se rozpřede chraptivě a pilně jako malý motorek. Přemýšlel jsem o tom mnohokrát a nevím podnes, z jakého prastarého pudu kočka zbožňuje hvízdání; nemyslím, že by někdy v pravěku byly doby, kdy kocouři tenince hvízdali, místo aby volali kovovým a drsným altem, jako činí právě teď. Snad žili v dávných a divokých dobách nějací kočičí bohové, kteří k svým věřícím kočkám mluvili magickým hvízdáním; ale to je jen hypotéza a řečené muzikální okouzlení je jednou ze záhad kočičí duše.

Celý text je hezoučký:

Člověk si myslí, že zná kočky, jako si myslí, že zná lidi. Kočka je věc, která spí stočena v lenošce, někdy se toulá za svými kočičími zájmy, někdy shodí popelníček a většinu svého času tráví náruživým požíváním tepla. Ale tajemnou kočičí podstatu jsem poznal teprve v Římě, a to proto, že jsem se tam nedíval na jednu kočku, nýbrž na padesát koček, na celé stádo koček, na veliký kočičí bazén kolem Trajánova sloupu. Tam je vykopáno staré fórum jako nádrž uprostřed náměstí; a na dně té suché nádrže mezi přeraženými sloupy a sochami žije nezávislý kočičí národ; živí se rybími hlavami, jež jim shůry házejí dobromyslní Taliáni, pěstuje jakýsi kult měsíce a jinak nedělá zřejmě nic. Nuže, tam se mi zjevilo, že kočka není prostě kočka, nýbrž něco záhadného a neproniknutelného; že kočka je divoké zvíře.

Vidíte-li kráčet dva tucty koček, překvapí vás náhlé poznání, že kočka vůbec nekráčí, nýbrž že se plíží. Kočka mezi lidmi je jenom kočka; kočka mezi kočkami je plíživý stín v džungli. Kočka zřejmě důvěřuje člověku; ale kočce nedůvěřuje, protože ji zná lépe než my. Říká se "pes a kočka" jako typ společenské nedůvěry; avšak viděl jsem často velmi intimní přátelství psa a kočky, ale nikdy jsem nepozoroval intimní přátelství dvou koček, nemluvíme-li ovšem o kočičích láskách. Kočky na Trajánově fóru se navzájem ignorují co nejokázaleji: sedí-li na témž sloupu, sedí zády k sobě a nervózně potrhávají ocasy, aby daly najevo, že nesou nelibě přítomnost té coury vzadu. Podívá-li se kočka na kočku, zasyčí; potkají-li se, neohlédnou se po sobě; nikdy nemají společný záměr; nikdy si nemají co říci. V nejlepším případě se snášejí s pohrdavým a odmítavým mlčením.

Ale s tebou, člověče, kočka mluví; zavrká na tebe, podívá se ti do očí a řekne: Otevři mi, člověče, tady ty dveře; dej mi, mnohožeroucí, z toho, co požíváš; pohlaď mne; povídej něco; pusť mne na mou lenošku. Vůči tobě není divokým, samotářským stínem; pro tebe je prostě domácí číčou, protože ti důvěřuje. Divoké zvíře je zvíře, jež nedůvěřuje. Domestikace je prostě stav důvěry. A člověče, vždyť i my lidé jen potud nejsme divocí, pokud si důvěřujeme. Kdybych – dejme tomu – vycházeje z domu, nedůvěřoval prvnímu pantátovi, kterého potkám, ryčel bych temně blíže se k němu a napínal bych v chůzi stehna, abych mu při prvním mrknutí skočil na krk. Kdybych nedůvěřoval lidem, s nimiž jedu v tramvaji, musel bych se přitočit zády ke stěně a prskat, abych je zastrašil; místo toho visím pokojně na držadle a čtu noviny, nastavuje jim svá nekrytá záda. Jdu-li po ulici, myslím na svou práci nebo na nic, aniž bych bral v úvahu, co mi mohou udělat mimojdoucí; bylo by hrozné, kdybych je musel úkosem pozorovat, zda se nechystají mne sežrat. Stav nedůvěry je prvotní stav divokosti; nedůvěra je zákon džungle. Politika, která žije z pěstování nedůvěry, je politika divočiny. Kočka, která nedůvěřuje člověku, nevidí v něm člověka, nýbrž divoké zvíře; člověk, který nedůvěřuje člověku, vidí v něm také divoké zvíře. Svazek vzájemné důvěry je starší než všechna civilizace, a lidstvo zůstane lidstvem; ale zrušíte-li stav důvěry, stane se lidský svět zemí šelem.

Abyste věděli, jdu teď pohladit svou číču; poskytuje mi velkou útěchu, neboť mi důvěřuje, třebaže je to jen malé šedivé zvíře, které se ke mně bůhvíodkud zatoulalo z neznámých divočin pražských dvorků. Přede a dívá se na mne. "Člověče," povídá, "podrbej mne mezi ušima."Karel Čapek, Měl jsem psa a kočku

Publikoval(a) KC 30th March 2016

Štítky: Měl jsem psa a kočku

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-09-26-na-hradby

Čím dýl vstaneš, tím kratší den zažiješ. Přímo úměrná rovnice s učitelskou poučkou: Čím dýl do třídy přijdeš, tím dřív z ní odejdeš. Proběhnu se nahoru do pevnosti. A ať to nemám lehké, vydávám se prudkým kopcem nahoru po šancích. Sbíhám směrem k tenisovým kurtům. V mírném kopečku vpomínám, jak mě maminka měla na sedátku kola. Do kopce mě sundala. Vpravo rostly takové ty vystřelovací divoké květiny. Ukazovala mi, jak se jich dotknu a semínka vystřelí do okolí. Maminko, tady jsme se najezdily, viď? Já na dřevěném sedátku v bezpečí tvého kola po ochranou tvých křídel.

Půda je rozmoklá. Letím nad ní. Skoro se vznáším, abych se nebořila. Nadnáším se. Dnes nefuním? Hm. Vybíhám jak laňka. Divím se. Rázuji po hradbách k Dolíku. Místu našich her s družinou. Utkvěla mi v mysli hodina tělocviku tam u vchodu do podzemek. Měli jsme na tělocvik jinou paní učitelku než třídní. Vůbec si ji nevybavuji. Jen na tu hodinu tělocviku. Modré trenýrky, žluté spartakiádní tričko po Ivě. Z hezkého savého materiálu. U krku na dva elegantní knoflíčky vpravo vlevo. Pamatuji na cviky v sedě. Zajímavé. Nevzpomínám na jména, ale tyhle jednotlivosti se mi vybavují. Probíhám Dolíkem do mírného kopečku. Támhle na těch lavičkách jsem se učila ke státnicím. Za nimi jsme jezdívali po zadku po klouzačce jako malí školáčci. Maminka mě zvala na zahradu. Vždycky jsem říkala, že se jdu učit k divadélku. Přitom to už tam dávno nestálo. Nejdřív jsem do něj chodívala v neděli za korunu na pohádky. Pak jako studentka jsem v něm zpívala v klubu mladých s kapelou. Pak ho srovnali se zemí. Když jsem se na těch lavičkách učila, holčičky se batolily okolo mě. Deniska mi šla na šance natrhat kytičku fialek. Holčička moje. Linduška měla kočárek, panenky. Jednou jsme tam nechali nádhernou sadu krásných oblečků. Někdo nám je ukradl. Maminka si vybrala cestu okolo nás. Vždycky zastavila.

- Přijď s holčičkami na zahradu. Nemusíš tam pracovat. Jen tam přijďte.

Dodnes mě bolí má zarputilost. Ne. Na zahradu ne. Jak jsem byla vygumovaná. Chjo. Dnes tu bydlíme. Mami, člověk se mění… Moudří životními zkušenostmi. Ráda bych na své mladické nerozumné chování zapomněla.

Běžím domů. Petroušek prořezal další stromy.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-09-26-posledni-jablonka

- Víš, že támhle vzadu je košík krásných jablek?

- Na ty jsem úplně zapomněla.

V neděli jsem si nevšimla jablíček vpředu. Velký koš. A dnes tady vzadu. Taky koš. Koukám, že jsem nečesala ostružiny. Co by za ně někdo dal a já je nechala uschnout.

Sbírám vlašáky. Čerstvé. Miluji. Uklízím rozkramařené květináče, truhlíky. Vybírám si dva velké na listopadky. Jdu je nasadit. A jeden zamiokulkas. Petroušek mi přinesl zeminu. Sedí na židličce, kterou vyrobil tatínek naší Ivě. Pozoruje mě. Vtipkuje. Povídáme si. Je tma. Iva volá. Nemá rohlíky. Ano, vezmu ji na nákup, ale až v pondělí. Volám Mijankovi. Ne, má všechno. Ne, neměla mléko. Prý kočkám stačí krabicové. Chjo… Iva volá za hodinku znovu. Je smutná. Nešťastná. Ptá se, kdy k jejímu červenému krásnému autu nasadí kolo. O víkendu… Těžké…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-09-26-doma

Na promče jsem si sbírala kaštany. Potkala jsem rodinu svého dávného žáka.

- Ty seš Pavel?

- Ne, Ivan.

- Ty jsi ten mladší. Jsi už dědeček?

- Jsem. Mám v nučku. Ale mám i svou čtyřletou. Nám to osmnáct let nešlo.

- To je dobře, že máte holčičku. 

Směju se. Sám si udělal vnučku. Holčička je hezoučká. Zazpívala mi.

- Pracuješ?

Ivan pracuje na nakladači u silnic. Pavel v Karzitu. Patří ke skupině, které cpe stát horem dolem. Prý musí pracovat. No, nemusí. Ale patří ke generaci, je mu dvaapadesát, která je ještě slušná, civilizovaná. Ze staré školy.

Počítám doma kaštany z kapsy. Šedesát. Hm. Ještě devět.

- Já ti přivezu. Víš, kam jedu.

Řehtám se. Zkontrolovat budíky na kotelnu.

Přivezl mi dvanáct kaštanů. Tři mi zbyly – jen tak pro pořádek a zpaměti. Bez tabulek a kalkulačky. Sypu je do plátěného pytlíku. Dnes s námi budou spát.

Dala bych sem pro poučení o Callemanově deváté vlně. Když jsem to dnes četla u Hely Heclové, radost mě obešla. Žiju devátou vlnu. Se vším všudy. Tak já to dám do P. S. Ale nečtěte to.

Dobrou noc!

P. S.

Okaa Okaho

Devátá vlna je tvrdá, ale má pro lidi, kteří jsou na ni vyladěni, spoustu přínosů, které nejsou k zahození právě v této době, která zdánlivě přeje zmetkům, lhářům a zlounům. A pro ty přínosy stojí za to zapřemýšlet, zda se ne ni nevyladit... Tady poznáte, že na ní jedete . Kdo zauvažuje, jak to má, a odpoví na převážnou většinu bodů ano, tak jede Potřebujeme, aby nás bylo mnoho, a pak jsme schopni přeladit i svět... Potažmo se přeladí sám, neboť Duch to udělá... Držím nám palce a přeju krásný volné dny a postupně rozpracuju jednotlivé body, hlavně otázku středu...1) Hodně tady popisujeme a cítíme (předpokládám u sebe, že jsem už hodně vyladěná... sice sem tam spadnu a vymáchám se, ale většinou už jsem v pohodě...) , že jsme raději sami, než bychom byli ve společnosti lidí, s nimiž nejsme vyladění. Je to jednoduše tím, že pokud máme kolem sebe vyrovnané koherentní pole, a oni jsou ve stresu, chaosu a ve lži, mají nevědomou tendenci nás vysávat, a ladit svoje chaotické pole na náš úkor. Logické... voda teče shora dolů, a energie teče od vyšší organizace k nižší. Proto raději jsme sami a chodíme do přírody, kde se nabíjíme, a milujeme zahrady... jsme přirození zahradníci, protože něco v nás chápe, jaký význam má práce a pobyt v zahradách. Už víte, proč v pohádkách je tolik hlavních hrdinů zahradníků?2) Plní se nám drobná přání a záměry, které nám usnadňují život. Synchronicity, které nám v životě hodně pomáhají. Já třeba, když mě opustil zubař, našla na druhé zavolání zubařku... a možná bude lepší, než ten, co odešel do důchodu... Těch případů, kdy cítím, jak mě ta vlna nese životem, je mnoho a mnoho...3) Hned za prvé jsem spíš měla dát klid a střed, vyladění na vlastní střed. Slíbila jsem Janě Kiaře zvláštní status na téma středu. Jenže než jsem ho napsala, rozhodla jsem se pro tento úvod, abychom měli kontext. Takže prozatím jen to, že není pro nás problém být ve vlastním srdci, ve vlastním středu, a téma rozvedu.4) Pracujeme s dechem, uvědomujeme si zázrak dechu, a fakt, kolik toho můžeme ovlivnit dechem...5) Máme raději méně vztahů, ale opravdových. Pravdivé a autentické vztahy upřednostňujeme před těmi povrchními. V bývalých vlnách byly rozchody těžké, ale v této době dokážeme klidně někoho opustit, kdo nás vysává a s nímž nejsme v koherenci, a nějak nás to nebolí... prostě je necháme vymizet. Mně se stává, že se na mě vysavači nelepí, a dokonce ti, co se dřív snažili, nějak vyvanuli sami od sebe. Toto ještě moc nechápu, jak se to děje... Rozhodně mě to nemrzí. Ti, co byli vysavači a zůstali, se vynasnaží, aby mě nenaštvali... Pravda je, že se aktivně učím "jazyk deváté vlny".6) Máme výraznou potřebu duchovně pracovat. Především kontemplativní modlitbu a meditaci, o které jsem mluvila u Avy. Přitahuju klientky a klienty, kteří mi sdělili, že to dělají taky tak, a že jim to dělá neuvěřitelně dobře, a dělají rychlé pokroky. To je taky jeden z příznaků deváté vlny. Že duchovní práce s meditacemi jde velmi rychle, jako by sama od sebe. To, na co jsme dřeli desítky let, těm mladým, kdo se do toho pustí (včerejší klientka měla kolem třiceti let) hlásí rychlé výsledky a velkou spokojenost.7) Chápeme, že parazit je v nás, v naší mysli, v našich buňkách... ale díky naší práci a disciplíně v duchovní praxi se můžeme z jeho vlivu vymanit. Tak pravil Castaneda, a to i učil, a učila jsem se to ve škole průvodců. Parazit je samozřejmě, stejně jako Království nebeské, jak v nás, tak i mimo nás. Nenechme si vnutit pocity viny, že je to jen "naše" a že je to jen projekce našeho zla do světa. Je to nesmysl a trik parazita. Chápeme, že prvořadým úkolem a smyslem Deváté vlny je eliminace parazita.Potřeba tvoření je zvýšená. Kdo vyskočí na Devátou vlnu, má potřebu tvoření, a to ze srdce, ze sebe, má nápady a tvůrčí impulsy, a začne chápat, jaká prasárna a jaký smysl má "obětování beránka". Má za cíl eliminovat naši tvořivost, protože tu nenávidí parazit, to je to, co jej ohrožuje. Je to vlastně podřezání autentického tvůrčího projevu a přesměrování jeho silné energie jinam. Děje se to dnes a denně. Proto, jak mi nyní psal kamarád: já jsem ten tvůrčí a produktivní ve firmě, já vydělávám pro firmu peníze. Ale nemám služební auto na dvoře, zatímco ten, kdo mě kontroluje a spravuje moje zdroje, počítá o mně a netvoří vlastně nic, to auto má... Potřebujeme tvořit. Já osobně teda hodně... Denně musím něco vytvořit, a mám pořád nějaké nápady...Měla jsem to tak už v dětství, ale musela jsem čekat až na tuto dobu, protože mě systém taky jen využíval a ořezával potenciál. No, moc jsem se nenechala, ale teď je to fakt lepší .9) Člověk cítí radost z tvoření samo o sobě, nepotřebuje uznání ani odměnu, nepotřebuje, aby jeho dílo bylo dokonalé... raduje se, jen se z tvoření raduje.10) Člověk pěstuje radost cílevědomě, nečeká, až nějak sama přijde. Pokud má hloubavější a trudnomyslnější založení a podaří se mu vyskočit na vlnu, se učí radost si vytvářet sám ze sebe, a nebýt závislý na vnějšku.11) Pravda je pro nás důležitější než výhody, ocenění, vztahy. Raději držíme pravdu, i když jsme za ni trestáni, než bychom lhali a dělali cokoli zlého, i když dnes býváme za lež a zlo spíš odměněni...12) Synchronicita a proud běží. Vnímáme, že se věci skládají ve správný čas, i když to třeba ani neplánujeme. Podivné věci... zapomněla jsem na jakýsi přehled na sociálku, a paní mi velmi zdvořile zavolala a poprosila a byla na mě fakt laskavá... Pokutu patrně nedostanu, vypadalo to, jako že mě prosí Můžeme důvěřovat proudu života víc než dřív.13) Nacházíme úplně nový vztah k tělu a přírodě, nasloucháme tělu, posloucháme ho, když nám něco sděluje, důvěřujeme jeho moudrosti. Trávíme vědomě čas v přírodě a cítíme spojení se Zemí.
Naslouchám svému tělu jako průvodci, místo abychom ho jen nutili k výkonu. To byla moje velká lekce. Nevnímala jsem signály, přísahala bych, že ani žádné nebyly, ale pak tělo řeklo dost, a teď budeš ležet tak dlouho, dokud mě nedáš do pořádku . To, že tělo v době Deváté vlny si už nenechá poroučet, bylo moje poznání, které mě fakt ohromilo.14) Smysl. Máme pocit, že život má smysl, i malé kroky mají větší smysl, než velké věci. Když jsem dřív tlačila velké věci, jak v zaměstnání, tak i na své volné noze, smysl jsem cítila méně. Dnes je to jinak. Cítím velký smysl, i když jen sedím s kocourem na gauči a háčkuju tričko a je mi dobře15) Cítíme, že náš život je propojený s celkem. Cítíme, že jsme všichni jedno, cítíme jednotu... ale to je taky větší téma. To je možná běžné u každého konsteláře, který si na tu jednotu denně sahá.16) Proroctví Hopiů: "A zůstanou duchovní bytosti, které stvoří jeden svět a jeden národ pod jednou mocí, mocí Stvořitele." Chápeme, že se to stane, i když to tak nevypadá, a pracujeme na sobě, abychom do tohoto světa patřili. Devátá vlna nedá pokoj, dokud tohoto cíle nedosáhne, i když to ještě bude znamenat velké těžkosti, třeba i války... ale mnoho lidí si to tak vybralo, protože peníze, moc a osobní důležitost je pro ně víc než životy druhých...17) Velmi hluboce chápeme slova Krista a jeho učení, i to, jak zlovolný parazit zneužil toto učení jako svoje krytí a vábničku pro zneužívání prostřednictvím církví. Jak právě toto mnohé lidi od Krista odvedlo, ale vracíme se k němu, protože jsme konečně pochopili. Měla jsem to napsat jako první, ale když mně se líbí číslo 17 .18) Zdá se, že je pro nás důležitější lidství jako takové, chápeme jeho hodnotu. Dnes je móda AI... ano, taky ji používám, je nedostižná na vyhledávání a srovnávání dat, ale mě AI nebaví a nebaví mě číst ani články napsané AI. Ani obrázky... Cítím tam umělotinu a fikaný způsob, jak svést tvořivost do předpřipravených hranic a vzorců, protože parazit prostě nenávidí lidskou tvořivost. Více mě baví člověčina, byť nedokonalá... a přirozenost. Chápu, co znamená Miluj Boha nade vše...19) Ego - podstatná věc. Pan Calleman psal, že ten, kdo bude nezřízeně řízen nezkultivovaným egem, v budoucnosti nepřežije...Více o tom není třeba, to se běžně pojednává. Ego není třeba rozpouštět, to by se parazitovi líbilo moc, ale kultivovat.

Irena Hrobská

Jen se usmívám. Než jsem začala číst, byla jsem na sebe zvědavá. Po přečtení mi srdce plesá. Jsem radostná, protože všechny body se mě týkají jako řekněme naplněné nebo plněné. Heli, děkuji. Tak nejsem divná

Okaa Okaho

Irena Hrobská Divná nejsi, ale, jak je tam nahoře napsané, nějak nám mizejí ze života ti lidi, co jsou naladění na jiné vlny... ale je to možná přechodný jev...

Okaa Okaho

Ve výčtu vlastností lidí, kteří jedou na Deváté vlně jsem zapomněla na nezávislost. Lidé, kteří jsou ve vztazích s narcisty, ať to jsou partneři, rodiče nebo šéfové, lidé, kteří jsou ve složitých vazbách třeba v zaměstnáních, jsou tak či onak závislí na psychopatických lidech, hlavně emočně, sexuálně a energeticky jsou jimi intoxikovaní, v další řadě pak i finančně, a nejde jim se vymanit, mají s Devátou vlnou trochu problém. Hlavně nemůžou naskočit a dosáhnout na výhody toho naladění, jejich záměry se neplní, nebo se plní chaoticky, nejsou ve správnou dobu na správném místě, nebo něco nevyjde... Zažívají záblesky, to ano, prožitky jednoty, synchronicity, vhledy. Často je právě tento "světelný proud" tím, co jim pomáhá vůbec přežít a začít se probouzet.

Takový vztah funguje jako energetický parazitismus: jeden partner žije z pozornosti, lásky a energie druhého. Nechci to tady moc rozebírat, ale z hlediska úhlu pohledu Deváté vlny takový člověk je mimo svoje centrum, protože se postupně odpojuje od svého středu (od intuice, zdravých hranic) prožívá závislostní pouto (trauma bonding), a nepamatuje si někdy už vůbec, jaké to bylo ve svobodě, bez tohoto pouta. Nervový systém je ve stavu chronického stresu, strachu ze ztráty, člověk je zpochybňovaný a neustále se snaží si dokazovat svou hodnotu, mysl je zaneprázdněna nekonečnou rumidací, naplněná parazitem... a někdy je dokonce už z toho nějak fyzicky nemocný.

Devátá vlna sama je neutrální – působí na všechny, a zdá se mi, že více tlačí na oběti i na parazity... oběť se snaží najít řešení, cuká se, parazit tlačí o to více, protože cítí, že jeho strategie přestávají fungovat. Devátá vlna tlačí na autenticitu – takže časem buď dojde k transformaci vztahu, nebo k odchodu z něj. Aby se v ní člověk "svezl" a zažíval synchronicity, potřebuje alespoň částečně ukotvený střed a autonomii v rozhodování. Pokud je ve vztahu, který systematicky ničí koherenci, je velmi těžké tento proud udržet. Kdykoli se trochu srovná, partner se snaží vyrovnávat svoje pole na jeho úkor... a naruší se obě... do tohoto zdeformovaného pole nejde plnohodnotně přitáhnout synchronicity nebo plnění přání či záměrů, a pokud ano, pak zdeformovaně. Člověk v toxickém vztahu může být citlivý na Devátou vlnu, ale jeho pole je oslabené a proud nemůže pracovat naplno.

Zdá se, že pokud se takový člověk vědomě rozhodne naskočit na Devátou vlnu, a začne pro to aspoň něco skutečně dělat, protože zpočátku nechápe v plném rozsahu význam toho rozhodnutí (asi jako já před skoro dvaceti lety ) , ani to, co ho čeká, (nemůže to chápat, protože jeho chápadla a prožívání jsou obsazená a zaujatá něčím úplně jiným), a často neví, co přesně má vlastně dělat, začíná se odvíjet něco jako zrychlená karma. Někdy přijde ještě problém, který by se jinak v tomto životě už nemusel vyskytnout, ale vesmír tak reaguje na naše přání a víru. V takovém stavu se záměry a sny plní jen omezeně a často nejdřív tak, aby vytvořily příležitosti k osvobození (např. objeví se pomoc, nabídka, nový vhled). Když se začne léčit závislost a obnovovat hranice, a člověk nachází svůj střed, devátá vlna se projeví víc – synchronicity se zrychlí, záměry začnou "sedat", objeví se zajímavá řešení, problémy se utřepávají snadněji. Možná to jde v současnosti rychleji, pokud člověk uvěří, že je to možné, a že Devátá vlna existuje a funguje... Protože "podle vaší víry se vám staň" řekl kdysi jeden moudrý Nazareťák ...

Jinými slovy: Devátá vlna je proud života. Pokud je člověk v prostředí, které ho vysává, proud jej nejdřív povede ven, k posílení jeho autonomie. Teprve pak přijdou ty "malé zázraky", které jsou pro devátou vlnu tak charakteristické, jako je radost, živost, tvořivost, rovnoprávné vztahy, v nichž se lidé vzájemně nevykořisťují, ale naopak se jim daří spolupráce se synergickými efekty...